Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Zvuk kroků na dřevěných schodech, hovězí, palačinky a ty podělané noty.

 

Bella


Amun projel dalším výmolem a s tichým zaklením, které rozhodně neznělo anglicky, konečně zastavil. Ani jsem se nepokoušela vystoupit sama. Maggiina drobná, ale pevná ruka mě vytáhla do toho cizího světa. Voněl, to jsem musela uznat, a trochu mi to kazilo mé odhodlání navždycky to tu nesnášet.

„Ach bože, je tu nádherně,“ vydechla Maggie s nepředstíraným nadšením. Amun reagoval výmluvným odfrknutím. „No dobře, dům by potřeboval trochu opravit, ale všechno ostatní… Louky a lesy, kam se podíváš,“ šeptala mi zblízka do ucha; naléhavě, jako by se mě ještě na poslední chvíli snažila přesvědčit, že se mi nemohlo stát nic lepšího. „A ty hory… Vsadím se, že v září už budou vrcholky pod sněhem.“ Sníh mi byl ukradený. Stačilo slovo září, aby se mi znovu sevřel žaludek. Září rovná se škola, spousta cizích lidí, spousta soucitných povzdechů, spousta trablů s učiteli, kteří si nebudou vědět rady jak mě učit, jak mě zkoušet…

Maggie mě stiskla pevněji. I bez toho jsem ale slyšela, že někde přede mnou vrzly dveře. A pak kroky. Jeden, dva, tři schody. Staré dřevo. Pak deset kroků po něčem… možná štěrk? Ještě jsem si stihla uvědomit, jak se tu každý sebemenší zvuk rozléhá. Volný prostor. Něco, co jsem nikdy nepoznala. Něco, co mě děsilo skoro v každém snu, který se mi zdál po tátově odchodu.

Její další kroky zněly tlumeně. I my stáli na nezpevněné půdě. Nebyla měkká, i tady znali nemilosrdný letní žár.

„Vítám vás.“ Proč jsem si myslela, že mi její hlas bude povědomý?

„Dobrý den, Renée,“ přerušila příliš dlouhé ticho Maggie. Až v tu chvíli mě napadlo, že možná chtěla, abych promluvila první. „Já jsem Maggie, telefonovaly jsme spolu.“ Pustila mě a udělala krok dopředu. Předpokládala jsem, že jí právě podala ruku. Mé matce.

„A tohle je Bella.“ Vrátila se ke mně, ale jen proto, aby se dotkla mých zad a postrčila mě dopředu. Byla jsem šťastná, že mě napadlo nasadit si tmavé brýle. Rozhodně bych teď nezvládla přemýšlet, jestli je lepší skrýt oči za víčky, nebo se snažit najít pohledem osobu před sebou. Takhle jsem prostě jen mechanicky zvedla ruku a nechala svou matku, aby ji krátce stiskla. Věděla jsem, že tvrdě pracuje, přesto mě hrubost její kůže překvapila. Rychle jsem ustoupila zpátky k Maggie.

„Mám pro vás ty papíry, Renée. Můžeme na chvíli dovnitř? Potřebuji pár vašich podpisů.“

Prudce vydechla, jako by celou dobu zadržovala dech. „Omlouvám se, pojďte dál. Připravila jsem pro všechny večeři.“ Znovu štěrk a pak dřevěné schůdky. Běžela, aby nám mohla otevřít dveře.

 

***

 

Vůně starého dřeva. Tlustá deska stolu zjizvená roky nešetrného používání. Dušené hovězí a dusná atmosféra.

Amunovo spokojené mlaskání byl dlouho jediný zvuk, který bojoval s tichem. Maggie jako by došly síly zvedat všem náladu. Chápala jsem ji. I na mě dolehly dva dny v autě v tom nejmíň vhodném okamžiku.

„Jakou jste měli cestu?“ Snadno jsem poznala, že se matka neobrací ke mně. Maggie mlčela, znovu doufala, že se mnou pohne, ale nakonec to vzdala.

„Šlo to, jen myslím, že už si nikdy nebudu stěžovat na letadla,“ zasmála se.

„Vážně jí lítání tolik vadí?“

Praštila jsem vidličkou do stolu. Myslím, že jsem v něm vyrobila další rýhu.

„Přestaň se chovat, jako bych tu nebyla! Jsem slepá, ne hluchá!“ Poplašeně lapla po dechu.

„Já… promiň, jsem hloupá, nevím jak…“

„Nevíš, jak se mluví s nevidomým? Aspoň občas jeho směrem. Slyším, kam jsi otočená, pokud tě to zajímá. A klidně se mi dívej do obličeje. Neuřknu tě. Moje mimické svaly fungujou normálně. Vím, jak se usmívat, jak se zašklebit i jak se zamračit.“ Maggie se tiše zasmála. Amun hlasitě polkl. Asi příliš velké sousto, protože vzápětí se rozkašlal. Všem se nám ulevilo. Aspoň trochu.

Po večeři jsem zůstala sedět nad svým kouskem citrónového koláče, zatímco matka s Maggie uklízely ze stolu. Amun si odešel ven zakouřit.

„Musíte ji hned provést po domě. Ptejte se jí, co přesně potřebuje. Je hrozně hrdá, a potom, co si prožila se svým otcem, si o nic neřekne.“ Po dvou dnech v mé blízkosti toho o mně Maggie věděla docela dost. Ale můj sluch pořád podceňovala.

„Bojím se, že tu bude nešťastná.“ Máma šeptala. Zbytečná námaha. Někdy jsem ty své dokonalé uši nenáviděla.

„Nešťastná je teď. Vypadá jako dospělá, Renée, ale pořád je to dítě. Nebojte se citově angažovat. Já věřím, že to může být jen lepší. Je v ní něco…“ Odkašlala jsem si a nikdy se tak nedozvěděla, co ve mně – podle Maggiina názoru – je.

„Dáš si sklenici mléka?“ Matčin hlas se třásl leknutím. Jen jsem přikývla. Poznala jsem, že vystrčila hlavu mezi dveře a dívá se na mě. Přinesla mléko, položila ho na stůl a dřív, než jsem se pro něj stihla natáhnout, mě vzala jemně za ruku a vedla ji, jako by se bála, že bez ní sklenici převrhnu. Byla to hloupost, tohle jsem zvládla už někdy ve dvou letech, ale nechala jsem ji.

„Díky,“ vymáčkla jsem ze sebe úsměv.

„To je v pořádku,“ vydechla hlasem plným úlevy. Ještě pořád se mě dotýkala na zápěstí. „Nic o tobě nevím, Bello, ale budu se snažit. Vážně, vážně moc. Dej mi šanci a…“ Prudce jsem přikývla a odtáhla se. Řeči o šancích jsem nenáviděla. Příliš připomínaly Charlieho.

 

 

Edward

 

Máma měla normální den. Což znamenalo, že jsem nedokázal myslet na nic jiného, než kdy se to zase pokazí. Představovat si, že by to takhle mohlo vydržet, jsem si zakázal už před pár měsíci. Bolest ze zklamání, když znovu začala mluvit o Alici, nebo hůř, když začala mluvit přímo s Alicí, se skoro nedala snést. A tak jsem obvykle nervózně popocházel po domě a snažil se – samozřejmě zbytečně – nějak zabavit. Ne prací. Tohle už jsme s Carlislem zjistili. Když jsme jakkoliv vybočili ze svých obvyklých rolí, urychlilo to její návrat do… nereálna. A já byl odjakživa povaleč, takže kdyby máma viděla, že ve světě po Alici umím ovládat centrální vysavač a vím, kde jsou čistidla na koupelny, přišli bychom i o těch pár vzácných hodin, kdy byla sice doopravdy smutná, ale taky nás doopravdy vnímala. A milovala jako dřív.

Bylo ubohé, jak jsem toužil po těch letmých projevech její lásky. Nikdy jsme si nepotrpěli na dlouhá objetí, stačilo krátké pohlazení po rameni nebo její chabý pokus upravit mi vlasy; úsměv, anebo způsob, jakým vyslovila moje jméno… Plazil bych se denně po kolenou, kdybych to mohl dostat častěji. Zpětně jsem nenáviděl ty roky, kdy jsem měl její plnou pozornost a její lásku, a přitom jsem dělal všechno pro to, abych se pro ni stal neviditelným. Teď to tak bylo – skoro pořád – a skoro jistě mě to zabíjelo. Mě skoro, tátu rozhodně. Dál nějak fungoval, ale podezříval jsem ho, že kdybych se ho zeptal, nevzpomněl by si na jediný uvěřitelný důvod, proč vlastně každé ráno vstane, obleče se a odjede do práce. Proto jsem si byl jistý, že se ho nikdy nezeptám. Rutina ho držela při životě. Rutina a možná ubohé zbytky naděje.

Že je máma na chvíli s námi, jsem poznal dřív, než se skrz husté závěsy prodralo do pokoje slunce. Nenapadlo mě, že někdy budu nenávidět prázdniny, ale teď to tak bylo a já se aspoň snažil prospat co největší část dne. Závěsy. Jo. A občas dva tři panáky před spaním. Když měla Stanleyová náladu kodrcat se až k nám do Výstrkova, jak tomu říkala, stačilo mít ji pár hodin v posteli. Zřejmě se dívala na mizerné pornofilmy, protože trpěla utkvělou představou, že sex musí být fyzicky zničující. Nerozmlouval jsem jí to. Mně to vyhovovalo a ona si nikdy nestěžovala. Po jejím odchodu jsem spal vážně dobře.

Když mě ale po tak dlouhé době vzbudily důvěrně známé zvuky z kuchyně – známé z doby, kdy jsme u stolu ještě bývali čtyři – ani trochu mi nevadilo, že sotva svítá a já už jsem vzhůru.

„Mami,“ řekl jsem potichu do polštáře a usmál se. Teprve pak se mi podařilo rozlepit oči. Za pár minut už jsem dusal ze schodů. Nechtěl jsem promarnit ani chvíli. Táta už seděl u stolu, srkal kafe a předstíral, že listuje novinami. Ve skutečnosti zíral na mámina záda, skloněná nad mísou s palačinkovým těstem. Když se mu občas podařilo zahlédnout kousek z její tváře, zapomínal zavřít pusu. Tohle je možná ten důvod, napadlo mě. Možná už ztratil naději, že ještě uvidíme Alici, ale tyhle okamžiky, kdy je máma zase tou ženou, kterou kdysi miloval, mu za to stojí.

„Bré ráno,“ zívnul jsem otráveně. Bylo nutné hrát svou roli dokonale, a i když bych k ní nejraději skočil a několik hodin ji objímal, tohle byl Edward, kterého si pamatovala.

Vrhla po mně jeden ze svých výchovných pohledů. Kousnul jsem se do jazyka, abych se nerozesmál. Nebo nerozbrečel. „Měl sis trochu přispat. Ve tvém věku je to důležité.“ Zamrazilo mě. Možná pro ni ve svém věku zůstanu navždy. Všiml jsem si, že táta strnul. Jasně, nikdy jsem takhle brzo nevstával. Se zatajeným dechem ji sledoval, ale ona pokračovala ve smažení.

„Probudil mě hlad,“ odbyl jsem ji svým starým protivným hlasem. Usmála se.

„Večeři jsi moc nedal. Já vím, že zeleninu zrovna nemusíš, ale občas by ses měl přemoct. Dneska jenom kážu, co.“ Znovu úsměv, tentokrát omluvný. Nic jsem neřekl, krk se mi stáhl tak, že jsem prostě nemohl, ale i tak to zapadalo do scénáře. Dřív jsem nereagoval skoro na nic, co mi řekla.

Snídaně i dopoledne proběhly v pohodě. Táta potají zavolal do nemocnice a vzal si volno. Za těchhle okolností od ní prostě nedokázal odejít. Přinutila nás, abychom jí pomohli vyklidit část půdy; zůstala tam spousta neroztříděných věcí ještě z chicagského domu. Všechno bylo v pořádku, dokud jsme nenarazili na tu pitomou bednu s notama. Možná kdybych si toho všiml včas a nedovolil jí otevřít to… Když byla příliš dlouho zticha, rozběhl jsem se k ní, ale už bylo pozdě. Držela v ruce jeden ze sešitů. Jako by se dívala skrz velké, na spodním okraji zažloutlé listy.

„Dlouho jsem tě neslyšela hrát,“ řekla bezvýrazným hlasem. Znal jsem ho. Patřil k tomu světu, do kterého od nás utíkala. Vlastně ne od nás, jen od bolesti, které nedokázala čelit.

„Hloupost,“ zasmál jsem se křečovitě. „Hraju každý den pět hodin, zapomněla jsi?“ zkusil jsem to ještě. Podívala se na mě, ale už mě nevnímala.

„Co tady dělám?“ rozhlédla se zmateně. „Alice už na mě dávno čeká. Její koncert je už příští měsíc, věděl jsi to?“ Znovu se na mě podívala, ale už neviděla mě, Edwarda Cullena, svého syna. Byl jsem… nikdo.

Odešla a já si musel připomenout, že takhle je to lepší.

Druhá možnost byla ta, že by ve mně viděla někoho, kdo ji připravil o jedinou dceru.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

25)  Kate (16.01.2014 13:28)

Tak TEĎ brečím! Když zažívá takovou bolest Carlisle s Esme... :'-( Na bolest Belly a Eda jsem nějak u tebe už zvyklá, ale Carlisle a Esme, to ne.... :( Musí to být pro Carlislea strašnéě těžký když zažívá něco tak.... :'-( A Esmeiny stavy, když je mimo... Nedovedu si ani představit, jak těžké to musí být pro Edwarda. Mám takové tušení, že Esme pozná v Belle Alice a Bells bude u Cullenů muset zůstat. Ale to je jen můj pocit. :) Děkuju Ambři! heart* A jak mohl Edward připravit Esme o Alice?

Janebka

24)  Janebka (28.06.2013 22:09)

Mylovaná Ambřičko, je to přesně ono, co jsem očekávala! Nezapřeš v sobě ani na okamžik, ... né, ani na okamžik Mistra dramatu! PROČ VLASTNĚ TLESKÁM, KDYŽ SLOVÍČKA ZATÍNÁŠ DO KŮŽE JAKO BŘITVU? Pomalu a jistě přejíždíš, až na kost, Amřičko, až na kost. Přesto je v těch slovech tak obrovská hloubka, které je však hmatelná. Žádný povrch není tak odolný, aby tvé vyjádření nezajelo pod povrch jako nůž do másla.
Bellinka to bude mít složité. Vlastně nejen ona. Každý, kdo se dokáže empaticky vcítit do bolesti a prožívání, kterou Ty tak mistrovsky zpodobňuješ. A přesto všechno se tam mihotá jako světýlko od světlušek ...... NADĚJE.
Děkuji!!!

Bye

23)  Bye (04.03.2013 15:19)

První Belliny dojmy... jsi fakt dobrá, podvědomě jsem to všechno vnímala se zavřenýma očima.
Setkání s mamkou vyznělo přesně jak jsi zamýšlela, odosobněle. :-( I když, ona se nezdála, že by jí byla Bella jedno... Procpak jí vlastně opustila?
Sákryš, proč si musela Bella odkašlat? Já taky chci vědět, co v ní je! :-)
Edwardův part na mě dolehl daleko víc než Bellin. Možná proto, že mi to připomíná něco z mé rodiny... :-(
Nicméně, tenhle Edward je vážně DROOL DROOL!
A doufám, že pro Carlislea a Esme máš připraven aspoň malý hepáček. Jsou totiž úžasní! PREY
Závěrem prijmi omluvu za zkrácenou mobilní verzi bez srdicek :-P

KatkaB

22)  KatkaB (01.03.2013 21:18)

„Vůně starého dřeva. Tlustá deska stolu zjizvená roky nešetrného používání. Dušené hovězí a dusná atmosféra.“
„Máma šeptala. Zbytečná námaha. Někdy jsem ty své dokonalé uši nenáviděla.“
Tvoje krátké věty zbožňuju jsou tak výstižné, přesné, říkají toho spoustu. Víc.

„Za pár minut už jsem dusal ze schodů. Nechtěl jsem promarnit ani chvíli. Táta už seděl u stolu, srkal kafe a předstíral, že listuje novinami. Ve skutečnosti zíral na mámina záda, skloněná nad mísou s palačinkovým těstem. Když se mu občas podařilo zahlédnout kousek z její tváře, zapomínal zavřít pusu. Tohle je možná ten důvod, napadlo mě. Možná už ztratil naději, že ještě uvidíme Alici, ale tyhle okamžiky, kdy je máma zase tou ženou, kterou kdysi miloval, mu za to stojí.“
On dusal. Dusal! To je tak padnoucí sloveso… lepší by se sem nehodilo. Krásný
A celý ten odstavec… dokonalý

Edward je tak provinilý. Jeho stažené hrdlo a hraní role… kousnutí do jazyka, aby se nerozesmál, nebo nerozbrečel… neumím to vystihnout, ale vnímám intenzivně, co prožívá. Umíš to úžasně vylíčit

A ta poslední věta???

leelee

21)  leelee (28.12.2012 00:01)

vítání proběhlo tak nějak rozpačitě... adaptace chvíli potrvá
Edwardova část je tak trochu jako beznaděj pod slupkou "všechno je v pohodě"
Q

milica

20)  milica (26.11.2012 13:58)

Ach, co se tam stalo??
Je to hodně bolavé :'-( :'-(
Bella s René, doufám že jim to bude klapat.
Krásné a už teď smutné

Marcelle

19)  Marcelle (25.11.2012 17:54)

Jo, je to síla a to jsme teprve na začátku

Silvaren

18)  Silvaren (25.11.2012 14:41)

Renée se snaží, to je dobře, bála jsem se, že jí bude Bella na obtíž. Tak nevím, kdo dostal od osudu víc naplácáno, jestli Bella nebo Edward. Ale to už jsem si mohla zvyknout, že Ty nepíšeš o znuděných pubertácích. Je to skvělé jako vždycky.

Marvi

17)  Marvi (25.11.2012 10:59)

Ambří to je teda něco, věřím že Bella a Renée se časem sblíží... Ale co se to děje u Edwarda? Taky jsem si myslela, že Alice zemřela, ale to by na ni ani Carlisle přece nečekal, takže mám otázku co se s ní stalo??? No jsem zvědavá co plánuješ a těším se na pokračování.

ambra

16)  ambra (24.11.2012 19:29)

Jste prostě zlaťuna . Dneska se omlouvám, osobní volno jsem využila ke shlédnutí Vody pro slony, ale zítra bude;) .

kytka

15)  kytka (24.11.2012 10:14)

Maruško, jsem připravena o veškerou slovní zásobu. Síla, síla, hloubka, nádhera. Díky za úžasné čtení.

morningstar

14)  morningstar (24.11.2012 09:46)

jo a pochopila jsem snad spravne, ze pro Alici a tim padem pro rodinu je jeste nadeje

morningstar

13)  morningstar (24.11.2012 09:43)

a sakra, obe rodiny poznamenane do morku kosti ... tak to bude silny ... nutne to chce dalsi dil

SarkaS

12)  SarkaS (24.11.2012 01:12)

Jo, ty jim to teda rozhodně ulehčovat nebudeš... tak já jdu teda shraňovat ty kapesníky, no...

11)  martty555 (24.11.2012 00:33)

dorianna

10)  dorianna (23.11.2012 23:53)

tak teď tu sedím u stolu, ve kterém jsem téměř zahryzlá ve snaze nenajít si tě na skype a nevykřičet ti do hlavy, že chci, tedy spíš nutně potřebuji minimálně další díl (pokud ne celek) uááá nádherný příběh, sakryš, že jsem ho začala číst hned prvním zveřejnění

Lenka326

9)  Lenka326 (23.11.2012 23:32)

Beru zpět svůj včerejší koment. Renée si s ní vůbec neví rady, to je fakt, ale snaží se. A hlavně - Edward není jen bohatým chlapečkem. Má toho na svém vlastním hrbu víc než dost. Mám milion otázek - co se stalo Alici? kdy se to stalo? ještě v Chicagu? co s tím má Edward? kdo všechno hraje na klavír? atd. atd. a vím, že se musím obrnit trpělivostí, než se to dozvím. Je to sice smutné čtení takto na noc, ale moc krásně napsané a netrpělivě budu vyhlížet další dílek.
Díky

matysekmj

8)  matysekmj (23.11.2012 23:01)

Tak a jsem v háji:( potřebuji číst dál a tady nic není
Těch otázek mám snad ještě víc než minule Taky jsem si původně myslela, že Alice zemřela, ale teď nevím. Nebo utekla? A proč za to může Edward? Co se stalo? Já jsem fakt netrpělivej člověk
A Bella v novém domově, začátky jsou vždycky těžké
Už se nemůžu dočkat dalšího dílku (Bude zítra?)

GinaB

7)  GinaB (23.11.2012 22:29)

Sžívání Belly a Renéé bude ještě dlouhá cesta, ale doufám, že se nakonec někde v půlce sejdou. Původně mě napadlo, že Alice zemřela, ale teď si nejsem jistá. Alice zmizela? Edward a Bella, co je spojuje kromě bolesti - hudba? Bude to ještě hodně bolet, ale já ti věřím, že je nakonec dovedeš ke šťastnému konci. Nádhera, ambři.

Gabbe

6)  Gabbe (23.11.2012 22:14)

Špatné, špatné, špatné to řešení, číst tento příběh před spaním, Gabbe!!! Teď... Abych si mozek k smrti umyslela. Vážně jsem strašně zvědavá, jak na sebe ti dva narazí a vážně nevím, co si tak vůbec mohou říci. Každý má vážně obrovský problém a dohromady to snad ani nejde, nebo ano?
Moc se těším na další, bylo to krásné, ambři.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek