Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Dřevo, kotník, znovu dřevo a jeden důležitý telefonát.

 

Bella

Pomalu jsem obcházela svůj pokoj a prohlížela si ho. I kdyby mi to Renée neřekla, poznala bych, že okna směřují na západ. Šikmé paprsky podvečerního slunce deformovaly těch několik základních linií, které jsem byla schopná rozeznat, a tak jsem raději zavřela oči. Nešlo jen o těch pár kousků nábytku; orientovat se bez toho, abych si vyráběla další a další modřiny na lýtkách, na ramenou a na čele jsem zvládla za pár minut. Chtěla jsem to tu znát detailně – strukturu plátna, ze kterého někdo ušil krátké závěsy kolem oken, přesný rozměr psacího stolu, vůni čerstvě vypraného povlečení v široké posteli. Ubohá sbírka cédéček vedle předpotopního přehrávače mě skoro dojala; nad policí s knížkami jsem se ušklíbla. Celkově to ale nebylo tak hrozné. Možná, že jestli si někdy zvyknu na to všudypřítomné povrzávající dřevo, které prozrazovalo každý můj krok, mohla bych se dožít Vánoc bez toho, abych zešílela.

Rozvalila jsem se na posteli a zaposlouchala se do zvuků, které sem pronikaly otevřenými okny. S klimatizací jsem se prozřetelně rozloučila už ve Phoenixu, takže ten voňavý vzduch, kterým jsem se pořád trochu zalykala, se teď měl stát nedílnou součástí mého života.

Ptáci. Spousta ptáků. A nějaká další zvířata. Možná… krávy? To bylo zklamání, v mých představách se líp vyjímala stáda koní. Hodně vzdálené lidské hlasy a ještě vzdálenější, spíš jen tušený zvuk vody valící se přes kameny. Prožila jsem jeden z těch zřídkavých krátkých okamžiků, kdy mě doopravdy mrzelo, že nevidím. Maggie určitě nepřeháněla, musí tu být krásně. Bylo by fajn sbalit se a vypadnout ven pokaždé, když se budu v domě cítit stísněně nebo na obtíž. Ve Phoenixu to nebyl žádný problém – spolehlivé pravé úhly, jasně identifikovatelná směs zvuků, lhostejní lidé, kteří mě ignorovali, i když jsem na delší výpravy vyrazila s holí. Dokud jsem ovšem neprojevila zájem o pomoc. Pak se vždycky skoro vzápětí našla cizí ochotná ruka.

Tady? Tady bych při mém štěstí v případě nouze potkala nejspíš medvěda.

Začal mě přemáhat spánek, ale byla jsem příliš nervózní na to, aby to měl se mnou takhle snadné. Posadila jsem se a dotkla se hodinek na levém zápěstí. Překvapilo mě, jak dlouho už tu jsem. Doufala jsem, že i Renée ta hodina stačila k tomu, aby se trochu uvolnila. Natáhla jsem se pro hůlku a opatrně zamířila ke dveřím. Byl čas na první procházku kolem domu.

 

***

 

„Kruci!“ Bylo to spíš zasténání než skutečné zaklení. Ještě dneska ráno bych přísahala, že umím padat. Pokud váš svět vypadá jako stínohra, prostě se smíříte s tím, že váš zadek nebo kolena neskončí pokaždé měkce. Jenže tohle byl jiný pád. Když jsem nenašla Renée v kuchyni, vyrazila jsem z domu sama a doufala, že ji někde uslyším. Nebo že ona mě uvidí dřív, než neomylně šlápnu na první větší drn a přisednu si nohu tak hloupě, až mi lupne v kotníku. Neslyšela jsem ji a ona mě neviděla, takže... Tři kroky potom, co jsem opustila chodníček vysypaný štěrkem, jsem seděla na vlastní noze a zpanikařeně se pokoušela zachytit trsů vyschlé trávy kolem sebe.

„Potřebuješ pomoct?“ Volal na mě z dost velké dálky, takže mě nevyděsil. Ne víc, než už jsem byla. Přesto jsem si všimla, že v jeho hlase chybí obvyklá soucitná ochota mých městských pomocníků.

„Ne asi, génie,“ zavrčela jsem potichu. Právě se mi podařilo dostat se na kolena a poprvé jsem zkusila na pohmožděný kotník došlápnout. Kousla jsem se do rtu, abych nevyjekla. Opřela jsem se o dlaně a prodýchávala ostrou bolest. Když se ke mně rozběhl – pěkně zvolna, proč by se honil – skrz půdu jsem ten dusot ucítila dřív, než ho zachytily moje uši. Tohle byla nová zkušenost. Instinktivně jsem natočila hlavu jeho směrem. Zastavil se ve správné vzdálenosti. Hodný chlapec. Ví, co je to osobní prostor.

„Kam koukáš?“ uchechtl se.

„Nejspíš až na dno tvé černé duše,“ zadeklamovala jsem dramaticky a zvedla hlavu o něco výš, aby mohl vzít na vědomí můj pohled.

„Ech…“ Zrozpačitěl, ale naštěstí se neomlouval. „Ty jsi Bella, co?“

„To, co z ní zbylo,“ povzdechla jsem si a smířeně dosedla na zadek.

„Vypadáš kompletní,“ uchechtl se znovu, přesto jsem postřehla ten trochu oplzlý podtón, který vždycky způsobil, že jsem zrudla. Většinou vzteky, ale teď to bylo jiné. V jeho hlase byl i… obdiv? Skoro jsem čekala, kdy hvízdne. Shrbila jsem se, protože jsem si dovedla představit, kam právě zírá. V autě jela celou cestu klimatizace naplno, takže jsem ze sebe po oba dny téměř nesundala mikinu. Po večeři jsem to ale vzdala a skončila jen v tenkém tílku. V duchu jsem prohrabala svůj kufr a našla hromadu volných triček. Doma jsem je potřebovala jen do hodin tělocviku, tady je zřejmě využiju častěji.

„Tady u vás děti nedostávají jména?“ zeptala jsem se s dokonale zahranou vážností.

„Co?“ Ještě pořád jsem se tvářila nevinně.

„Získávají je až za zásluhy? Nebo podle převažující vlastnosti?“

„He?“

„No to je asi důvod, proč ses mi ještě nepředstavil, ne?“ Zafuněl a já doufala, že teď už jsme rudí oba.

„V okruhu pár mil se žádný dítě nevyskytuje,“ prskl. Usmála jsem se tak široce, jak to jen šlo. „Jsem Jacob. Jacob Black. A u tvý mámy makám už třetí léto.“ Skoro jsem viděla, jak se narovnal v ramenou.

„Neviděl jsi mou… neviděl jsi někde v okruhu těch pár mil Renée?“ Štvalo mě, že jsem se zakoktala. Ale bylo jiné přemýšlet o ní jako o mámě – na to jsem si koneckonců zvykla od mala – máma se v mé fantazii vyskytovala někde poblíž Santy – a něco úplně jiného mluvit tak o ní, když se tahle nereálná bytost najednou opravdu objevila v mém životě.

„Jela s Philem zkontrolovat stádo na Severní pastviny. Říkala, že sis nejspíš zdřímla. Zabere jim to vždycky tak hodinu. Když se nic nepotento.“ Každé jeho slovo mi mělo zdůraznit, jak zkušeného rančera mám před sebou.

„Nepotento?“ Zase se mi vybavil jen medvěd. Začínala jsem si připadat jako městský ignorant.

„Tisíc možností,“ mlaskl přezíravě. Jacob Black mě za ignoranta zřejmě považoval od začátku.

„Takže to, že si vymknu kotník, je tisící první možný průšvih?“ Další marný pokus o použití pravé nohy. Geniálnímu kovbojovi přede mnou to ale nějak nedocházelo.

„Pokud dýcháš, kráva v průšvihu má vždycky přednost.“ Přešlápl, ale jen aby našel pohodlnější pozici. Zatím se mi rozhodně nehrnul na pomoc. Zaskřípala jsem zubama.

„Takže tě Renée pochválí, až se vrátí a uvidí, jak tu nade mnou stojíš a mudruješ?“ Prudký nádech mu zasyčel v nose.

„Vezmu tě dovnitř?“ Najednou byl nejistý a bylo to skoro… roztomilé.

„To by bylo fajn. Pokud teda není někde v dohledu akutnější případ. Rodící kráva nebo tak něco,“ upřesnila jsem.

„Krávy nerodí,“ opravil mě, už zase sebejistý. Byl u mě dřív, než jsem se stihla nadechnout. Podcenila jsem ho, možná díky práci s telaty mě bez váhání popadl a nečekaně lehce zvedl.

Zajíkla jsem se jako vyplašená puberťačka. Jednou rukou jsem ho popadla za paži, druhou zašátrala kolem jeho krku.

Byl trochu zpocený a celý jako vysekaný z kusu kamene. Vlastně ne, kámen se mi vždycky spojoval s chladem, i když moje prsty znaly rozpálené oblázky arizonské pouště. Jacob Black připomínal hodně tvrdé voňavé dřevo. Nervózně jsem se uchichtla.

Jo, dřevo, to k němu dokonale sedělo.

 

 

Edward

 

„Zlobíš se?“ Neštvalo mě, že to rozhodl beze mě. Štvalo mě, že se ani nesnažil předstírat, že mu na mém názoru záleží.

„Jo,“ odsekl jsem.

„Cože?“ překvapeně sebou trhl.

„Dělám si legraci, tati,“ ušklíbl jsem se. „Jsem štěstím bez sebe, že ze mě bude vodící pes. Škoda, že nejsem ve skautu. Z toho by určitě něco káplo.“

„Nebuď zlý, Edwarde,“ zaprosil. Tak snadno ve mně vzbudil pocit viny. Větší než ten, který jsem cítil nepřetržitě.

„Je to až za měsíc, ne?“ rozhodil jsem ruce. „Možná jí to bude stačit. Zjistí, že čerstvý vzduch nezmění vůbec nic a vrátí se do města.“ Podíval se na mě a já najednou nemohl pokračovat. Nechtěně jsem mu připomněl, jak zbytečná byla celá ta věc s naším stěhováním.

„Není to tu tak špatné,“ řekl tiše ale se zatvrzelostí, která nám ten poslední rok tolik ztěžovala.

„Ne, to není,“ souhlasil jsem. Oba jsme ale věděli svoje. Pro nás je to stejně špatné kdekoliv.

Telefon nás vysvobodil z téhle debaty, která nikdy nikam nevedla.

Sledoval jsem ho, jak soustředěně přikyvuje. Zase jsem se přistihl, že mu závidím. Mohl si vyčítat, že se o ni měl postarat on, ale on měl – na rozdíl ode mě – ty nejlepší možné důvody, proč to nestihnout. A ty stejné důvody teď jeho životu dávaly aspoň nějaký smysl.

Já měl jen hryzající svědomí a žádnou naději, že bych to kdykoliv mohl čímkoliv odčinit.

„Volal ten kluk od Renée. Bella si vymkla kotník. Pojedeš se mnou? Možná by nebylo špatné poznat ji dřív než prvního září.“

Vstal jsem až příliš ochotně. Cokoliv bude lepší, než tady sedět a donekonečna si představovat, jestli Alice trpěla nebo ještě trpí…

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

34)  Kate (16.01.2014 15:07)

Tak tahle Bella je fakt super. Jacob je trochu natvrdlej ale to se.snad spraví. A znovu mě bodá u srdce z Edwarda a Carlislea. :( A co si Edward pořád vyčítá? Měl hlídat Alice a něco se stalo? Co?!?!

Janebka

33)  Janebka (29.06.2013 10:56)

Mylá Ambřičko, vzhledem k časné hodině se předem omlouvám za zřejmě těžce úletový komentář , ale já si lebedila! Proč jen jsem to včera nedočetla!
Nádherně sarkatická Bellinka, perfektně odpalující, úžasné dřevo Jacob a Edward utápějící ve stoce viny!
A ano, snad dnes poprve jsem si také dokázala všimnout Reneé.
Možná proto, že jsem zhruba před týdnem sama měla chuť ode všeho odejít. Vlastně né chuť, chyběla síla pokračovat dál.
Jen tak. Bez ničeho, sebrat se a jít.
Ale ta mrcha zodpovědnost nedá spát.
Když už človíček sám nemůže, lapá po dechu, nevidí, že by někde byl někdo na dohled a chtěl mu podat pomocné lano, tak v rámci pudu sebezáchovy použije jedinou možnost k přežití. Odplazit se tam, kde to ještě zvládne.
Ambřičko , děkuji Ti za tuhle kapitolku, která mi otevřela oči a snad poprve jsem mohla vnímat Renéé (a nejen Renéé) jako normální bytost, kterou jsme vlastně my všichni. Všichni chceme přežít.
Dáváš svým postavám neskutečnou hloubku prožití, nádherný jemný humor, který okořeníš obrovským člověčenstvím.

Děkuji!!!

Bye

32)  Bye (04.03.2013 18:54)

"Tady? Tady bych při mém štěstí v případě nouze potkala nejspíš medvěda."
Líbí se mi. Tahle Bella se mi fakt líbí
"Zafuněl a já doufala, že teď už jsme rudí oba." No to si piš, Bello!
Tvrdé voňavé dřevo... :D Dokonalá definice!

Takže jedno důležité první setkání máme za sebou a ... ano, další důležité první setkání se chystá!

Mno, jsi samá tajnost. Alice? Co se jí stalo? Jak moc se jí to stalo? Jaký podíl na tom má Edward?
Moc se těším, až to přede mnou celý rozpleteš.

Zapomněla jsem - děkuju!!! Je to lahůdka. Dobře jsem udělala!

KatkaB

31)  KatkaB (01.03.2013 21:30)

„máma se v mé fantazii vyskytovala někde poblíž Santy“

"Když se nic nepotento.“ Každé jeho slovo mi mělo zdůraznit, jak zkušeného rančera mám před sebou.
„Nepotento?“ Zase se mi vybavil jen medvěd."

Zase ta vina, která Edwarda sžírá… určitě nám to časem vysvětlíš ;)

leelee

30)  leelee (28.12.2012 00:11)

procházky po okolí nejsou tak snadný jak se může zdát (připomnělo mi to náledí tak týden zpět...)
Edward se tváří jako vzdorující puberťák ale pravda bude někde úplně jine

Q

ambra

29)  ambra (27.11.2012 21:39)

28)  Petris (27.11.2012 14:50)

Je to skvělé, diky.:)

julie

27)  julie (27.11.2012 13:16)

Nádhera!Tolik otázek, nemůžu se dočkat pokračování

Marcelle

26)  Marcelle (26.11.2012 21:35)

Konečně na to pořádně vidím :D mám totiž nový brejle :D To se mi to teď bude číst jedna radost
Trápí mě Alice, co se jí stalo ? S Bellou soucítím, v novém prostředí se musí cítit hrozně a s jejím handicapem ještě hůř, u Edwarda i Jacoba ještě čekám, jak se to vyvine.
Ambřičko, brzo se uzdrav, ať se zase něco dozvím co nejdřív

kytka

25)  kytka (26.11.2012 21:30)

Taky držím palce. Já ji mám za sebou.

24)   (26.11.2012 21:13)

držím všechny palce,aby ty žluté ( nebo růžové )bonbonky zabraly a bacily chcíply tak rychle,jak se zjevily

ambra

23)  ambra (26.11.2012 20:19)

Berunky, vy mě chcete úplně sejmout, že jo . V noci mě bohužel dostihla pořádná angína (ano, děti jsou největší zdroj bacilů ), takže dnes bojuju s horečkou, ale jestli do zítra zaberou léky a bude mi jen o maličko líp, tak bude večer další .

kytka

22)  kytka (26.11.2012 18:25)

Normálně mi zatrnulo v kotníku. Brr. A takové voňavé dřevo .
Ale co je s Alicí? Na to ani nemyslet.
Děkuji za emotivní čtení. Těším se na další.

Gabbe

21)  Gabbe (26.11.2012 16:16)

Oh, panejo, čekala jsem to vše rozhodně jinak, ale tato kapitola mi vyrazila dech. Opravdu jsi mě překvapila. Přímo mi z toho tuhne krev v žilách a to se zde nevraždí ani nic podobného. Jenom mě bolí u srdce z toho, jak setkání těchto dvou osudem zrazených lidí asi dopadne.
Každopádně jsi to ambří napsala tak, že jsem z toho vážně celá nesvá a špatná - čili to bylo úžasné!

milica

20)  milica (26.11.2012 14:11)

Zase ta Alice, co se s ní stalo?? To mi snad nedá spát
Nechybí ani Jacob? To mám radost. Škoda, že už není další kapitola čekání nemám ráda.
Ambři díky

Yasmini

19)  Yasmini (26.11.2012 13:23)

Tak ta Alice mě zajímá čím dál víc. Jinak Bellina frustrace je pochopitelná, taky by mě to všechno štvalo.

Marvi

18)  Marvi (26.11.2012 13:20)

Ambři ty jsi jedno překvapení vedle druhého, Jacoba jsem nečekala, ale jsem zvědavá na tohoto kovboje. Možná bude mít zásadní roli v příběhu, možná ne, moc se na to těším.
A Alice mi pořád vrtá hlavou, kde je, že by odešla za Jesperem, kterého ji rodiče neschvalovali? Nebo se ji něco přihodilo a ona někde trpí??? Jak naznačil Edward? No opravdu jsem zvědavá co plánuješ!
Nádhera!!!

Silvaren

17)  Silvaren (26.11.2012 09:03)

Ježkovy zraky, co jsi té Alici provedla? Mám úplnou husinu.
Jacob se mi líbí, tak trochu vesnický balík, ale něco mi říká, že až na to přijde, bude mít srdce na správném místě. Píšeš naprosto skvěle. Tak jsem se do toho ponořila, že jsem byla skoro naštvaná, když jsem dorolovala na konec. Moc se těším na další.

Bosorka

16)  Bosorka (26.11.2012 08:04)

Cokoliv bude lepší, než tady sedět a donekonečna si představovat, jestli Alice trpěla nebo ještě trpí… z téhle věty mě tak strašně mrazí.

15)   (26.11.2012 07:57)

Prožila jsem jeden z těch zřídkavých krátkých okamžiků, kdy mě doopravdy mrzelo, že nevidím.
zkusila jsem zavřít oči a vnímat svět jako tvá Bella - a narazila jsem ... na nejistotu,příliš mnoho zvuků a vůní ... a to jsem se ani nepokusila vstát a přemístit se
nebudu ji litovat,to nikam nevede,i když to se mnou vždycky cuká,ale počkám,až to sama bude chtít - ta Jakobova reakce byla z tohoto šuplíku - jsou akutnější věci ;)
pořád ti sem skládat poklony začíná být frustrující,ale ty nejsi prvoplánová autorka a já tam najdu vždycky skrytou paralelu s vlastním bojem ,díky

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella