Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Lháři, spolužáci, ochranáři a lhostejní.

 

Edward

 

„Edwarde?!“ Táta kvůli mně postupně porušoval všechny svoje zásady. Například - nikdy dřív nelhal. Teď měl něco přes rok na triku jednu ohromnou lež, a jak už to tak s lhaním bývá, ta na sebe nabalovala další – zdánlivě méně významné, ve výsledku stejně devastující lži. V tuhle chvíli jsem ho donutil překročit další z jeho souboru nedotknutelných pravidel. Nikdy své blízké a dokonce ani své podřízené nenapomínal před ostatními. Na moje prohlášení ale zareagovat musel. Ještě pořád se skláněl nad Belliným oteklým kotníkem, ale momentálně mě zpod staženého obočí provrtával tím nejpřísnějším pohledem, jakého byl schopný.

„Omlouvám se,“ zahučel jsem a připadal si, jako bych hrál podruhé během pár hodin Edwarda ze starých časů.

Bella se dost děsivě zamračila, ale než mě to mohlo doopravdy šokovat, tak se ukázalo, že za to mohla nejméně příjemná část vyšetření. Obrátila se k otci a mně už nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Black na každý její pohyb reagoval až otravně přesně, takže v tuhle chvíli si založil ruce na hrudi a spokojeně mlasknul.

Promluvil jsem dřív, než jsem si to stihl promyslet; vlastně jsem pořádně nevěděl, jestli chci naštvat jeho, nebo nějak zaujmout ji, ale ve výsledku se mi povedlo oboje.

„Říkal jsem si, že bych se tu pro tebe mohl stavit někdy před začátkem školy. Ve Forsyth sice chcípl pes, ale dá se tam koupit slušné kafe. A nebylo by od věci, kdyby sis to tam prošla, ještě než každý patník zasypou hromady sněhu.“ Táta se spokojeně usmál.

„Právě si zlomila kotník,“ vyjel na mě Jacob ostře. Dřív, než se Bella vůbec stihla nadechnout k odpovědi. „Do konce prázdnin bude ležet a i kdyby ne, rozhodně se musí nejdřív seznámit s farmou.“

„Není to zlomené,“ opravil ho Carlisle a zkontroloval těsnost obvazu, který právě zajišťoval svorkou. „Jen vymknuté a ještě nijak dramaticky. Ty umíš padat, viď Bello?“ zasmál se a pomalu se zvedl ze své nepohodlné pozice.

„Léta tréninku,“ přikývla s omluvným povzdechem. „Takže můžu normálně chodit?“ zahýbala zkusmo palcem u zraněné nohy. Znovu se ale zašklebila. Nejspíš ji to pořád pekelně bolelo.

„Do zítřka vydrž v klidu. Ledování taky neuškodí. Zítra se tu po práci stavím s berlemi, ale tak tři čtyři dny jen do koupelny a zpátky. Farma ani Forsyth ti neutečou.“

„Tím jsem si jistá,“ přikývla. Ironie v jejím hlase mě potěšila, táta ji jako obvykle nepostřehl. „Moc vám děkuju, doktore. Budu opatrnější, ale nemůžu vám slíbit, že vás některá z mých levých nohou nebo rukou nebudou v nejbližší době potřebovat. Tohle se mi stalo deset kroků od vchodu.“ Najednou jako by ji unavilo hrát milou vyrovnanou dívku. Smutek zůstal, ale přidala se k němu taková hořkost, že jsem před ní málem couvnul.

„Kdykoliv, Bello,“ ujistil ji tím svým pevným a zároveň uklidňujícím hlasem. Úplně stejný použil tehdy, když mě přesvědčoval, proč je potřeba mámě lhát. Bella se usmála. Věřila mu. Stejně jako já.

„Dohlédneš na ni, než se vrátí Renée?“ obrátil se na Blacka. Ten málem nadskočil blahem.

„Jistě, doktore,“ přikývl několikrát. Tak horlivě, že jen při pohledu na něj mě bolelo za krkem.

Blbeček vlezlej…

He? Co je to se mnou? Znovu jsem se podíval na Bellu. Tentokrát pozorněji. Co je na ní tak zvláštního, že mám najednou chuť chytit pod krkem kluka, který mi doteď nevadil? Lépe řečeno – který byl pro mě stejně nedůležitý jako všichni lidi v tomhle zapadákově? Odpověď byla jednoduchá a… matoucí.

Nic.

Protože v tom novém levném křesle seděla docela hezká, ale naprosto obyčejná holka. Tady, daleko od jakékoliv konkurence, jsem dokázal ocenit, že má hezké vlasy, milý úsměv a celkem slušné tělo, ale byl jsem si jistý, že kdekoliv jinde bych si jí vůbec nevšiml. A pokud ano, tak jen na chvíli a jen kvůli jejímu… problému.

Jenže sotva mi tohle proběhlo hlavou, zavrtěla se – v reakci na Blackovo nadšení – a rozpačitě se usmála. To, jak se pohnula, možná něco v tom, jak si na okamžik skousla ret a rychle za sebou sevřela a rozevřela drobné pěsti… prostě jsem to znovu ucítil. Uvnitř, příliš blízko toho nebezpečného místa, kde jsem ještě dobrovolně zůstával naživu.

Všechny moje teorie o ní byly naprosto k ničemu.

 

 

Bella


Někdy ve třinácti, přibližně v době, kdy mi začala růst prsa a kdy jsem pochopila, že slepá nemusí znamenat ošklivá, jsem kluky ve svém okolí začala dělit do tří kategorií.

Tou první byli spolužáci.

Měli to se mnou těžké. Puberťáci nejsou míň puberťáci jen proto, že jim to s očima úplně neklaplo. Na střední škole pro nevidomé, kam jsem chodila, se randilo jako kdekoliv jinde. Možná ještě o trochu víc, protože, upřímně, když nemůžete trávit hodiny projížďkami v autě, zbývá vám o dost víc času na jinou zábavu.

Taky jsem narazila na pár sympatických kluků, ale proti nim tu vždycky stálo moje piáno. Bralo si všechen můj volný čas a Siobhan o tom nemínila diskutovat. Ne že bych já mínila.

A pak tu byla ta věc s mou… nadějí. S mou budoucností. Chodit s nevidomým mi připadalo… nefér. Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale nelíbilo se mi, že bych si měla vybrat kluka mezi svými spolužáky jen proto, že prostě nemám jinou možnost. Jen proto, že zrovna tohle se ode mě očekává. Ale hlavně jsem se nechtěla poutat ke světu, ze kterého jsem měla šanci uniknout.

Další skupinu tvořili ochranáři.

Jen v našem domě byli takoví dva; v naší ulici a v mém oblíbeném parku nejmíň další tucet. Nesnášela jsem je ne proto, že mi připomínali, jak jsem občas bezmocná i ve známém prostředí. Nesnášela jsem je, protože jsem po nějaké době pochopila, že si mým prostřednictvím jen vylepšují svůj osobní profil. Jednoduše řečeno – díky mně si mohli odškrtnout položku dobrý skutek v hodnocení, které si každý chlap vědomě nebo podvědomě začne vytvářet, sotva se naučí čůrat vestoje. Není nic snazšího, než cítit se jako velký správný chlap vedle mrňavé a k tomu slepé holky.

Jacoba Blacka jsem si dost rychle zařadila mezi tyhle otravné záchranáře, ale stačila půlhodinka v Renéině obýváku, aby mě totálně zmátl. Ten kluk musel mít hodně zapáleného vedoucího ve skautu a ten mu zřejmě navěky vymyl mozek. Nebo se mu muselo stát něco podobně strašného, protože jsem snad poprvé v životě měla pocit, že tomuhle ochranáři jde skutečně o osobní blaho.

Ten kluk byl prostě úkaz. Měla jsem ho ráda dřív, než jsem o tom stihla přemýšlet. Jen mě trochu děsilo, že jestli bude ještě o trochu nadšenější, budu ho muset zabít. Nebo tak něco.

Jestliže mě Jacob mátl, Edward Cullen mě úplně vykolejil.

Patřil jasně do třetí kategorie. V té byli lhostejní.

Nemyslela jsem to jako urážku. Není normální, abyste si vytvářeli nějaký vztah ke každému člověku, kterého potkáte na ulici. Kluci, kteří mě nebrali na vědomí, byli vlastně fajn. Nikdy moc neřešili, že jsem jiná. Nezajímala jsem je, tak jako je nezajímala drtivá většina jejich vrstevnic. Všechny ty, které se jim nezdály dost hezké. Angela, moje nejlepší kamarádka, to ještě upřesnila. Nejsme pro ně dost dobré, protože nedokážeme ocenit, jak skvělé mají vlasy, svaly, trička, džíny, zadky. Občas jsme se smály, že bychom to ocenily, jen kdyby si nás pustili k tělu, ale tuhle legraci jsme mohly dělat právě proto, že náš svět a svět lhostejných zdravých pubertálních kluků se nikdy nemohly protnout.

Edward Cullen byl nejlhostejnější ze všech lhostejných. A zrovna tomuhle klukovi s neodolatelným, trochu ochraptělým a přece hedvábným hlasem mě moje máma vnutila do auta. Ženská, která o mě nikdy nestála, mě vnucovala někomu, kdo o mě stál ještě míň. Pokud to vůbec bylo možné.

Jestliže ale Jacob potřeboval půlhodinu, aby narušil mou léta neměnnou představu o mých vrstevnících, Edwardovi Cullenovi na to stačilo pět minut. Roli otráveného teenagera mu zřejmě všichni v jeho okolí bez výhrad věřili. Já ale v jeho hlase rozeznala bolest, ze které se mi sevřelo srdce a zkroutil žaludek. Na malý okamžik jsem se zastyděla za zoufalství, kterému jsem se poddávala v posledních týdnech. Co se mu mohlo přihodit tak strašného? Možná je to strašné jen v jeho očích; kdyby tu bylo něco, kvůli čemu by objektivně zasloužil lítost, určitě by se k němu Jacob choval mileji a nejspíš by mi to pověděl ještě předtím, než Cullenovi dorazili.

Štvalo mě to a ještě víc fakt, že Edwardův otec mi s touhle hádankou nemohl pomoci. Tohle byl důvod, proč jsem neměla ráda doktory. Jejich hlasy byly jejich profesí zdeformované, jen těžko jsem u nich dokázala zachytit něco jiného než zdvořilý profesionální odstup. Doktor Cullen byl možná laskavější než většina z těch, které jsem poznala, ale ani on mi s rozluštěním Edwardova tajemství nepomohl.

A pak, ve chvíli, kdy jsem nad tím v duchu mávla rukou, mě Edward Cullen pozval na kafe. Tohle by typický lhostejný nikdy neudělal. Nikdy. Takže co? Nakonec se z něj vyklube trochu líp maskovaný ochranář? Jacobova reakce to potvrzovala. Naježil se. Dva ochranáři na jednu slepou chudinku, to je prostě příliš. Je potřeba urvat si zásluhy jen pro sebe.

Než si stihli rozšlapat bábovičky, zasáhl do toho doktor Cullen.

A já byla vážně zvědavá, jestli se dřív dostanu do stájí, nebo do Forsyth. Nemínila jsem se tím ale trápit nijak dlouho. S ochranáři je ta potíž, že ten skvělý pocit, který díky vám získávají, po čase vyprchává. Domovníkův syn, který na mě číhával, aby mi pomohl s nákupem, i ten kluk v parku, který mi pravidelně utíral lavičku, se po nějaké době vypařili.

Byla jsem si jistá, že Jacob i Edward vydrží tak do konce prázdnin. Bez ohledu na to, jak při našem prvním setkání posunuli doteď pevné hranice mých kategorií pro teenagery mužského pohlaví.

 

 

Edward


Ležel jsem na posteli a zíral do stropu. Pomalu jsem se dostával na hranici spánku. Po dlouhých měsících přicházel klidně a bez bolesti, a tak jsem vědomě zpomalil dýchání a přinutil se vyprázdnit si hlavu. Možná prostě jen usnu.

Přesně v bodě, kdy jsem se už už chystal přepadnout na správnou stranu, se mi vybavil její obličej. A pak ten otravně skromný dům a tátova slova, že se pár dnů prakticky nesmí hnout.

Spánek byl pryč.

Zvedl jsem se na loktech a násilím zahnal představu, jak ji dnes do koupelny a do postele pravděpodobně nesl Black.

Sedl jsem si, skopl boty a po špičkách vyběhl na chodbu. Dveře do Alicina pokoje byly zavřené, ale pod nimi pronikal tenký pruh žlutého světla. U Alice se nikdy nezhasínalo. S rukou na klice jsem ještě zaváhal, ale představa Belly odkázané na zábavu, kterou jí poskytnou ta na první pohled praštěná Renée a nadšením hýkající Black, mi dodala odvahu. Vklouzl jsem dovnitř.

Pokoj vypadal stejně, jak jsem si ho pamatoval z Chicaga. To byla ostatně matčina podmínka, když v jedné ze svých příčetných chvilek souhlasila se stěhováním. Došel jsem k bílým laťkovým dveřím šatny a odsunul stranou levou část. Rozsvítil jsem a soustředil se na to, abych se vyhnul pohledu na pečlivě srovnaná ramínka plná hadříků v pastelových barvách. Maminčina sladká holčička…

Místo toho jsem se zaměřil na horní polici a po chvilce pátrání vylovil jednu z Aliciných cestovních tašek. Měla jich několik. Kvůli koncertům trávil třetinu roku na cestách.

CD přehrávač stál ve vysoké skříňce hned vedle nočního stolku. Máma Alici nikdy nepovolila iPod. Děsila se, že by jí sluchátka mohla poškodit sluch. Ušklíbl jsem se, když jsem si vzpomněl, že kvůli zákazu sluchátek jsem se já sám kdysi vzbouřil.

Otevřel jsem tašku a přehrávač do ní opatrně uložil. Byl malý, taková ta drahá věcička, která umí všechno, a přitom nezabere skoro žádné místo. Zbývala cédéčka. Otvíral jsem jednu zásuvku po druhé. Znovu jsem znejistěl. Bylo tu všechno. V tomhle jsem Alici stihl zkazit, a i když máma šílela, jejím posledním oblíbencem před tím, než… Jejím posledním oblíbencem byl Kurt Cobain. Takže tu bylo všechno. Samozřejmě spousta klasické hudby včetně mých a Aliciných nahrávek, ale taky moře tvrdé muziky, nějaký hloupý pop a snad všechny dobré muzikály. Nakonec jsem s povzdechem ponořil ruce do každé zásuvky, nabral hrst a nakládal do tašky, dokud nebyla plná. Tak tak jsem ji zavřel. Před odchodem z pokoje jsem se ještě ohlédl. Na první pohled nebylo poznat, že se tu něco změnilo.

Ale ten den se toho změnilo spousta. A nejen v Alicině pokoji.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

dorianna

14)  dorianna (29.11.2012 19:40)

tyhle dvě miniaturní větičky - "Dva ochranáři na jednu slepou chudinku, to je prostě příliš." a "Než si stihli rozšlapat bábovičky," mě naprosto dostaly do kolen. Bella má správnou dávku sarkasmu :D Edward bude zase sebemrskačskej jako vždy, ale třebas ho Bella srovná))

Yasmini

13)  Yasmini (29.11.2012 19:29)

Přesto, že jsi zase nezmínila, co přesně se stalo mi přeběhl mráz po zádech z toho sterilně stejného pokoje. Čpí z toho snaha zastavit čas, která není nikdy východiskem ze situace, jen možná někdy anestetikem.
Dokonalé.

12)  ClaireStew (29.11.2012 19:05)

Lenka326

11)  Lenka326 (29.11.2012 18:33)

Je neuvěřitelné, jak dokážeš popsat emoce holky, která je skoro slepá. Ale vlastně klukem jsi asi taky nikdy nebyla ( ) a i jejich pocity dokážeš skvěle vystihnout. Jak "TO" Edward vycítil, to bylo fakt něco. Jak dopadne jeho hudební mise???
Těšííííím se

10)  Petris (29.11.2012 18:11)

Jsi báááječná!!
Jsem unešená.:)
Moc se těším na další události, úvahy, komplikace a všechno, co pro ně chystáš.

9)  martisek (29.11.2012 17:44)

To je tak kouzelné! Edward je chvilkama naprosto k zulíbání. A to, jak Bella přemýšlí, jak všechno pozná díky sluchu... asi nedokážu říct, jak moc je to skvělé
Těším se na další kapitolu

mispa

8)  mispa (29.11.2012 17:07)

Nosska

7)  Nosska (29.11.2012 17:04)

A je to tady! Začínám se děsit toho, co se dozvím příště. Ovšem za jednu věc Ti musím složit poklonu,a to za Tvůj talent neprozradit nic, dokud Ty sama neuznáš za vhodný. A to "škatulkování" kluků... Wow!!!:D
A Edward se opravdu snaží

Kim

6)  Kim (29.11.2012 16:58)

Už je to definitivní - jsem zamilovaná do povídky.
Rivalita mezi Jacobem a Edward byla skvělá. Jacobovi sice do hlavy nevidím, ale zato Edwardovi ano a jsem unešená. Ten kluk je prostě zlatíčko.
Děkuju za skvělé četní, ambři.
Moc se těším na další kapitolu.
Tohle je prostě bomba!

5)  Catrin (29.11.2012 16:53)

Opět skvělé!

4)  martty555 (29.11.2012 16:48)

:) :) :) :) :) :) :) :) :)

Empress

3)  Empress (29.11.2012 16:43)

No ja nemám slov, to bola opäť nádhera
Ach a tí dvaja kohúti na smetisku, div že si perie nevytrhali:D :D Ale čo teraz? Čo je s Alice? Prosím, aby bol ďalší dielik čo najskôr

morningstar

2)  morningstar (29.11.2012 16:39)

no to teda

NeliQ

1)  NeliQ (29.11.2012 16:28)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still