Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Kdekdo by mohl Isabellu Swanovou litovat. Je téměř slepá a navíc ji krátce po narození opustila vlastní matka. Ona však o lítost nestojí. Má skvělého tátu a má svůj cíl. Když o své jistoty během jediného dne přijde, zdá se nutnost odjet k matce do Montany jako nejhorší pomsta, kterou jí mohl osud přichystat.

Edward Cullen vyrostl v Chicagu jako hýčkaný syn prominentního chirurga. Ani peníze však nezaručí, aby se rodině vyhnulo nejhorší z možných neštěstí. A tak se ti, co zbyli, jednoho dne seberou a odjedou do Montany. Možná najít nový začátek, možná prostě jen zapomenout. Aspoň trochu. Aspoň na chvíli.

Mohou si něco dát lidé, kterým se zdá, že o všechno přišli?

 

 

Phoenix v polovině července nepřipomínal zrovna to nejzábavnější místo na světě. Většina mých spolužáků trávila léto mimo město, a dokonce i školka, kde jsem měla svou nejoblíbenější brigádu, na několik týdnů zavírala. Charlie se mi vyhýbal, jako by se bál, že mu budu něco vyčítat. A Siobhan… Siobhan mi chyběla nejvíc. Jako každý rok mi předtím než odjela, dala klíče od svého bytu, ale já u ní jen obden zalila kytky. Z jejího Steinwaye jsem jen s nábožnou úctou setřela prach. Otevřít ho bez ní mi připadalo jako svatokrádež. Ano, i po těch letech…

A tak jsem většinu dní courala po důvěrně známých parcích, kde mě vadnoucí listy stromů aspoň trochu ukrývaly před otravným žárem, nebo ve svém pokoji, s klimatizací puštěnou naplno, napůl smířená s tím, že než přijde září, sluchátka mi definitivně vrostou do uší.

Ráno mě budívaly zvuky tátova vstávání. Kávovar v kuchyni, sprcha a brumlavá série nadávek, když kousl do příliš horkého toastu.

To červencové ráno mě ale vzbudilo… ticho. Nahmátla jsem budík na nočním stolku a stiskla boční tlačítko pro hlasový přenos. Osm dvacet tři, oznámil mi důvěrně známý monotónní hlas. Občas jsem mu říkala Albert. Alberte kecáš, Alberte nepřeháněj, Alberte zklapni už. Teď se ale odpovědi nedočkal. Vymotala jsem se z přikrývek a s napřaženou rukou došla ke dveřím. Táta byl chorobně nedůsledný. Občas měl v noci potřebu na mě nakouknout a ne vždycky dovřel. Párkrát jsem skončila s pořádným monoklem.

Jenže dveře byly zavřené. Přesně tak, jak je nechávám já. Snažila jsem se ovládnout rostoucí neklid, ale kliku se mi podařilo sevřít až na druhý pokus.

„Tati?“ Můj hlas zněl v chodbě jinak. Jako by se odrážel od většího prostoru. Jako by tam něco chybělo. Doklopýtala jsem do kuchyně. Kávovar byl studený. V koupelně se mi nepřipletl pod nohy obvyklý mokrý ručník. A tátova postel… zůstala ustlaná. Přesně tak, jak jsem to udělala včera po jeho odchodu. Zkoušela jsem nepanikařit, ale moc mi to nešlo. Nikdy mě nenechal samotnou. Ne bez toho, aby mi dopředu nevysvětlit, kdy, proč a na jak dlouho jede pryč. Časem jsem pochopila, že služební cesty většinou znamenají krátký výlet s nějakou ještě kratší známostí. A o něco později jsem se naučila ocenit, že náš byt zůstal vždycky jenom náš. Že pro něj nikdy žádná z jeho známostí nebyla natolik důležitá, aby kvůli ní narušil náš spokojený život.

Náš život s cílem.

Vrátila jsem se do chodby a s jistotou, která se překvapivě připojila k panice, jsem zamířila ke stolku s telefonem. Stiskla jsem přehrávání záznamníku. Po sérii odkašlání se konečně ozval jeho hlas. Vážnější, rozpačitější a smutnější než jsem ho kdy slyšela.

Když domluvil, věděla jsem, že Charlieho Swana budu už navždy nenávidět.

 

***

 

Později jsem nedokázala říct, jak dlouho jsem nevyšla z bytu. Možná týden? Nevím. Zůstávala jsem v posteli, a když v bytě odpojili elektřinu a já nemohla zapnout klimatizaci, dobít si iPod a obsah ledničky se za pár hodin změnil v neuvěřitelně páchnoucí změť, uložila jsem se na pohovku pod otevřené okno v obýváku, zavřela oči a otupěle poslouchala zvuky ulice. Možná jsem se podvědomě loučila s městem. Se svým domovem. Protože nic v mém životě už nemělo být jako dřív.

Ani teď, po tak dlouhé době, nedokážu s jistotou říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Možná je lepší, že nic z toho, co následovalo, příliš nezáleželo na mém rozhodnutí.

Prostě se to dělo.

 

***

 

Když jsem za dveřmi rozeznala Siobhanin hlas, nesmyslně mě napadlo, že jsem se nepostarala o její květiny. To pomyšlení mě zabolelo víc než Charlieho zrada. Anebo už jsem tam ležela tak dlouho, že jsem si na myšlenku, že mě Charlie opustil a zradil, dokázala zvyknout? Schoulila jsem se do klubíčka a přitáhla si kolena k hrudi. Paže jako by mi napůl nepatřily. Jedna část mého mozku mi napovídala, že jsem vyhladovělá a dehydratovaná, druhá – mnohem agresivnější a silnější – se ji snažila umlčet, protože na tom přeci nezáleželo. Můj cíl, můj život, byly v troskách… A zničil je můj vlastní otec…

„Bello! Bello, jestli okamžitě neotevřeš, zavolám policii, hasiče a sociálku!“

Trhla jsem sebou. Siobhan přesně věděla, co na mě platí. Kdysi jsem se jí přiznala, že kontroly ze sociálky pro mě v dětství znamenaly něco jako akutně hrozící konec světa. Tehdy naplnil pokoj její příjemný altový smích. Když mě ale vzala kolem ramen a pevně mě přitiskla ke svým velkým měkkým prsům, postřehla jsem povzdech, který to celé uzavřel. Jako vždy jsem jí nemusela nic dalšího vysvětlovat, a ona jako vždy přesně věděla, jak reagovat.

A to i v tuhle chvíli.

Vyskočila jsem na nohy. Tedy – můj mozek si představoval, že vyskočím na nohy. Ale svalila jsem se vteřinu potom, co jsem přišla o oporu našeho starého odřeného gauče. Gauče, který si pamatoval každé moje rozbryndané kakao, každé potají usrkávané tátovo pivo, každé moje narozeniny, každé Vánoce…

„Bello!“ Slyšela jsem někdy v jejím hlase skutečný strach? Teď tam rozhodně byl. A mě i v té šílené situaci zahřálo u srdce, že existuje někdo, kdo se o mě opravdu bojí…

Ke dveřím jsem se v podstatě doplazila. Připomínalo mi to všechny ty staré sny, ve kterých jsem se marně pokoušela uniknout před různými druhy příšer. Bylo to zvláštní. Můj reálný svět byl jen pár nezřetelných obrysů, rozdíl mezi světlem a tmou. Ale ve svých snech jsem viděla všechno jasně. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když jsem tátovi zkoušela popsat, co přesně v nich vidím, pokaždé se rozčílil a skončilo to hádkou, jestli mi dovolí dál poslouchat tolik knížek. Tvrdil, že z nich magořím. Nebyla jsem si jistá, jestli do jisté míry nemá pravdu, ale vzdala bych se všeho, jen ne svých příběhů.

Neměla jsem skutečný zrak. Ale můj vnitřní zrak se hodně snažil, aby mi tenhle nedostatek aspoň trochu vynahradil…

„Bello!“

„Siobhan!“ Jako by někdo dusil už tak napůl mrtvou vránu. Nikdo jiný by neměl šanci mě zaslechnout. Jenže její sluch…

„Bello!“ Hrůza ustoupila úlevě. „Holčičko, otevři mi, prosím!“

Než jsem se dostala ke dveřím, koupala jsem se ve vlastním potu. Siobhan to nevadilo. Když jsem konečně otevřela všechny bezpečnostní zámky, vlna její energie jako by vytěsnila všechno zlé, čím se byt naplnil po Charlieho odchodu. Útěku.

Pevně mě objala a ani za mák ji netrápilo, že jí moje slzy a pot nejspíš zničí halenku z pravého hedvábí, a že na zápach mého těla její jemný parfém rozhodně nebude stačit…

„To bude v pořádku,“ opakovala neúnavně.

Ani její něžné kolébání mi ale nedovolilo zapomenout na to, že jsem nepřišla jen o tátu, budoucnost a domov. Brzy jsem měla přijít i o ni.

 

***

 

Sklonila jsem se ke starému dřevu a zhluboka se nadechla. Kdyby nic, tak tuhle vzpomínku si vezmu sebou. Všechny ty roky, kdy mě Siobhan s trpělivou láskou učila milovat hudbu a ukazovala mi, že i já k ní mám nějakým zázrakem dveře otevřené o něco víc, než běžní smrtelníci. Jistěže jsem znala všechna ta klišé o zrakově postižených, u nichž o to lépe fungují ostatní smysly. Přesto tu bylo něco víc, něco, díky čemuž jsem vlastně neměla na výběr. Bez hudby jsem nežila. Bez hudby jsem jen existovala. A to mi při nejlepší vůli nestačilo.

Občas jsem si zkoušela představit, jak by můj život vypadal, kdybychom se s tátou nenastěhovali do domu, kde žila bývalá koncertní pianistka. Dostala bych se k hraní jinak? Bylo to stejně nevyhnutelné, jako že se zrovna já narodím jen se zbytky zraku? Bavilo mě přemýšlet o tom. Aspoň v dobách, kdy mi tátova láska a Siobhanina důslednost beze zbytku naplňovaly každičký den.

„Zavolám jí. Vysvětlím jí, jak velký máš talent, Bello. Jak velká by to byla tragédie, kdyby…“

„To nesmíš, Siobhan,“ přerušila jsem ji ostře. Couvla jsem a nechala její ruku sklouznout ze svého ramene. „Už pár let bojuje o přežití. Rančerům se teď nedaří. Vlastně ani realitním makléřům,“ uchechtla jsem se hořce. „Nemůžu se jí nacpat do života a rovnou na ni vypálit, ať mi koupí klavír a zaplatí hodiny.“ Zavrtěla jsem hlavou a doufala, že vypadám dost rozhodně.

„Měl by se modlit, abych ho už nikdy nepotkala.“ I ona se snažila znít odhodlaně. Ale bylo tak snadné slyšet v jejím hlase všechny slzy, které po mém odjezdu dostanou prostor…

„Nenapadlo mě, že by mohl…“ Znovu mě objímala. Po kolikáté za poslední týden? Nebránila jsem se, jako bych doufala, že si její soucit a lásku můžu nabrat do zásoby.

„Nevěřím, že to skončí takhle,“ šeptala umanutě. „To prostě není možné. Něco se stane. Cítím to. Vím to, Bello.“ Znělo to, jako by se hádala s osudem. Mým osudem. Představila jsem si ho. Ošklivý kulhající skřet s výsměšným úšklebkem na tváři. Nejen Charlie, i tenhle hajzlík by se měl od Siobhan držet dál.

„Střední mají i tam. Dodělám školu a pak se uvidí.“ Naposledy jsem se nadechla její vůně a sebrala všechnu sílu, abych se usmála směrem, kde jsem tušila její pátravý pohled. „Hlavně mi zavolej, ano?“ Popadla mě za tváře a přitáhla si mě k sobě, aby mi vlepila mlaskavou pusu na čelo.

„O tom snad nemusíme mluvit.“

 

***

 

Sociální pracovnice byla překvapivě milá. V jejím hlase chyběly soucit i lhostejnost. Byla prostě… v pohodě.

Rozhodla jsem se, že to budu považovat za dobré znamení.

„S tím letadlem s vámi asi nehnu, Isabello,“ povzdechla si smířeně.

„Omlouvám se.“ Ani jsem se nesnažila o kajícný tón.

„Ježiši, Montana.“ Znovu povzdech, ale taky soustředění. Už vymýšlela, jak mě tam nejlíp dostat.

„Ano, Montana,“ potvrdila jsem, jako by to bylo potřeba. „Ranč na Rosebud Creek.“

Můj nový domov.

A nejspíš taky totální konec všeho.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

38)  Kate (16.01.2014 12:56)

Začátek je to více než dobrý. Téměř slepá Bella, Charlie, který zradil a Siobhan... Jsem zvědavá na Edwardův příběh.

Janebka

37)  Janebka (28.06.2013 21:04)

No jo, ale co, na můj stav se tahle povídka naprosto hodí. Sice si asi začnu libovat ve srdcidrásajících chvílích, přesně takových, jak je umíš dokonale navodit jen TY, mylovaná Ambřičko, ale kapesníků mám dost!!!
Děkuji!!!

ambra

36)  ambra (03.03.2013 23:37)

Bych u těch prologů měla dávat varování, že dál už to nebude taková tragická otravnost .

Bye

35)  Bye (03.03.2013 23:22)

Tak mě tu máš!
Jak už jsem avízovala tu i onde, dostala jsem nezvladatelnou chuť na starou dobrou FF klasiku a... já vím, že mám ještě rozečtený věci... a vím, že jsem s tím "nedostatkem času" trapná... jenže čím jsem starší, tím mám slabší vůli, takže mé předsevzetí, že dokud nepřeložím všechny knihy na světě, tak žádnou nepřečtu, šlo do kytek. Joke...
"Když domluvil, věděla jsem, že Charlieho Swana budu už navždy nenávidět." Bože, vyděsila jsi mě k smrti, že to Charlie zabalil úplně! Uf... (To víš, prostě ho zbožňuju, takže JÁ mu už odpustila)
"poslouchat tolik knížek" Skvělý - prostě - skvělý. Poslouchat knížky, to je tak absurdní, že tě to flákne přes oči. Uši.
Montana?! Jdu se podívat, kde ten zapadákov je!
Každopádně mě uklidňuje, že tam žije ten správný člověk ;-)
Hmm... co je "cíl"?

KatkaB

34)  KatkaB (01.03.2013 18:57)

Milá Ambro, ani nevím, co mě sem zase přivedlo, dlouho jsem nic nečetla, ale Tvůj příběh si nenechám ujít

„Časem jsem pochopila, že služební cesty většinou znamenají krátký výlet s nějakou ještě kratší známostí. A o něco později jsem se naučila ocenit, že náš byt zůstal vždycky jenom náš. Že pro něj nikdy žádná z jeho známostí nebyla natolik důležitá, aby kvůli ní narušil náš spokojený život.“
Tohle je moc krásná myšlenka. Kéž by tak platila ve všech rodinách, i v těch úplných

Rozbryndané kakao. Hodně mě upoutalo. Detail, který opět připomenul, od koho čtu příběh. Ambro, chybělo mi to…
Jsem správně naladěná na pokračování. Začátek nebyl pro Bellu snadný, nevybavila jsi ji zrovna šťastným dětstvím a dospíváním, ale určitě pro ni máš vymyšlenou nějakou jinou odměnu…

leelee

33)  leelee (27.12.2012 23:36)

uf řekněme že mám pár kontaktů do tohohle světa a když ti zavážou oči a půjčí vodícího psa, no, neumim si moc představit co pro takovýho člověka znamená stěhování, ale povídka zní rozhodně zajíavě

Q

milica

32)  milica (26.11.2012 13:27)

Už jsem se strašně těšila na nějaký tvůj příběh.
A opět jsi nezklamalan:) :)
Vypadá to hoodně dobře, ale že uděláš Charlieho takovýho lumpa?
No i takové věci se můžou dít, každopádně na něj mám vztek
Ty dokážeš nemožné, začnu nesnášet mou oblíbenou postavu nebo neoblíbenou začnu mít ráda. Jak ty to děláš?
Á už vím jsi prostě dobrá

Silvaren

31)  Silvaren (25.11.2012 13:57)

Skvělý začátek Moc se těším na další Tvůj příběh.

Bosorka

30)  Bosorka (25.11.2012 10:07)

Dovolím se nesouhlasit, Ambři. U tvých povídek jde o život! Když ne postavám, tak čtenářkám určitě ;)

ambra

29)  ambra (25.11.2012 09:57)

Kia, udělala jsem si malou statistiku - dopsané povídky u mě pořád dost výrazně vedou;) (a není jich zrovna málo). Bohužel jsem cosi rozepsala v době, kdy už můj mozek upíry tak nějak odmítal a já doufala, že ho "upíšu". Nefungovalo to ani s odstupem, tak uvidíme. Jestli začneš číst tohle, to je na Tobě, uznávám, že jsem na ránu, na druhou stranu nejde o život;) .

28)  Kia (24.11.2012 22:08)

Zalozis clanok http://stmivani-ff.cz/articles/dopsano/ v ktorom vypises nedopisane poviedky -vratane svojich. Nie je dopisana ani jedna a zacnes dalsiu :/ je tu vobec sanca na dopisanie? Ci ani nema zmysel toto zacat citat?

SarkaS

27)  SarkaS (24.11.2012 00:56)

Tak jsem tu a zatím se mi to móóóc líbí. Otázka je, budeš je moc trápit, jako to děláš vždycky. Já doufám, že ne. Vůbec se mi nechce léčit si zase měsíc odřenej nos a doplňovat zásoby tekutin, které mi všechny zdrhly přes slzné kanálky.

GinaB

26)  GinaB (23.11.2012 21:30)

Tak jsem se po dvou dnech probrala z horečky a hned taková krásná vzpruha. ;) Smutné, ale krásné. Tvoji hrdinové si budou muset opět sáhnout na dno, aby mohli vstát a jít dál. Zase další tvůj skvost, kdy se budu těšit na každou další kapitolu. Jsem moc ráda, že jsi zpět.
P.S. Jdu doplnit zásobu kapesníků. :D

ambra

25)  ambra (23.11.2012 16:31)

Já už vám dlouho neřekla, jak moc vás miluju

matysekmj

24)  matysekmj (23.11.2012 12:48)

Jako vždy pozdě, ale přece To je tak úžasný (smutný) začátek, vůbec nevím co máš v plánu ale nechám se překvapit, jak znám tvé psaní, tak máš spoustu es v rukávu Utíkám na další kapitolku

Gabbe

23)  Gabbe (22.11.2012 22:17)

Úžasné, vypadá to skvostně. Už jsem si myslela, že nás tvoje úžasná fantazie (co se týče ff) snad úplně opustila. Ale jsem strašně ráda, že tomu tak není!!!
Moc se těším na další kapitolku.

Luciana

22)  Luciana (22.11.2012 21:50)

OMG Po dlouhé době sem konečně zavítám a co mě náhle praští pořádně do očí? Tvoje nová povídka! Paráááda, těším se na příběh Belly a Edward v dalším z tvých originálních pojetích. Dala jsem najednou prolog a první kapitolu ... a jsem napnutá jako kšandy, jak to bude s příběhem dál . Děkuji za úžasné čtení.

21)  Catrin (22.11.2012 21:20)

Tak jsem chycená na
udičku, hodila jsi ji tak lehce.

Pilly

20)  Pilly (22.11.2012 19:27)

Marvi

19)  Marvi (22.11.2012 17:43)

Já jsem si myslela, že nám naservíruješ nějaké pokračování už rozjetých příběhů, ale ty jsi opět překvapila!!! No já se opravdu nikdy nepřestanu u tebe divit...
Ale jsem moc ráda, že jsi zpět a budeš tu servírovat další ambrovský příběh. Moc se na tu jízdu těším!!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still