Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Výhody neverbální komunikace, nevýhody stísněných prostorů a spousta a spousta pitomostí

 

 

 

 

Edward


Žádná nadávka nevystihovala dostatečně míru idiocie, kterou jsem ten večer prokázal. Nebyl jsem o nic lepší než Newton nebo York. Tolik jsem toužil předvést se se svou holkou, že jsem ani na sekundu nepomyslel na možné důsledky. Moje podvědomí nejspíš doufalo, že Malloryová zůstane nadosmrti zavřená doma, kde bude dál vymýšlet jeden ukřivděný a nenávistný status za druhým, ale můj mozek se měl aspoň na chvíli chopit své práce a varovat mě, že takové štěstí prostě nemůžu mít.

A jako by to nestačilo. Když jsem nakouknul na ten podělanej holčičí hajzlík a pak tam Bellu postrčil, už jsem přece věděl, že tam Lauren je. Její extrémně agresivní parfém, tlumené a tak známé fňukání… Kolikrát jsem ji takhle tahal ze záchodků ve škole? Pokaždé přiletěla nějaká prvačka s očima navrch hlavy, bez dechu si ověřila, jestli jsem to já – zrůda Edward Cullen – a pak na mě vybalila, že se v kabince v prvním patře zarýglovala Lauren Malloryová, vzlyká a vyhrožuje, že si něco udělá, pokud za ní nepřijdu a neurovnám to mezi námi. Doprdele. Mezi námi jsem to rovnal jenom jednou. Když ležela pode mnou a já potřeboval zamířit.

Když se po pár měsících trochu zklidnila, měl jsem dost důvodů dávat si bacha. Proto jsem byl Stanleyové vděčný za její diskrétnost. Chtěla si užít, ale neměla potřebu dělat z toho veřejnou věc. Přesto i ona je teď očividně naštvaná.

Podcenil jsem je obě. Vlastně jsem to celé podcenil. Příliš rychle jsem si Bellu pustil k tělu. Nespočítal jsem si, že něco jí o sobě dřív nebo později prostě budu muset říct, protože když to neudělám sám, udělá to někdo jiný.

Někdo, kdo vynechá všechny důležité podrobnosti.

Třeba to, že jsem měl kvůli Lauren a vlastně i kvůli Jessice mírně řečeno špatné svědomí. A taky to, že v době, kdy jsem se s nimi scházel, jsem jim nic jiného než sex nemohl nabídnout. I teď, ve chvíli, kdy mě Bellina blízkost tak… pohltila, jsem ještě pořád cítil, jak blízko je ta ochromující bolest a prázdnota, která mě za poslední rok kousek po kousku užírala. S nimi jsem si aspoň trochu uvědomoval, že jsem člověk. Byl jsem jako pijavice, která na nich parazituje. Vysává z nich opravdové lidské teplo. S nimi ta bolest nebyla tak ostrá. Nedopadala na mě tak drtivě. Prostě jsem zvládal jenom brát. Dávat nebylo co.

Až díky Belle jsem se znovu cítil úplný a znovu naprosto živý. Možná jsem potřeboval čas, ale pravděpodobnější mi připadalo, že to kouzlo spočívalo v Belle. Ona prostě byla ta pravá.

Když jsem se dopracoval k téhle myšlence – první souvislé za posledních pár měsíců – tak tak jsem potlačil další z nadávek, co se mi za poslední půl hodinu draly na jazyk. Potkám tu pravou holku a zároveň se postarám, aby měla dost důvodů vykašlat se na mě dřív, než to mezi námi začne být příliš vážné. I když v mém případě to bylo už teď vážné naprosto a totálně.

Znovu jsem se na ni podíval. Od chvíle, kdy jsme vyjeli z Forsyth, nepromluvila ani slovo. Zděšení, které měla ve tváři, když vylezla ze záchodu, už zmizelo, ale nebyl jsem si jistý, jestli ten současný, tak nějak ztracený výraz znamená posun k lepšímu.

„Kdybys mi dala pár týdnů…“ Musel jsem si odkašlat. „Kdybys mi dala pár týdnů, snad bych se na to nějak připravil.“ Otočila obličej ke mně. Na chvilku ji ozářilo jedno z řídce rozestavěných světel kolem cesty. Znovu si nasadila brýle, ale pod jejich spodním okrajem jsem zahlídnul mokré tváře. Nebrečela. Ne tak, že by se jí klepala brada nebo že by dokonce vzlykala. Prostě jí jen tiše tekly slzy. Dupnul jsem na brzdu a smykem zastavil u krajnice. Nechal jsem zapnutá světla. Trvalo mi půl vteřiny, než jsem odepnul svůj i její pás a přitáhl si ji k sobě. Zůstala na mně ochable viset.

„Pochop mě, prosím tě,“ škemral jsem. „Skoro jsem uvěřil, že by nám to spolu mohlo vyjít. Ale když o sobě začnu mluvit, nejdýl u třetí věty se otočíš na patě, odejdeš a už se ke mně nikdy nevrátíš.“ Když jsem to řekl takhle nahlas, jako bych tím smazal i ten poslední kousek imaginární naděje, že to tak třeba nebude. Viděl jsem, jak reagovala na pár informací od Lauren. Dal bych obě nohy za to, abych se jednou nemusel dívat, jak reaguje na tu věc s Alicí.

„Jak můžeš říct takovou pitomost, Edwarde,“ zašeptala. Zhluboka dýchala; nejspíš se strašně snažila neplakat. Odporovat jí, aniž bych na sebe všechno vyklopil, nemělo smysl. Ocitl jsem se ve slepé uličce. Po milionté jsem zalitoval, že si nemůžu koupit nějaké sérum, které by mi totálně vygumovalo paměť. Večer jedna pilulka a ráno můžete začít zase od nuly. Nezatížení ničím, co bylo. Ničím, co se stalo a co jste mohli ovlivnit, ale neovlivnili. Klidně bych kvůli tomu začal znovu chodit do školy. Představil jsem si sám sebe, jak stojím s kornoutem sladkostí mezi stejně šťastnými a stejně nevědomými prvňáky… Zatímco mi hlavou letěly tyhle pitomosti, nepřítomně jsem Bellu objímal a hladil ji po zádech.

Najednou se trochu odtáhla, chytila mě za lokty a uvolnila se z mého objetí. Myslím, že mi na pár vteřin vynechalo srdce. Jako by mi právě přečetla myšlenky a rozhodla se ukončit to rovnou. Tady a teď.

Bella moji paniku nejspíš nepostřehla; předklonila se a se zasyknutím skopla ty svoje úžasné boty. Znovu se narovnala, opřela se mi dlaněmi o ramena a nadzdvihla se, aby se na mě mohla posadit obkročmo. Trochu se praštila o volant, ale ignorovala to. Když se co nejpohodlněji uvelebila, vzala mě za ochablé ruce a vrátila je tam, kde byly před chvílí. V téhle pozici to ale působilo úplně jinak. Už předtím jsme se k sobě párkrát dost odvážně tiskli – lavice pro čtyřhru není zrovna široká – ale ve stísněném prostoru auta, který byl navíc právě teď natlakovaný vším tím, co se dnes večer stalo, bylo jasné, že právě děláme další krok.

„Říkáš pitomosti,“ zopakovala, ale teď to znělo skoro útočně. „A já už dnes slyšela víc pitomostí, než zvládnu strávit. Chci o tobě něco vědět, ale pro dnešek už prosím jen nějaké neverbální informace.“ S posledním slovem se palcem dotkla mých rtů; to byl její způsob, jak si mě zaměřit. V další vteřině jsme byli uprostřed toho nejhlubšího polibku; měl jsem pocit, že nám prorůstají ústa, že cítím tepat všechny jemné žilky na jejím jazyce a že krev z nich proudí přímo do mě. A pak byly její trochu studené ruce pod mým tričkem; otřásl jsem se, ale ne kvůli chladu, to se mi jen od její kůže něco odrazilo dovnitř do břicha a rozlilo se to příliš prudce nahoru i dolů a ten nápor se nedal zvládnout v klidu. Zasténala. Okrajově jsem zaznamenal, že je to reakce na mé ruce pod její halenkou. Použil jsem ten dráždivý prostřih na jejích zádech, ale rychle mi přestal stačit. Znovu zasténala, tentokrát frustrovaně. Neochotně ze mě odtáhla ruce a sáhla si za krk. Pochopil jsem, že hledá zapínání. Snažil jsem se jí pomoct, zbrkle a neohrabaně jsme bojovali se dvěma hloupými, nesmyslně mrňavými knoflíky. Nakonec jsem jeden nejspíš utrhl, ale Bella spokojeně vydechla, zavrtěla rameny a nechala halenku sklouznout dolů.

Chtěla se ke mně znovu přitisknout, ale podržel jsem ji za ramena a pár vteřin se na ni díval. Měla na sobě tmavě modrou podprsenku a její neskutečně bílá a hladká pokožka kolem ní téměř jiskřila. Poprvé v životě jsem pochopil to profláknuté srovnání s mramorem. Ona byla stejně dokonalá jako leštěný mramor. Když jsem se natáhl, abych jí přejel dlaní od krku k úzkostně zaťatému břichu, automaticky jsem čekal, že bude i stejně chladivá. Ale byla horká a rozpor mezi tím, co jsem viděl a čekal a mezi tím, co jsem ucítil, mi způsobil krátkou, ale absolutní závrať.

Když jsem se trochu vzpamatoval, napůl jsme leželi; Bella se ke mně tiskla trupem a zároveň se pokoušela odsunout boky, aby udělala prostor mé pravačce, která neomylně směřovala k zipu jejích kalhot.

Vydal jsem nějaký zvuk. Nejvíc ze všeho to připomínalo zachroptění. Zároveň jsem polknul zaklení. Zadržel jsem dech a pevně ji chytil za boky. Znemožnil jsem jí ten pohyb. Tam a zpátky. První bod první pomoci v situaci jak to nenechat zajít dál. Protože v našem případě by dál znamenalo finále. V autě po mejdanu. Horší klišé jsem si neuměl představit. Ale uměl jsem si představit, jak by se Bella cítila zítra. V tuhle chvíli se mnou ještě trochu bojovala, ale když si povzdechla a narovnala se, bylo jasné, že zase kopeme za jeden tým.

Zašátrala po halence. V tu chvíli jsem si nemohl pomoct a ještě jednou jsem se k ní sklonil. Naposledy jsem ji políbil na rychle se zvedající hruď a špičkou jazyka ji ochutnal. Strnula, ale než se mohl náš člun znovu příliš nebezpečně rozhoupat, odtáhl jsem se a pomohl jí vklouznout do rukávů a zapnout za krkem knoflík, který tohle neříkání pitomostí přežil.

„Můžu zítra zavolat?“ Nikdy mi nepřipadalo tak kruté přerušit ticho. Zajela mi prsty do vlasů a zatřásla mi s hlavou. Možná doufala, že v ní konečně všechno dosedne na správné místo.

„Byla bych raději, kdybys přijel.“ Bylo příjemné slyšet, že znovu našla své jistější já. Potřeboval jsem ji silnou. Pár hodin zpátky jsem si myslel, že ji můžu ochránit před vším a před všemi, ale až když jsem ji viděl vyděšenou a smutnou, pochopil jsem, jak moc jsem byl vedle. Z nás dvou byla ona ta silnější.

„Je neděle, musím do kostela.“ Stačilo připomenout si naši rodinnou idylu a okamžitě jsem měl dojem, že se v autě ochladilo.

„Promiň, zapomněla jsem.“ Nezdálo se, že by se naštvala, ale zároveň se mi znovu opřela o ramena a vrátila se na své sedadlo. Rychle jsem ji popadl za ruku.

„Z toho nemůžu vycouvat, ale zkusím je přemluvit na nějaký rychlý oběd ve městě a hned potom můžu přijet.“ Potlačil jsem myšlenku na to, že by třeba hned zítra chtěla probírat něco z mé minulosti.

„Fajn,“ usmála se. „Krávy na neděli kašlou, takže odpoledne budu nejspíš sama.“

Káravě jsem zamlaskal. „Slovo sama je v téhle situaci krajně nebezpečné.“

„Netěš se,“ ušklíbla se. „Mám trochu akčnější plán než nedotažené sexuální aktivity. Rozhodla jsem se, že nechci být ve všem tak závislá. V Phoenixu jsem toho spoustu zvládala sama. Tady sice nejsou perfektně rovné chodníky a pravé úhly, ale cestu ke klavíru bych zvládnout mohla, co myslíš?“

Vzpomněl jsem si, jak jsem jí před pár dny vysvětloval, že přes malý most je to od jejich ranče k naší parodii na ranč jen pár set metrů.

„Děláš si srandu?“

Znovu se ušklíbla. „Nechtěj mi tvrdit, že je to pitomost. Patent na pitomosti máš totiž jednoznačně ty.“

Nezbývalo mi, než s ní souhlasit.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

36)  agata (31.03.2016 19:59)

Snažila jsem se.
Ale kdybys to dopsala,víš, jak bys tím mně/ a mně podobným a není nás málo/ těžce nakopala zadek???
A já bych držela!!!!
Až do povolení svěračů!!!!
A s blaženým úsměvem!!!

35)  betuška (31.03.2016 19:43)

ambruška, srdiečko, nenechaj sa znechutiť podobnými kecami, u nás sa hovorí, že ked je niekto blbec, aj tak ti plot obse.. ja hovorím, že ryť dokáže každý, ale nech skúsi písať ako ty, tak často a v tom rozsahu , potom môže niečo vykladať, chcem to vidieť!!!

ambra

34)  ambra (31.03.2016 19:01)

agato, pokud ti šlo o to, aby mě definitivně přešla chuť vrátit se k některé své starší nedopsané povídce, tak ti musím pogratulovat - podařilo se!

33)  agat (31.03.2016 17:30)

Já to vidím černě.
Edward, aby měl na fet, prodal Alici obchodníkovi s bílým masem nebo ji rozprodal na orgány. Ty jeho dvě sexbejvalky si vyčíhají Bellu, až půjde přes most ke Cullenům na hodinu klavíru a sveřepě ji svrhnou do peřejí. Protože nevidí, splete si směr a otočí to ke dnu. Starej Stanley ze závisti otráví Renéina hřebce otráveným jabkem a Jacob ho za to bodne vidlema. Stanley zemře za krutých bolestí na tetanus. Jacob se spasí útěkem do hor na obzoru. Reneé zúží svůj zájem pouze na krávy a slepice. Edward se díky zdravému ovzduší Montany a biostravy od Reneé sice dožije devadesátky, ovšem ledový pohled a krutý úsměv už ho neopustí.
No co? Na rozdíl od ostatních aspoň vím, jak to skončilo

32)  betuška (14.03.2016 19:49)

Po opätovnom prečítaní som schopná tento diel akceptovať ako ukončenie série, dokonca som v ňom schopná vidieť aj HE.
Teda ambruška, normálne si ma vycepovala

kala

31)  kala (14.03.2016 19:27)

Ta atmosféra mě naprosto pohltila. V jednu chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych si mohla něco o té Alici vygooglit sama.
Ale opravdu jsem jinak normální.
Děkuju

ambra

30)  ambra (14.03.2016 19:18)

Au, to už je doba

kala

29)  kala (14.03.2016 18:51)

Je to úžasné, i když to není celé... Stálo to za to. Děkuju

28)  milousek (10.06.2015 15:36)

je to úžasné prosí dokonči ji

27)  alexin11 (01.12.2014 22:04)

Teda ja mam smulu. Kdyz si od ambry neco vyberu, tak je to vetsinou nedopsane.:'-( Je to ale strasna skoda, protoze tohle se moc pekne cte. Uz vidim, jak Bellu na klavir uci uzdravena Esme, Bella podstoupi uspesnou operaci oci a Alice se nekde najde sice pod drogama, ale zdrava. Kyc, ale potesi to :) .

26)  betuška (24.04.2014 21:37)

ach... túto stránku som objavila až teraz, všetky tvoje poviedky som prečítala na jeden záťah a naozaj,naozaj je velká škoda že sú niektoré nedopísané...ja teda dúfam...že to dopíšeš,pretože si nemyslím ,že som jediná...takže prosím

Kate

25)  Kate (30.01.2014 21:13)

Perfektní, úžasné a krásné! Byla by pitomost, to nedopsat.
A nechceš mi teď jako říct, že dál nic? Že nemůžu kliknout na Další kapitola? No, to né, prosím, neříkej, že se toho HE nedočkám. :'-( Dopíšeš to, viď? Smutně koukám. :)

24)  Atanai (23.01.2014 10:01)

zírám... a naozaj by ma zaujímalo ako sa to vyvinie ....

Iwka

23)  Iwka (05.07.2013 11:56)

Já tady jen naprosto nenápadně nechám kousek své hořkosladké zmatenosti , puberťácky rychlovznětlivého vzrušení a taky pár slin, protože kdyby ta jejich láska byla k jídlu, Afrika má po problému

Odcházíme a klaníme se!

Yasmini

22)  Yasmini (26.06.2013 13:07)

Ambři, zhltla jsem dva díly najednou a je to úžasné jako vždy.

21)   (24.06.2013 20:57)

řadím se do procházecí fronty ...

Bye

20)  Bye (24.06.2013 20:26)

Já nic, já jdu jenom tak náhodou kolem...

ambra

19)  ambra (23.06.2013 17:47)

Ahoj milášci, tak jsem se odhodlala a i chvilička by se našla, ale pořád mi ta atmoška nějak uniká. Jdu si to prolítnout od začátku (stejně nechápu, že jste mi tam zatím neobjevily žádnou faktickou chybu), což se i vzhledem i indisponované pravé ruce hodí. Tak jen zmínka, že na vás ani na ty dva nekašlu;)

Lenka

18)  Lenka (18.06.2013 22:06)

Krásné.

julie

17)  julie (17.06.2013 13:01)

nonverbálně Ambři

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek