Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Dřevo, kotník, znovu dřevo a jeden důležitý telefonát.

 

Bella

Pomalu jsem obcházela svůj pokoj a prohlížela si ho. I kdyby mi to Renée neřekla, poznala bych, že okna směřují na západ. Šikmé paprsky podvečerního slunce deformovaly těch několik základních linií, které jsem byla schopná rozeznat, a tak jsem raději zavřela oči. Nešlo jen o těch pár kousků nábytku; orientovat se bez toho, abych si vyráběla další a další modřiny na lýtkách, na ramenou a na čele jsem zvládla za pár minut. Chtěla jsem to tu znát detailně – strukturu plátna, ze kterého někdo ušil krátké závěsy kolem oken, přesný rozměr psacího stolu, vůni čerstvě vypraného povlečení v široké posteli. Ubohá sbírka cédéček vedle předpotopního přehrávače mě skoro dojala; nad policí s knížkami jsem se ušklíbla. Celkově to ale nebylo tak hrozné. Možná, že jestli si někdy zvyknu na to všudypřítomné povrzávající dřevo, které prozrazovalo každý můj krok, mohla bych se dožít Vánoc bez toho, abych zešílela.

Rozvalila jsem se na posteli a zaposlouchala se do zvuků, které sem pronikaly otevřenými okny. S klimatizací jsem se prozřetelně rozloučila už ve Phoenixu, takže ten voňavý vzduch, kterým jsem se pořád trochu zalykala, se teď měl stát nedílnou součástí mého života.

Ptáci. Spousta ptáků. A nějaká další zvířata. Možná… krávy? To bylo zklamání, v mých představách se líp vyjímala stáda koní. Hodně vzdálené lidské hlasy a ještě vzdálenější, spíš jen tušený zvuk vody valící se přes kameny. Prožila jsem jeden z těch zřídkavých krátkých okamžiků, kdy mě doopravdy mrzelo, že nevidím. Maggie určitě nepřeháněla, musí tu být krásně. Bylo by fajn sbalit se a vypadnout ven pokaždé, když se budu v domě cítit stísněně nebo na obtíž. Ve Phoenixu to nebyl žádný problém – spolehlivé pravé úhly, jasně identifikovatelná směs zvuků, lhostejní lidé, kteří mě ignorovali, i když jsem na delší výpravy vyrazila s holí. Dokud jsem ovšem neprojevila zájem o pomoc. Pak se vždycky skoro vzápětí našla cizí ochotná ruka.

Tady? Tady bych při mém štěstí v případě nouze potkala nejspíš medvěda.

Začal mě přemáhat spánek, ale byla jsem příliš nervózní na to, aby to měl se mnou takhle snadné. Posadila jsem se a dotkla se hodinek na levém zápěstí. Překvapilo mě, jak dlouho už tu jsem. Doufala jsem, že i Renée ta hodina stačila k tomu, aby se trochu uvolnila. Natáhla jsem se pro hůlku a opatrně zamířila ke dveřím. Byl čas na první procházku kolem domu.

 

***

 

„Kruci!“ Bylo to spíš zasténání než skutečné zaklení. Ještě dneska ráno bych přísahala, že umím padat. Pokud váš svět vypadá jako stínohra, prostě se smíříte s tím, že váš zadek nebo kolena neskončí pokaždé měkce. Jenže tohle byl jiný pád. Když jsem nenašla Renée v kuchyni, vyrazila jsem z domu sama a doufala, že ji někde uslyším. Nebo že ona mě uvidí dřív, než neomylně šlápnu na první větší drn a přisednu si nohu tak hloupě, až mi lupne v kotníku. Neslyšela jsem ji a ona mě neviděla, takže... Tři kroky potom, co jsem opustila chodníček vysypaný štěrkem, jsem seděla na vlastní noze a zpanikařeně se pokoušela zachytit trsů vyschlé trávy kolem sebe.

„Potřebuješ pomoct?“ Volal na mě z dost velké dálky, takže mě nevyděsil. Ne víc, než už jsem byla. Přesto jsem si všimla, že v jeho hlase chybí obvyklá soucitná ochota mých městských pomocníků.

„Ne asi, génie,“ zavrčela jsem potichu. Právě se mi podařilo dostat se na kolena a poprvé jsem zkusila na pohmožděný kotník došlápnout. Kousla jsem se do rtu, abych nevyjekla. Opřela jsem se o dlaně a prodýchávala ostrou bolest. Když se ke mně rozběhl – pěkně zvolna, proč by se honil – skrz půdu jsem ten dusot ucítila dřív, než ho zachytily moje uši. Tohle byla nová zkušenost. Instinktivně jsem natočila hlavu jeho směrem. Zastavil se ve správné vzdálenosti. Hodný chlapec. Ví, co je to osobní prostor.

„Kam koukáš?“ uchechtl se.

„Nejspíš až na dno tvé černé duše,“ zadeklamovala jsem dramaticky a zvedla hlavu o něco výš, aby mohl vzít na vědomí můj pohled.

„Ech…“ Zrozpačitěl, ale naštěstí se neomlouval. „Ty jsi Bella, co?“

„To, co z ní zbylo,“ povzdechla jsem si a smířeně dosedla na zadek.

„Vypadáš kompletní,“ uchechtl se znovu, přesto jsem postřehla ten trochu oplzlý podtón, který vždycky způsobil, že jsem zrudla. Většinou vzteky, ale teď to bylo jiné. V jeho hlase byl i… obdiv? Skoro jsem čekala, kdy hvízdne. Shrbila jsem se, protože jsem si dovedla představit, kam právě zírá. V autě jela celou cestu klimatizace naplno, takže jsem ze sebe po oba dny téměř nesundala mikinu. Po večeři jsem to ale vzdala a skončila jen v tenkém tílku. V duchu jsem prohrabala svůj kufr a našla hromadu volných triček. Doma jsem je potřebovala jen do hodin tělocviku, tady je zřejmě využiju častěji.

„Tady u vás děti nedostávají jména?“ zeptala jsem se s dokonale zahranou vážností.

„Co?“ Ještě pořád jsem se tvářila nevinně.

„Získávají je až za zásluhy? Nebo podle převažující vlastnosti?“

„He?“

„No to je asi důvod, proč ses mi ještě nepředstavil, ne?“ Zafuněl a já doufala, že teď už jsme rudí oba.

„V okruhu pár mil se žádný dítě nevyskytuje,“ prskl. Usmála jsem se tak široce, jak to jen šlo. „Jsem Jacob. Jacob Black. A u tvý mámy makám už třetí léto.“ Skoro jsem viděla, jak se narovnal v ramenou.

„Neviděl jsi mou… neviděl jsi někde v okruhu těch pár mil Renée?“ Štvalo mě, že jsem se zakoktala. Ale bylo jiné přemýšlet o ní jako o mámě – na to jsem si koneckonců zvykla od mala – máma se v mé fantazii vyskytovala někde poblíž Santy – a něco úplně jiného mluvit tak o ní, když se tahle nereálná bytost najednou opravdu objevila v mém životě.

„Jela s Philem zkontrolovat stádo na Severní pastviny. Říkala, že sis nejspíš zdřímla. Zabere jim to vždycky tak hodinu. Když se nic nepotento.“ Každé jeho slovo mi mělo zdůraznit, jak zkušeného rančera mám před sebou.

„Nepotento?“ Zase se mi vybavil jen medvěd. Začínala jsem si připadat jako městský ignorant.

„Tisíc možností,“ mlaskl přezíravě. Jacob Black mě za ignoranta zřejmě považoval od začátku.

„Takže to, že si vymknu kotník, je tisící první možný průšvih?“ Další marný pokus o použití pravé nohy. Geniálnímu kovbojovi přede mnou to ale nějak nedocházelo.

„Pokud dýcháš, kráva v průšvihu má vždycky přednost.“ Přešlápl, ale jen aby našel pohodlnější pozici. Zatím se mi rozhodně nehrnul na pomoc. Zaskřípala jsem zubama.

„Takže tě Renée pochválí, až se vrátí a uvidí, jak tu nade mnou stojíš a mudruješ?“ Prudký nádech mu zasyčel v nose.

„Vezmu tě dovnitř?“ Najednou byl nejistý a bylo to skoro… roztomilé.

„To by bylo fajn. Pokud teda není někde v dohledu akutnější případ. Rodící kráva nebo tak něco,“ upřesnila jsem.

„Krávy nerodí,“ opravil mě, už zase sebejistý. Byl u mě dřív, než jsem se stihla nadechnout. Podcenila jsem ho, možná díky práci s telaty mě bez váhání popadl a nečekaně lehce zvedl.

Zajíkla jsem se jako vyplašená puberťačka. Jednou rukou jsem ho popadla za paži, druhou zašátrala kolem jeho krku.

Byl trochu zpocený a celý jako vysekaný z kusu kamene. Vlastně ne, kámen se mi vždycky spojoval s chladem, i když moje prsty znaly rozpálené oblázky arizonské pouště. Jacob Black připomínal hodně tvrdé voňavé dřevo. Nervózně jsem se uchichtla.

Jo, dřevo, to k němu dokonale sedělo.

 

 

Edward

 

„Zlobíš se?“ Neštvalo mě, že to rozhodl beze mě. Štvalo mě, že se ani nesnažil předstírat, že mu na mém názoru záleží.

„Jo,“ odsekl jsem.

„Cože?“ překvapeně sebou trhl.

„Dělám si legraci, tati,“ ušklíbl jsem se. „Jsem štěstím bez sebe, že ze mě bude vodící pes. Škoda, že nejsem ve skautu. Z toho by určitě něco káplo.“

„Nebuď zlý, Edwarde,“ zaprosil. Tak snadno ve mně vzbudil pocit viny. Větší než ten, který jsem cítil nepřetržitě.

„Je to až za měsíc, ne?“ rozhodil jsem ruce. „Možná jí to bude stačit. Zjistí, že čerstvý vzduch nezmění vůbec nic a vrátí se do města.“ Podíval se na mě a já najednou nemohl pokračovat. Nechtěně jsem mu připomněl, jak zbytečná byla celá ta věc s naším stěhováním.

„Není to tu tak špatné,“ řekl tiše ale se zatvrzelostí, která nám ten poslední rok tolik ztěžovala.

„Ne, to není,“ souhlasil jsem. Oba jsme ale věděli svoje. Pro nás je to stejně špatné kdekoliv.

Telefon nás vysvobodil z téhle debaty, která nikdy nikam nevedla.

Sledoval jsem ho, jak soustředěně přikyvuje. Zase jsem se přistihl, že mu závidím. Mohl si vyčítat, že se o ni měl postarat on, ale on měl – na rozdíl ode mě – ty nejlepší možné důvody, proč to nestihnout. A ty stejné důvody teď jeho životu dávaly aspoň nějaký smysl.

Já měl jen hryzající svědomí a žádnou naději, že bych to kdykoliv mohl čímkoliv odčinit.

„Volal ten kluk od Renée. Bella si vymkla kotník. Pojedeš se mnou? Možná by nebylo špatné poznat ji dřív než prvního září.“

Vstal jsem až příliš ochotně. Cokoliv bude lepší, než tady sedět a donekonečna si představovat, jestli Alice trpěla nebo ještě trpí…

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Lenka326

14)  Lenka326 (25.11.2012 23:57)

Takže tentokrát bude kompletní trojka? Bella je skvělá, jak se pere se vším, co ji potkalo. I když někdy se moc nedaří. Kotník v háji, to opravdu nepotěší ani člověka, který je jinak bez omezení. Snad jí doktor pomůže.
Náznaky u Cullenů a Edwardovy myšlenky mi způsobují husinu. Vlastně nevím, kdo je na tom hůř, Bella nebo Edward? :(
Díky za dílek

SarkaS

13)  SarkaS (25.11.2012 23:15)

Ambři, velká výtka! Málo písmenek, příliš málo! To nebylo dost ani na jednohubku...:( Ale zase byly moc pěkný, to se musí nechat (I když přítomnost dřeva Jacoba mě nepotěšila, ani nevím proč, normálně neptařím mezi jeho odpůrce )

dorianna

12)  dorianna (25.11.2012 23:09)

už zase, jsem napnutá jak kšandy a ty to usekneš... kristova noho. Tolik náznaků... a ještě více otázek se vynořuje, ty tedy umíš napnout.

11)  martty555 (25.11.2012 22:56)

morningstar

10)  morningstar (25.11.2012 22:55)

moc se tesim na dalsi dil

GinaB

9)  GinaB (25.11.2012 22:49)

Jakob "kovbojem" ? Docela si ho dovedu představit i s tím těžkopádným myšlením. :D A Bella to všechno zvládá s nadhledem, i když ten smutek nelze nevidět. Čekala jsem, že tím, kdo ji bude sbírat, bude Edward, ale Jakob je lepší volba. Alice v kómatu??? Nechala jsi jim kousíček naděje? Už zase jsi donutila mou fantazii rozběhnout se na plné obrátky, i když vím, že nakonec to bude všechno jinak. Díky ambři, vážně mi to chybělo.

Nosska

8)  Nosska (25.11.2012 22:43)

Tohle je Tvá první kapitolovka, která mne opravdu pohladí na duši a já se nemusím bát, co přijde v dalším odstavci. Ačkoli je mi jasné, že se všechno co nevidět od základů změní...
Také bych se chtěla omluvit, že Tvou novou úžasnou povídku komentuju až teď, ale je to poprvé, kdy to nečtu na mobilu. :p

matysekmj

7)  matysekmj (25.11.2012 22:39)

Přiznám se,že na Jacoba jsem nějak zapomněla Tak jen doufám, že to dřevo v něm zůstane
Ale co ta Alice? Jsem z toho nervózní a to se mi nelíbí
Jinak to bylo krásné, děkuji

Kim

6)  Kim (25.11.2012 22:34)

Bella je skvělá, s nikým a ničím se nepáře, což bude hlavě zasluha života, ale její vyřídila, co se týče Jacoba, se mi vážně líbila. Jacob? to jako vážně?! Tak toho jsem tu nečekala ani náhodou, fakt jsem si myslela, že ten kluk, co se k ní šinul, byl Edward. Překvapení je ale tvé druhé jméno, takže bych se neměla valstně divit. Jsem zvědavá a zároveň se i bojím, jakou roli tady bude mít.
Alice... :'-( Co se stalo? Ne, co se děje?
Honem, další!

5)  Rossi (25.11.2012 22:27)

*slova došla*

4)  martisek (25.11.2012 22:24)

Trochu se bojím toho, co se s Alicí vlastně stalo. Možná jsi to mezi řádky už řekla, ale já to asi potřebuju přímo. Jen ten Jackob mi tam trošku vadí Ale i tak je to opět božské a doufám, že brzičko přibude další díl.
Jsi skvělá!

3)  Catrin (25.11.2012 22:21)

Pěkné, už se těším na další!

NeliQ

2)  NeliQ (25.11.2012 22:21)

eMuska

1)  eMuska (25.11.2012 22:19)

mám chuť si vlepiť. ale fakt ja krava - tele - som nikdy nespájala teba a toto. moje nervy! toľko odkurov pokope - toľko dobrých odkurov, som asi ešte nevidela... znovu si ma položila na lopatky!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek