Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Berle, balet, porno a pořádná krvavá flákota

 

Bella


Doktor Cullen se stavil s berlemi, přesně, jak slíbil.

„Dneska je sám,“ okomentoval Jacob jeho příjezd. Ani se moc nesnažil zamaskovat, že ho to těší.

Já měla chuť zvednout nad hlavu sevřenou pěst a vítězoslavně zahalekat Jo! Berle!

Jacob byl fajn, ale role hlídacího psa v něm posilovala všechny ty sklony, které mě u kluků vždycky iritovaly. A zjevná radost z Edwardovy nepřítomnosti mu body rozhodně nepřidala. Kdyby tak věděl… Stiskla jsem rty, abych potlačila úsměv, který mi málem natrhl tváře pokaždé, když jsem si vzpomněla na večerní skautskou akci Cullena mladšího. Myšlenku, že to udělal, aby potěšil otce, jsem do rána dokázala zaplašit. Život mi nepřinášel moc radostí, tak proč se dobrovolně připravit o tuhle, i když pravděpodobně trochu falešnou?

„Dobrý den, Bello, ahoj Jacobe.“ Doktorův hlas zněl o něco méně formálně než o den dřív. I když i tohle jsem si možná jen namlouvala.

„Ahoj, doktore,“ dala jsem průchod své nepatřičně dobré náladě.

„Jak se má kotník?“ Zdálo se, že jsem nepřestřelila. Usmíval se a ten úsměv jsem slyšela.

„O trochu hůř než já. Ale já mu věřím. Do zítřka definitivně dostane rozum a o ten konkurz do Labutího určitě nepřijdu,“ zašklebila jsem se směrem, odkud jsem slyšela jeho kroky.

Zasmál se a opatrně se dotkl obvazu, který zatím rozhodně nedával naději myslet si, že by noha pod ním trochu splaskla.

„Konkurz?“ Jacob zněl znovu nejistě. Od rána už nejmíň podesáté. Měla jsem špatné svědomí, ale to se dalo přežít. Líp než nuda a dotírající smutek.

„To víš, mám i nějaké závazky,“ vysvětlila jsem mu vážně. Další zábavu na jeho účet přerušilo ostré bodnutí. Nevyjekla jsem, ale na okamžik jsem úplně strnula.

„Omlouvám se, Bello,“ sykl doktor místo mě. A rozhodně to myslel upřímně. Zlehka položil na to tepající místo svou teplou dlaň, jako by tu bolest mohl zahnat nebo aspoň trochu ukonejšit. „Kolikrát jsi na to dnes došlápla?“ zeptal se o poznání přísněji. Nasadila jsem výraz, o kterém jsem doufala, že je kajícný.

„Když já do koupelny musím opravdu sama,“ omluvila jsem se. Jacob vedle mě nespokojeně zafuněl. Od rána se mi dařilo tvrdit mu, že se mi vážně ještě nechce.

„To sice chápu, ale teď mám sto chutí vzít tě na rentgen a trochu tě protáhnout nemocnicí. Pak by tě tyhle zábrany možná přešly,“ pokračoval doktor Cullen svým doktorským hlasem.

„Nepřešly,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou. Povzdechl si a se zakřupnutím v kolenou se postavil. „Na delší vzdálenosti Jacob, do koupelny berle. Ještě aspoň týden. Ruku na to!“ zavelel přísně. Natáhla jsem se, abych naši dohodu potvrdila. Jeho dlaň byla nejen příjemně teplá a suchá, ale taky nesrovnatelně jemnější než sedřená ruka mojí mámy. Ve stejnou chvíli si na ni vzpomněl i on.

„Renée tě občas zkontroluje?“ nadhodil až příliš zlehka.

„Nepotřebuju kontrolu,“ odbyla jsem ho prudce. Měla jsem chuť dodat, že jsem se bez matky obešla sedmnáct let a že to bez ní zvládnu i dál, ale i v mém obranně-útočném rozpoložení mi to nepřišlo fér. Koneckonců – ona aspoň nic nepředstírala. Nechtěla mě, ale přesto nešla na potrat. Nedala mě k adopci. Nevyhodila mě do popelnice. Ne, donosila mě, porodila a předala otci. To on mě doopravdy zradil.

Něco v mém výrazu asi řeklo doktorovi víc, než mé stručné odmítnutí. Už to dál nerozebíral.

„Zítra se ještě stavím. Pokud budeš vzorný pacient, otok by se měl zmírnit.“

„Budu,“ slíbila jsem vděčně. „A strašně moc děkuju.“ Pak ze mě naprosto nečekaně vypadlo: „A Edwardovi vyřiďte, že i jemu děkuju. On už bude vědět,“ dodala jsem rychle, takže ani doktor ani Jacob nesebrali odvahu zeptat se, za co vlastně děkuju klukovi, kterého jsem znala pět minut, během nichž se navíc choval mírně řečeno divně.

Doktor ještě nestihl nastartovat a já už se obrátila k Jacobovi, abych ho nevinným hlasem poprosila o poslední přesun toho dne. Do mého pokoje. K přehrávači, který na polici u mé hlavy nahradil tu starou rachotinu, co mi připravila Renée. K tašce plné skvělých cédéček. A k myšlenkám na to, že můj život tady možná nebude úplná tragédie.

 

 

Edward

 

Dalo mi to zabrat. Odolat myšlence, že bych se přilepil na otce i dnes a znovu ji viděl. Jenže jemu by to bylo podezřelé. A mně ještě víc.

Skoro celý den jsem strávil v posteli. Zase. Rozečtené knížky jsem shrnul na jednu neuspořádanou hromadu. Dva pomačkané porno časopisy úpěly úplně vespod. Už dlouho nepřišly ke slovu. Přesně to odráželo, jak jsem na tom byl v posledním roce se sexem. Ta věc se Stanleyovou a před ní s Malloryovou byla jen o trochu lepší verzí masturbace. Jistě, nebyl jsem při tom sám, ale o den později jsem jediný rozdíl viděl v tom, že moje prostěradlo páchlo laciným parfémem a z umyvadla jsem lovil dlouhé odbarvené vlasy.

Bezmyšlenkovitě jsem projížděl všech tři sta televizních kanálů, ale rostoucí bezdůvodná nervozita mě nakonec úplně ovládla. Automaticky jsem sáhl po telefonu. Skoro vzápětí jsem si ale uvědomil, že nemám Bellino číslo. Pokud vůbec nějaké má. Okamžitě jsem si vynadal do idiotů. Žila přeci ve Phoenixu, ne mezi ortodoxními mormony. Problém byl v tom, že bych si stejně netroufnul jí zavolat. A s smskami to má asi trochu na draka. Na okamžik jsem si pohrával s myšlenkou, že zavolám Jessice a zbytek odpoledne zabiju postaru, ale pak mi došlo, že od její poslední návštěvy ještě neuplynula bezpečně dlouhá doba. Takhle hrozilo, že z mého zájmu začne vyvozovat nesprávné závěry. Malloryová mě poučila dostatečně. Mrsknul jsem telefon směrem k povážlivě nakloněné knižní pyramidě. Chtělo to nějakou akci. Okamžitě. Jinak hrozilo, že se do obvyklých myšlenkových sraček začnu nořit dřív než jiné dny. Vymotal jsem se z přikrývky. Začínala povážlivě páchnout. Tím bych mohl začít. Půlhodinka úklidu. Ne víc, protože jsem si dávno ověřil, že při otravných domácích pracích si mozek dělá, co chce. Nedostane prostě zabrat tolik, abych unikl.

Nakonec jsem zvládl jen svůj pokoj a koupelnu, když se ozval zvuk Carlisleova auta na příjezdové cestě. Bylo zbytečné dál si něco namlouvat. Mrsknul jsem s hadrem do vaničky sprchového koutu, rychle jsem si opláchnul ruce – k používání rukavic jsem se nikdy nesnížil – a s těžce skrývaným spěchem jsem zamířil z pokoje ven.

Na otce jsem narazil v kuchyni. Jako obvykle ukrajoval dva plátky hovězího z balíku od Renée. Žili jsme na steacích a vajíčkách. Nebyla to tak špatná dieta, i když Carlisle tvrdil, že naše tepny na to mají určitě jiný názor.

Vytáhl jsem se na stoličku u snídaňového baru a rychle přemýšlel, jak se ho na ni zeptat. Byl jsem si jistý, že na svůj slib nezapomněl a že se za ní určitě stavoval. Otec nikdy nezapomínal. Tuhle pitomou vlastnost jsem bohužel zdědil po něm.

Překvapeně se po mně ohlédl. Většinou na mě musel několikrát volat, než jsem se uráčil k jídlu.

„Něco s maminkou?“ zeptal se vyplašeně.

„Jako obvykle,“ pokrčil jsem rameny. „Posedává a zírá.“ Otec by mě nejspíš rád napomenul, ale nemohl. Tahle dvě slova přesně vystihovala máminu hlavní činnost. Osobní hygienu a sem tam nějaké jídlo zvládala sama. Jako by tyhle záležitosti znamenaly její zbývající napojení na reálný svět a nějaká část jejího mozku rozhodla, že úplně ji pustit nehodlá. Ale jinak…

„Večer jsi ji trochu rozrušil,“ konstatoval nakonec přeci jen trochu rodičovským tónem. Potěšilo mě, že mi nechtěně nahrál na téma, které mě zajímalo.

„Jen jsem Belle hodil pár cédéček. Sbalil jsem je do Aliciny tašky.“ Táta sebou při vyslovení jejího jména trhl. Ne že bychom se mluvení o ní vyhýbali… Ale vlastně jo, vyhýbali. Vyhýbali jsme se mluvení o jakékoliv podstatné záležitosti a Alice bude v téhle prokleté rodině už navždy ta nejpodstatnější.

„To jsi hodný,“ usmál se mírně. „Tak už vím, za co ti děkuje,“ dodal a bez dalšího vysvětlení se sklonil nad pánví, aby obrátil prskající kusy masa.

Vydržel jsem skoro půl minuty. „Měl jsi mi vyřídit poděkování?“ To zatím neznámé malé místo v mé hrudi se nejen pohnulo – celé vibrovalo.

„Hm,“ ozvalo se tlumeně z ledničky, odkud právě lovil nějakou aspoň trochu zdravou a pokud možno zelenou přílohu.

„A ještě něco dalšího nebo jenom hm?“ neudržel jsem se a použil ironii v takové míře, že to musel poznat i můj otec.

Dal si načas. Pečlivě nechal nad dřezem okapat dvě papriky a obří rajče, pak se ke mně znovu otočil a pobaveně zvedl obočí.

„Zmínil jsem se ti, synu, že vynález telefonu dorazil i do této bohem zapomenuté končiny?“

Zalapal jsem po dechu. Žertuje? Můj otec právě pronesl vtip? V té holce vážně něco musí být. Až teď mi došlo, že s tou dobrou náladou se táta vrátil od ní. Zasloužil si kousek mojí upřímnost.

„Nemám její číslo, jinak bych tě neotravoval,“ zabručel jsem smířlivě.

„Ale už k ní trefíš i beze mě, jak jsi mi právě oznámil, takže telefon může chvíli počkat. Mám ti vyřídit jen to poděkování, ale je možné, že kdyby u toho nebyl ten chlapec od Blacků, rozpovídala by se trochu víc.“

Vzpomínka na Jacobovu nadšenou tvář mi najednou nepřišla tak zábavná. Jasně, je tam s ní. Obskakuje ji a nejspíš se jí dotýká. Moje taška s cédéčky mi najednou připadala směšně mrňavá.

S nečekanou energií jsem zabodl vidličku do napůl krvavého kusu masa na talíři před sebou.

„Máš pravdu, tati. Někdy není nad osobní kontakt.“

A táta se usmál. Znovu. Už jsem to říkal, ale musím znovu. V Belle Swanové prostě něco je.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Kim

9)  Kim (14.02.2013 15:28)

Áááá, já nevěřím vlastním očím! Nová kapitola, nová kapitola! Mám obravskou radost, ambři!
Bylo to úžasný, víc než úžasný! Jacob se hezky stará, jen co je pravda, ale jsem si jistá, že by si Bella zasloužila i druhýho ošetřovatele, který stále jen váhá. Přesto už to začíná vypadat nadějně.
Prosím, prosím, dodej nám pokračování v co nejkratší době, jinak mě máš na svědomí a určitě nejen mě.
Děkuju za nádherné čtení.

Marcelle

8)  Marcelle (14.02.2013 14:29)

Ambři, sice jsem se musela vrátit ke konci předchozí kapitoly, ale nebylo to vůbec na škodu, jen doufám, že to nebudu muset dělat častěji Tahle kapitola byla opět skvělá, děkuju.

Marvi

7)  Marvi (14.02.2013 13:11)

Krásná kapitolka Ambří, pauza vůbec není poznat, je neuvěřitelné jak to dokážeš!!! Paráda

6)   (14.02.2013 12:34)

a to musíš jezdit marodit na hory ?? pravda,někdo vaří ;) :)

ambra

5)  ambra (14.02.2013 12:31)

Dívky, opravdu moc děkuju, popravdě jsem nevěřila, že po takové době se ještě někomu bude chtít vracet se k tomu . Když to jen trošku půjde, bude dnes večer další. Díky
hani, lyžovala jsem jeden (jeden!) den, jinak trávím dny s nemocnými dětmi:p .

4)  Alex (14.02.2013 08:57)

Moc krásné, kouzelné, báječné, super :) Už jsem se pokračování nemohla dočkat. Škoda, že Edward netuší, jak moc ta taška s CD pro Bellu znamená. Díky a moc se těším na pokračování.

SarkaS

3)  SarkaS (13.02.2013 22:46)

mě to místečko taky vibruje, ale z téhle kapitoly. Amburško, Nirvána. Hotová Nirvána... Děkuju

2)   (13.02.2013 22:44)

bože,děkuji ti za ambřino lyžování
přiblble se usmívám a je mi moc hezky
mám ráda ty mosty,které lidi spojují ... a tady si to pomaličku a hezky připouští ... fakt jsem v ráji

Kriss

1)  Kriss (13.02.2013 22:24)

Ano, ano, ano!!!! Děkuju za další super díl...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 1