Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Taška, citrónový koláč, psi a okno.

 

Edward

 

„Ty někam jdeš?“ Zamrzl jsem na místě. Doufal jsem, že když budu na schodišti z patra dost tichý, podaří se mi proklouznout přes halu k zadnímu východu do rozlehlé dvojgaráže. Zase jsem zapomněl, že máma připomíná ducha se vším všudy. Stála mezi dveřmi do jídelny, opírala se o zárubeň a byla jen stín, téměř nehmotná. Vždycky byla štíhlá, ale během posledních měsíců skoro zprůsvitněla.

Pomalu jsem se pootočil, tak, abych tašku aspoň trochu kryl tělem. Máma mě ale provrtávala tím svým bystrým pohledem šílence a neomylně se zaměřila na zavazadlo v mé ruce. Chvíli na tašku zírala vytřeštěnýma očima. Nedýchal jsem.

Pak jí tvář náhle změkla v širokém úsměvu.

„Ach Edwarde, jsi tak hodný, že to pro Alici uděláš a dovezeš jí ty zapomenuté věci, když tvůj otec zase nemůže. Víš, jak je citlivá, když nemá každou svou hloupost, špatně spí a je nesoustředěná při zkouškách. Opravdu jsi mě překvapil.“ Uhnul jsem očima a zabručel něco, co znělo jako To je v pořádku. Netušil jsem, kde podle mámy Alice zrovna teď je, a protože jsem jí vezl věci, nemohl jsem to dost dobře zjišťovat.

„Tak já běžím, ať to stihnu,“ řekl jsem neurčitě.

„Jasně, utíkej a dej jí za mě ještě jednu pusu.“ Znovu ten pitomý knedlík v krku. Vlastně spíš pořádný šutr. Věděl jsem, že bude trvat nejmíň půl hodiny, než se mi z krku pomalu posune někam do žaludku. Ta bolest byla pokaždé k nevydržení.

„A vyřiď jí, ať mi volá častěji, moc se mi stýská!“ slyšel jsem ještě, jak za mnou volá. Rychle jsem hodil tašku na zadní sedadlo a za volant doslova skočil. Jen abych mohl nastartovat a přehlušit mámin hlas a aspoň trochu i svoje myšlenky.

 

 

Bella


Black se konečně odporoučel a já se zaťatými zuby opatrně doskákala do koupelny. V kotníku mi cukala povědomá bolest. Doktor Cullen měl pravdu. Uměla jsem padat, protože jsem měla spoustu příležitostí to natrénovat. Což ale následkům mých pádů neubíralo na otravnosti. Nepřekvapilo mě, že to i tentokrát odnesla noha. Od Siobhan jsem měla hluboko pod kůží zadřenou poučku, že pod sebe nikdy nesmím dávat ruce. Překonat tenhle instinkt jsem se naučila už dávno.

Když jsem totálně vyčerpaná padla zpátky na postel, ozvalo se tiché zaklepání. „Dále!“ zavolala jsem možná zbytečně hlasitě. Chvíli potrvá, než se naučím odhadnout, jak dobře tenhle dům přenáší zvuk.

Nevešla hned. Nejdřív si několikrát tiše odkašlala. Má trému? Moje matka je kvůli mně nervózní? Překvapilo mě to. Při večeři mi připadala chladná, nejistá jen kvůli Maggie. A možná kvůli tomu, jak moc jí zasáhnu do její denní rutiny, doplnila jsem si, když jsem si vybavila jejich tichý rozhovor v kuchyni.

„Pojď dál!“ zavolala jsem znovu. Tohle bude ještě problém. Neuměla jsem s lidmi mluvit bez oslovování. Jenže mami mi vůbec nešlo do pusy a Renée mi připadalo… divné. Příliš… přátelské. A my nebyly přítelkyně. Prostě budu muset chvíli vydržet, snad se to nějak vyvrbí.

Dveře zdlouhavě vrzly. Zůstala stát na prahu. „Nezlob se, že tě ruším, ale přinesla jsem ti sklenici mléka a ještě kousek koláče. Večeře dnes přeci jenom byla dost brzo, tak kdybys měla později hlad…“

Nepočkala na můj souhlas a pomalu došla k nočnímu stolku, kde svou záminku odložila.

„Díky, ale jsem příšerně unavená, za minutu budu v limbu.“ Neměla jsem ani tu nejmenší chuť něco jí ulehčovat, i když po návratu z pastviny předvedla ukázkové zděšení.

Znovu si odkašlala. „Chci to zkusit, Bello,“ vydechla. „Myslím… doopravdy zkusit. Tohle jsme si nevybraly, ani jedna z nás, ale možná je to… znamení. Šance. Možná to takhle prostě mělo být. Vím, že jsem všechno důležité ve tvém životě propásla, ale pár drobků pro mě třeba zbylo. Vždyť jsi ještě školačka, proboha…“ Mluvila tak rychle, jako by to potřebovala říct na jeden nádech.

„Jsem unavená!“ zopakovala jsem ostře. Jen tak jsem měla naději, že neuslyší ty ukřivděné slzy v mém hlase. Hlasitě polka a udělala ještě jeden krok k posteli. Téměř jsem cítila teplo jejího těla. Byla tak blízko.

A přeci nemohla být dál.

Nelhala jsem. Byla jsem k smrti unavená. Unavená tátovou zradou, unavená steskem po Siobhan a Angele, unavená hrou na vyrovnanou silnou holku, unavená bolestí v pitomém kotníku. Unavená pouhou představou, čím vším se budu muset prokousat.

Přesto… když mi máma tiše popřála dobrou noc a odešla, posadila jsem se a opatrně nahmatala malý talíř s koláčem. Doteď jsem si myslela, že mám nejraději broskvový. Ale tenhle citrónový… Sklonila jsem se k němu a zhluboka vdechla jeho vůni. Jako by se do té malé výseče vešly všechny mé představy o dětství. Přesně takhle mělo vonět. V duchu jsem definitivně vzala citrónový koláč na milost a pasovala ho na svůj nejoblíbenější. Ne ale jakýkoliv citrónový koláč. Jen tenhle. Citrónový koláč od mojí mámy.

 

 

Edward


Zastavil jsem kus od toho krásně ošklivého domu. Bylo by hezké říct, že jsem přemýšlel, které okno je Belly, ale popravdě mě víc zajímalo, jak to tu mají se psy. Při naší podvečerní návštěvě s otcem jsem žádného neviděl, ale to nic neznamenalo. Na každém ranči v okolí měli obvykle minimálně dva šílence, kteří dokázali ohlídat pořádné stádo ne zrovna chytrého dobytka; hrdina jako já by pro ně mohl být docela dobrý zákusek po večeři.

Nakonec jsem to risknul. Pro jistotu jsem nechal otevřené dveře u auta, abych se mohl hodně rychle vrátit, ale stejně přišel okamžik, kdy to k domu bylo blíž. Kdyby na mě vyběhli teď, musel bych se hledat ochranu tam. Upřímně jsem doufal, že moje návštěva nezačne jekotem a ošetřováním prokousnutého zadku.

K domovním dveřím mě ale doprovodilo jen skoro absolutní ticho. Ticho, kvůli kterému jsem Montanu nenáviděl i miloval. Nikde si člověk tak dobře neuvědomoval, že sám před sebou nikam neuteče, jako právě tady.

Zaklepal jsem bez rozmýšlení. Kdybych si ho dopřál, zřejmě bych nikdy nesebral odvahu. Renée otevřela, aniž by se nějak přesvědčila, kdo je za dveřmi. Montana je prostě… šílená. Okamžik vypadala překvapeně, ale když si vzpomněla, odkud mě zná, překvapení se vypařilo.

„Jdeš za Bellou?“ zeptala se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Teď byla s překvapeným výrazem řada na mně. Kývl jsem. Nejmíň třikrát. Okamžitě jsem si vzpomněl na toho Ijáčka Blacka a zarazil se uprostřed pohybu. Jasně, že není překvapená, sice jsme se dnes nepotkali, ale Bella jí určitě řekla, že jsem tu byl s otcem.

„Přinesl jsem jí přehrávač a pár cédéček,“ zahučel jsem a zvedl tašku jako důkaz. Najednou mi připadala nemístně velká.

A asi jsem v tom nebyl sám, protože: „Pár?“ vykulila oči.

„Otec říkal, že má ležet. A tady není moc možností, jak se zabavit,“ pokrčil jsem rameny. Z neznámého důvodu jsem si připadal, jako by mě přistihla při něčem fakt nemravném.

Renée se ušklíbla a najednou vypadala mladší. Vlasy měla spletené ve volném copu a pod mizernou žárovkou nad vstupními dveřmi jako by zmizely všechny šedivé prameny. A taky jsem poprvé zaznamenal podobu mezi ní a Bellou. Někde kolem žaludku mi příjemně zatrnulo.

„Takže ses rozhodl něco s tím udělat?“ Ještě pořád se mi pošklebovala. Myslím, že jsem pootevřel pusu. Další překvapení. Vždycky mi připadala dost mimo. Samozřejmě jinak mimo než moje máma, ale teď byla tak nějak… živá. Probraná. A já si najednou připadal jako idiot. Nečekaně jsem si vybavil obličej Jessicy Stanleyové. A taky Lauren Malloryové a možná ještě pár spolužaček. Jak by se asi tvářily, kdyby mě tu viděly, jak se ztrapňuju vyjednáváním s touhle… osobou. A jen proto, abych se mohl vidět s její zřejmě úplně stejně divnou dcerou. I když vidět v tomhle případě není to nejlepší slovo.

Natáhl jsem k ní ruku s taškou. „Prostě jí to dejte, pokud chcete. Klidně to může kopnout pod postel a vrátit mi to, až začne škola.“

Překvapeně zamrkala a rychle se natáhla, aby si ten náklad ode mě vzala. „Omlouvám se… ech, dneska se vlastně pořád jen omlouvám,“ promnula si volnou rukou čelo. Nahrbila se a sklonila hlavu. Renée, kterou jsem vídal na naší příjezdové cestě, byla zpět. „Bella bude mít radost, určitě. Je to hodná holka…“ zadrhl se jí hlas. „Teda myslím…“

„Nevídaly jste se?“ Nenáviděl jsem osobní otázky, ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoct.

Jen zavrtěla hlavou. Očima provrtávala léty popraskané dřevěné schody.

„Před sedmnácti lety jsem udělala hroznou věc. Ale až dneska mi došlo, že jsem za ni ještě pořádně nezaplatila.“ Řekla to úplně smířeným hlasem, jako odsouzenec, který se vzdal naděje na milost. Automaticky jsem před ní couvl. Dokázal jsem jen vytušit, že tehdy Bellu opustila, ale o jejích důvodech jsem neměl ani páru. O tom, proč před rokem opustil Alici, jsem ale věděl všechno. A že za to budu platit každý den až do konce svého života, jsem nepochyboval. Najednou jsem té cizí ženě před sebou záviděl. Že měla aspoň pár let. Sedmnáct let, během nichž si dokázala nalhávat, že neudělala tak velkou chybu. Nebo že dokonce udělala správné rozhodnutí. Já tuhle šanci na dočasný azyl nikdy neměl.

„Bella žije, to je důležité. A říkala jste, že je to hodná holka. Taky si to myslím. Půjde vám to spolu. Jsem si jistý.“ Můj hlas zněl hrozně cize a neupřímně, ale ona zvedla hlavu a podívala se na mě s takovou nadějí, že jsem sám na okamžik uvěřil tomu, co jsem řekl. Vlastně proč ne? Proč by nemohly mít šanci? Koneckonců – Bella přeci opravdu je živá.

 

 

Bella


Když jsem uslyšela ty tiché hlasy, myslela jsem si, že už je to první sen. To by ale bylo příliš jednoduché. Edward Cullen? Co tady proboha dělá?

Odpočítala jsem si to. Vydržela jsem třicet sedm vteřin, než jsem se zvedla z postele a dopajdala k otevřenému oknu.

Neslyšela jsem všechno. Většinu ale ano. A i když bych měla být zaujatá všemi těmi vážnými větami plnými tajemných náznaků, neměla jsem šanci, protože mé pubertální já celou dobu nadšeně pištělo. Edward Cullen se vrátil, aby mi přinesl přehrávač a cédéčka! Možná do toho skautu nechodil jen Black, uchichtla jsem se. Možná to tu mají povinné.

Poslouchala jsem, jak se loučí s mámou, a jeho rychlé kroky, jak odchází. Musela jsem se kousnout zevnitř do tváře, abych na něj nezavolala. Co bych mu asi tak řekla?

Až když jsem zaslechla, jak startuje, napadlo mě, že stačilo obyčejné Děkuju. Jenže jsem měla intenzivní pocit, že k Edwardu Cullenovi se nic obyčejného nehodí. Žádná obyčejná slova, žádné obyčejné věty a už vůbec ne žádné obyčejné holky.

S tou myšlenkou jsem se došourala zpátky do postele. Vzpomněla jsem si na radost doktora Cullena, když mi Edward navrhnul to kafe ve Forsyth. Asi má pár vroubků a takhle si celkem jednoduše zlepšuje skóre u rodičů. Najednou jsem si jasně dovedla představit, jak ho sem doktor Cullen posílá na tuhle zdvořilostní misi. Přitáhla jsem si kolena k bradě a pevně stiskla víčka. Někdy to pomohlo a já za nimi zadržela slzy. Dneska jsem ale byla příšerně unavená. A tak jsem se tolik nesnažila a nechala je téct.

Koneckonců - Montana je obrovská. Pár slz se tu ztratí jako nic.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Yasmini

12)  Yasmini (04.12.2012 12:49)

Ambro, Edward je sladký jako vždy v tvém podání, ale při každé zmíňce o Alici mi zatrne za krkem.

Marcelle

11)  Marcelle (04.12.2012 10:29)

Ambřičko, pořád nic nevím a jsem z toho nějaká zoufalá. Edward určitě nebude takový jakým se snaží na venek být, což dokazuje jeho dodávka CD a přehrávače, jen pořád ta Alice . Já vím, že se všechno dozvíme v pravý čas, ale aspoň něco nám sděl ať tolik netápeme.

Silvaren

10)  Silvaren (04.12.2012 07:44)

fňuk! V hlavě mám totálně vymeteno, takže neočekávej nějaký smysluplný komentář. Ty nám ten příběh s Alicí jen tak neprozradíš, viď? Já, vím, v pravý čas. Počkám si. Nádhera, nádhera, nádhera. Edward s maminkou, vlastně s oběma Proč se vždycky musí stát něco hnusnýho, aby ti kluci "tohle" v sobě měli? Aby jim to koukalo z očí? uááá Mám je pod kůží.

9)  martty555 (04.12.2012 00:21)

Fanny

8)  Fanny (03.12.2012 23:31)


Bella, Renée, Edward. Nejistí mezi sebou i sami v sobě.
A Alice, i které netušíme téměř nic...
Zase mám v hlavě vymeteno.

eMuska

7)  eMuska (03.12.2012 22:32)

ten skaut ma zakaždým zrazí na kolená miláčku môj, si skvelá!

Nosska

6)  Nosska (03.12.2012 22:26)

Jsem plná rozporuplných pocitů a z neznámého důvodu se mi chce brečet...:p

Kim

5)  Kim (03.12.2012 22:10)

Bože, co je s tou Alice... nebo spíš bylo?
Stále moc otázek a odpovědi žádné, nebo jsem je aspoň epostřehla, což by mi bylo podobné.
No a Edward...
Další dokonalá kapitola dokonalé povídky.

NeliQ

4)  NeliQ (03.12.2012 21:34)

stále ma žerie tá vec s Alice hmm

dorianna

3)  dorianna (03.12.2012 21:33)

2)   (03.12.2012 21:21)

"citronový koláč od mojí mámy" - do prčic , a jsem v háji ,bolí mně to tak moc,že ... ty víš
až se srovnávám,tak ti seberu Stína,abys nemohla trápit nás
máš mně v hrsti

1)  BabčaS (03.12.2012 21:17)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek