Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Mozart, salát, narozeniny a nevyřčený slib číslo jedna

Bella

Původní plán pustit si jen kousek z každého CD a tematicky je roztřídit vzal za své už u třetího disku. Stopnout Mozarta mi přišlo skoro… nemravné. A tak jsem se v mezích možností pohodlně uvelebila a užívala si hudbu, kvalitní reproduktory a fakt, že tak dobře vidím šikmé pruhy světla zapadajícího slunce.

Mozarta nakonec k mému překvapení přerušila moje dřímota. Probralo mě opatrné zaklepání. Zamžikala jsem. Ta široká zlatá pentle zmizela a já byla ponořená v obvyklé tmě.

„Ano?“ Můj hlas ještě spánek nestihl změnit, takže jsem určitě nespala dlouho.

„Můžu dál, Bello? Nesu ti večeři.“ Páni, Renée má vážně dost dlouhou pracovní dobu. Jacob mi prozradil, že ráno bývá u krav už před pátou, ale že to takhle protahuje i večer, o tom se nezmínil. Zastyděla jsem se. Možná doufala, že jí tu trochu pomůžu. Já se místo toho málem přerazím hned první den a místo pomoci jí přidělávám starosti. Můj žaludek se ale rozhodl odložit mé morální dilema na později. Hlasitým zakručením mi připomněl, že večeře je na dosah.

„Jasně!“ vyjekla jsem s nepřirozeným nadšením. Dveře vrzly a já poznala, že Renée se cítí trochu jistěji než o den dřív. Anebo prostě byla moc unavená na tu velmi pomalou a velmi opatrnou chůzi, se kterou jsem si ji spojila hned od prvního setkání.

„Chceš to zase nechat na stolku? Nebo…“ Rozpačitost z jejích kroků vymizela, z hlasu ale ne.

„Vezmu si to rovnou, jestli chvilku počkáš.“ Přeležela jsem si levou ruku, takže mi chvíli trvalo, než jsem se vytáhla do sedu a opřela se o čelo postele. Na klín jsem si upravila jeden z polštářů, abych neměla tác příliš nízko.

„Mléko ale nechám na stolku,“ upozornila mě, a pak už jsem na kolenou ucítila příjemnou tíhu všeho, co se za chvíli ocitne v mém břiše.

„Vidlička je vpravo. Je to jen salát, ale je tam spousta kuřecího masa a v zálivce čerstvý kopr.“

„Úžasné,“ zahuhlala jsem už s plnou pusou. Jacob mi skoro celý den něco podstrkoval, ale jako většina věcí, ani hlad u mě nefungoval na povel. Ale možná za to mohl i rozhovor se Siobhan. Část tíhy, která mi kromě jiného zřejmě tvořila nějaký záhadný uzlík kousek nad žaludkem, se jím přeci jen uvolnila a já teď jedla s opravdovou chutí.

„Můžu tu chvíli zůstat?“ Její hlas zazněl ode dveří, nejspíš nepočítala, že budu souhlasit. Jenže já si vzpomněla na svůj nápad s případnou pomocí. Možná by bylo nejlepší probrat to s ní hned.

„Jo,“ kývla jsem, „stejně jsem se na pár věcí chtěla zeptat.“

K posteli skoro přiběhla, jako by se bála, že si to rozmyslím. Opatrně si sedla na pelest, odhadovala jsem, že co nejdál ode mě. Trpělivě počkala, dokud nezaženu největší hlad. Když jsem se natáhla pro sklenici s mlékem, cítila jsem, jak se mimoděk nadzdvihla, aby mi pomohla, ale ovládla se a nakonec to nechala na mně. V duchu jsem to ocenila.

Mléko mi připomnělo jinou dobrotu: „Ten citrónový koláč už není?“

„Je pryč, myslím, že ho dojedl Jacob.“ Omlouvala se? Proč, proboha? „Ale hned ti upeču nový, můžeš ho mít k snídani,“ dodala rychle.

„Neblázni,“ napomenula jsem ji. „Kolik hodin jsi byla venku? Musíš být vyřízená. Mě by zabil už jenom ten čerstvý vzduch,“ ušklíbla jsem se a znovu nahmátla okraj široké salátové misky. Pár křehkých kousků zeleniny a šťavnatého masa v ní ještě zbylo; věčná škoda nechat je ladem.

V tu chvíli se máma zasmála. Byla to reakce na mou poznámku, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že na kratičký zlomek vteřiny mi to připomnělo tisíce podobných okamžiků, které jsem prožila s tátou. Zakládal si na tom, že jsem po něm zdědila smysl pro humor. Je možné... jak moc je pravděpodobné, že bych se někdy doopravdy zasmála i s ní?

„Tak fajn,“ vydechla a já v jejím hlase poprvé postřehla náznak uvolnění. Odložila jsem vidličku a zaměřila oči jejím směrem.

„Nejsem tu, abych tě soudila,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Jsem tu, protože jsem v hajzlu. Neměla jsem na vybranou.“ Zalapala po dechu. Doslova.

„Asi jsem to neřekla dost jasně, Bello, ale jsem šťastná, vážně šťastná, že tě tu mám. Omlouvám se, zní to pitomě, vzhledem k tomu, že Charlie se nejspíš zachoval jako idiot, ale já jsem šťastná. Vyděšená, absolutně bezradná, ale… šťastná.“ S každým dalším opakováním to slovo z jejích úst znělo věrohodněji. Jako by si s ním hrála, jako by ho postupně vybrušovala k dokonalosti, slaďovala ho se svými skutečnými pocity. A i když jsem špicovala uši, nezachytila jsem ani náznak falešného tónu.

„Přesto… nevím, jak s tebou mám mluvit,“ přiznala rezignovaně. „Napadla mě taková možnost…“ Cítila jsem, jak se na posteli pohnula. Přisedla si blíž ke mně. „Mohly bychom se tu každý večer sejít. A začít… jednou věcí. Prostě si o sobě každý den řekneme jednu věc. Nemusí to být nic převratného. Vzhledem k tomu, že se vůbec neznáme, můžeme začít úplnými banalitami.“ Zraňovat se můžeme až později, doplnila jsem v duchu. „Co myslíš?“ Další nervózní a dychtivé poposednutí.

„Vlastně je to skvělý nápad.“ Rozhodně lepší než nějaké sáhodlouhé hovory o minulosti a – hůř – o budoucnosti.

„Začneš?“ Skoro nedýchala, jak byla napjatá.

„Jo jasně,“ kývla jsem překvapeně. Tohle bylo… rychlé. Náhlé ticho v místnosti mi připomnělo, bez čeho opravdu nemůžu být. „Miluju hudbu. Naprosto a bezvýhradně. Někdy mám pocit, že mám v těle nějaký orgán, který je na hudbu přímo napojený. Vysílač a zároveň přijímač nebo tak něco. A kdybych si musela vybrat, rozhodně obětuju raději ledvinu než tuhle divnou hudební věc v sobě,“ vychrlila jsem na jeden nádech. Znervózněla jsem. Možná jsem se dostala nebezpečně blízko k tématu, o kterém jsem si zakázala mluvit. Já a klavír…

Renée pořád nedýchala. Ticho narostlo. Pokoj už nevoněl koprem. Jako by si každou molekulu pro sebe zabraly všechny ty nevyřčené věci mezi námi. Sedmnáct let… Je toho moc. Nikdy to nedoženeme. Ne tak, abychom se spolu mohly nenuceně bavit. Smát se a hádat se. Všechno to, co zvládnou jen lidé, kteří jsou si opravdu blízcí.

„A teď ty,“ pobídla jsem ji po minutě, která v mé hlavě trvala nejmíň hodinu.

Konečně jsem uslyšela její nádech.

„Všechno v mojí minulosti mi připadá strašně obyčejné a nedůležité. Možná časem přijdu na to, co z toho vybrat, ale dneska to chce něco pozitivního.“ Nesmála se, ale slyšela jsem náznak úsměvu. Snažila se. Nepřetržitě.

„Za týden mám narozeniny. Nikdy jsem je neslavila. Vlastně… ani jako dítě jsem nikdy neměla narozeninovou party,“ řekla spíš zamyšleně než smutně. „A tak mě napadlo… pokud bude tvoje noha za týden v pořádku, uděláme si oslavu. Pozvu sousedy, Jacoba a jeho sestry, Phila, samozřejmě, a trochu si užijeme. Co myslíš?“ mám rozhodnout, jestli budeme slavit její narozeniny?

„To je úžasný nápad, mami. A kolik ti vlastně bude?“

„Třicet tři. Kristovy roky,“ zrozpačitěla.

Ach bože. A ona si myslela, že pro mě nemá žádnou zajímavou informaci.

 

 

Edward

 

Auto jsem nechal na stejném místě. Tentokrát jsem ale zavřel dveře. Z nějakého neznámého důvodu majitelka tohohle ranče nefandila psům. Ale konec konců to jen doplňovalo její obrázek poněkud neobvyklé osoby.

Slunce už zapadlo; v houstnoucím šeru vypadal Renéin dům jako kulisa do nadprůměrně děsivého hororu. Měla by na tom trochu máknout. Ona nebo to přerostlé Blackovic dítě. Jo, rozhodně by se toho měl ujmout Jacob. Aspoň by část ze své předimenzované hormonální energie spotřeboval na něco užitečného. A nemohl by s ní otravovat Bellu.

Než jsem šlápl na štěrkem vysypaný chodník – naše sousedka ho zřejmě používala místo zvonku – na chvíli jsem se zastavil. Jen proto, abych si znovu ujasnil, že nemám žádný důvod, proč tu znovu otravuju. Teda kromě toho, který už jsem si přiznal, ale který jsem v nejbližších několika letech rozhodně nehodlal vyslovit nahlas.

Chci znovu vidět Bellu.

A tak jsem odhodlaně vstoupil na ten pitomý štěrk a pak na jeden odraz přeskočil všechny tři schody přede dveřmi. Dřív, než jsem stihl zabouchat, stála přede mnou znovu Bellina máma. Napadlo mě, že štěrk funguje vážně dobře, jenže ona vypadala skutečně překvapeně. A taky asi o padesát let mladší než předchozí večer.

„Ahoj?“ zajíkla se.

„Ahoj?“ napodobil jsem její intonaci. A měl bych přiznat, že jsem zněl i skoro stejně poplašeně jako ona.

„Dneska žádný proviant?“ sklouzla pohledem k mým prázdným rukám. Vzpamatovala se překvapivě rychle. Vlastně celkově působila tak nějak… probraně. Jako by to chtěla dokázat, nakrčila nos a začichala. „Ale pro změnu voníš,“ zakřenila se. Proboha, naše máknutá sousedka se usmívá?!

„Můžu na chvíli za Bellou?“ zahučel jsem a soustředil se na uvolnění kousku štěrku, který mi uvízl zespodu v jedné ze spár na botě.

Zvážněla, založila si ruce na prsou a pozorně se na mě zadívala. Dokonce o krok couvla, aby ke mně nemusela zvedat hlavu.

„Žila ve velkým městě,“ zasyčela najednou. Tak ostře, až jsem nadskočil. „To ale neznamená, Edwarde Cullene, že je to nějaká protřelá potvora. Jestli chceš jen nějak zabít zbytek prázdnin, zaplať si lekce ježdění,“ prskla v jasné narážce na to, co se o mně vědělo. Byl jsem jediný člověk v okruhu sta čtverečních mil, co nikdy neseděl na koni. „Protože ona je… výjimečná,“ zašeptala s posvátnou úctou. „Vlastně ani nemůžu uvěřit, že je moje,“ dodala víc pro sebe než pro mě. Když ale ke mně znovu zvedla oči, tuhle pochybnost jsem mohl popřít. V tu chvíli jsem viděl Bellu. Jen starší a zraněnou. Jenže jsem neznal správný slova, kterýma bych Renée ujistil, že kvůli mně Bella takhle smutná nikdy nebude.

Později jsem si na tuhle chvíli vzpomněl. Dobře, že jsem tehdy raději držel hubu.

 

 

Milé čtenářky, možná je čas odhalit píseň, která za tenhle příběh může...


 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

24)  Janie (21.06.2014 16:47)

tuhle písničku mám ráda, ale nejradši mám tuhle verzi https://www.youtube.com/watch?v=OzfYL51e3HI
jinak se mi povídka hodně líbí :)

Kate

23)  Kate (16.01.2014 18:08)

Rozhovor mě dostal. Reneé měla Bellu tak BRZO? Leccos se tím vysvětluje. Překrásná kapitola a ta mateřská láska ještě víc.

Bye

22)  Bye (05.03.2013 23:20)

KOnečně rozhovor s mámou! Někdy je lepší si počkat na tu správnou chvíli
"Ticho narostlo. Pokoj už nevoněl koprem. Jako by si každou molekulu pro sebe zabraly všechny ty nevyřčené věci mezi námi."
Táhne mi hlavou totéž co Belle. Sedmnáct let je moc... :(
OMG!!! Cože?! Třicet tři??? Musela jsem se podívat o pár řádků vejš, jestli jsem to pochopila správně! Belle je sedmnáct, takže Renée musela být těsně nad zákonem... A kua...
Radost z Edwardovy vnitřní upřímnosti mi poněkud zakalila ta poslední věta. Né že by nebyla dostatečně řízná... Nejsi to náhodou ty, kdo je proslulý tím, že nedá svým hrdinům nic zadarmo?
Písničku samo znám a jo, jako inspirace to sedí ;)

21)  MayaMystery (03.03.2013 15:44)

:)

KatkaB

20)  KatkaB (02.03.2013 22:24)

"Miluju hudbu. Naprosto a bezvýhradně."
"Sedmnáct let… Je toho moc. Nikdy to nedoženeme."
"Snažila se. Nepřetržitě."

Nevadí, že vyzobávám, ambro? Tyhle větičky mě oslovily ještě víc, než ty ostatní. A tahle... tahle nejvíc:
""Protože ona je… výjimečná,“ zašeptala s posvátnou úctou. „Vlastně ani nemůžu uvěřit, že je moje." Má tohle v sobě každá máma... někdy, ten pocit vyjímečnosti vlastního dítěte, nejúžasnějšího na světě...?

kytka

19)  kytka (26.02.2013 20:09)

Maruško, díky za další díleček. Užila jsem si ho a ráda se vrhám na další.
Jsem zvědavá na Bellu a Renée. Jo, dcery a matky - to je vždycky vyšší dívčí.

milica

18)  milica (26.02.2013 12:04)

Hra na otázky se mi líbí.
René se nám pěkně rozzuřila, máma chránící své dítě, jak rozkošné.
No jdu na další, díky Ambro za dvojitou porci

matysekmj

17)  matysekmj (25.02.2013 22:19)

A zase otázky, otázky...
Rozhovor byl fajn, někde prostě musely začít a snad to pomůže. Tak třicet tři
Ale co ty poslední věty? Děvče ty mě děsíš
No než jsem se rozkoukala tak už je tu další Děkuji a pádím dál

leelee

16)  leelee (25.02.2013 21:01)

já ani nestihnu napsat komentář a už tady visí další díl
"hra" na otázky a odpovědi se mi moc líbí řekne nejspíš ještě spoustu věcí který takhle budou sedět mnohem víc
no nic jdu na další
Q

morningstar

15)  morningstar (25.02.2013 20:56)

áááááááá ... tohle byl jasně Renéin part a ona ho zvládla ... úžasná kapitola, díky za ni

Lenka326

14)  Lenka326 (25.02.2013 19:41)

Ambro, jsem ráda za nový dílek, i když tebe osobně bych viděla radši. Když se dneska podívám z okna, co z té kalamity zbylo, tak mám pocit, že si z nás někdo v sobotu někdo udělal hnusnou srandu.
Jsem zvědavá, jestli to Renée s Bellou dokážou. Ano, udělala chybu, už to nikdy nevrátí, ale pro lepší život jich obou a hlavně Belly, je dobře, že se snaží spolu mluvit. Ve vztahu s Bellou působí R. docela ostýchavě, zato na Edwarda vyjela docela odvážně Jsem moc natěšená na jejich setkání, ale z posledních dvou vět mě zamrazilo.

eMuska

13)  eMuska (25.02.2013 18:59)

už ju mám uloženú v telefóne a budem na teba myslieť dňom i nocou...

12)   (25.02.2013 18:53)

ty jsi se ambruško něčeho bála ,ty taková statečná děvčica - já za tebou stojím VŽDY
pravda,je v tom špetka alibismu,abys rychle dala další ,lae jen maličko

ambra

11)  ambra (25.02.2013 18:16)

Moc děkuju za vaše reakce, chápu, že tahle kapitola je taková přechodová, ale některé věci musí zaznít už teď;) . Nicméně v té další se už konečně setkají a pokud máte náladu, tak bude ještě dnes;)
PS: eMuška, ten song mě rozbrečí vždy a spolehlivě, proto jsem vybrala umírněnou verzi od Evy C., jinak miluju podání Cyndi Lauper, Glee verzi a méně známou Petru Páchovou
hani, víš, že jsi mě dnes zachránila před velkou nejistotou, že jo?

Jalle

10)  Jalle (25.02.2013 16:24)

Reneé ma poriadne prekvapila svojím vekom
dúfam, že sa Bella čoskoro dostane ku klavíru a bude sa tam cítiť lepšie

9)  martisek (25.02.2013 16:05)

Ten konec trošičku děsí tím, co bude následovat. Ale i tak se na to těším je to naprosto úžasné, jak se Renée a Bella sbližují. I tenhle Edward je hrozně fajn
Už aby byl další díl

SarkaS

8)  SarkaS (25.02.2013 15:22)

eMuska

7)  eMuska (25.02.2013 14:40)

ach, zlato. myslím, že je pomerne šialené rozrevať sa pri piesni keď zatiaľ máme tak veľa otázok a tak málo odpovedí... som divná od prírody
tie malé náznaky... to, že by som si fakt mala šetriť slzy, pretože ich budem potrebovať na neskôr... vzťah Belly a Reneé... Edward, jeho rodina, on a Bells...
privádzaš ma do nádherného boľavého zúfalstva.
obdivujem ťa čoraz viac.

Marvi

6)  Marvi (25.02.2013 13:14)

No teda...
moc se mi líbí, jak spolu Bella a Renée začínají komunikovat a vypadá to, že se jim v tom snad bude dařit. No a ta Edwardova poslední věta??? No jsem opravdu napnutá co pro ně chystáš, určitě to bude něco ambrovsky nečekaného a velkolepého... Těším se na to a věřím, že všechno nakonec v "rámci možností" dopadne dobře!!!
Nádhera Ambři!!!

Marcelle

5)  Marcelle (25.02.2013 13:01)

Rozhovor matky s dcerou byl trochu zvláštní, ale po tolika letech není divu, hlavní je, že spolu budou mluvit i o jiných než běžných provozních věcech. No a Edward? Myslím, že tenhle mě ještě překvapí.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse