Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Koně, krávy, kohouti a nové dřevo.

 

Bella

 

Jacob Black mě usadil do křesla v obývacím pokoji. Pod zraněnou nohu mi strčil dost nepohodlnou podnožku a beze slova rychle odešel. Zřejmě se cítil stejně nesvůj jako já. Dokud se mě dotýkal venku, v tom velkém otevřeném prostoru, nevadilo mi to. Když jsme ale měli zůstat sami v jedné místnosti, bylo to… divné. Přes jedny, možná dvoje dveře – zatím jsem to tu nedokázala odhadnout – jsem slyšela, jak s někým mluví. Zřejmě telefonoval. Pak se přesunul. Tekoucí voda a bouchání ledničky jsou dost univerzální zvuky, takže jsem poznala, že do kuchyně. Z toho, jak se pohyboval po domě, bylo zřejmé, že tu rozhodně není poprvé. Na jednu stranu se mi líbilo, že si Renée asi nehraje na velkou šéfovou, která si drží odstup, na druhou stranu mě děsila představa, že tu tím pádem můžu na Jacoba kdykoliv narazit. Nejspíš i doslova.

Vrátil se se sáčkem ledových kostek zabaleným v utěrce a sklenicí vody. Znovu se mě bez rozpaků dotýkal; jako by za těch pár minut, co byl pryč, sám sobě domluvil, že přeci o nic nejde. Jen další tele, co potřebuje pomoct. Nebo možná kráva.

„Za chvilku tu bude doktor,“ zabručel.

„Volal jsi kvůli tomu doktora?“ Doufala jsem, že má Renée lepší pojištění než já.

„Doktor Cullen je náš soused. Nakupuje od tvojí mámy vajíčka a maso. Celej se třese, aby mohl někomu nezištně pomoct.“ Příliš se snažil, aby to znělo nezúčastněně.

„Ty už jsi jeho nadšení někdy využil, co?“ Zase ten naštvaný nádech. Jacobovi se ani trochu nelíbilo, že bych do něj doopravdy mohla vidět.

„Já ne,“ přiznal. „Ale mám dvě ségry. Trochu střelený. Občas sletí z koně, občas z motorky.“

„Máte koně?“ Možná to tu nebude jen hlavní město krav.

„My ne,“ povzdechl smutně. „Ale obě si našly kluky z rančů.“ Chtěla jsem se zeptat, co dělá jeho otec, ale raději jsem svou otázku spolkla. Já přeci nejlíp věděla, jak těžko se na ni může odpovídat.

„Renée má koně?“ Tohle mě vlastně zajímalo mnohem víc.

Jacob ožil. „Teď už jen tři. Poslední roky byly vážně mizerný. Krávy jsou sázka na jistotu. Když to tu chtěla udržet, musela většinu chovu prodat. Ale toho nejlepšího ještě pořád má,“ prohlásil se stejnou pýchou, jako by to byla jeho zásluha. Buď to, že je ten kůň nejlepší, nebo že ho máma zatím nemusela prodat.

„Znám koně jen z knížek a obrázků,“ přiznala jsem.

„Nikdy jsi neviděla živýho koně?“ vypálil s nepředstíraným překvapením. „Teda… vlastně…“

Na tohle jsem uměla reagovat. Zasmála jsem se. Uvolněně a upřímně. „Ne, Jacobe Blacku, nikdy jsem se nesetkala s živým koněm. Ale tady to brzo napravím, co myslíš?“

Jeho hlas byl plný vděku, že jsem mu jeho druhé přeřeknutí neomlátila o hlavu. „Určitě, dohlídnu na to, aby to proběhlo v pohodě. Zvířata mě milujou, víš?“

Tak nějak nebylo těžké mu to uvěřit.

 

 

Edward


Když otec minul nejbližší most přes Rosebud Creek, uvědomil jsem si, že pokud se pro tu holku budu vážně každý den stavovat, nebude to tak úplně po cestě, jak Carlisle tvrdil její mámě.

„Já úplně zapomněl, že je to jen pitomá lávka,“ prohlásil jsem otráveně. „Takhle to budou nejmíň tři míle navíc. Každé ráno a za každého počasí. Doufám, že si uvědomuješ, jak to tu vypadá v zimě.“

Táta už byl ale myšlenkami jinde a jako vždycky – čím dál byl od domu a od mámy, tím těžší bylo připravit ho o jeho klid.

„Nestěžuj si, Edwarde. Tvoje auto je na místní zimu stavěné. Pokud vím, kvůli sněhu jsi přišel pozdě jen dvakrát. Sousedi si prostě pomáhají a tady to platí víc než jinde. Navíc… zdá se mi, že žijeme hrozně… izolovaně.“ Přejel si rukou přes čelo, jako by chtěl vyhladit aspoň některé ze svých čerstvých vrásek.

„Takže co? Teď budeme zvát sousedy na večeři? Nebo budeš pravidelně grilovat?“ Překvapivě ostře se mi vybavila vzpomínka na moje poslední narozeniny v Chicagu. Tedy – jejich oficiální část. Dva obří grily na naší do posledního stébla dokonale upravené zahradě. Oba samozřejmě obsluhovali najatí kuchaři. Otec s matkou se věnovali hostům – otcovi kolegové z kliniky a pár vyvolených rodin ze sousedství. Já se měl věnovat jejich dětem. Místo toho jsem se s Jasperem vypařil do svého pokoje a testoval jeho nové zboží… Zřetelně jsem slyšel Alici, jak škemrá přes zamčené dveře. Nesnášela, když jsem se hádal s rodiči a jako vždycky neomylně věděla, že tohle skončí pořádnou hádkou.

Myslet na ni bolelo tak, až jsem se skoro nemohl nadechnout, ale prostě jsem si to neuměl zakázat. Ne ve chvílích, kdy se Chicago a náš starý život zdály bezpečně vzdálené…

„Tenhle týden jsi nějaký rozhozený,“ povzdechl si otec. „Bereš svoje léky?“ Rychle jsem přikývl a změnil téma dřív, než znovu vytáhne tu blbost s terapií.

„Možná bych ji mohl vzít někam na kafe. Z Phoenixu rovnou sem… Minimálně z toho děsivě zdravého vzduchu by mohla utrpět šok.“ Carlisle se vděčně usmál.

„Takhle se mi líbíš. Má hendikep, jistě, ale to nic neznamená. Můžou z vás být kamarádi.“ Krátce jsem se uchechtl. Tak říkal i Stanleyové. Edwarde, přijela za tebou tvoje kamarádka. No, u téhle si můžu být jistý, že za mnou sama nepřijede. Nebude těžké držet si ji od těla.

 

***

 

V Montaně jsme žili víc než rok, ale farmu naší nejbližší sousedky jsem viděl poprvé. Nebyl důvod k ní jezdit. Její společenské zvyklosti byly možná ještě o něco horší než naše, navíc jsme ji vídali několikrát týdně, když nám vozila čerstvé potraviny. Proto jsem teď trochu šokovaně zíral na to, čemu se taky dalo říkat dům.

Jenže můj šok trval jen pár vteřin. Přesně do toho okamžiku, než mi došlo, že tahle větry ošlehaná barabizna i s těmi bez ladu a skladu poházenými hospodářskými budovami kolem sem zapadá vlastně mnohem líp, než naše přepychové sídlo s několika akry dokonale upravených pozemků. Renéin dům jako by pokorně uznával, že tady má příroda právo navždycky zůstat na prvním místě. Ten, kdo postavil naši vilu, zastínil všechno, co jí mohlo konkurovat.

„Má to svůj půvab, co myslíš?“ Otec jako by mi četl myšlenky.

„Jo, vážně jo, i když nemůžu uvěřit, že to říkám,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Chtělo by to jen malou investici a bylo by to dokonalé. Všichni ti eko turisti by zaplatili cokoliv, aby tu mohli strávit pár týdnů.“ Nemohl si pomoct. Pořád uvažoval jako kluk z mizerných poměrů, který nepřetržitě přemýšlí, jak vydělat peníze.

„Navrhni jí to,“ ušklíbnul jsem se.

„Zkoušel jsem to,“ zakroutil hlavou. „Jako bych mluvil svahilsky.“ Napadlo mě, jestli sem i Renée kdysi neutekla. Navrhnout jí, ať do svého života dobrovolně pustí cizí lidi, bylo stejně absurdní, jako by to chtěl někdo po nás.

„Ubohá žena,“ povzdechl jsem. Otec se na mě trochu podezřívavě podíval, ale stačilo zachovat vážný obličej. Ironie nikdy nebyla jeho silnou stránkou.

Z domu nám vyšel naproti Jacob Black. Znal jsem ho ze školy, i když jsme spolu nikdy nemluvili. Přesto mě nepřekvapovalo, že ho tu vidím, takže se přede mnou Carlisle někdy musel zmínit o tom, že pracuje pro Renée. Když mě uviděl, automaticky vystrčil bradu, jako bych se mu chystal něco ukrást. Jacob prostě nebyl z mého světa. V mém světě lidé nebyli tak snadno čitelní.

Mávl na nás. „Díky, doktore. Ta holka si ještě nevybalila, a už je mimo provoz. Tady holt nemáme ty pěkný městský chodníky,“ založil si ruce na hrudi a věnoval mi další láskyplný pohled. Začínalo mě to bavit. O co mu jde?

Otec mimoděk zrychlil. „Snad to nebude nic vážného,“ prohlásil automaticky. Mezi dveřmi se musel trochu sklonit. Napodobil jsem ho, ale i tak jsem si vedle Blacka připadal nepříjemně malý. Na druhou stranu není nic veselejšího, než když z hlavy, která korunuje dvoumetrové tělo, koukají čistě dětské oči. A to byl přesně Blackův případ.

V úzké chodbě jsme ho pustili před sebe. Dovedl nás do malého, ale celkem příjemného obýváku. Pokud měla Renée aspoň občas pár dolarů navíc, bezpochyby je investovala sem. Poměrně slušná pohovka, pár stylových skříněk z masivního dřeva a ne úplně předpotopní televize. Byla majitelkou ranče, ale taky byla žena. Obývák nejmíň jednou dostal přednost před okapy.

„Celý minulý týden jsme to tu předělávali,“ máchl Jacob rukou. Až teď jsem si všiml otcova překvapeného výrazu. Několikrát už tu byl a teď to tu zřejmě nepoznával. „Chtěla, aby se tu Belle líbilo,“ dokončil Black. V křesle, které k nám stálo zády, se někdo pohnul. Zahlédl jsem temeno hlavy. Jako by se prudce narovnala, když o ní byla řeč. Pootočila hlavu a já poprvé uviděl její profil. Nepřemýšlel jsem, jestli je hezká, nebo ne, jen mě překvapilo, že své matce není vůbec podobná. Teprve pak jsem si všiml, že její oči vypadají normálně. Ve městě jsem samozřejmě dost často narazil na nevidomého člověka, a i když neměl brýle nebo hůl, většinou bylo zřejmé, co s ním je.

Belliny oči nebyly zapadlé ani nijak deformované. Jen trochu zvláštně těkaly po místnosti, jako by se marně snažily zaměřit nějaký neviditelný bod.

„Ahoj, Bello,“ obešel táta v dostatečné vzdálenosti její křeslo. „Jsem doktor Cullen, váš soused. Můžu se podívat na ten kotník?“ Usmíval se a díval se jí do tváře, jako by ho mohla vidět. Neviděla, přesto jsem nepochyboval, že ví o obojím – že se na ni dívá, i že se usmívá.

Taky se usmála. A ve mně se něco pohnulo. Bylo to těsně vedle místa, kde si svým vlastním životem žila bolest patřící Alici. Překvapilo mě to, v první chvíli jsem si myslel, že mi ji ta holka prostě něčím připomněla, ale když promluvila, oddechl jsem si. Nebolelo to. Naopak.

„Já prostě vím, jak se vážně efektivně seznámit se sousedy,“ povzdechla si omluvně. „Bude mi chvíli trvat, než si zvyknu na zdejší terén,“ pokrčila rameny, najednou smutná. Pak ale znovu zvedla hlavu a pootočila ji mým směrem. „Nepřišel jste sám, že doktore?“

„Vzal jsem sebou Edwarda, to je můj syn. Budete spolu jezdit do školy.“ Periferně jsem zaregistroval, jak sebou Black při té zprávě trhnul. Nedokázal jsem z toho ale mít opravdovou radost, protože ona ke mně natáhla ruku a já trapně dlouho váhal, než jsem její drobnou dlaň s dlouhými štíhlými prsty stisknul. Všichni si toho všimli. Black se škodolibě uchechtnul, otec tázavě zvedl obočí. Bella nervózně sevřela rty a rychle sklopila hlavu.

„Máma mi o tom říkala. Omlouvám se za ni, Edwarde. Určitě to půjde zařídit i bez toho, abychom tě obtěžovaly.“ Dokázala to říct tak, že v tom nebyla ani stopa nějaké uražené hrdosti. Byla prostě milá a trochu smutná. V pohodě na holku, která sem určitě nepřijela dobrovolně. O to hnusněji jsem zněl sám sobě, když jsem jí odpovídal:

„To je v pohodě. Jsem si skoro jistý, že už mě potkaly i horší věci.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Silvaren

15)  Silvaren (28.11.2012 09:02)

Chjo, Ambří, sotva jsem dočetla, a už se mi stýská a nemůžu se dočkat pokračování. Vždycky mě totálně vtáhneš. Přičítám Belle i Jacobovi plusové body za to, jak se snaží. Ono to nějak půjde. Ale Edward je vážně na pěst.:D Za tu poslední větu by si jí měl fláknout sám, zmetek!

14)  Petris (28.11.2012 08:39)

Ahoj marode, těší mě, žes přidala kapitolku, to znamená, že je ti lépe.
Jsem ráda, že píšeš, aspoň čtení mě dokáže vytáhnout z reality.
A píšeš báječně, moc se mi to líbí. Děkuji.

milica

13)  milica (28.11.2012 08:20)

Tolik otázek a žádná odpověď
Štve mě Edward, přitom je to v jádru hodný kluk.
No a štve mě, že není další kapitola
Díky, Krásné

12)  jenka (28.11.2012 00:24)

Jako vždycky, tuhle novou povídku jsem si zamilovala už od prvního odstavce. Je úžasná, jsem vážně zvědavá, jak se bude všechno vyvíjet. A taky mě neskutečně zajímá a trochu děsí, co se stalo s Alicí. Vážně píšeš neodolatelně.

SarkaS

11)  SarkaS (27.11.2012 23:11)

Jde mi z něj hlava kolem, no fakt. Pořád nevím, co přesně si o něm myslet. Uvidíme, co máš ještě schovaného v šuplíčku pod klávesnicí, hádám, že zmatená budu ještě dlouho

Empress

10)  Empress (27.11.2012 22:58)

Prečo som zas neposlúchla svoj vnútorný hlas a začala čítať tvoju poviedku predtým než je dopísaná?
Písmenká som zhltla ako nič, na jeden šup. „Rivalita" medzi Jacobom a Edwardom musí byť, no nie!? :D :D Jacob je úžasný, Edwarda mi je fakt ľúto. Čo sa mu len mohlo stať? :(
Veľmi sa mi to páči, teším sa na pokračovanie

dorianna

9)  dorianna (27.11.2012 22:46)

8)  Rossi (27.11.2012 22:45)

zase konec ve stylu napnuté struny, kvůli tobě ani nebudu moct usnout, tak rychle další kapitolu :) a hlavně ať je zdravotně líp, obdiv, že jsi to i tak zvládla

Nosska

7)  Nosska (27.11.2012 22:43)

:D :D :D Ten "boj" mezi Edwardem a Jacobem mě začíná děsně bavit.
Už se nám začíná na pozadí rýsovat velké neštěstí a nedořešená minulost, ale stále vidět snaha o klid.
Děkuji Ti, přesně tohle jsem potřebovala na zvednutí nálady.

Kim

6)  Kim (27.11.2012 22:20)

Jacob je fajn, Bella je fajn, Carlisle je fajn a Edward je... fajn. To s těmi léky mi vrtá hlavou, ale snad se brzy dozvím odpověď, předem říkám, že tohle není jediná otázka, která mi straší v hlavě, ale počkám si.
Setkání Edwarda a Belly bylo lepší, než jsem si myslela. Nečekala jsem, že si padnou do náruče, ale jistě by to mohl být i horší a Edward to tak přece nemyslel.
Moc se těším na pokračování. Na Bellu, na Edwarda a i na toho Jacoba.

Fanny

5)  Fanny (27.11.2012 22:07)

Ty dětské oči... Jo, Edward měl trochu pravdu, i když se Jake zdá opravdu fajn. A Edward se od té "události" evidentně změnil... co se s ní stalo? Nebo děje?

4)   (27.11.2012 22:05)

jo,je spousta horších věcí ,které lidi potkávají
fascinuje mně ta zdánlivá nebolest někde blízko srdce ,jak se ti to podařilo tak přesně zachytit
a s Jakobem to zdá se bude vyrovnaný vztah,bere věci jak jdou a nedělá si těžkou hlavu,to je vážně fajn
a hlavně jsem ráda,že jsi přeprala mrchy bacily

eMuska

3)  eMuska (27.11.2012 21:47)

och-moje-nervy!
aké lieky?
a horšie veci?
ani neviem, na čo mám skôr reagovať... som omámená. znovu.

2)  Catrin (27.11.2012 21:46)

Moc jsem se na novou kapitolu těšila a splnila očekávání.

NeliQ

1)  NeliQ (27.11.2012 21:45)

No tá jeho veta znela skutočne hnusne, tak dúfam, že mu to Bella dá poriadne vyžrať, keď aj nie hneď:D

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella