Sekce

Galerie

/gallery/mimo%C5%88II.jpg

Tak honem nabalit nějaký ten repelent a šup šup na louku!

Aha...

No já si myslela, že to nepůjde tak snadno;)

V sobotu ráno se mi vstávalo mnohem líp. Monokly žloutly, ptáci zpívali a rodiče na sebe neřvali. K mé duševní pohodě zřejmě přispěl i fakt, že jsem si konečně ujasnila to, co cítím k Edwardovi. Noc na tom nic nezměnila, spíš naopak. Těšila jsem se na něj a ze samé nervozity jsem ani nemohla dospat. Do kuchyně jsem dohopkala už někdy po deváté.

Naskytl se mi obvyklý obrázek. Máma stála u linky, zírala na velký kus syrového hovězího a přemýšlela, jaká choroba by ji mohla zachránit tentokrát. Než se stihla zlomit v křečích nebo se s úpěním chytit za hlavu, rychle jsem zvedla ruce a couvla:

„Dneska fakt ne, mami, za chvíli jdu ven. Zkus přemluvit tátu. Kdysi mi vyprávěl, že na skautském táboře jednou uvařil.“ Vynechala jsem nepodstatnou skutečnost, že to byl čaj a že ho nakonec rozlil, popadla jsem z ledničky jogurt a vyběhla zpátky ke schodišti. Cestou jsem v obýváku zahlídla tátu. Střídavě se díval na televizní ovladač a na vždy připravený rybářský vak. Taky řešil svý sobotní dilema. Ještě chudáček netušil, že mu máma za chvíli naservíruje třetí možnost.

Stála jsem před skříní, dojídala tu nechutnou zdravou bílou věc v nechutně neekologickém kelímku a lámala si hlavu s oblečením. A nejen s ním. Myšlenky jsem zase pustila na volno (díky tomu jsem jogurt nakonec dojedla) a snažila se představit si Edwarda v těch „šílených domácích hadrech“, jak nazval své jediné normální oblečení. Dneska mám skvělou příležitost. Zkusím mu vysvětlit, že Forks je tak strašná díra, že je úplně nejlepší chodit mezi lidi v děsném a ošuntělém oblečení. Sice jsem pořád nedávala, proč už mu Alice dávno ze všech těch vestiček a tesilek, špičatých límců a kulatých bot neudělala táborák, ale to byla jejich věc. Možná se jako děti nesnášeli a ona teď měla škodolibou radost, že je její bratr ve škole za exota.

Od plánování Edwardovy módní převýchovy jsem se ale příliš snadno dostala k myšlence, že abych ho mohla oblíknout do něčeho normálního, musela bych ho nejdřív svlíknout. Se zavřenýma očima jsem si promýšlela postup. Co nejdřív? Vestička a košile, nebo kalhoty? Moje fantazie jela naplno, ale pak jsem sebou prudce trhla. Stop! Rozhodně nejdřív ponožky! Na pořadí toho dalšího až tak nezáleží.

Zamyslela jsem se tak dokonale, že na moje oblečení pro dnešní tajný výlet mi zbylo zoufale málo času. Džíny a triko byly jasné, ale nad prádelníkem jsem prožila klasické dilema: bavlna nebo krajka? Když k něčemu dojde, bude bavlna moc obyčejná, v krajce zase budu vypadat, že jsem na to čekala. Stejné rozhodování jsem pak řešila nad piknikovou dekou a balíčkem kondomů. Nakonec to vyhrála bavlna, a deka i s tím dalším zmizely zpátky v šuplíku. Risknu to a otestuju jeho zájem. Vždycky je lepší dělat překvapenou nad tím, že to má v kapse kluk, než tvrdit, že mi to na každou schůzku vnucují mamka s taťkou.

Zvonek se ozval přesně v jedenáct. Tentokrát se to obešlo bez mámina halekání – při předstírání záchvatu migrény zásadně nemluvila nebo maximálně šeptala.

S bušícím srdcem jsem seběhla ze schodů. U dveří jsem napočítala do desíti, aby si jako nemyslel, že za ním okamžitě letím. Otevřela jsem a nadšený výraz, který jsem za dveřmi tak pracně sundala, byl v ten moment zpátky. Můj milovaný mimoň mi snad viděl do hlavy i na dálku, protože měl na sobě ty „nejstrašnější domácí hadry“ jaké si jen dovedete představit. Nádherné, lehce odrbané džíny, obtažené tričko s výstřihem do v, a i když bylo teplo, tak v ruce mačkal nějakou naprosto normálně vypadající bundu. Srdce mi radostně poskočilo. I když nemá deku a možná ani to druhé, bunda je jasný důkaz. Počítá s tím, že bude potřebovat maskování.

Zacukaly mu koutky, ale dělal, že nic neslyšel a normálně mě pozdravil. Teda normálně – z jeho hlasu moje kolenní klouby opět dostaly prudký záchvat artrózy.

„Ahoj, Bello. Připravená?“ Kývla jsem jako oslík a jako jiné, taky domácí zvíře, jsem si olízla najednou úplně suché rty. Pochopil to naprosto správně – rozhlédl se, a když si ověřil, že v sobotu dopoledne na zastrčené forkské ulici vážně neproudí davy, sklonil se ke mně a lehce mě políbil.

„Těšil jsem se,“ usmál se na mě a já z jeho dechu ucítila opojnou kombinaci jeho vlastní vůně, mentolové ústní vody a pak ještě něčeho… Nedokázala jsem to identifikovat, ale zničehonic mi naskočil ranní obrázek z kuchyně. Ten kus krvavého masa. Že by u Cullenů snídali tatarák?

Edward rychle ucuknul a překvapeně zamrkal. A zase mlčel. Na to, kolik měl k mým myšlenkovým pochodům vždycky řečí, byl dneska překvapivě tichý.

Natáhla jsem se po klice.

„Neřekneš vašim, že jdeš pryč?“ Na chvíli jsem zaváhala. Ne, nebudu riskovat. V některých situacích byl táta schopný použít odznak a služební zbraň, aby mě donutil ke spolupráci. Dneska mu nedám šanci.
„Já už jim to řekla,“ usmála jsem se nevinně. „Ráno. A k obědu budu nejspíš zpátky.“ Edward se zatvářil zklamaně.

„Už k obědu?“

„No, počítám, že dneska bude tak kolem sedmé večer. A to ještě v případě, že nenastane nějaká komplikace,“ mrkla jsem na něj. Okamžitě se rozzářil. Tohle bylo taky fajn, i když taky úplně mimo. Dávat takhle nepokrytě najevo své pocity bylo mezi mými spolužáky naprosto nepřípustné a trapné. Každý si hlídal fasádu drsňáka, s kterým nepohne ani Rose s Jackem na přídi Titanicu. Edward většinou nic nehrál. On mi občas něco přečetl v hlavě, ale já jemu skoro stejně dobře mohla číst ve tváři. Bylo to trapný, ale naprosto úžasný. Vlastně jako on sám.

Otočil se ke mně a jen zvedl obočí. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Měl by sis psát deník a každý den mi ho dávat číst. Jinak to nikdy nebude fér,“ nakrčila jsem nos. Ta představa mě pobavila. Možná to není úplně pitomý nápad, za předpokladu, že v tom deníku bude aspoň trochu upřímný.

Vešli jsme mezi první stromy a Edward si mě přitáhnul blíž.

„Věř mi, že spoustu věcí o mně bys vědět nechtěla.“ Zase ten strašidelný tón, zase ten hnusnej pavouk na mých zádech. Prudce jsem zastavila a on se mnou.

„Já myslím, že to podstatný už vím,“ zašeptala jsem takovým tím roztouženým hlasem (pravidelně to trénuju v koupelně) a svou snahu jsem podpořila tím, že jsem odstrčila jeho ruku s bundou a natiskla se na něj. Byla jsem zvyklá přidržovat se jeho vestičky, teď mi najednou chyběla. Sevřít do pěstí tenkou látku trička nebylo zdaleka tak jednoduché. No ale když se to povedlo, získala jsem za odměnu výhled na kus jeho hrudníku s pár světle hnědými chloupky. Taky mi neušlo, že se ten hrudník začal rychleji zvedat, ale to ten můj možná taky. Že by dnešní výlet skončil dvě stě metrů od našeho domu? No proč ne…

„Ahoj, Bello!“ Oba jsme sebou trhli. Na takové prudké přerušení polibku by se mělo vztahovat úrazové pojištění. Znechuceně jsem se otočila ke zdroji svých nelibých pocitů.

„Ahoj, Jacobe. Co tu strašíš? Jsi za hranicí. Tohle je moje území.“ Jacob zamrkal a chvíli to vypadalo, že se rozpláče.

„No tak promiň,“ klidnila jsem ho. „O víkendu to nemusíme brát tak vážně, omlouvám se.“

Nadšeně přikývnul. „Jdu k vám na oběd,“ olíznul se. No jo, komplikace je tady. Dneska půjdu spát hladová.

„No vidíš, já zapomněla,“ usmála jsem se trochu křečovitě. „Tak utíkej a užij si to.“ Povyskočil a vystřelil směrem k domu.

„Co to bylo?“ vydechl Edward šokovaně.

„To je Jacob. Je trošku pomalejší. Teda ne na běhání, asi sis všimnul, že mu to jde skvěle, ale jinak mu to zrovna nepálí. Jeho táta a můj táta se hodně kamarádili, takže jsme si s Jacobem jako děti hrávali. Ale asi v osmi mi došlo, proč si chce hrát pořád na doktory, a tak jsem vymyslela tu věc s rozděleným územím. Za hranici se může jen po splnění určitých podmínek. No a podmínky vymýšlím já, takže se vidíme tak jednou za rok,“ ušklíbla jsem se.

„Ale proč k vám jde na oběd?“ Edward vypadal pořád dost vykuleně.

„Billy, Jacobův táta, se dal k mormonům. A jako čtvrtou ženu si vyhlídnul mou mámu. Takže chápeš, že na ryby už chodí Charlie zase sám. Ale Billy je hrozně škodolibej a občas navede Jacoba, aby k nám zavolal a nechal se pozvat. Jeho tři ženy už pro něj odmítly vařit. Všechno sežere,“ zamračila jsem se při vzpomínce na Jacobovu poslední návštěvu. „Raději pojďme, možná se půjde proběhnout, než to naši dodělají,“ zatáhla jsem Edwarda za ruku. Ochotně mě poslechl.

Po pár stech metrech mi došlo, že v lese Edward za mimoně rozhodně není. Pohyboval se jistě a zřejmě úplně přesně věděl, kam jdeme. Přestala jsem sledovat cestu a prostě se nechala vést. Bylo to hrozně příjemné – schválně jsem předstírala, že zakopávám a padám a nechala se od něj přibližně každých pět minut zachránit. Kašlala jsem na to, že v mý hlavě vidí, jak si každý další pád plánuju, protože vůbec nevypadal, že by mu to vadilo.

„Už tam budeme,“ hlásil asi po hodině. Zastavil se a ustaraně zvedl oči k obloze, která skrz husté koruny stromů skoro nebyla vidět. „A asi vyjde slunce,“ zašeptal dramaticky.

„No já vím, že ve Forks je to celkem nezvyk, ale zas takový drama z toho dělat nemusíš,“ zakroutila jsem hlavou. Vrhl na mě lehce rozzuřený pohled, což mě tak vykolejilo, že jsem zakopla doopravdy. I tak to ale stihnul a já neskončila v blátě, ale s jeho rukama kolem pasu a o chvíli později i jazykem v puse.

Tentokrát jsem to neslyšela, ale Edward zřejmě ano. Odtáhl se ode mě, zamračil se a rozhrnul nejbližší křoví.

„A tohle je co?“ zasyčel naštvaně.

Chvíli jsem nic neviděla. Až pak. Mezi stromy se začaly míhat svalnaté polonahé postavy.

„No, tyhle znám taky. To je Sam, další frajer z La Push. Taky se dal k mormonům. A jak tak koukám, nejspíš si pořídil pár manželů.“

 

 

 

Graceland

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

TeenStar

12)  TeenStar (12.03.2012 20:51)

O môj Bože, ty si úplne bombová! A ja túto poviedku úplne zbožňujem. Ďalšia dokonalá kapitola, už sa neviem dočkať ďalšej.

matysekmj

11)  matysekmj (12.03.2012 20:50)

No v La Push to teda musí vypadat
Že by u Cullenů snídali tatarák? a další hlášky... Dobře jsem se bavila

SarkaS

10)  SarkaS (12.03.2012 20:46)

pár manželů? Jsem mrtvá. Samík

Mabel

9)  Mabel (12.03.2012 20:30)

Kde ty, Grace, chodíš na ty nápady?

8)  marcela (12.03.2012 19:52)

Páni,ty jsi fakt skvělá!!!!! Normálně mi tečou slzy od smíchu. Krása.

mima19974

7)  mima19974 (12.03.2012 19:44)

Čo?? Musím pre dýchať...
Úplne dokonalé!!!

Empress

6)  Empress (12.03.2012 19:24)

Môj ty kvet!!! Mormoni z La push!!!
Grace ty si diabol

Silvaren

5)  Silvaren (12.03.2012 19:18)

Mormoni! Páni, Ty mi dáváš. Je to úúúúúžasné, užila jsem si to.

Evelyn

4)  Evelyn (12.03.2012 19:08)

Mormoni z La Push Kondomy vnucované rodiči nacvičený roztoužený hlas ...
Perfektní, Grace

Lenka326

3)  Lenka326 (12.03.2012 17:47)

Mormoni z La Push Oni se navzájem necítí?
Hezká kapitolka, Belliny přípravy byly dokonalé, jen se bojím, že se zatím nedočká. :D

2)  Babča S. (12.03.2012 17:34)

:D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D

1)  ireen (12.03.2012 17:30)

Grace! Dnes mám blbej den. Po příchodu domů zjištění, že pro mne zcela zásadní soubory v PC nelze otevřít a už se to vůbec nepodaří :'-( . Tak jsem s o to větší radostí začala číst novou kapitolku. Moc děkuju! Smutek mi zážitek z ní trošku pokazil, ale maskovací bunda a tatarák k snídani mi zlepšili náladu natolik, že brečet teda nebudu.
Tak moc se mi "mimoň" líbí, že mi ta kapitolka připadá strašně kratičká :p .
No promiň, nechci být nevděčná, je jasný, že s tím máš spoustu práce ;) .

DÍKY, DÍKY, DÍKY!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek