Sekce

Galerie

/gallery/oči.jpg

Věčnost a nesmrtelnost mají i svou odvrácenou tvář...

Měla zavřené oči a svou krásnou tvář nastavovala slunečním paprskům. Příjemně ji hřály a šimraly na líčkách a ona si jejich něžný dotyk užívala. Neměla k tomu příležitost příliš často. Bydlívali vždy na místech, kam slunce zavítá jen málokdy a po většinu času je zakryto temným příkrovem mraků. Byla zvyklá na déšť a sychravé počasí. Neměla ráda zimu. Milovala Slunce i vzácnou samotu, kterou jí pobyt na něm poskytoval.

Na tváři jí hrál jemný úsměv. Ve vlasech zářily měděné odlesky. Mléčně bílá pleť během dne získala broskvový odstín. Lehký větřík si pohrával s dlouhými prameny jejích vlasů i se sukní blankytně modrých letních šatů. Ruce měla způsobně složené v klíně a v jedné držela dlouhý stonek růžové růže. Několikrát stočila poupě blíž ke svému obličeji a nepřítomně vdechla tu sladkou a omamnou vůni. Působila klidně, vyrovnaně a šťastně. Každý, kdo procházel po cestě kolem ní, se na okamžik zastavil a neschopen slova se na ni díval. Byla tak krásná! Nejednoho kolemjdoucího napadlo, je- li vůbec z tohoto světa. Vypadala jako víla, která se nechala spatřit.

Kolem lavičky v parku, na níž seděla, prošly desítky lidí. Každý z nich se po pohledu na ni musel usmát a cítil se lépe. Vyzařovala dobrou náladu. Byla jako zosobnění spokojenosti a štěstí. Nikoho ani nenapadlo, jaký vnitřní boj v sobě zrovna svádí a jak zoufale se ve skutečnosti cítí.

Tiše poslouchala dění kolem sebe. Slyšela štěkot psů, šum hlasů, smích, zvuk kolečkových bruslí i nadšené výskání dětí jezdících na nich. Ač se usmívala, hluboko v sobě přemáhala pláč. Zvednuté koutky rtů byly falešné. Pouho pouhá maska, za níž se skrývala. Snažila se být statečná a rozumná, nenechat se ovládnout emocemi a touhou. Přesvědčovala sama sebe, že její život je krásný a úžasný. Přemlouvala se, že má vše, co si jen může přát a nic jí nechybí. Vnucovala si myšlenku, že její život je kompletní a naplněný.

Měla báječnou rodinu, která ji bezmezně milovala a bez rozmyslu by se pro ni obětovala. Její manžel ji zbožňoval a snesl by jí modré z nebe. Byla středobodem jeho života. Tvořila druhou polovinu, bez které nemohl být. Jeho srdce bilo jen a jen pro ni. Nikdy nepoznala nemoc nebo jakékoliv jiné strádání. Peněz měla víc než dost. Vždy dostala všechno, na co jen pomyslela. Nikdo jí nic neodpíral. Neměla si na co stěžovat…

Kousek od ní se ozval vystrašený výkřik, který téměř okamžitě následoval pláč. Otevřela oči a spatřila tak čtyřletého chlapečka sedícího na zemi a tisknoucího si drobné ruce na kolínko. Po holeni mu stékal tenoučký pramínek krve. Z očí mu tryskaly doslova krokodýlí slzy a tváře rudly. Měla chuť vyskočit, běžet k němu a utěšovat ho. Než však stihla zareagovat, vynořila se vedle něj jeho matka. Klekla si k němu, z kabelky vytáhla kapesník a něžně mu otřela slzy. Promlouvala k němu laskavým, uklidňujícím hlasem. Dívala se na něj s takovou láskou a oddaností. Chlapeček přestal plakat a nechal si zraněné kolínko pofoukat. Po chvíli se zvedl a již s úsměvem se chytil matčiny ruky a společně odešli.

Nessie se stále dívala na místo, kde spadl. Její pohled byl nepřítomný. Viděla to stejné místo, stejnou scénu, ale s jinými aktéry. Její fantasie se rozběhla a vytvořila obraz, kterému se bránila.

Viděla tmavovlasého hocha s temně hnědýma očima a rošťáckým pohledem. Běhal by po cestě s lukem a šípy a hrál si na indiána. Schovával by se za lavičkami a ona by ho jako hledala. Kdyby upadl, byl by statečný a neplakal by. Zatlačil by slzičky zpět do očí a s hrdým úsměvem by jí oznámil, že už je přeci velkej kluk a ti nebrečí. Pofoukala by mu bolístku a byla by na něj tak pyšná. Byl by téměř identickou kopií svého otce. Jmenoval by se Jeremy.

Mohla by mít také dceru. Krásnou holčičku s čokoládovými vlasy a moudrýma očima. Byla by podobná Nesiině matce, Belle. Ale byla by průbojnější a každého si omotala kolem prstu. Měla by ráda typicky holčičí věci a tety Alice a Rose by ji rozmazlovaly, jako kdysi rozmazlovaly i ji. Nosila by šatičky s volánky a vlasy spletené do copů. Chodila by s ní za ruku a Jake by ji nosil za krkem. Říkali by jí Carolyn
.

Pevně semkla víčka a zhluboka se nadechla. Bolelo ji myslet na děti. Dávno věděla, jak by vypadaly, jaké by byly a měla vymyšlená jména. Kolikrát už stála před zrcadlem s polštářem nacpaným pod tričko a dívala se na sebe. Hladila se po náhle kulatém bříšku a odraz v zrcadle se jí moc líbil. Snad nikdy si nic nepřála víc než dát Jacobovi dítě.

Vzali se před více než deseti lety a hovory o potomcích se stávaly čím dál častějšími. Nenáviděla se, protože mu lhala. Plánovala s ním a nikdy mu neřekla, co doopravdy cítí a prožívá. Ano, až zoufale moc toužila po děťátku. Občas se jí zdálo, že je mateřstvím úplně posedlá. Ale až příliš dobře si uvědomovala, jak velký risk by jejich potomek byl.

Poloupírka a vlkodlak měnič. Oba nesmrtelní. Kdo by jim ale zaručil, že i jejich dítě by bylo nesmrtelné? Co kdyby se jim narodilo obyčejné lidské dítě? Dívali by se, jak roste a stárne. Nejprve by ho vydávali za své vlastní, pak za adoptované, později za sourozence. Ještě později by se muselo vydávat ono za jejich rodiče a nakonec prarodiče. Byli by svědky jeho stáří a smrti. To by nezvládli. Jistě, byla tu možnost přeměny, ale jak by si mohli být jisti, že je to bezpečné a půjde to? Samé otázky a dohady, ale žádná jistota.

Také by mohli zplodit skutečnou stvůru. Připadala si téměř, jako by se rouhala, ale i tato možnost tu byla. Přeci jen - oba dva patřili k bájným bytostem, kterém byly přisuzovány spíše záporné vlastnosti. Oba byli dobří a hodní, ale jejich dítě takové být nemuselo. Spojením dvou mýtů mohlo vzniknout třeba i čiré Zlo. Nikdo jim nemohl dát záruku, že to tak nebude.

Uvědomovala si i nebezpečí, že by jejich potomek byl těžce postižený. Jejich geny spolu nemusely být úplně kompatibilní a neštěstí mohlo být na světě. Patřili k rozdílným živočišným druhům. Mohla by porodit například křížence člověka a vlka. Hlava a tělo lidské, končetiny zvířecí. Vyloučit se to nedalo.

Nebo by se jim narodilo zdravé dítě, jehož růst by se kolem dvaceti zastavil a i ono by žilo věčně. Bylo by stále s nimi. Časem by zatoužilo po lásce a partnerovi. Pokud by mělo štěstí, našlo by svou druhou polovinu. Ale co dál? Měli by spolu také potomka a ten pak svého a tak dál. Někde ta řada musela skončit. Rodina se nemohla donekonečna rozrůstat. Nehledě na to, že po několika generacích by se jistě objevila smrtelnost.

Tajně doufala, že je neplodná. Styděla se za to, ale zdálo se jí to jako nejlepší možnost a řešení. Nemohla by za to a nemusela by vysvětlovat své důvody, proč stále těhotenství odkládá. Nikdo by jí nic nevyčítal a ještě by ji litovali. Celá rodina věděla, jak moc má děti ráda. Vždy k nim tíhla a kdyby byla člověk, měla by jich nejraději tucet. Jenže to bylo to, ona člověk prostě nebyla.

Vzdychla si a zatřepala hlavou. Už kolikrát zvažovala všechny možnosti a vždy dospěla ke stejnému rozhodnutí. Mít dítě nemohla riskovat.

Párkrát rychle zamrkala a prudce vstala. Uhladila si šaty a bezděčně si přejela rukou přes břicho. Bylo dokonale ploché a zcela jasně prázdné. Navěky prázdné. Nebylo jí souzeno někdy poznat, jaké to je, když se pomalu a postupně zakulacuje rostoucím miminkem. Neměla nikdy zažít ten nepopsatelný pocit, když děťátko prvně kopne a dá o sobě vědět. Nebylo jí dáno prožít ranní nevolnosti, změny nálad a otékání nohou. Snad každá žena si na to stěžovala, ona by se za tu možnost vzdala nesmrtelnosti.

Dávno věděla, že by neváhala a ráda se stala člověkem. Toužila po normálním životě a plně chápala tetu Rose. V poslední době se z nich staly nejlepší přítelkyně. Měly mnoho společného.

Milovala svou rodinu. I ona by za ně položila život. Jen ji mrzelo, že nejsou jako všichni kolem. Uvědomovala si, že nemůže mít všechno. Občas ale měla chuť vztekat se jako malé dítě a dožadovat se odpovědi na otázku proč to nejde.

V dáli se rozezněl kostelní zvon. Uhodil přesně sedmkrát. Byl nejvyšší čas vrátit se domů. Svižným krokem prošla  parkem k malému parkovišti a nasedla do svého auta. Cesta domů trvala hodinu a ona se během té doby úplně uklidnila. Dávno se naučila hlídat si myšlenky i emoce. Jinak to ani ve společné domácnosti s otcem čtenářem myslí a strýcem vnímajícím pocity ostatních ani nešlo. Nikdo nesměl vědět, s čím v sobě bojuje a jak ten boj dopadá. Považovala to za zcela osobní a ryze intimní věc. Jediný, kdo měl plné právo tohle vědět, byl Jacob. Rozhodla se být k němu upřímná.

Zaparkovala před jejich luxusním domem a s úlevou zaznamenala, že je doma jen Jake. Zbytek rodiny zřejmě využil slunečného dne k lovu. Dodala si odvahy a vstoupila dovnitř.

,,Ahoj,” zavolala do nitra domu. Věděla, že už ji musel slyšet, ale neubránila se tomu prostému gestu.

,,Ahoj lásko,” ozval se hlas jejího muže. Vycházel z kuchyně a ona najednou zaznamenala lahodnou vůni jehněčí pečeně. Vydala se za ní.

Jacob stál u kuchyňské desky, v rukou držel kuchařku, mračil se na ni a jazykem si poklepával na horní ret. Působil roztomile.

Usmála se na něj, ale okamžitě ji přepadla úzkost a srdce se sevřelo. Musela to říct. Musela konečně s pravdou ven.

,,Jaku, já… Musím ti něco říct,” zašeptala.

V mžiku odložil knihu a s obavou na ni pohlédl. Bylo mu jasné, že se děje něco vážného. Dostal strach.

Přistoupila k němu a položila mu ruku na tvář. Bála se, že by nedokázala slovy vyjádřit, co cítí. S napětím se dívala do jeho strnulé tváře a děsila se jeho reakce. Ukázala mu všechno. Svou nejistotu, strach, dohady, touhu mít dítě i přání ho nemít. Doufala, že se v jejích myšlenkách vyzná a pochopí ji.

Jakobova tvář se náhle vyjasnila a on se na ni něžně podíval.

,,To proto jsi byla pořád tak skleslá? Proto jsi tajně plakala?”

Přikývla a skousla si spodní ret. Jacob se usmál a vzal ji do náručí.

,,Nessie, nemusíš se bát mi říkat, co cítíš. Já to chápu a rozumím tomu. Taky už mě to napadlo,” šeptal jí do vlasů.

Mrzelo ho, že k sobě nebyli upřímní. I on přemýšlel o dětech a došel ke stejnému závěru jako Nessie. Připadal si neschopný a zdálo se mu, že jako manžel zklamal. Rozhodl se už nikdy si nenechávat své starosti pro sebe. Partnerství bylo i o sdílení obav a pochyb, nejen radosti a úspěchů.

Políbil ji na čelo a vzal její obličej do dlaní. Dívali se jeden druhému do očí a beze slov si vyjadřovali lásku.

,,Nebudeme se tím trápit, ano? Máme před sebou celou věčnost a třeba jednou zjistíme, že to jde a my můžeme mít normální dítě. Jsme spolu jen nějakých dvacet let, uvidíme třeba po dvou stech,” usmál se na ni. Věděla, že mluví upřímně a nelže jí.

Ze srdce jí spadl obrovský kámen. Její tělo zaplavila láska a štěstí. Stačila Jacobova přítomnost a její svět se rozzářil. S ním byla kompletní a stesk po dítěti se téměř ztratil.

,,Možná jednou…,” zašeptala a ztratila se v jeho hřejivém náručí.

Když se vrátil zbytek rodiny, Edward v její mysli viděl jen radost a Jasper z ní cítil jen spokojenost a lásku k Jacovi. Nemusela nic skrývat a předstírat. Najednou pochopila, že může mít krásný život i bez dětí. Naděje se ale nevzdávala.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

19)  Marcelle (26.03.2012 09:00)

:'-( Jsem dojatá,jak jsi nádherně popsala Nessiiny pocity.

kajka

18)  kajka (12.03.2012 07:38)

Jsem dojatá, jak krásná povídka a tolik smutku. Nessiiny pocity jsi popsala tak opravdově. Žena zoufale toužící po mateřství a uvědomující si všechny důsledky toho rozhodnutí. Vystihla jsi to přesně, až mě z toho mrazí. Ale má naději.... .Děkuju

Estampida

17)  Estampida (19.02.2011 22:39)

:'-( :'-( :'-( :'-( ani nevím jak napsat, že mě to absolutně dojalo! Absolutně soucítím s Nessie! Už jen představa, že bych sama byla postavena před něco takového, mi trhá srdce na kusy! :'-( :'-(
Brilantně napsané! Jsem duševně na hadry!

Bosorka

16)  Bosorka (11.02.2011 19:43)

Krásné!
Dospělá zralá Nessie zvažující pro a proti.....

kytka

15)  kytka (04.01.2011 13:09)

Mám čas a smutnou náladu, tak si opět "projíždím" povídky, které mne zaujaly, potěšily, pohladily. Dostala jsem se k této a zjistila, že jsem před časem nezanechala komentář. Je nádherná, smutná, citlivá, skvěle vyjádřená.

Popoles

14)  Popoles (11.09.2010 23:39)

Na administraci se objevila tvá jednorázovka a tak jsem natěšeně klikla. Hned po několika prvních větách jsem si uvědomila, že tenhle skvost jsem již četla a zcela lajdácky nenechla komentář.
S požitkem jsem znovu povídku přečetla a musím, říci, že působí dokonale. To váhání ženy, která zvažuje pro a proti, důsledky které by mít dítě mělo pro ni a její lásku, vše co by se mohlo stát.
Povedlo se ti sem vložit všechny ty otázky bez odpovědí, které člověku sevřou srdce a rozesmutního. A potom si uvědomí, že ačkoli ta mladá žena nemá vše, má hodně a hlavně má naději, že možná jednou...

Carlie

13)  Carlie (11.09.2010 22:31)

Neskutečně výstižně vyjádřené všechno - možné scénáře budoucnosti Nessie a Jacoba; hnutí mysli ženy, která touží být matkou; i kouzlo partnerství - sdílení.
Jsi kouzelnice, Evelyn

12)   (13.06.2010 12:12)

Nádhera! Nessie v parku, její obavy a strach, emoce, všechno popsané s takovou lehkostí, při které se stejně čtenáři svírá žaludek, protože každá další krásná věta ho utvrzuje v domněnkách, že happy end se tentokrát konat nebude. A pak přichází konec, překvapivý konec, konec plný naděje. Wow!

ambra

11)  ambra (12.06.2010 01:46)

Hani, ani ti nemůžu napsat vše, co mi to připomnělo, co to ve mně vyvolalo a nechce se mi věřit, že jsi něco z těch obav neprožila... Tolik logických úvah v tolika emocích... Přitom ta opravdovost, bolest, prázdnota, a pak naděje... Děkuju...

krista81

10)  krista81 (12.06.2010 00:56)

Krásný, moc smutný, ale ten konec byl nejlepší

Ewik

9)  Ewik (11.06.2010 00:36)

Děkuji. Strašně krásná povídka.

Lioness

8)  Lioness (10.06.2010 20:47)

Och, to bylo nádherné! Jistě, už mě napadl problém jejich dětí, ale vidět to takhle napsané a promyšlené, se všemi těmi možnostmi... to bylo ohromující. Ochromující. Fascinující. Prožívala jsem to s ní, spolu s ní smutnila a nechala se naplnit nadějí. City, které jsi dokázala vložit do jediné povídky, byly neuvěřitelně silné.

Silvaren

7)  Silvaren (10.06.2010 13:40)

:'-( To byla taková nádhera!

Nebraska

6)  Nebraska (10.06.2010 09:42)

Hani, to bylo úžasné... Úplně mi jí bylo líto, a na druhou stranu jsem ji obdivovala, že si to všechno uvědomuje. Vážně krásně napsaný, ty city z toho sálají na dálku

Amisha

5)  Amisha (10.06.2010 09:30)

ááách to byla taková krása...
Fňuk, ech... ty jsi úžasná romantická duše, viď?

4)  belko (10.06.2010 09:20)

Evelyn,
asi málokoho napadlo podívat se na problém "děti" z tohoto úhlu.
Popsalas to nádherně, procítěně, s hloubkou citů...no prostě smekám!

sakraprace

3)  sakraprace (10.06.2010 05:54)

Krásné, ale i smutné. Moc hezky jsem si zaslzela, děkuji

2)   (10.06.2010 00:03)

Moc hezké !

sfinga

1)  sfinga (09.06.2010 21:17)

Evelýnko, právě jsem dočetla tvou povídku. Je nesmírně krásná, ale nesmírně smutná. Sedím tu a roním slzy nad Nessii. Je mi jí líto. Tolikrát jsem četla o vztahu Jacoba a Nessie, jak víš, sama o něm píšu, ale nikoho nenapadlo, že ti dva nemusí být biologicky kompatibilní :(
ještě, že mají jeden druhého.
Je to opravdu moc krásné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek