Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/mimo%C5%88.jpg

Sama tomu nemůžu uvěřit. Ale stačily mu jen dvě kapitoly a už je u ní v pokoji :). Zvrhlík jeden učesanej...

Téhož dne večer jsem stála před zrcadlem a sledovala, jak se mi pod očima prakticky v přímém přenosu rozlévají tmavě modré modřiny. Volant se s mým obličejem potkal těsně nad kořenem nosu. Ta drobná, ale pekelně krvácející ranka teď vězela pod třemi stehy, ale náraz měl další, postupně se vybarvující následky.

No co – Cullen mění barvu duhovek, já rovnou půlky obličeje. My ve Forks nejsme žádní břídilové.

Odpajdala jsem ke kalendáři a zkusila si načrtnout rozpis, jak asi budou monokly měnit barvu v následujících dnech. Spočítala jsem, že na školní ples bych mohla být ve stadiu žluto zelená. Tenhle odstín by měl zvládnout i můj levný makeup.

U data školního plesu jsem se zarazila. V příslušné kolonce bylo Mikovo jméno uzavřeno v srdíčku, což byl Jessičin, Angelin a můj tajný symbol pro ztrátu panenství. Jasně, taky umím být za romantičku a vím, že srdce znamená lásku. Ale kdo říká, že se láska a sex musí vzájemně vylučovat? Prostě jsem Mikovi slíbila, že to po plese zkusíme.

Jenže teď mi v hlavě navzdory pilulkám proti bolesti drnčela ta Cullenova zdánlivě nesmyslná věta o Lauren Malloryové. Znala jsem Mikovu dentální fobii a tenhle týden vykazoval všechny příznaky: Neustále mluvil o řezavé bolesti v sedmičce vlevo nahoře, čistil si zuby každou přestávku a trval na tom, že se budeme líbat jen těsně po použití té děsivé ústní vody, co už od pohledu připomíná desinfekci na WC.

Pokud by si místo dopoledne u zubaře domluvil rande s Lauren, muselo mu na tom hodně záležet.

Zacukalo mi v ráně. A taky někde kolem žaludku. Občas jsem myslívala na to, že Mike asi nebude muž mého života. Že se jednou, v nějaké vzdálené budoucnosti, přátelsky rozejdeme a v klidu se vydáme žít vlastní životy. Ale v té představě se rozhodně nevyskytovala Lauren Kevšemusvolná, ani tesilový král Edward Cullen.

Počkat! Kde se mi tam, krucinál, vzal Cullen?!

Jako by mi někdo přišel odpovědět – za zády se mi ozvalo slabé třesknutí. Už to bylo dost dávno, co mi někdo házel kamínky do okna, přesto jsem ten zvuk poznala.

Mike mi celý den nebere mobil, a pak si tady trénuje hod štěrkem? Proč normálně nezazvoní?



Otevřela jsem okno a vyklonila se do studené noci. Nadechovala jsem se k pořádné dávce milých slov, ale předběhl mě. Ovšem ne Mike. Ten si zřejmě ještě léčil rozvrtanou sedmičku.

Za nízkým keřem přímo pod mým oknem vystrkoval hlavu Edward Cullen.

„Ahoj Bello,“ zašeptal spiklenecky. Zaostřila jsem a všimla si, že už se stihl učesat. Ten jakoby třepotavý a vůbec ne nepříjemný pocit z dnešního rána, který na moment ovládnul mou břišní dutinu – a ne, se zvracením už to nesouviselo - tím pádem nedostal šanci. Automaticky jsem se rozhlídla, jestli tohle rande nemá nežádoucí svědky.

„Copak Bille, jdeš mi vysvětlit ten tvůj dnešní rychlostní rekord?“

„Bille?“ zamrkal překvapeně.

„To nic, jen jsem minulý týden psala referát o Microsoftu a někoho jsi mi připomněl,“ mávla jsem rukou.
„Vážně vtipné,“ zaškaredil se. Pak se konečně postavil a oprášil si kolena.

„Nepozveš mě dál?“ Snažil se znít děsně uvolněně, ale zůstalo jen u snahy.

Bolela mě hlava i naražené koleno a můj vztek na Mika pomalu, ale jistě rostl. A do tohohle statusu mi sem naběhne Cullenovic skautík a má zřejmě v úmyslu zkoušet, co moje nervy vydrží.

„Jasně! Běž ke dveřím a nezvoň, jsem tam hned. Teda vlastně nejrychleji, jak je u člověka možné.“

Zdůraznila jsem slovo člověk a Edward sebou šokovaně trhnul. Pane bože, co zase?! Možná se nedozvím, jak u něj probíhá zrychlení z nuly na dvě stě za tři vteřiny, ale musím z něj vytáhnout, z které genetické laboratoře ho Cullenovi unesli. Protože se fakticky chová jako šimpanz, na kterém se pár pokusů opravdu vydařilo.

Když jsem otevřela, přešlapoval přímo na prahu. Chvilku to bylo divné – stáli jsme naproti sobě. Moc blízko, moc dlouho a moc potichu.

„Tak jdeš?“ zašeptala jsem. Ostražitě se rozhlídnul.

„Jo, naši jsou doma a zřejmě vůbec nezaregistrujou, že tu někoho mám. Ne že by jim to vadilo,“ zakoulela jsem očima.

„Tak proč šeptáš?“ zvedl překvapeně obočí. Konečně jsem si ho trochu prohlídla. Děsivá joggingová souprava a novotou svítící běžecké boty. Z napůl rozepnuté bundy vykukovalo relativně normální triko, ovšem bezpečně zazděné další slušivou vestičkou.

„No já můžu mít návštěvy,“ vzdychla jsem zoufale. „Ale nejsem si jistá, že by je pohled na tebe… nepřekvapil.“

Už jsem to nechtěla rozebírat. Strčila jsem do něj a nasměrovala ho ke schodům. Proklouzli jsme kolem obýváku, kde hrál táta v rámci usmiřování s mámou Monopoly.

Možná byl Edward z jiné planety, ale zřejmě tam měli základy etikety, protože u schodů se zastavil, nechal mě projít před sebe a trpělivě ťapal za mnou. To koleno bolelo čím dál víc a celkově jsem se cítila dost mizerně. Jednu chvíli jsem chtěla zrychlit, ale místo toho se mi ta oslabená noha podlomila a já chvilku plápolala jen na špičce té druhé.

Zareagoval strašně rychle. Rozhodně by stačilo, kdyby mě přidržel za loket nebo tak něco. Místo toho jsem najednou visela ve vzduchoprázdnu. Teda můj oslabený žaludek si ten příliš rychlý pohyb vysvětlil takhle.

Když jsem mu domluvila, že večeře zůstane tam, kde je, šokovaně jsem zaostřila na pestrý vzorek Edwardovy vestičky těsně pod jeho krkem. Majitel krku i vestičky mezitím vyšlápnul zbytek schodů, jako bych vážila půl kila, a teď stál na chodbě a vybíral správné dveře.

„Tady,“ kývla jsem palcem za sebe. Ani mě nenapadlo protestovat proti momentálnímu rozložení sil. Naprosto nečekaně a neplánovaně se totiž vrátil ten příjemný třepotavý pocit z dnešního rána.

Já vím, že už jsem o tom mluvila, ale ráno to byl jenom záblesk, kdežto teď by se na mě dal připojit menší generátor. Přísahám, že bych mohla zásobovat ulici elektřinou nejmíň týden.

Můj nositel – ne, vlastně nosič, nejsem přeci žádná genetická informace – šťouchl do dveří a nerozhodně se zastavil. Poprvé jsem si troufla posunout se od krku výš a podívat se mu do obličeje. Soustředěně se mračil na mou postel.

„Já ještě nechci do postele,“ zavrtěla jsem se spokojeně. Podíval se na mě a já si užila další čokoládový mejdan v jeho očích. Jen teď to proběhlo pekelně rychle.

Nahlas polknul.

„Měli bychom… do postele… tedy ty… bys měla… si lehnout… pod deku… pod hodně dek… se zabalit… až po krk…“

Jednoznačně jsem byla ve výhodě. Pamatovala jsem si, že podobně vypadal Mike. Asi tak před sto lety. Pamatovala jsem si to, ale sama jsem se cítila, jako bych to prožívala poprvé. Třepotání se změnilo v roj meteoritů.

„Asi budu zase zvracet,“ kníkla jsem tiše.

„Hm,“ vzdychl zasněně.

Připlácla jsem si ruku na pusu. Konečně se probral. A předvedl mi to znovu. Rychlost světla nebo tak něco. Jenže tentokrát jsem nebyla pozorovatel, ale účastník pokusu. No do pr…

Zpětně jsem se mu musela omluvit. Mělo to svý nesporný výhody. Do koupelny jsem to rozhodně stihla.

Co jsem nestihla, bylo protestovat. Celou dobu mi držel vlasy a chrlil ze sebe fakt profi uklidňující fráze.

Pak mi pomohl vstát, spláchnul a znovu mi držel vlasy. Tentokrát u umyvadla. Když jsem ze stojánku vytáhla kartáček, už držel otevřenou zubní pastu. Zatímco jsem si čistila zuby, nechala jsem ho, aby se dál staral o mé vlasy, i když už to vůbec nebylo nutné. Ale občas se mě letmo dotkl vzadu na krku. Jak bych to jenom… Jako by tam byl nějaký spouštěč, který měl přímou linku na ty třepotavé věci v mém břiše, takže podtrženo a sečteno: Pohled na Edwarda Cullena mě skoro spolehlivě přiváděl k šílenství, ale jeho DNA byla sešroubovaná tak, že na něj moje tělo tak nějak reagovalo. A že to dnes bylo silnější? Prostě jsem nebyla ve formě. Chlapec měl holt štěstí.

Když mě následně odvedl do postele a balil do všech dek, které našel v domě (ani se neptejte, jak rychle se s nimi vrátil), neodpustila jsem si jemné rýpnutí:

„Jsi v tréninku?“ Znovu vypadal nechápavě.

Zašklebila jsem se na jeho běžeckou výbavu.

„Aha,“ vysvětlil mi obsáhle.

„Já netrénuju,“ dodal, když viděl, že mi první verze nestačí. „Já jen tak běhám. Někdy.“

„A já mám otřes mozku,“ vzdychla jsem. Už jsem ho neviděla, moje víčka najednou vážila tunu.

„Proto taky běhám. Kolem vašeho domu. Už dvě hodiny.“ Řekl to tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jenom nezdálo.


Co bylo jisté, tak to, že zůstal celou noc. A budil mě každou hodinu. Přesně tak, jak mi to jeho táta naordinoval.

 

 

 

...a tady bydlí Grace...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Janebka

35)  Janebka (27.06.2013 12:58)

A stejně ho chci domů!
Děkuji!!!

Jalle

34)  Jalle (16.02.2013 15:50)

nositeľ

Ivana

33)  Ivana (18.11.2012 02:47)

dokonalá kapitola

eMuska

32)  eMuska (11.11.2012 00:57)

och jejo, DNA a bežecká súprava, hnedý mejdan, odplápolávam...

Ajjinka

31)  Ajjinka (07.07.2012 03:19)

On se o ni stará! Koho zajímá, že je to tesilový král Edward Cullen ( ), když je tak úžasně roztomilej? No co, tak někde zapomněl vkus, to se přeci stává, jo, přesně tak
Navíc občas běhá Áchjo, nechat mě se zamilovat do mimoně, Gracee? Ale no tak! No dobře, s pravdou ven, díky za to!

Pilly

30)  Pilly (21.06.2012 17:10)

Janeba

29)  Janeba (03.06.2012 17:57)

Grace, ježkovy zrakany, kdepak jsi se ukrývala??
Ty mi dáváš zabrat! Někdy v nočních hodinách jsem zkoumala Robův herecký talent a přitom i zjišťovala velikost jeho obutí v Miláčkovi a dnes mi naservíruješ Edwarda, dojemně opečovávajícího Bellu, uááááá.
Užívám si každičké písmenko tvého Mimoňě, který hladí a těším se na další "úžasněděsuprostou" kapitolku!!! ;) :D
Děkuji!!!

kajka

28)  kajka (11.03.2012 22:00)

Ve třech bodech jsem si naprosto jistá. Zaprvé, jsi převtipná! Zadruhé, část mé osobnosti-a já nevím jak velká je ta část-prahne po pokračování. Zatřetí, jsem bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná do tesiláka.

gucci

27)  gucci (27.02.2012 21:22)

...jsi talent:D :D :D

leelee

26)  leelee (27.02.2012 00:44)

kytka

25)  kytka (26.02.2012 21:52)

Tohle je ten nejlepší lék na totálně unavenou mysl i tělo. Děkuji.

Grace

24)  Grace (13.02.2012 12:02)

Ještě jednou děkuji - doufám, že ho budete milovat, i když ho svleču (z tesilek) .

23)  Sabienna (12.02.2012 19:33)

Tesilový král Edward má o Bellu starost. Hmmm, to je sladké úžasná kapitolka. Těším se na další díl, čím nás zase ublízlý Edík překvapí

miamam

22)  miamam (12.02.2012 17:57)

Yep, znovu parádní kapitola A kdy se nám Edík vybarví, to jsem zvědavá, ale očividně to moc dlouho trvat nebude

Grace

21)  Grace (11.02.2012 19:58)

Děkuji . Mu ten šatník trochu proberu, ještě se tam pár perliček najde .

Mabel

20)  Mabel (11.02.2012 12:07)

Taky jsem si představovala tu jogingovou soupravu z té písničky od Nightwork, tohle fakt nemá chybu!

Empress

19)  Empress (11.02.2012 11:02)

Výborné Tesilový král Eda v bežeckej súprave
...a pak si tady trénuje hod štěrkem
„Proto taky běhám. Kolem vašeho domu. Už dvě hodiny.“ :D :D

HMR

18)  HMR (11.02.2012 10:26)

trénovat hod šterkem? Cullenovi ukradli Edwarda z genetické laboratoře? jo, tak takhle to bylo

Silvaren

17)  Silvaren (11.02.2012 10:18)

Nádhera! A jak se o ni postaral, ňuf Ať je Edward na pohled jaký chce, je to miláček.
Řechtala jsem se celou kapitolu, díky

16)  Babča S. (10.02.2012 23:26)

:D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek