Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/mimo%C5%88.jpg

Parkoviště. Jak by se to celé odehrálo, kdyby Charlie nebyl ten stoprocentní táta, ale prostě jen... normální táta :)

 

Mike mě vezl domů a ani se nesnažil skrývat spokojený škleb.

„Měl bys být zklamaný, byla tu teoretická šance, že získáš posilu do týmu,“ prohlásila jsem smrtelně vážně.
„No, když ho pozveme na konkurz, třeba projde u roztleskávaček,“ zahýkal nad vlastním, mimochodem dost ubohým, vtipem. Probudila se ve mně podivná potřeba hájit Edwarda Cullena. Ale možná jsem to přeceňovala. Možná jsem jen měla chuť ještě trochu Mika potrápit. Využívat svou zřejmou intelektuální převahu nebylo fér, ale nemohla jsem si pomoct.

„Hm, možná by elasťáky odhalily jeho skryté kvality,“ vzdychla jsem zasněně. Jak jsem předpokládala, Mike okamžitě znejistěl. Znal mě dlouhých patnáct let, ale pořád to nebylo dost.

„Copak ty sis nevšiml těch jeho prstů? A o nohách raději ani nemluvím.“ Při vzpomínce na Edwardovy šílené polobotky jsem se musela pekelně soustředit, abych udržela vážný obličej. Zároveň mi ale došlo, že tenhle Cullen má fakticky neskutečně dlouhé prsty – jo, při manipulaci s mikroskopem zachytíte i jiné věci než divné fleky na sklíčku – a ty polobotky nakonec připomínaly menší čluny, takže…

„Bello?“ Mikův nešťastný hlas mi napověděl, že ještě pořád čeká na obvyklý závěr mé trapičské etudy.
„Neboj, ty bys to v elasťákách určitě vyhrál,“ plácla jsem ho roztržitě po rameni a úplně zapomněla na uklidňující úsměv.



Před domem mi připomněl, že ráno má zubaře a že mě tudíž čeká provětrání mého náklaďáčku. Jen ta představa mi vzala náladu. No nic, aspoň jsme na tom byli stejně. Dokonce vynechal i obvyklé plácnutí po zadku – jen mi mávnul a byl pryč.


Doma se mi naskytl běžný obrázek. Táta se rozvaloval na gauči před televizí, ucucával pivo a odhodlaně fandil. Máma stála v kuchyni, připalovala večeři a s bolestným výrazem zírala z okna.

Přivítala mě povzdechem, na který jsem musela reagovat.

„Mami?“

„Co tady vlastně dělám?“ vzlykla.

„Mámu?“ zkusila jsem to.

Zavrtěla hlavou. Variantu Manželka jsem rovnou přeskočila.

„Večeři!“ Dala jsem do toho maximální nadšení, ale ani to nezabralo.

„Víš, kde jsem dneska mohla být?“ Udělala dramatickou pauzu, ale už jsem věděla, že si odpoví sama.

„Někde v teple, v krásném domku u pláže, dávno jsem mohla mít skutečnýho chlapa, třeba… třeba nějakýho sportovce!“ vyjekla hodně nahlas, ale v telce zrovna naši skórovali, takže její vizi táta neměl šanci zachytit.

„Ale mami, táta přeci je, to… sportovec.“ Obě jsme zíraly na jeho radostně se třepotající paže. Pivo z plechovky při tom bryndalo na všechny strany a malé hnědé kapičky kropily už tak dost kropenatý gauč.

Máma zafuněla, zabodla nůž do prkýnka – kdybych si všimla, že ho celou dobu drží, tak bych o tátovi vůbec nezačínala – a vyběhla trucovat do ložnice.

Měla jsem dvě možnosti.

Běžet za ní, nechat shořet večeři a jít spát hladová a naštvaná, nebo dodělat večeři, donést jí porci, kterou hladově sní, a jít spát najedená a naštvaná.

Jako obvykle jsem si vybrala možnost bé.


Těsně před usnutím mi pípla esemeska od Mika.

„Zkoušel jsem si ty elasťáky. A jestli do toho půjde on, tak já klidně.“

Zbláznil se?

A kde vzal, kruci, elasťáky?


Ráno to klouzalo. Děsně. Takováhle vrstva ledovky vydrží určitě až do odpoledne. Takže mě čeká strachem stažený zadek na druhou. Tuhle rovnici jsem nesnášela.

Stála jsem u auta a nerozhodně okopávala sjeté gumy.

„Chtělo by to řetězy, hm,“ pronesl rozvážně Charlie a poškrábal se na neoholené bradě.

„Asi si napíšu Santovi,“ zamračila jsem se na něj.

„Teď v březnu?“ zvedl obočí, jako by pochyboval o mém duševním zdraví. Zkusila jsem mu silou vůle podrazit nohy, ale nevyšlo to.

„Jeď opatrně, holčičko. Všichni víme, jak jsi na tom se šikovností,“ zamrkal významně. Napadlo mě, že by mu měl vážně někdo snížit pivní příděl. Nejmíň na měsíc.

Nastoupila jsem do auta a práskla dveřmi, co to šlo. Jo, aspoň nějakou výhodu ta tuna plechu má. Charlie leknutím nadskočil, ale pak se usmál a mávnul mi na rozloučenou. Mámu jsem neviděla. Tipovala jsem, že si právě dává bleskovou snídani, aby mohla znovu vyběhnout nahoru a stihla další hodinku nerušeně trucovat u Jak jsem poznal vaši matku.

Občas jsem se nevyhnula úvaze na téma, jak by vypadal můj život, kdyby můj otec poznal nějakou jinou matku. Nebo jiný otec mou matku. Nebo jiný otec jinou matku a… No nic, nakonec jsem si musela vystačit s těmi rodiči, kteří mi byli přiděleni.

Mohla jsem dopadnout hůř. Stačila letmá vzpomínka na Karen Newtonovou, Mikovu matku.


Nakonec jsem nějak doklouzala až na školní parkoviště. Chtěla jsem si velkým obloukem najet na své místo vlevo, takže jsem to řízla hodně doprava. Tam jsem periferně zahlídla všechny Cullenovy. Něco na nich bylo v nepořádku. Jako by se ti čtyři normální snažili udržet na místě svého divného pátého sourozence.

Zachytila jsem jeho odhodlaný výraz. Než jsem stihla podumat, co ho raflo, ucítila jsem neopakovatelný pocit kolem žaludku. Dostavoval se jen při dvou příležitostech.

Když se Mike dostal za čáru – tedy za hranici mých kalhotek – a když jsem přestala ovládat svoje nemožné auto. Vzhledem k tomu, že se teď Mike rozvaloval v křesle u zubaře, nastala chvíle pro tu červenou kraksnu.

Pro někoho, kdo se koukal zvenčí, to možná nevypadalo tak děsivě. Ale mně se zdálo, že se šťastný obličej Tylera Crowleyho přibližuje nepříjemně rychle. Asi se stihl usmířit s Jessicou, došlo mi. A já z něj teď udělám 3D nálepku na dveřích jeho auta…

Znovu jsem dupla na brzdy – jo, já vím, že se to nemá, ale poručte ženským řidičským instinktům – a pak už jsem jen zavřela oči.

Bum!

„Au!“ Jekot kupodivu zněl jako můj hlas. Brnělo mě čelo a cítila jsem nezaměnitelný pach krve. Zkusila jsem rychle otevřít dveře, ale nešlo to, tak jsem aspoň obouruč stáhla okýnko. Přes stále vzdálený poplašený křik spolužáků se ozývalo funění a pak i pár ostrých vět.

„Slez ze mě, ty úchyle! Dej ty pracky pryč!“ Poznala jsem Tylerův hlas. On žije? On žije!

V okýnku se ale objevil jiný obličej. Tedy… nejdřív rozcuchaná kštice, potom vyplašené oči a pak už zbytek rozhozeného výrazu Edwarda Cullena. Zíral na mě a já tak mohla v přímém přenosu sledovat hrozně divný fór, který prováděl se svýma očima. Hodně světlou mléčnou čokoládu někdo přelil takovou tou hořkou, co má nejmíň sedmdesát procent.

„Teče ti krev,“ zašeptal a… olízl se? Přišlo by mi to nechutné, ale jako by se ta čokoláda dostala i do jeho hlasu. Na chvíli jsem měla neodolatelnou chuť popadnout ho za ten tuhý límec a přitáhnout si ho k sobě do auta.

Zvedl ruku a ukazováčkem se dotkl mé tváře v místě, kde jsem cítila teplý pramínek. Pak se ta ruka pomalu vydala k jeho obličeji, k jeho rtům a… pak jsem sklonila hlavu mezi kolena a pozvracela se.




Doktor Cullen prohlásil, že mám otřes mozku a že mě celou noc musí někdo budit. Táta u toho nebyl - chodil po nemocniční chodbě a přes telefon zjišťoval, jestli moje mizerná pojistka pokryje vzniklé škody, takže jsem se dopředu smiřovala s tím, že budu muset budit sama sebe. Pokud mě před dalším probuzením nezabije krvácení do mozku nebo tak něco.

Navzdory bolavé hlavě jsem se pokoušela přijít na to, co se ráno na parkovišti vlastně stalo. Cullen byl rozhodně úplně vpravo. A Tyler rozhodně úplně vlevo. A já proklatě rychlá, takže?

Límec nelímec, chlapec podá vysvětlení.

Poflakoval se někde v nemocnici, nedalo mi moc práce přemluvit nějakou sestru, aby ho za mnou poslala.
„Tři sta metrů za tři vteřiny. Vysvětlíš mi to nějak?“ Bože, zase měl ten vyděšený výraz. Ale s těmi rozcuchanými vlasy vypadal tak nějak… Ne, asi jsem se praštila fakt silně.

„Nevím, o čem mluvíš,“ zkusil to.

Sama jsem mizerná lhářka, takže podobně postižené poznám na kilometr.

„Víš. Tak to koukej vyklopit.“ Zamračil se. Tušila jsem, že to pro mě není dobré, ale na druhou stranu takhle vypadal mnohem líp, než s tím ustrašeným kukučem.

Do háje, proč pořád řeším, jak vypadá? A proč jsem si zrovna teď vzpomněla na ty pitomý elasťáky?

Uculil se, jako by si vybavil něco hodně vtipnýho a pomalu a rozvážně si prohrábnul vlasy.

He?

„Tak mě napadá... včera jsem v literatuře dostal za úkol vypracovat společný projekt s Lauren Malloryovou. Dneska nepřišla a někdo mi říkal, že je u zubaře. Myslíš, že se ještě dneska vrátí do školy?“ Jeho hlas pořád zněl, jako by si hlasivky prolíval horkou čokoládou, ale jinak mi přišlo, že má otřes mozku on a ne já.

„Cože? Luren? Zubař? Dneska?“

Když mi docvaklo, co se mi asi snažil říct, byl už pryč. Jo, jasný pokus odvést mou pozornost jinam, ale přiznávám, že to zabralo.

Vytáhla jsem mobil a zmáčkla dvojku. Rychlá volba na Mika. Jen pro úplnost: trojku má Jessica, čtyřku Angela, pětku máma, šestku táta.

Jednička je volná. Šetřím si ji pro… no já vlastně ani nevím, pro koho.

Mike mi to nevzal. A Edward Cullen se z nemocnice vypařil, aniž bych se dočkala vysvětlení.

Nevěděla jsem, co mi vadí víc.

 

 

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

SarkaS

6)  SarkaS (07.02.2012 14:28)

ty elasťáky nedostanu týden z hlavy

Rosalie7

5)  Rosalie7 (07.02.2012 14:23)

Oh. Můj. Bože.
Neříkej mi, že to řekl jen tak. Žárlí? Protože tahle myšlenka mi vytvořila úsměv na tváři. On chce(!), aby Mika opustila. On chce... Ne. Já už blbnu. Protožé já chci, aby on chtěl, aby ona chtěla jeho... Ufff! Vidíš, co se mnou děláš?:)
Neskutečně jsem se bavila Vážně nedokážu popsat proč, ale přesně tenhle typ povídky potřebuju. A přiznávám - právě fakt, že to není úplně parodie, jako spíš vtipná povídka, které nechybí nadhled, si mě skutečně získal. Možná jsem jediná, kdo to tak vnímá, ale popravdě je mi to naprosto jedno.
A navíc, s touhle frekvencí vkládání nemám co dodat. Víc elasťáků, které mě zboří, víc Mikeů, kteří se snaží dostat za čáru Je to bomba!

Marcelle

4)  Marcelle (07.02.2012 13:36)

je to fakt dobrý jako oddechovka bezvadný

Grace

3)  Grace (07.02.2012 12:48)

KalamityJane: A prozradíš co? ;)

KalamityJane

2)  KalamityJane (07.02.2012 12:45)

Zajímavá povídka, pěkně napsaná, jenom mi něco zoufale připomíná... :-(
Jenom taková malá technická: pod jedničku nejde dát rychlá volba, je to vytáčení hlasové schránky...

Twilly

1)  Twilly (07.02.2012 12:27)

Tak tohle je mnohem uvěřitelnější... jo,na první pohled to vypadá jako parodie, ale cítím,že je v tom něco víc. Musím uznat, že některé větičky jsi perlila tak, že jsem měla co dělat abych se nechechtala mooooc nahlas. Zatím se mi to líbí a moc

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek