Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Alko, nealko, schody nahoru a schody dolů

 

 

 

 

Bella

Baffyho bar voněl úplně jinak, než jsem čekala. Moje zkušenosti byly samozřejmě dost ubohé – Angelin bratr Ben nás párkrát vytáhl do Happy Hour; podniku, kde se scházela zazobanější část studentů několika středních škol v severní části Phoenixu. Tam to vonělo sladkými sirupy, jimiž se dochucovaly lepivé nealkoholické koktejly, vodkou, kterou si je dochucovala většina nezletilých přítomných, drahými parfémy, potem a marihuanou.

V Baffy´s mě okamžitě obklopila hutná vůně dřeva. Po pár týdnech v Renéině domě to bylo jako vklouznout do starých rozšmajdaných Conversek. Ale dřevo jen obalovalo to další – poznala jsem vůni koní i krav, staré kůže, piva a výraznou, i když dávno potlačenou vůni tabáku. Zákaz kouření zřejmě dorazil i sem, ale až v době, kdy už cigaretový kouř všechno dokonale zakonzervoval. Živý hovor, smích a občasné pokašlávání náš příchod nijak neovlivnil. Ulevilo se mi. Žádné náhlé ticho a následné zvědavé šuškání. Snad to tu přeci jen nebude takový zapadákov.

„Tohle je horní bar pro stálé štamgasty. Věkový průměr zhruba pětaosmdesát,“ naklonil se ke mně Edward. Ani se nesnažil šeptat. Jeho slova vysvětlovala absenci hudby a nejspíš i těch správných pachů.

Prošli jsme ještě několik místností – biliár, šipky, kuželky.

„A co lasa a klobouky?“ uchichtla jsem se. Zněla jsem trapně nervózně.

„Úplně všude,“ povzdechl si dramaticky. „Tady si vážně na nic nehrajou.“ Připadalo mi, že ta poznámka zahrnuje víc než vztah místních k oblíbeným montanským symbolům, ale i tentokrát jsem svou otázku spolkla. I tentokrát jsem měla pocit, že někdy je lepší se Edwarda neptat.

„Teď už jen spousta schodů a konečně zakotvíme v tomhle století,“ upozornil mě. Hořkost z jeho hlasu zmizela. Vrátila se vřelost, se kterou mi jen před pár minutami řekl, že mě miluje. Chytila jsem se té čerstvé vzpomínky stejně pevně jako jeho ruky. Druhou mě objal kolem pasu. Po schodech mě prakticky snesl. Nebránila jsem se. Snad poprvé v životě mě napadlo, že je fajn být tak trochu bezmocná.

 

Edward

Doufal jsem, že narůstající dunění zdola přehluší podobně zběsilý rachot pod mými žebry. Byl trochu jiného druhu než ten, co se mnou cloumal od chvíle, kdy jsem přijel Bellu vyzvednout domů.

Sobota.

Mohl jsem se spolehnout, že za těmi dvojitými protihlukovými dveřmi před námi potkám větší část lidí, kteří mi ve Forsyth tu a tam ztrpčovali život. Bylo načase přiznat si, že tenhle večer má mít i jiný význam, než jenom vytáhnout Bellu od klavíru. V těch hloupých filmech o ženách, které nikdy neukázaly ani kotník, se tomu říkalo uvedení do společnosti. Jako dítě jsem jich několik absolvoval s matkou a pár věcí mi naprosto nesmyslně uvízlo v hlavě. Rozdíl byl v tom, že dotyčné aspoň tušily, do čeho jdou. Bella neměla ani páru, co od té bandy může čekat. Naprosto mi důvěřovala. Zastudilo mě v žaludku, když jsem si uvědomil, jak moc na mě spoléhá. A jak moc se ve mně plete.

Než jsme doklopýtali ze schodů, proběhlo mi hlavou pár otravných vzpomínek na poslední měsíce.

Zpočátku jsem dost naivně počítal s tím, že po tom, co se stalo s Alicí, mě už nikdy nic nerozhází. Ale ten nahoře má zřejmě dost divný smysl pro humor, protože zatímco všechno, co mohlo zavánět příjemným vytržením z toho megaprůseru, vězelo za hodně tlustou zdí z neprůstřelného skla, obtěžující a nechutné záležitosti byly k mání stejně snadno jako v Chicagu. Učitelé se svými nároky. Zamindrákovaní poďobaní týpci, co mě chtěli za kámoše. Holky, které si to se mnou chtěly rozdat jen proto, aby byl jejich další status trochu míň ubohý a nudný.

Newton. York. Malloryová. Stanleyová. Jen malý vzorek. Ale pekelně výstižný.

Uviděli nás skoro přesně v tomhle pořadí. Ti dva blbečci se okamžitě zaměřili na Bellino tělo. Instinktivně jsem si ji přitáhl blíž. Laureniny chemicky zesvětlené vlasy se míhaly v chumlu lidí na prťavém parketu, pak ale skoro vzápětí stála stranou a zírala na mě. Její oči se zase rozpily. Otočila se na patě a zdrhla směrem k záchodům. Jessica nezklamala. Předváděla se u baru, kde do ní hučelo asi pět místních frajerů. Směrem k nám jen krátce zaostřila. V klidu dál cucala svůj drink a její výraz byl stejně studený jako kostky ledu v něm.

„Je tu hrozné dusno!“ zakřičela mi Bella těsně za ucho. Musel jsem s ní souhlasit, i když ona měla na mysli jen nevětraný vzduch. Navzdory své drobné stížnosti ale najednou vypadala rozjařeně. Trochu se uvolnila z mého majetnického sevření a lehce se zhoupla v bocích. Přes tričko jsem na boku cítil, jak její prsty vyťukávají rytmus písničky, která nám na uvítanou rvala bubínky.

Zadíval jsem se na její skoro dětsky natěšený obličej a bleskově se rozhodl, že nejlíp se uklidním, když se soustředím jen na ni. Tohle měl být její večer. Moji minulí i současní strašáci do toho neměli co kecat.

„Čím začneme?“ Samozřejmě i já musel přidat na decibelech. Poprvé jsme na sebe řvali a nebyla to hádka. Uvědomil jsem si, že mimoděk kopíruju její úsměv. Bella se zatvářila nechápavě. „Kromě jiného jsem ti slíbil spoustu alkoholu,“ připomněl jsem jí. Řev měl spoustu mínusů. Bez možnosti intonace můj ubohoučký dvojsmysl vůbec nevyzněl.

„Já myslela, že to byl vtip, v Phoenixu by na tvé rodiče volali sociálku jen za to, že jsi nahlas řekl alkohol.“ Zubila se, jako by už něco vypila. A taky už napůl tančila. Nevypadala, že potřebuje něco na zvednutí nálady. Ten, kdo něco potřeboval, jsem byl já. Protáhl jsem ji k baru v bezpečné vzdálenosti od Stanleyové. Ta svůj výrazný smích vyšroubovala do takové výšky, že přehlušila i naléhavě sténající Rihannu.

„Vodku a Cosmopolitan,“ mávnul jsem na holku za barem. Bella svůj drink vzala jako úkol. Prázdnou sklenici mi podávala překvapivě rychle.

„Půjdeme tancovat? Tuhle písničku miluju!“ Vedl jsem ji, ale ona mě táhla. Naposledy jsem tancoval ještě v Chicagu. Měl jsem pocit, že mám nohy z olova. Pak ale Bella začala tancovat. A najednou i pro mě bylo překvapivě snadné navázat tam, kde můj vzdálený normální život kdysi skončil. Stačilo sledovat tu úžasnou holku před sebou. Zavřela oči, jako by to potřebovala k tomu, aby se do hudby úplně položila. Došlo mi, že nikdy neviděla, jak se má na tohle vlastně tancovat, ale nejspíš někdy trénovala pod dozorem někoho, kdo jí poradil, protože jí to šlo skvěle. Navíc ji nebrzdily zvědavé pohledy všech kolem, takže si brzy dokázala i na přecpaném parketu vybojovat prostor. Po dvou písničkách jsem sotva chytal dech, ale ona byla naprosto v pohodě. Uvolněná a šťastná. Často se mě dotýkala; nebyl jsem si jistý, jestli proto, že se mě dotýkat chce, nebo si jen ověřuje mou přítomnost a svou pozici. Nejspíš to byla kombinace obojího. V každém případě jsem byl vděčný, když zpocený a v barevném pološeru napůl ztracený dýdžej oznámil, že zpomalíme. Belliny ruce mi nádherně samozřejmě vyšplhaly k ramenům, kde se pohodlně uvelebily.

„Mám takový pocit, že v Phoenixu se pomalé songy jako záminka k muchlování nehrajou už asi tak třicet let.“ Aby se dostala blíž k mému uchu, vytáhla se na špičky a opřela se o mě. Nenechal jsem ji, aby se vrátila zpátky.

„Miluju muchlování na veřejnosti,“ zabručel jsem jí do horké kůže na krku. Námaha a trocha potu rozvinuly spodní tóny jejího parfému. Doufal jsem, že je kolem dost velká tma a že nikdo nevidí můj výraz feťáka, který si právě dal pořádnou lajnu. Teď už jsem si nemusel nic připomínat; zapomenout na všechno a na všechny bylo nádherně snadné.

 

Bella

Po pár písničkách jsem se znovu chtěla napít. Líbila se mi lehkost, díky níž jsem se hned od začátku dostala do tempa. A ta lehkost se jednoznačně prodávala za pár dolarů u baru. V Edwardovi se ale znovu probudilo jeho zodpovědné já a objednal mi už jen colu. Sám přešel na Sprite, takže jsem se vydržela zlobit asi tak dvě vteřiny.

Pár dalších písniček, pár dalších lahví vychlazeného nealka a bylo jasné, že v tomhle podniku poznám další zákoutí. Edward mě doprovodil až ke dveřím. Nakoukl. „Přímo naproti dveřím je volno. Tři krátké kroky a jsi v kabince,“ nasměroval mě věcně. „Počkám tady, ani se nehnu.“ Podržel mi dveře a opatrně mě postrčil správným směrem. Natáhla jsem ruku a šouravými kroky se vydala vpřed. Sama a bez hůlky v neznámém prostoru. Nesnášela jsem to. Tak trochu jsem čekala, že se z temnoty kolem mě vynoří cizí nápomocná ruka, ale nejspíš jsem byla sama. Ve chvíli, kdy jsem za sebou úspěšně zastrčila záklopku, mi došlo, že to byl omyl. Z některé ze vzdálenějších kabinek se ozval vzlyk. Někdo se hlasitě vysmrkal.

„Promiň, nedokážu přestat brečet,“ omlouval se hysterický hlas. „Už mám úplně odřený nos. Takže mi přestaň radit, ať vypadnu. Nevylezu, dokud to tu neskončí. Takhle mě ten hajzl neuvidí.“

Zaváhala jsem. Napadlo mě, že spláchnu, abych dala najevo, že tu jsem, ale jen jsem neohrabaně šátrala tam, kde by měl mít normální záchod splachovadlo. Odkašlala jsem si. Zřejmě ne dost nahlas. Ta holka byla tak zabraná do hovoru, že nevnímala. Takže jsem to zkusila obráceně. Pomalu a potichu jsem si začala rozepínat kalhoty.

„Přestaň o něm takhle mluvit, ano?! Já vím, že o něm mluvím ještě hůř, ale ty jsi s Edwardem Cullenem nespala. Tebe neodkopl. mám právo říct, že je to zasranej bezcitnej hajzl, ty prostě jen poslouchej. Taky mě můžeš sem tam politovat,“ zasmála se jedovatě.

Strnula jsem. Nejspíš jsem měla okamžitě vypadnout. Jenže jsem znala dokonale Edwardovy rty, tvar jeho dlaní a prstů, jeho vůni a hlas, ale ve skutečnosti jsem o něm naprosto nic nevěděla. Zvědavost a šok mi svázaly nohy.

„Kdybys ji viděla! Není místní, ani omylem, tohle by si tu na sebe nikdo nevzal. Ale to není podstatný, Helen, ta holka je slepá. Je mrzák, neschopnej chudák odkázaný na cizí pomoc. A tohle přesně mu vyhovuje. On potřebuje někoho, kdo na něm bude viset. Někoho, kdo neuvidí ty jeho prázdný ledový oči a krutej úsměv.“ Její poslední slova zanikla v novém přívalu vzlyků. Neohrabaně jsem nahmatala záklopku a s oběma rukama nataženýma před sebou jsem vyrazila pryč. Samozřejmě jsem příšerně narazila do dveří. V zápěstích mi bolestivě zabrnělo. Zvedl se mi žaludek. Bolest, šok, stres. Musela jsem se předklonit. Několikrát jsem se zhluboka nadechla.

Žalobkyně nejspíš konečně něco zaslechla, protože se o něco ztišila. Doufala jsem, že ji zrovna teď nenapadne vylézt. Kdyby mě tu takhle viděla… Ta představa mi pomohla trochu se sebrat.

„Bello?“ Musel slyšet tu ránu do dveří. Zavrtěla jsem hlavou a vystrkala ho ven.

„Je ti špatně? Jsi hrozně zelená.“ Pokusil se mi sáhnout na tvář. Ucukla jsem.

„Chci domů,“ protlačila jsem mezi sevřenými zuby. Obsah mého žaludku byl pořád nebezpečně vysoko.

„Jasně,“ souhlasil okamžitě. Po tom, co jsem slyšela, mi starost v jeho hlase připadala odpudivá. Hraje se mnou nějakou hru? To není možné… Ale ta holka přeci nemohla lhát, nejspíš tu všichni věděli, že s ní spal. A pravděpodobně nejen s ní…

Když mi pomáhal nahoru po schodech, bodlo mě vědomí, že se mi při cestě opačným směrem moje bezmocnost líbila. Najednou jsem si představila, co všechno mi tam dole uniklo jen proto, že nevidím. Usmíval se na někoho? Dotýkal se někoho kromě mě? A proč mi vlastně za celý večer nikoho nepředstavil? Je tu přeci už rok a Forsyth je taková díra, že tu musí znát úplně všechny…

Odstrčila jsem ho a vydala se nahoru sama podél zdi. Rozrušení a vztek mi ale ničily soustředění. A ty pitomé podpatky, samozřejmě… Nakonec jsem mu dovolila, aby mě vzal aspoň za loket. Mlčel. Proč mlčel? Neměl by něco říkat? Jak se teď tváří? Má ledové oči a krutý úsměv? Napadlo mě, že ten hlas a ty věty už do smrti nedostanu z hlavy. Ze všeho, co se za posledních deset minut stalo, bylo tohle zjištění možná nejhorší.

Pitomost. Je trapné lhát sama sobě. Nejhorší bylo samozřejmě zjištění, že stejně jako mě se už dotýkal někoho jiného. Ne stejně. Mnohem víc a důvěrněji. Cítila jsem, jak mi hoří obličej až ke kořínkům vlasů. Celou dobu jsem chtěla věřit, že je panic.  Nepřipustila jsem si jinou možnost. Snad jen nějakou pravěkou přítelkyni, která zůstala v Chicagu a vzpomínka na ni vyprchala tak, jak se to prvním dětským láskám stává.

Doklopýtali jsme ven. Zalapala jsem po dechu. Chtěla jsem jen domů, zalézt do postele a vypnout si mozek. Možná má Renée někde nějakou flašku. To by mohlo fungovat.

Edward najednou prudce zastavil. Popadl mě i za druhý loket. Připadala jsem si jako v kleštích. Těžká studená věc páchnoucí kovem.

„Nedošlo mi, že z toho hajzlu vůbec nevylezla,“ prohlásil děsivě klidným hlasem. „To byla Malloryová. Lauren Malloryová. Vnutila se mi do postele týden po tom, co jsme se nastěhovali. Nechci se omlouvat tím, že jsem byl úplně v prdeli.“ Mimoděk jsem sebou trhla. Edward přede mnou nemluvil hrubě. A teď ta slova z jeho úst zněla tak samozřejmě. Jako by přede mnou stál někdo cizí. „Ani totální sračky nejsou dost totální na to, aby tohle omluvily. Proto se neomlouvám. Na tom hajzlu telefonovala, že?“ Nečekal na odpověď. Stejně jsem mu ji nemínila dát. „Helen je její macecha. Hádám tak o tři roky starší. Sbalila Laureninýho fotra asi před pěti lety. Aby si získala tu sladkou holčičku, pasovala se do role její kámošky. Všechno jí koupí a všechno s ní řeší. Chápeš to? Lauren jí volala asi tři minuty potom, co jsme to dělali. Ještě jsem za sebou ani nezavřel dveře koupelny.“

Znovu se mi zvedl žaludek. Nechtěla jsem slyšet další podrobnosti, které z toho dělaly ještě reálnější záležitost. Už teď to bylo tak… tak skutečné, že všechno to, co jsme s Edwardem prožili za poslední týdny, vedle toho vypadalo jen jako úryvek ze špatné knížky.

„Ježíši, Bello, kdybys věděla, jak nedůležité to je, jak trapné ve srovnání s tím, co máme spolu…“ Pokusil se mě obejmout, ale ten kovový rampouch, co ve mně narostl, ze mě udělal sloup, se kterým neměl šanci pohnout. Aspoň se sklonil a opřel si čelo o moje. Jeho dech a jeho blízkost mě na vteřinu vytrhly ze stavu naprostého odporu. Zaslechl ten jediný tichý vzlyk, který jsem neuhlídala. Jeho hlava najednou zmizela, aby se mi vzápětí opírala o břicho. Klečel přede mnou.

„Vím, že jsem tě na to měl připravit. Ale to bych ti taky musel říct, že Malloryová je smítko na tvým kabátě proti tomu, co jsem opravdu podělal. Prostě bych se k tomu dostal, musel bych o tom mluvit, a přitom o tom nedokážu ani přemýšlet, chápeš to?“ zaprosil tak naléhavě a tak úpěnlivě, že jsem ho v tom okamžiku nedokázala neobejmout. Potichu zaskučel. Jako zvíře, které se chytí do pasti a ví, že si bude muset dřív nebo později ukousat nohu.

Co se mu, proboha, stalo? Kdo mu ublížil? Ani mě nenapadlo brát vážně jeho řeči o tom, že provedl něco opravdu strašného. Nikoho nezabil – to by tu se mnou nebyl. Ublížil Malloryové a asi i dalším holkám. Ale i když mě to teď drásá, nejspíš budu časem schopná připustit, že tohle prostě puberťáci občas dělají.

Jenže Edwardovo zoufalství, ten vnitřní smutek, který jsem z něj cítívala, neměly nic společného s obvyklými pubertálními depkami. Napadlo mě, že teď je možná ta správná chvíle se zeptat. Jenže jsem zaváhala. Sotva dvě vteřiny, ale ta příležitost byla pryč.

Pomohla jsem mu vstát a on mi pak pomohl do auta. Když mi zapínal pás, dovolila jsem mu, aby mě několik nekonečných minut objímal.

Cestou jsem myslela na ledové oči a krutý úsměv. A na to, že je čas znovu zavolat Siobhan a požádat ji, aby pro mě trochu zapátrala. S počítačem to přeci uměla obstojně.

Netušila jsem, že je to nejhorší nápad mého dosavadního života.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

21)  Kate (30.01.2014 20:09)

O můj ty, Edwarde, Bello, Ambro!!! Ta Lauren... A Siobhan pátrej, pátrej. Pořád tam vzadu někde doufám, že Esme bude zase normální a že Edward bude mít zase normální rodinu. Prosím! Dokonalost prostě!

milica

20)  milica (13.06.2013 07:59)

Ach Ambro,
tak dlouho jsem tady nebyla a najednou hned dvě kapitoly.
Nevím jak to mám vyjádřit, ale začíná mi být jich dvou strašně líto.
Mají a hlavně budou to mít tak těžké... Bella je naprosto úžasný člověk, strašně se mi líbí, jak dokonale umíš popsat to co ona jen cítí (nejsi náhodou taky slepá?? ;-) ).
Vždy když dočtu kapitolku tak mám pocit, že to prožívám já, mám sevřený žaludek a občas mi bývá i smutno.
Takhle na mě působí tvoje povídky, ale tahle asi o něco víc.

Bye

19)  Bye (07.06.2013 20:28)

Tak prvně jsi mě velmice potěšila pesničkou!
Za druhé, to napínání ohledně Edwardovy minulosti ti jde naprosto skvěle! Nechci tě nabádat k rychlému odhalení, aby bylo jasno - tohle je ryzí pochvala a já se ráda těším ;-)
Za třetí OPĚT!!! dokonalý popis Bellina vnímání nového prostředí. Zvlášť ten zažraný pach tabáku - to bylo tak perfektní, že bych si s chutí taky čuchla
A pak jsi vymyslela ten geniální způsob, jak se Bella dozví o tom, jak na ni nahlíží místní studentská "elita" a taky o tom, že s Edwardem není "něco" v pořádku
A že není panic... (což nemusí být na škodu, ale to Bella ještě netuší ;-) )
Tak pátrej, Siobhan, pátrej! I když to nejspíš bude znamenat cestu do pekel...

ambra

18)  ambra (06.06.2013 16:34)

Děkuju, berunky . Sama jsem se nakonec vyděsila, že se ta pauza tak protáhla, ale pro mě musí být písmenka radost, jinak je to o ničem:p . Jsem vám strašně vděčná, bez vašeho zájmu bych se na to dávno vybodla . Snad už budu přidávat rychleji, další kapitolu jsem právě začala;) . Díky, díky, díky!

piky

17)  piky (06.06.2013 15:42)

Ou, bože - už začíná takové to děsivě-smutné-ale-stejně-pořád-úžasné období
Byla otázka času, než některá z Edwardových ... bejvalek (Nevěděla jsem, jak je nazvat ) něco provede - já vsázela na Jessicu Je mi Belly a Edwarda líto, protože to měl být jejich Den, a takhle se to zvrtlo :/ Ale věřím v naději, že spolu mají budoucnost
ambři, na tvoje povídky se vážně vyplatí čekat

julie

16)  julie (06.06.2013 13:31)

Nádhera,jenže těžce návyková,co všechno internet prozradí?

Marvi

15)  Marvi (06.06.2013 09:34)

A jeje, minulost se začala ozývat... No vypadá to, že začne přituhovat, takže jsem zvědavá co všechny na ty chudáčky naložíš! Já se můžu jen domnívat, a stejně budu vedle jak ta jedle (musela jsem si vyzkoušet toho nového smajlíka)
Nezbývá mi než čekat na další pokračování a těšit se jak mě překvapíš. ;) ;) ;)

14)   (06.06.2013 07:05)

óo ano minulost nás dožene , vždy ... tohle mohl Edward předpokládat, chtěl ji chránit ... ale nemůže být všude, a Bella .... právě teď jí musí být jasné,že je jiný a že je jiný kvůli ní ..
způsob,jakým před ní odhalil sebe ... co opravdu podělal .... to je odevzdání,důvěra , volání o pomoc
dokáží si pomoci navzájem .... ambruško,prosím

Silvaren

13)  Silvaren (05.06.2013 22:23)

Páni, to byla smršť! Bellu její slepota ochuzuje o věci, ale myslím, že má díky ní blíž k lidem, protože nevímá přetvářku. A Edward má u mě obrovské plus za to, že mu došlo, co se na záchodě stalo, a hlavně za to přiznání. Buch buch, buch buch, Ambří, je to dokonalé.

12)  Lucka (05.06.2013 18:06)

tak to bylo něco úžasného

Jalle

11)  Jalle (05.06.2013 16:44)

úžasná kapitola (ako inak)
koniec sa mi ani trochu nepáči

10)  Alex (05.06.2013 15:29)

Další dechberoucí kapitola. Taková citová houpačka od naprosté euforie po zlomeného Edwarda. Budu doufat, že z toho co Bella slyšela je jen otřesená a přejde ji to, protože Edward už opravdu potřebuje dostat ze sebe co ho tak mučí. No a na to jsem pekelně zvědavá asi jako všichni kdo to Tvoje skvostné dílo čtou. Díky a nemůžu se dočkat pokračování.

Kim

9)  Kim (05.06.2013 14:40)

Uff, tak jsem zvědavá, jestli mi zase někdy srdce vrátí do klidu, protože to zatím nevypadá. Ach, já nemůžu dýchat. Pomoc. Nemůžu dýchat!!!
Takový krásný začátek, až jsem se málem roztekla po podlaze, no a pak se všechno muselo podělat. Všechno. Strašně ráda bych věřila, že to zase bude dobrý, ale něco mi v tom brání. Bojím se. Bojím, se toho co Siobnah zjistí a bojím se, k čemu to povede dál.
Ambro, dokonalá kapitola.

KatkaB

8)  KatkaB (05.06.2013 14:21)

"„Je tu hrozné dusno!“ zakřičela mi Bella těsně za ucho. Musel jsem s ní souhlasit, i když ona měla na mysli jen nevětraný vzduch." skvělé,perfektně jsi zdůraznila, jaké dusno má na mysli

"Zubila se, jako by už něco vypila. A taky už napůl tančila." Já ji úplně vidím

A pak ta zkušenost s telefonující Lauren... a klečící Edward, který málem prozradil, co ho tolik trápí Hlava na břiše je vždycky silný moment

Ambruško, to zase byl koncert Živý příběh neexistujících lidí, já to hltám jako blázen
Poslední větička mě správně nalákala na pokračování, věřím, že přijde brzy a těším se
Děkuju

7)  Seb (05.06.2013 14:00)

Mám radost,že je další kapitola a z té poslední věty jsem úplně napnutá, co se dozví.

Marcelle

6)  Marcelle (05.06.2013 13:02)

začalo to krásně , ale Lauren to zabila a hlavně internet ví skoro všechno

5)  martisek (05.06.2013 11:52)

Je to nářez a ani trochu se mi nelíbí konec, i když jsem zvědavá, co dalšího se o něm Bella dozví
i přesto, že si musíme na každý díl počkat, je to úžasné

4)  witmy (04.06.2013 23:43)

Začíná to bejt peknej d mazec

eMuska

3)  eMuska (04.06.2013 23:31)

ááá, ja nezaspím, je to jasné, je to jasné! moje nervy, ja asi odpadnem, bolo to také ľahké, doslova som sa tam videla, a odrazu tá bolesť, v ktorej som sa tiež neuveriteľne videla, ja neviem, čo si mám počať, chcem vedieť, ako žijú ďalej. teraz sa blížime k tomu niečomu o Alice? moje nervy, potrebujem vzduch... a ďalšiu kapitolku. tú rozhodne viac ako vzduch.

leelee

2)  leelee (04.06.2013 23:20)

uf tak takový jako Lauren prostě kvůli pohledu na svět
a jinak myslim, že nás připravuješ na něco jo asi tak ( přidanej v pravej čas)
jinak jako vždycky Q

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek