Sekce

Galerie

/gallery/mimo%C5%88II.jpg

Dneska to vážně není vtipné. Ani trochu. Spíš takové jarně hormonální :). Ale konečně jí to řekne!

Děkuju za podporu ;).

 

Stál uprostřed louky a svítil jak prskavka na vánočním stromku. Když se kus nespolehlivého forkského sluníčka o chvíli později schovalo za mrak, trochu se to zlepšilo, ale pořád házel prasátka. Sledoval mě nejistým a rozhodně zoufalým pohledem. Pravděpodobně se snažil zachytit něco v mé hlavě, ale já měla momentálně vymeteno.

Zvedla jsem k němu ruku s nataženým ukazováčkem.

„To je nějaký fór z Malýho fyzika? Dostanu ránu, když si sáhnu?“ ucukla jsem na poslední chvíli.

Zavrtěl hlavou a usmál se. „Nedostaneš ránu, ale kdybys chtěla dát jednu mně, tak bych se nedivil. Měl jsem ti to říct dřív, předtím než…“ Samozřejmě mu zase došla řeč v tom nejmíň vhodným okamžiku.

„Než co?“ Tak tohle mě vážně zajímalo.

„Než jsme spolu začali chodit?“ zkusil to.

„Chodíme spolu?“ Navzdory tý světelný šou, co předváděl, už jsem se zase culila jako retardovaná.

„Pokud ti nevadí tohle…“ sklopil oči ke své ruce.

„Hm, na Floridu mě asi nevezmeš, ale myslím, že to přežiju.“ Konečně jsem se ho dotkla, a i když jsem se neocitla pod proudem, stejně jsem ucukla. Ten nepoměr mezi oslnivým světlem a ledovým chladem byl prostě… divný.

„Ale možná by ti pobyt v teple prospěl,“ zabručela jsem omluvně. Za nízký tlak přeci nikdo nemůže, ne? Vzal mě za zápěstí a připlácnul si mou nerozhodnou dlaň na tvář. Taky studila, jasně, o jeho obličeji už jsem něco věděla, ale prostě až teď, na přímém slunci, mi došlo, že jeho tělesná teplota je poněkud nestandardní.

„A možná bych ti o sobě měl říct všechno,“ vzdychnul. Provinile. Něco mi to připomnělo.

„Dělal jsi to s Lauren Malloryovou?“

„Bello!“ Prasátka neprasátka, teď vypadal fakt naštvaně. „Říkal jsem ti přeci, že jsem celou věčnost čekal na tu pravou.“ Jo, tohle byl můj kluk. Ještě mu pořádně nerostly vousy, ale padaly z něj věty, za které by se nemusel stydět ani můj pradědeček.

„No, ale Alice ti věštila, že tý pravý neuvidíš do hlavy, takže se právě zpronevěřuješ všem svým zásadám, ne?“ neodpustila jsem si rýpnutí. Chytil mě i za druhou ruku a přitáhnul si mě k sobě.

„Víš přeci, že tvoje myšlenky nevidím pokaždé,“ dýchl mi zblízka do tváře a mně v tu chvíli bylo úplně jedno, kam mi vlastně vidí, protože v tom sladkém obláčku jeho dechu jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že toho ze mě ještě spoustu neviděl. A já z něj.

Usmál se – tentokrát rozhodně věděl, na co myslím – a nadechl se k pokračování, jako by bylo úplně normální, že ho právě v duchu svlíkám.

Ponožky, tričko, džíny... Nosí spodní prádlo? Pod tesilky určitě, ty by ho kousaly, ale dneska má džíny takže…

„Bello!“ Lehce se mnou zatřásl. „Ještě mě chvilku vnímej, ano?“ Trochu mě od sebe odstrčil. Nelíbilo se mi to, ale fungovalo to.

„Hm?“ zeptala jsem se inteligentně.

„Podstatné je… Rozhodl jsem se, že z tohohle Alici definitivně vynechám. Spolehnu se na vlastní úsudek, na vlastní intuici a na vlastní… srdce.“ No jasně. Prostě pradědeček říznutý Jackem. Tím z Titanicu, samozřejmě! Ten druhý se hodil jen na dojídání zásob těsně před vypršením trvanlivosti. No, možná i kousek po.

Pomalu mi docházelo, co právě vypustil z pusy.

„Co se na tohle říká?“ Najednou se mi podlomila kolena. Ale jinak, než jindy v jeho blízkosti. Kruci, ten teda umí udělat atmosféru! Všechny ty úsměvy, pohledy a hlavně všechny naše skvělé muchlovačky najednou dostaly úplně jiný význam.

„Ať už tě napadá cokoliv, měla bys mě nechat domluvit.“ Usmál se tak smutně, až se mi z toho sevřel žaludek. „Pojď, raději si na to sedneme. Už tak jsi dost nestabilní,“ připomněl moje želatinové kolenní klouby.

„Proč mám takový divný pocit, že to nějak souvisí s tou tvou genetickou poruchou? Nechceš mi doufám říct, že ses telepaticky dostal k nějakému super tajnému vládnímu tajemství a teď po tobě jde CIA nebo tak něco?“ Brebentila jsem jako ta největší husa, ale takhle to prostě mám: Když jsem fakt nervózní, neustále melu.

Trochu přezíravě se ušklíbnul. „Poslední vládní tajemství, které mě opravdu zaujalo, souviselo s důkazy o návštěvě mimozemšťanů, ale to se stalo nějakých šedesát let zpátky.“

Dal mi čas, aby mi to docvaklo. A že to trvalo!

„Šedesát let? Co tím chceš jako říct? Že se zajímáš o historii? Vidíš, já tipovala šachy. V pohodě, taky mám svoje děsivý tajemství – bojím se pavouků, ale myši mi nevadí, což je fakt nechutný, když vezmeme v úvahu, že…“

Musel to udělat, i když se to zrovna moc nehodilo. Prostě mi zajel rukama do vlasů, přitáhl si mou hlavu blíž a zacpal mi tu neurotickou pusu tím nejlepším možným způsobem.

Asi tak za pět vteřin jsem se úplně uklidnila. Teda vlastně neuklidnila, ale tohle rozrušení ve mně nevyvolávalo nutkavou potřebu mluvit.

Ponožky, tričko, džíny… Nebo aspoň tričko, kousek trička, smlouvala jsem s ním v duchu, protože mi bylo jasný, že teď bude stoprocentně na příjmu. Byl. A kupodivu mě ani neodstrčil ani nepokáral. A tak jsem se přisunula blíž, nahmatala dolní lem té pružné bavlny a hrnula ji směrem vzhůru…

Bože můj, asi byl pořád stejně studený, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že buď hoří stejně jako já, nebo jsem ho prostě dokázala zahřát. Když se moje ruce dostaly až k jeho hrudi, stačilo jen lehce zatlačit a ochotně se položil do měkké a fakt jenom trochu navlhlé trávy. Někde vzadu v hlavě mi zavrtal červíček – vypadalo to, že Edward se tak ochotně podvoluje, protože stejně jako já chce oddálit tu dnešní svěřovací záležitost. Opravdu je to něco tak strašného? Celkem v pohodě jsem skousla takovou šílenost, že vidí do hlavy většině populace. Ale co ty další věci? Co ta jeho super rychlost? Síla, kterou se sice snaží maskovat, ale jen dneska v lese mu to minimálně párkrát nevyšlo?

Než se červíček zvládnul provrtat dál, zemřel krásnou smrtí – utopil se v čerstvé vlně mých vzbouřených hormonů.

Netrvalo dlouho a hormony vyplavily úplně jinou myšlenku.

I když myšlenka je možná moc silné slovo.

Ve chvíli, kdy mi došlo, že můj dnešní pečlivý výběr prádla nebyl zbytečný a Edwardovy ruce se pomalu vydaly vzhůru po mých zádech – jasně, že pod tričkem – jsem zalitovala, že moje zbývající piknikové vybavení zůstalo doma. Deka a hlavně ta malá „krabička poslední záchrany.“

Důležitý rozhovor se najednou vůbec nezdál důležitý, vyvstaly tu úplně jiné priority. Některé doslova.

Edward mi dnes v podstatě vyznal lásku, takže co mi brání?

Já se sice nedostala ke slovu, ale… Jo, mám ho ráda. Hrozně moc. Dokonce i když má na sobě ten nejděsivější ze svých modelů. Vlastně – tak ho mám úplně nejradši. Působí tak trochu bezbranně, ztraceně, nevinně… Zdálo se to nemožné, ale dunění na levé straně mého hrudníku ještě zrychlilo. Ne, ráda není to správné slovo.

Miluju ho. Definitivně a neodvolatelně. Došlo mi to už o den dřív na školním záchodku, ale teď jsem si byla naprosto jistá. Nic mě nemohlo zviklat. Žádný další detail o jeho genetické poruše. Dokonce i kdyby měla být dědičná. No co, tak budeme mít bandu tesilových dětí, co se budou hádat bez toho, že by musely mluvit nahlas. Budou vyhrávat sprinty, střední tratě a možná i maraton, a horečka jim nikdy nepokazí prázdniny.

Potichu jsem se zahihňala. Aktuálně jsem ležela na zádech, pod sebou Edwardovu bundu. Její majitel se na mě překvapeně podíval. Jeho rty se právě věnovaly mimořádně citlivému kousku kůže pod okrajem mojí cudné bavlněné podprsenky. Podezřívala jsem ho, že zvažuje frontální útok pod levou kostici. Byl rozcuchaný a vypadal totálně vykuleně. Ať už byla jeho genetická porucha jakákoliv, momentálně měl odkrvený mozek jako každý jiný puberťák, takže zřejmě nezachytil důvod mého veselí.

„Představila jsem si naše děti,“ vysvětlila jsem mu. Vzhledem k Edwardovým řečem o srdci, věčnosti a té pravé mi bylo jasné, že ho tahle poznámka nevyděsí. No, spletla jsem se. Chvíli mi koukal do očí – zase ten smutek ztraceného štěněte – pak stáhnul nejdřív moje a pak i svoje triko, posadil se vedle mě a opřel si hlavu o kolena.

„Já nemůžu mít děti, Bells,“ řekl tiše. Zvedla jsem se do sedu a šťouchla do něj ramenem.

„Ale no tak, je nám sedmnáct, kdo by řešil smráďata.“ Řekla bych cokoliv, jen abychom se vrátili k původnímu programu.

„Mně není sedmnáct, Bello.“ Konečně zvedl hlavu a podíval se na mě. Zase ten nepříjemný pocit mrazivýho šlehnutí na zádech. Na chvíli mě napadlo, že teď bych mu mohla pro změnu zacpat pusu já. Ale asi jsme se dostali do bodu, kdy už ten vážnej rozhovor nešlo odkládat. Zatajila jsem dech a připravila se na to velký odhalení.

„Abych to upřesnil – je mi sedmnáct, ale už skoro sto let.“ Díval se na mě a já si byla jistá, že tohle není snaha udělat na mě dojem. Ten kluk fakt nekecal.

„Jsem upír, Bello.“ V tu chvíli znovu naplno vyšlo slunce a on se rozzářil tak, že jsem musela přivřít oči. Pokud by mě napadlo o jeho prohlášení diskutovat, tohle mi vzalo vítr z plachet.

Jenže k diskusi nedošlo.

Jako vždycky jsem to totálně zazdila.

„A ona existuje nějaká laboratoř, kde se testuje upíří sperma?“

 

 

 

Graceland

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Janebka

36)  Janebka (27.06.2013 14:57)

Čím dál víc chci děti, co se budou hádat bez toho, že by musely mluvit nahlas!!!!
Děkuji!!!

eMuska

35)  eMuska (11.11.2012 02:03)

doooohajzlu, to je asi asni nereálne, takto hlodovať, veď to je perla na perle, ja odpadnem! oni sú svoji, to je jasné!

Ajjinka

34)  Ajjinka (07.07.2012 04:21)

Víš, co je nejhorší? Už si užíváš totálně celou kapitolu, snažíš si zapamatovat místa, kde tě to dostalo nejvíc, a pak přijde jedna jediná věta a v hlavě máš naprosto vygumováno Řeknu ti, že tohle mě rozbilo asi úplně nejvíc
Gracee, chci si tě vzít!

33)  jenka (28.06.2012 19:03)

Poslední věta... A to jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí!

Pilly

32)  Pilly (21.06.2012 19:10)

Tá posledná veta ma dostala

Janeba

31)  Janeba (05.06.2012 12:51)

Ve chvíli, kdy mi hlavou probleskla myšlenka o genialitě, pořídit si telepatické potomky, zatím ...co se budou hádat bez toho, že by musely mluvit nahlas.... jsi mě, mylá Grace, naprosto odrovnala!!!
Co slovo to perla a mně nezbývá nic jiného, než jen hystericky a doufat, že se zmůžu na smysluplnější koment! ;)
Děkuji!!!

miamam

30)  miamam (04.04.2012 14:35)

Ta poslední věta to totálně zabila Nehledě na mrazení v zádech z jeho výlevu. Muhehe, dokonalá povídka

Carlie

29)  Carlie (02.04.2012 22:33)

Oh mein, Bella je taková puberťačka přidrzlá (a tím nemyslím jen to, jak to nakonec "zaklincovala" ), ale celou jejich konverzaci. :D Tuhle holku není možno nemilovat. Což, mimoušku? :D
A navíc je i chytrá... jak si s tím poradíš, tesiláčku?
Grace, ďáblice, jedeeeš!!!

TeenStar

28)  TeenStar (01.04.2012 09:39)

Ja túto poviedku bezhlavo a neodvolateľne milujem! Vážne dokonalá kapitola! :D

HMR

27)  HMR (31.03.2012 23:23)

néééééééééééééééééééééééééé

matysekmj

26)  matysekmj (30.03.2012 22:28)

...banda tesilových dětí... ...laboratoř, upíří sperma Ty mě zabíjíš,málem jsem se počůrala.

Grace

25)  Grace (30.03.2012 20:47)

Jste neuvěřitelné .

mima19974

24)  mima19974 (30.03.2012 19:43)

Laboratórium na testovanie upírskych spermií Zaujímavá predstava *fworks* *fworks* Dokonalá kapitola!!!

Lenka326

23)  Lenka326 (30.03.2012 19:43)

Bella je neskutečná! Pěkně natvrdlá, jakoby Edward nebyl jediný mimoň v okolí. Edwardovo vyznání, Belliny splašené hormony a na závěr konečně vyslovené přiznání šokující pravdy, na které ovšem Bella zareagovala naprosto dokonale!!! Moc hezké. Ta holka se mi jen zdá. Jsem fakt zvědavá, jak bude pokračovat tento rozhovor. Jestli jí docvakne význam toho všeho.

ireen

22)  ireen (30.03.2012 19:05)

Ta holka je se mi vážně asi zdá?!?!?!?!?!:D :D :D :D :D :D :D :D :D

21)   (30.03.2012 18:56)

totálně jsi mně zbořila
taky jsem ráda nestabilní a zbožňuji muže v okamžiku bezbrannosti - jsou k pomilování
utop víc těch červíčků *fworks* *fworks*
vážně se s tebou skvěle bavím a nevím,kdo je víc mimo

Sabienna

20)  Sabienna (30.03.2012 18:40)

Nemůžu, hotovo Tohle je tak geniální povídka! Tvůj styl psaní je taky geniální TY jsi geniální!

julie

19)  julie (30.03.2012 12:18)


Ten druhý se hodil jen na dojídání zásob těsně před vypršením trvanlivosti. No, možná i kousek po.
tak budeme mít bandu tesilových dětí, co se budou hádat bez toho, že by musely mluvit nahlas
A ta poslední věta!!To je dynamit

Empress

18)  Empress (30.03.2012 10:16)

Posledná veta bola Ako aj celá táto kapitola

17)  Dsewood (30.03.2012 06:56)

Nej nej a nej je tahle povídka!!!! Těším se na další :) :):):):):):):)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still