Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Rocky, Rambo, vodka, sprcha a ještě jedna sprcha

Bella

Sotva za Jacobem klaply dveře, moje dobrá nálada byla v tahu. Chvíli jsem trénovala s berlemi, ale nakonec jsem se prostě svalila do postele a sáhla po telefonu. Věděla jsem, že to není nejlepší nápad volat Siobhan v tomhle rozpoložení, ale sobecká část mého já toužila slyšet důvěrně známý hlas a možná se i nechat trochu utěšovat.

„No to je dost!“ Zklamalo by mě, kdyby se ozvala jinak.

„Omlouvám se, zatím jsem nějak neměla čas. A asi ani tu správnou náladu.“ Jako bych ji zrovna teď měla.

„Co cesta? Toho vašeho řidiče jsem měla chuť praštit dřív, než vůbec nastartoval.“ Musela jsem se usmát. V tomhle byla Siobhan nepřekonatelná. Vycítila mé rozpoložení i na tu dálku a zvládla mě rozveselit během dvou vteřin. Aspoň trošku.

„Celkem se to dalo. Maggie ho usměrňovala. Naštěstí nebyl právě ukecaný.“ Najednou jsem nevěděla, jak pokračovat.

„No to ty právě teď taky moc nejsi,“ zvážněla. „Co Renée?“ zeptala se tiše. Jako by nás mohl někdo poslouchat.

„Zatím jsem ji skoro neviděla. Je pořád venku. Moc práce kolem zvířat,“ ušklíbla jsem se. Jacob měl pravdu. Krávy tu asi vždycky mají přednost.

„V domě už se orientuješ? A dostala ses vůbec ven?“ Vypadalo to, že se musím přiznat. Další možnost byla neškodná lež, ale ta mi mohla projít u kohokoliv jiného, jen ne u mé učitelky s dokonalým sluchem.

„Ech… Při první vycházce jsem si zvrtla kotník, takže po domě mě zatím víceméně přenáší místní Rocky. Nebo Rambo? Pořád si je pletu. Ale Renée mi připravila pokoj. Mám dokonce vlastní koupelnu. Jo a taky mi domluvila odvoz do školy. Jeden kluk ze sousedství.“ Teď jsem nelhala, ale taky jsem neříkala úplně všechno. Siobhan okamžitě zbystřila.

„Už ses s ním setkala? Je v pohodě?“

Ne, v pohodě určitě není. A právě proto se s ním nutně musím setkat znovu. „Jo, jasně, normální puberťák. Dělá ramena, ale bude stačit, když se mu při vystupování z auta dvakrát vyválím v louži a ono ho to přejde.“ Sarkasmus fungoval. Dokázala jsem tak líp zakrýt tu divnou rozechvělost, která se mě při vzpomínce na Edwarda zmocňovala.

Společný pětivteřinový smích. Pak pár vteřin ticha.

„A co jinak?“ V překladu: Je nějaká šance, že by ses dostala ke klavíru?

„Spousta pastvin, lesy a úžasné hory. Takhle mi to popsala Maggie. Krávy a koně. Tohle říkal Jacob, ten můj dočasný hlídač. O klavíru se zatím nikdo nezmínil. Třeba zažiju překvapení ve stodole.“ Zkoušela jsem to zlehčit, ale jen při zmínce o nástroji se mi prsty na volné levé ruce automaticky propnuly v naučeném uvolňovacím pohybu.

Siobhan si ztěžka povzdechla. „Dám jí měsíc,“ prohlásila pevně. „A vlastně i tobě. Ale pokud jen trochu za něco stojí, dozví se, co je pro její dceru opravdu důležité. Jestli se ani jedna z vás do konce prázdnin nerozhoupe, něco s tím udělám.“ Zněla výhrůžně, ale nedokázala zakrýt hořkost. V krku mi narostl knedlík a zadrhl se mi dech. Ach, Siobhan, kéž by všechno bylo tak jednoduché.

„Třeba se ukáže, že mám ten kotník natřikrát zlomený a budu muset půl roku ležet. Doktor Cullen říkal, že mě nejspíš vezme na rentgen do nemocnice.“ Tahle malá lež mi vyšla, příliš jsem toužila utéct od tématu piáno a já. Jenže Siobhan zareagovala dost nečekaně.

„Cullen? V Montaně? Nevíš, jak se jmenuje jeho žena? Manžel Esme Cullenové byl lékař, pokud si vzpomínám. Jenže ne nějaký felčař na konci světa. Plastický chirurg pro chicagskou smetánku,“ uchechtla se s náznakem pohrdání v hlase.

„Esme Cullenovou bych měla znát?“ znejistěla jsem.

„Ty už asi ne, zlatíčko, ale před nějakými dvaceti lety to byla hvězda mezi koncertními pianisty. Na můj vkus to zabalila příliš rychle,“ zabručela nesouhlasně.

Věhlasná koncertní pianistka a slavný chirurg tady? Ta představa byla vážně absurdní. „Zeptám se, ale nejspíš to bude jen shoda jmen. Mrkni na Google,“ navedla jsem ji, „doktorů Cullenů ti vyskočí nejmíň padesát.“

„Slečna Vtipná, co?“ odbyla mě, ale nepochybovala jsem, že už přechází ke svému pravěkému počítači.

„A jinak?“ Teď si zase ona musela domyslet, co moje jednoduchá otázka znamená. Netrvalo jí to dlouho.

„Na váš byt už se chodí dívat zájemci.“ Nikdy by sebe ani mě neponížila hloupou lží, za to jsem jí byla vděčná, ale věcná zmínka o tom, že můj domov definitivně není, mě sevřela do těžkých kleští čerstvé bolesti. „Když už jsme u veselých zpráv… Charlie měl asi vážně dobrý důvod zmizet. Hledají ho federálové. Dnes mě tu otravovali skoro hodinu. Nejspíš si mysleli, že jsme s tvým otcem milenci a že na mě čeká někde na smluveném místě,“ odfrkla si pohoršeně. „Říkám ti to jen proto, Bells, že určitě vyrazí i za tebou. Tak abys byla připravená.“

Ztuhla jsem. Doslova. Jak se má člověk připravit na něco takového? Ještě jsem se ani nezačala vzpamatovávat z toho, co mi táta provedl. Vůbec mě nenapadlo, že se budou dít další, otravně konkrétní věci, které mi jeho zradu budou připomínat. K mému vlastnímu překvapení mi v tu chvíli bleskla hlavou naprosto scestná myšlenka, že když se tu ukážou lidi od FBI, nedokážu před Edwardem utajit, že můj táta je sprostý zloděj. A soudě podle lidí, kteří ho hledají, mnohem schopnější, než jsem si zatím myslela.

„Nemáš tušení, jak moc mě štve, že jim nijak nemůžu pomoct. Mně neukradl jenom prachy. Ukradl mi budoucnost. Šanci na normální život.“ To všechno Siobhan věděla. Já si to ale pořád ještě musela připomínat. Protože ve skutečnosti tomu jedna moje část pořád odmítala uvěřit. Něco ve mně donekonečna otravně omílalo, že můj táta by mi nikdy takhle neublížil…

„Ach, Bello, když mi kdysi John přibouchl malíček ve dveřích auta a já musela skončit s koncertováním, taky jsem si myslela, že mi tím jediným pohybem zničil zbytek života. Jistě, dlouho se mi stýskalo, ale popravdě nakonec víc po něm než po té dřině. A život mi přivedl do cesty události a lidi, které bych bez toho jeho vzteklého třísknutí nikdy nepoznala. Já chápu, že ti to zrovna teď zní jako děsivý kec od staré skoropanny nad hrobem, ale já ještě pořád věřím, že se nám všechno v životě děje z nějakého důvodu. Mimochodem, ten sousedovic kluk se jmenuje jak?“

Jo, tohle byla moje stará dobrá Siobhan. Vždycky nakonec vyhmátla to podstatné.

 

 

Edward


Plánovat útok na Renéinu barabiznu od kuchyňského stolu bylo něco úplně jiného, než sednout do auta a vymyslet nějaký ne úplně stupidní důvod, proč tam otravuju potřetí za posledních dvacet čtyři hodin.

Přišel jsem se zeptat, jak se ti líbí muzika mojí sestry. A taky jestli nepotřebuješ další obklad. A jestli ti Black jde na nervy stejně jako mně. Mohl bych ho třeba prohodit zavřeným oknem. I když při jeho velikosti by sebou nejspíš vzal celou čelní stěnu toho super bytelného baráku. Té představě jsem se uchechtnul, ale jinak jediné, co tu zůstávalo k smíchu, jsem byl rozhodně já.

Tohle nepůjde, Edwarde, domlouval jsem si. O co ti jde? Na sex máš Stanleyovou a ničeho dalšího už nikdy nebudeš schopný. Nikdy. Alicino zmizení bylo jako požár, který spálil všechny nejisté zárodky Lepšího Edwarda Cullena. Umřel dřív, než dostal šanci pořádně se nadechnout. Jediné, co bys ve svém stavu mohl zvládnout, pokračoval jsem v samomluvě, by bylo ublížit jí. Jo, v tom jsi přeborník, Malloryová by mohla vyprávět. I když pro Definitivně Špatného Edwarda Cullena v tom byla jistá zvrácená úleva. Vědomí, že není jediný, kdo trpí. Vědomí, že na celém posraném světě není zoufale sám.

Zatřásl jsem hlavou, abych ukončil tuhle zbytečnou debatu svého špatného já s tím ještě horším, a vystoupil jsem z auta, aniž bych ho vůbec nastartoval. Bylo mi jedno, že otec nejspíš sleduje, jestli už jsem odjel.

Vyběhl jsem po schodech do pokoje – dost rychle, aby mě neodchytil na schodech. Rovnou jsem zamířil k předposlední zásuvce prádelníku vedle postele. Maskování nebylo nutné, rodiče mi nekontrolovali pokoj ani po tom maléru s trávou od Jaspera, ale snad abych si připomněl, že nějaké rodiče mám, schovával jsem láhev vodky pod hromadu starých triček. Dvakrát jsem si pořádně loknul. Ne víc – tohle většinou stačilo. Svezl jsem se na podlahu a zády se opřel o postel. Do ramene mě píchl roh jedné z otevřených knížek. Aniž bych se ohlížel, zvedl jsem ruku a zalovil tam, kde jsem před pár dny pohřbil své dva ubohé Penthousy. Bez zájmu jsem je prolistoval. V mé hlavě se nedělo nic, ale moje tělo zareagovalo. Ne nijak nadšeně, ale spolehlivě. Ještě jednou jsem si přihnul, schoval flašku a zamířil do koupelny. Shodil jsem džíny a triko, vykopnul ze sprchy hadr, který tam zůstal po mém nedokončeném úklidu, a pustil vodu. Ani moc horká, ani moc studená. Taková, která při troše dobré vůle připomíná rozpálené dívčí tělo.

Příštích pár minut to docela fungovalo.

 

O dvě hodiny a pár loků vodky později jsem byl schopný přiznat si, že za Bellou nejspíš vyrazím úplně bez důvodu. Doufal jsem, že Black už bude jako předešlý večer v tahu a že Renée bude stejně divná jako vždycky, takže když mě Bella pošle do háje hned mezi dveřma, moje potupa nebude mít moc svědků.

Dal jsem si další sprchu – tentokrát studenou, abych úplně vystřízlivěl, a znovu jsem se ponořil do prádelníku. Za poslední rok jsem se nenamáhal a nosil jsem pořád dokola pět šest triček z první zásuvky, ale teď jsem zapátral a našel jeden z lepších kusů a lepších časů. Po dlouhé době jsem se taky zdržel před zrcadlem dýl než pár vteřin. Hrábl jsem si do přerostlých vlasů a vycenil na sebe zuby. Přičichl jsem si k podpaždí a vrátil se do koupelny. Ten podělaný deodorant tu někde musí být…

Pořád jsem si připadal směšný, konec konců Bella neuvidí ani moje předražené triko ani můj celkem rovný chrup, ale všechny ty kdysi normální úkony mě podivně uklidňovaly. Naplňovaly mě jistotou, že mě nevyrazí. Nebo aspoň ne hned…

Když jsem startoval, za oknem v kuchyni jsem zahlédl otcův otravně spokojený obličej.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

SarkaS

8)  SarkaS (16.02.2013 01:00)

Jééé, já nestačím zírat. Koukám výlet na hory svědčí tvé můze, asi se ti začneme skládat na ozdravné pobyty, protože tohle rozhodně stojí za to. Každá kapitola učiněný balzám na duši a je úplně jedno do jak moc depresivních stavů tvoje postavy upadají. Naprostá spokojenost, to je to, co cítím pokaždé, když dočtu. Jsi úžasná, ambro, opravdu!

matysekmj

7)  matysekmj (15.02.2013 23:13)

Děkuji za hory svědčí ti to a my si pak můžeme užívat tvých písmenek
Už jsem myslela, že za ní ani nevyjede

6)  Rossi (15.02.2013 22:55)

Upřímná omluva, že jsem nevěřila, že kapitolka přibude tak rychle, kaji se dvojnásobně proto, že je kapitola opět perfektní :-)

leelee

5)  leelee (15.02.2013 21:38)

Když nejde Mohamed k hoře... (Jako by Bella někam, kde to neni na dosah, došla sama)
pokec se starou známou :D
přípravy jako by šel na rande :D

Q

eMuska

4)  eMuska (15.02.2013 20:38)

aaaach, no ja z toho nemôžem... chudáčkovia moji, zbožňujem mysle, ktoré vieš vytvoriť... teším sa, že ti to tak ide.

3)  Seb (15.02.2013 19:34)

To jsem ráda,že se odhodlal,už se těším na pokračování.

2)   (15.02.2013 19:33)

úplně tiše si tady sedím a nechávám se zaplavovat tím vibrujícém pocitem probouzející se lásky
je to tak milé v tom bláznivém světě, v jejich zrušeném světě sladkých 17,kdy se potýkají s bolestí a ztrátou ... lidí,iluzí,bezpečí ... těším se na jejich setkání , protože oba mají sarkasmus v krvi a to bude hezky jiskřit
moc děkuji

1)  Darca131 (15.02.2013 19:30)

Óóó... Další kapitola! Já mám takovou radost to si ani neumíš představit! A kapitola byla zase skvělá jako pokaždé! Už se těším na další.:) :) :) :)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek