Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Zvuk kroků na dřevěných schodech, hovězí, palačinky a ty podělané noty.

 

Bella


Amun projel dalším výmolem a s tichým zaklením, které rozhodně neznělo anglicky, konečně zastavil. Ani jsem se nepokoušela vystoupit sama. Maggiina drobná, ale pevná ruka mě vytáhla do toho cizího světa. Voněl, to jsem musela uznat, a trochu mi to kazilo mé odhodlání navždycky to tu nesnášet.

„Ach bože, je tu nádherně,“ vydechla Maggie s nepředstíraným nadšením. Amun reagoval výmluvným odfrknutím. „No dobře, dům by potřeboval trochu opravit, ale všechno ostatní… Louky a lesy, kam se podíváš,“ šeptala mi zblízka do ucha; naléhavě, jako by se mě ještě na poslední chvíli snažila přesvědčit, že se mi nemohlo stát nic lepšího. „A ty hory… Vsadím se, že v září už budou vrcholky pod sněhem.“ Sníh mi byl ukradený. Stačilo slovo září, aby se mi znovu sevřel žaludek. Září rovná se škola, spousta cizích lidí, spousta soucitných povzdechů, spousta trablů s učiteli, kteří si nebudou vědět rady jak mě učit, jak mě zkoušet…

Maggie mě stiskla pevněji. I bez toho jsem ale slyšela, že někde přede mnou vrzly dveře. A pak kroky. Jeden, dva, tři schody. Staré dřevo. Pak deset kroků po něčem… možná štěrk? Ještě jsem si stihla uvědomit, jak se tu každý sebemenší zvuk rozléhá. Volný prostor. Něco, co jsem nikdy nepoznala. Něco, co mě děsilo skoro v každém snu, který se mi zdál po tátově odchodu.

Její další kroky zněly tlumeně. I my stáli na nezpevněné půdě. Nebyla měkká, i tady znali nemilosrdný letní žár.

„Vítám vás.“ Proč jsem si myslela, že mi její hlas bude povědomý?

„Dobrý den, Renée,“ přerušila příliš dlouhé ticho Maggie. Až v tu chvíli mě napadlo, že možná chtěla, abych promluvila první. „Já jsem Maggie, telefonovaly jsme spolu.“ Pustila mě a udělala krok dopředu. Předpokládala jsem, že jí právě podala ruku. Mé matce.

„A tohle je Bella.“ Vrátila se ke mně, ale jen proto, aby se dotkla mých zad a postrčila mě dopředu. Byla jsem šťastná, že mě napadlo nasadit si tmavé brýle. Rozhodně bych teď nezvládla přemýšlet, jestli je lepší skrýt oči za víčky, nebo se snažit najít pohledem osobu před sebou. Takhle jsem prostě jen mechanicky zvedla ruku a nechala svou matku, aby ji krátce stiskla. Věděla jsem, že tvrdě pracuje, přesto mě hrubost její kůže překvapila. Rychle jsem ustoupila zpátky k Maggie.

„Mám pro vás ty papíry, Renée. Můžeme na chvíli dovnitř? Potřebuji pár vašich podpisů.“

Prudce vydechla, jako by celou dobu zadržovala dech. „Omlouvám se, pojďte dál. Připravila jsem pro všechny večeři.“ Znovu štěrk a pak dřevěné schůdky. Běžela, aby nám mohla otevřít dveře.

 

***

 

Vůně starého dřeva. Tlustá deska stolu zjizvená roky nešetrného používání. Dušené hovězí a dusná atmosféra.

Amunovo spokojené mlaskání byl dlouho jediný zvuk, který bojoval s tichem. Maggie jako by došly síly zvedat všem náladu. Chápala jsem ji. I na mě dolehly dva dny v autě v tom nejmíň vhodném okamžiku.

„Jakou jste měli cestu?“ Snadno jsem poznala, že se matka neobrací ke mně. Maggie mlčela, znovu doufala, že se mnou pohne, ale nakonec to vzdala.

„Šlo to, jen myslím, že už si nikdy nebudu stěžovat na letadla,“ zasmála se.

„Vážně jí lítání tolik vadí?“

Praštila jsem vidličkou do stolu. Myslím, že jsem v něm vyrobila další rýhu.

„Přestaň se chovat, jako bych tu nebyla! Jsem slepá, ne hluchá!“ Poplašeně lapla po dechu.

„Já… promiň, jsem hloupá, nevím jak…“

„Nevíš, jak se mluví s nevidomým? Aspoň občas jeho směrem. Slyším, kam jsi otočená, pokud tě to zajímá. A klidně se mi dívej do obličeje. Neuřknu tě. Moje mimické svaly fungujou normálně. Vím, jak se usmívat, jak se zašklebit i jak se zamračit.“ Maggie se tiše zasmála. Amun hlasitě polkl. Asi příliš velké sousto, protože vzápětí se rozkašlal. Všem se nám ulevilo. Aspoň trochu.

Po večeři jsem zůstala sedět nad svým kouskem citrónového koláče, zatímco matka s Maggie uklízely ze stolu. Amun si odešel ven zakouřit.

„Musíte ji hned provést po domě. Ptejte se jí, co přesně potřebuje. Je hrozně hrdá, a potom, co si prožila se svým otcem, si o nic neřekne.“ Po dvou dnech v mé blízkosti toho o mně Maggie věděla docela dost. Ale můj sluch pořád podceňovala.

„Bojím se, že tu bude nešťastná.“ Máma šeptala. Zbytečná námaha. Někdy jsem ty své dokonalé uši nenáviděla.

„Nešťastná je teď. Vypadá jako dospělá, Renée, ale pořád je to dítě. Nebojte se citově angažovat. Já věřím, že to může být jen lepší. Je v ní něco…“ Odkašlala jsem si a nikdy se tak nedozvěděla, co ve mně – podle Maggiina názoru – je.

„Dáš si sklenici mléka?“ Matčin hlas se třásl leknutím. Jen jsem přikývla. Poznala jsem, že vystrčila hlavu mezi dveře a dívá se na mě. Přinesla mléko, položila ho na stůl a dřív, než jsem se pro něj stihla natáhnout, mě vzala jemně za ruku a vedla ji, jako by se bála, že bez ní sklenici převrhnu. Byla to hloupost, tohle jsem zvládla už někdy ve dvou letech, ale nechala jsem ji.

„Díky,“ vymáčkla jsem ze sebe úsměv.

„To je v pořádku,“ vydechla hlasem plným úlevy. Ještě pořád se mě dotýkala na zápěstí. „Nic o tobě nevím, Bello, ale budu se snažit. Vážně, vážně moc. Dej mi šanci a…“ Prudce jsem přikývla a odtáhla se. Řeči o šancích jsem nenáviděla. Příliš připomínaly Charlieho.

 

 

Edward

 

Máma měla normální den. Což znamenalo, že jsem nedokázal myslet na nic jiného, než kdy se to zase pokazí. Představovat si, že by to takhle mohlo vydržet, jsem si zakázal už před pár měsíci. Bolest ze zklamání, když znovu začala mluvit o Alici, nebo hůř, když začala mluvit přímo s Alicí, se skoro nedala snést. A tak jsem obvykle nervózně popocházel po domě a snažil se – samozřejmě zbytečně – nějak zabavit. Ne prací. Tohle už jsme s Carlislem zjistili. Když jsme jakkoliv vybočili ze svých obvyklých rolí, urychlilo to její návrat do… nereálna. A já byl odjakživa povaleč, takže kdyby máma viděla, že ve světě po Alici umím ovládat centrální vysavač a vím, kde jsou čistidla na koupelny, přišli bychom i o těch pár vzácných hodin, kdy byla sice doopravdy smutná, ale taky nás doopravdy vnímala. A milovala jako dřív.

Bylo ubohé, jak jsem toužil po těch letmých projevech její lásky. Nikdy jsme si nepotrpěli na dlouhá objetí, stačilo krátké pohlazení po rameni nebo její chabý pokus upravit mi vlasy; úsměv, anebo způsob, jakým vyslovila moje jméno… Plazil bych se denně po kolenou, kdybych to mohl dostat častěji. Zpětně jsem nenáviděl ty roky, kdy jsem měl její plnou pozornost a její lásku, a přitom jsem dělal všechno pro to, abych se pro ni stal neviditelným. Teď to tak bylo – skoro pořád – a skoro jistě mě to zabíjelo. Mě skoro, tátu rozhodně. Dál nějak fungoval, ale podezříval jsem ho, že kdybych se ho zeptal, nevzpomněl by si na jediný uvěřitelný důvod, proč vlastně každé ráno vstane, obleče se a odjede do práce. Proto jsem si byl jistý, že se ho nikdy nezeptám. Rutina ho držela při životě. Rutina a možná ubohé zbytky naděje.

Že je máma na chvíli s námi, jsem poznal dřív, než se skrz husté závěsy prodralo do pokoje slunce. Nenapadlo mě, že někdy budu nenávidět prázdniny, ale teď to tak bylo a já se aspoň snažil prospat co největší část dne. Závěsy. Jo. A občas dva tři panáky před spaním. Když měla Stanleyová náladu kodrcat se až k nám do Výstrkova, jak tomu říkala, stačilo mít ji pár hodin v posteli. Zřejmě se dívala na mizerné pornofilmy, protože trpěla utkvělou představou, že sex musí být fyzicky zničující. Nerozmlouval jsem jí to. Mně to vyhovovalo a ona si nikdy nestěžovala. Po jejím odchodu jsem spal vážně dobře.

Když mě ale po tak dlouhé době vzbudily důvěrně známé zvuky z kuchyně – známé z doby, kdy jsme u stolu ještě bývali čtyři – ani trochu mi nevadilo, že sotva svítá a já už jsem vzhůru.

„Mami,“ řekl jsem potichu do polštáře a usmál se. Teprve pak se mi podařilo rozlepit oči. Za pár minut už jsem dusal ze schodů. Nechtěl jsem promarnit ani chvíli. Táta už seděl u stolu, srkal kafe a předstíral, že listuje novinami. Ve skutečnosti zíral na mámina záda, skloněná nad mísou s palačinkovým těstem. Když se mu občas podařilo zahlédnout kousek z její tváře, zapomínal zavřít pusu. Tohle je možná ten důvod, napadlo mě. Možná už ztratil naději, že ještě uvidíme Alici, ale tyhle okamžiky, kdy je máma zase tou ženou, kterou kdysi miloval, mu za to stojí.

„Bré ráno,“ zívnul jsem otráveně. Bylo nutné hrát svou roli dokonale, a i když bych k ní nejraději skočil a několik hodin ji objímal, tohle byl Edward, kterého si pamatovala.

Vrhla po mně jeden ze svých výchovných pohledů. Kousnul jsem se do jazyka, abych se nerozesmál. Nebo nerozbrečel. „Měl sis trochu přispat. Ve tvém věku je to důležité.“ Zamrazilo mě. Možná pro ni ve svém věku zůstanu navždy. Všiml jsem si, že táta strnul. Jasně, nikdy jsem takhle brzo nevstával. Se zatajeným dechem ji sledoval, ale ona pokračovala ve smažení.

„Probudil mě hlad,“ odbyl jsem ji svým starým protivným hlasem. Usmála se.

„Večeři jsi moc nedal. Já vím, že zeleninu zrovna nemusíš, ale občas by ses měl přemoct. Dneska jenom kážu, co.“ Znovu úsměv, tentokrát omluvný. Nic jsem neřekl, krk se mi stáhl tak, že jsem prostě nemohl, ale i tak to zapadalo do scénáře. Dřív jsem nereagoval skoro na nic, co mi řekla.

Snídaně i dopoledne proběhly v pohodě. Táta potají zavolal do nemocnice a vzal si volno. Za těchhle okolností od ní prostě nedokázal odejít. Přinutila nás, abychom jí pomohli vyklidit část půdy; zůstala tam spousta neroztříděných věcí ještě z chicagského domu. Všechno bylo v pořádku, dokud jsme nenarazili na tu pitomou bednu s notama. Možná kdybych si toho všiml včas a nedovolil jí otevřít to… Když byla příliš dlouho zticha, rozběhl jsem se k ní, ale už bylo pozdě. Držela v ruce jeden ze sešitů. Jako by se dívala skrz velké, na spodním okraji zažloutlé listy.

„Dlouho jsem tě neslyšela hrát,“ řekla bezvýrazným hlasem. Znal jsem ho. Patřil k tomu světu, do kterého od nás utíkala. Vlastně ne od nás, jen od bolesti, které nedokázala čelit.

„Hloupost,“ zasmál jsem se křečovitě. „Hraju každý den pět hodin, zapomněla jsi?“ zkusil jsem to ještě. Podívala se na mě, ale už mě nevnímala.

„Co tady dělám?“ rozhlédla se zmateně. „Alice už na mě dávno čeká. Její koncert je už příští měsíc, věděl jsi to?“ Znovu se na mě podívala, ale už neviděla mě, Edwarda Cullena, svého syna. Byl jsem… nikdo.

Odešla a já si musel připomenout, že takhle je to lepší.

Druhá možnost byla ta, že by ve mně viděla někoho, kdo ji připravil o jedinou dceru.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

eMuska

5)  eMuska (23.11.2012 21:36)

och nervy, som kukla teraz na svoje noty a až ma zalklo... ľúbím ťa, totálne.

NeliQ

4)  NeliQ (23.11.2012 21:25)

3)   (23.11.2012 21:22)

netušila jsem,jak moc umíš být krutá a drsná :'-( ,pa-ne-bo-že,svět před a po Alici - tak nějak se cítím mizerně,nechci se tomu poddat,ale ... Alice byla unesena ?

někdy slovo šance postrádá svůj význam a je spíš výsměchem než možností ,nechci Bellu litovat ,protože s tím se setkává pořád a jak je vidět,tak ji to neskutečně vytáčí ,budu doufat,že k sobě s mámou pomalu najdou cestu
díky za tu bolest,aspoň vím,že žiju

Kim

2)  Kim (23.11.2012 21:14)

Netuším, jak ty to děláš, ale už teď otvírám každou kapitolu se strachem. Jistota je jistota, jednou přijít musí a já vím, že ono to přijde a bude to hodně bolet.
Bellu a Reneé ještě čeká dlouhá cesta, než překonat tu stěnu, co mezi nimi je, ale určitě se jim to časem povede. Doufám!
No a má cenu něco říkat k Edwardovi? Toho miluju už teď!
Jsem zvědavá, co přesně se stalo a co přesně se děje.
Už jsem někdy říkala, že jsi génius? Možná jo a možné ne, každopádně se nic nestane, když to zopakuju. Ambro, jsi GÉNIUS!

Bosorka

1)  Bosorka (23.11.2012 21:05)

Bože můj, Ambro, jsi opět ve vynikající formě. Kam se hrabou všechny zbraně hromadnýho ničení...
Čtu se zatajeným dechem a stále a stále více svírajícím se srdcem

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still