Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Stručný seznam pozitiv, mrcha štěstí, háj a hormony s bonusem.

 

 

Bella


Byla jsem… pohlcená. Nenapadal mě výstižnější výraz.

Znala jsem ten pocit, ale doteď se vztahoval vždycky jen k hudbě. Škola, pár přátel, domov, táta – to všechno bylo důležité, to všechno byl můj svět, ale můj skutečný život byla vždycky jen hudba. Uvědomila jsem si to velmi brzy, rozhodně dřív než to, že Santa je jen hezká pohádka, a cítila se kvůli tomu špatně. Pokusila jsem se vysvětlit to Siobhan, a i když jsem to zdaleka neformulovala přesně, okamžitě věděla, o čem mluvím.

„To je nutné sobectví nadaných lidí,“ řekla mi tehdy. „Dokonce si myslím, že ho dostáváme spolu s  talentem. Na výčitky se vykašli, Bello. Za tenhle svůj rozmar většinou dřív nebo později dostatečně zaplatíme.“ Tušila jsem, že mluví o své osamělosti. A nejen o té, která ji pohltila po tom osudovém úrazu. Vždycky byla osamělá, i v dobách své největší slávy. Pohybovala se mezi konkurentkami, kritiky a diváky. Ti jediní ji milovali, ale byli příliš vzdálení, než aby prolomili to zvláštní prokletí všech sólistů.

S pýchou těch, kteří skutečnou samotu nikdy nepoznali, bych ještě nedávno ochotně přísahala, že se kvůli své hudební budoucnosti vzdám téměř všeho – přátelství, pravidelného kontaktu s rodinou, lásky. Stačilo pár týdnů v Montaně a i tahle moje jistota se někam vypařila. Ale byl v tom rozdíl - tahle ztráta rozhodně neznamenala tragédii.

Po týdnu každodenních návštěv u Cullenů mi to došlo – možná se nemusím ničeho vzdávat, možná můžu mít všechno. Hudbu i rodinu, hudbu i lásku, hudbu i… Edwarda. Protože teď to tak bylo. Teď jsem měla všechno. Dokonce jsem dokázala potlačit jindy bolestně vtíravou myšlenku na to, že moje operace se odkládá na neurčito, které se až příliš podobá nikdy. K tomu, co jsem milovala dřív, mi zbývající čtyři smysly stačily – nic jiného jsem koneckonců neznala; a k tomu, co v mém srdci bylo nové, jsem oči rozhodně nepotřebovala.

Samozřejmě – bylo by krásné, kdybych mohla Edwarda vidět, a bylo by úžasné, kdybych se mu mohla dívat do očí. Bože, v mých nejoblíbenějších románech si postavy hleděly do očí na každičké stránce, takže to muselo být důležité. Já si ale byla tak jistá, že i bez téhle výhody vím o Edwardovi všechno podstatné.

Že si rád občas hraje na drsňáka, i když je tak hodný, až se o něj člověk občas musí bát.

Že má rád své rodiče a zcela nepokrytě to dává najevo, což mi u kluka jeho věku přijde zvláštní a… úžasné.

Že mi nechce ukázat svůj pokoj a já jsem mu za to vděčná, protože v jeho pokoji je postel a já mu nechci říkat ne.

Že má ten nejkrásnější hlas.

Že má ty nejobratnější a nejněžnější ruce.

Že má ty nejhebčí rty.

Že má ten nejvoňavější dech a že i jeho kůže voní tak, až se vší tou vůní zalykám pokaždé, když kolem mě jen projde.

A pak tu ovšem byly věci, které jsem tušila, a chtěla vědět.

Jestli mě miluje tak jako já jeho.

Jestli mu doopravdy připadám hezká.

Jestli mu za pár týdnů nepolezu na nervy.

A to hlavní: Proč je kruci pořád tak děsivě smutný? I když se právě směje, nebo když mě líbá, nebo pozorně poslouchá, jak hraju?

Ach bože, opravdu jsem nepotřebovala oči, abych z toho byla zoufalá…

 

 

Edward


Byl jsem šťastný a… absolutně vyděšený. Podělaný až za ušima.

Protože já přeci nemohl být šťastný. Ani jsem si nepamatoval, jestli jsem to vůbec někdy uměl. A taky jsem to nechtěl, protože ničím jsem si nebyl tak jistý jako tím, že už šťastný nikdy být nesmím. Nic zvrácenějšího jsem si nedokázal představit. I kdyby se Alici stala jen setina z toho, co mi za poslední rok nabídl můj otravně kreativní mozek, neměl jsem právo nejen na nějaké pitomé štěstí, ale ani na jediný další nádech.

Jenže Bella mi to všechno zhatila. Pokoušel jsem se přijít na to, kdy se mi to vymklo. Kdy jsem minul ten okamžik, ve kterém mi mělo dojít, že tohle je úplně na hlavu. Špatně, špatně, špatně. A přitom tak správně.

Tohle na tom bylo nejhorší.

Už to nebylo jen to jedno malé místo někde mezi žaludkem a srdcem. Původně mrňavý nádor štěstí metastázoval a ve mně teď všechno doslova řvalo, že takhle je to správně. Takhle to má být. Být s Bellou, způsobovat, že se rozzáří pokaždé, když na ni promluvím nebo se jí dotknu, a sám pro sebe si urvat nehorázný kus z toho jejího přesvíceného vesmíru. Protože toho kupodivu bylo dost pro oba.

Zdálo se, že jsem beznadějný případ. Jasná prognóza.

Ale ještě pořád jsem s tím bojoval. Pokoušel jsem se být na sebe tvrdý. Jen před pár týdny to přeci bylo tak snadné… Ale stačilo, aby vrzly dveře od jejího pokoje, když jsem ji přijel vyzvednout, a všechen můj smutek – správný, ale tak dusivý a po tolika měsících beznaděje i děsivý – zmizel někde hluboko pod hladinou. Pořád byl se mnou, ale v Bellině přítomnosti bylo strašně snadné na něj zapomenout.

Sledoval jsem, jak ke mně pomalu schází po schodech – ještě pořád je neznala dost na to, aby je mohla seběhnout – a nešel jsem jí naproti, abych jí pomohl. Sobecky jsem si vychutnával pohled na její štíhlou postavu – i když si zrovna nepotrpěla na obtažený trika, nemohl jsem nevidět, že má moc hezký prsa, - a na její obličej, který s každým dalším schodem hůř skrýval nadšený a něžný a stydlivý úsměv. Navzdory všemu – skvělé nohy, prsa, důlek na bradě a samozřejmě ty její super vlasy – mě v těch pár vteřinách, kdy jsem si ji tak bezostyšně bral, nejvíc dostávala její ruka na zábradlí. Nikdy bych to nepřiznal, ale ve chvíli, kdy jsem ji prvně viděl hrát, jsem se zamiloval podruhé. I mně samotnému to znělo strašně hloupě a pateticky, ale její ruce byly jako její zhmotnělá duše. Nebyly jen mostem mezi ní a klavírem – ty štíhlé bílé prsty a útlé dlaně hnětly samotnou podstatu hudby ze vzduchu, který naplnily melodií a takovou dávkou emocí, s jakou jsem se nikdy předtím nesetkal. A to jsem kruci žil pod jednou střechou se dvěma virtuoskami.

Když ten první den dohrála, myslel jsem, že už se nikdy nezmůžu na souvislou větu. Znervózněla.

„Nestálo to za nic, dlouho jsem nehrála, potřebuju aspoň dva týdny,“ drmolila a byla tak neuvěřitelně nejistá a krásná, ještě celá zrůžovělá zápalem a nadšením z faktu, že může hrát, že jsem snadněji než předešlý den překonal vzdálenost a trému mezi námi, objal ji a líbal skoro tak dlouho, jako trvala ta Mozartova věc, kterou právě proměnila v jasný důkaz o boží existenci. A že jsem byl s jeho neexistencí už nějaký ten pátek smířený.

„Jsem v háji,“ přiznal jsem se jí tiše, když jsem ji na chvíli pustil, aby se mohla nadechnout.

„Jsem tam s tebou.“ Usmívala se, ale její vyznání znělo stejně vážně jako to moje. „A moc se mi tam líbí,“ dodala tak tiše, že jsem stěží zachytil každou druhou hlásku. Hlavou mi znovu projela ta naprosto špatná myšlenka, že je fajn, že před ní nemusím přemýšlet o tom, jak se tvářím, protože ve chvíli, kdy jsem rozluštil, co mi právě chtěla-nechtěla říct, jsem musel vypadat jako naprostý idiot.

Ale možná jí to došlo, protože zvedla ruku, dotkla se mého obličeje a spokojeně se zašklebila.

Další dny mi moje podezření potvrdily.

Ta holka do mě viděla. Bože, tisíckrát líp, než kdokoliv před ní. Jasně, nejspíš nikdy nebude mít tu čest spatřit mou plombu v šestce vlevo nahoře, ani moje krční mandle a ani moje další… věci. Všechny ty nepodstatné sračky, se kterýma se Stanleyová a jí podobné důvěrně seznámily. Bella i bez zraku viděla mnohem víc. Děsilo mě to, ale jinak než Alicino zmizení.

Jako bych stál nad propastí, do které jsem chtěl spadnout.

Do nedělní školy jsem chodil asi půl roku, než mě otec John vyhodil, ale tahle moje propast mi připomněla jeho kecy o věčném blaženství. A tohle byla další šílená ironie. S Bellou mě prakticky neustále napadaly nějaké potrhlé biblické metafory, i když moje fyzická realita byla taková, že jsem se ani neodvažoval vzít ji do svého pokoje, protože bych ji nejspíš sváděl tak dlouho, až by se mi to povedlo.

A přísahal bych, že i tohle nejspíš věděla.

 

***

 

„Něco se děje?“ zeptala se opatrně. Po hodině tvrdé práce – ona hrála, já chodil za dveřmi hudebny tam a zpátky jako právě ulovený tygr zavřený do mrňavé klece – jsme se konečně ocitli na svých oblíbených místech. Ona pořád u piána, já vedle ní, ale samozřejmě obkročmo na lavici pro čtyřhru, otočený k ní a natisknutý k ní tak, abych ji měl co nejblíž a zároveň dost daleko na to, abych si nepřipadal jako ubohý nadrženec.

Postupně jsme si vytvářeli režim; už jsme věděli, že když se začneme líbat hned, Bellina hodina nebude stát za nic. Sice pořád opakovala, že to je v pohodě, ale postřehl jsem, že její absolutní štěstí má potom malé trhliny. Smířit se s tím, že budeme vždycky tři – ona, hudba a já – a pravděpodobně i v tomto pořadí, mě nijak neranilo. Po dětství s Esme Cullenovou to byl neuvěřitelný posun. Virtuoska, které se vejdu do života a možná dokonce i do srdce – neuvěřitelné!

Takže jsem v zájmu budoucích zážitků vždycky na hodinu nějak ukecal svoje hormony. To byla moje verze pro Bellu. Samozřejmě to nebyly jen hormony, o tom jsem byl přesvědčený. Ty přeci nemohly za to, že by mi stačilo hodiny ji jen objímat s hlavou ponořenou do jejích vlasů. Tohle jsem si ale nechal pro sebe. Sám jsem byl vyděšený, nechtěl jsem děsit i ji.

Musel jsem být unavený napětím ze všeho toho oddalování a taky následným dlouhým a skvělým a intenzivním líbáním, takže jsem trochu polevil v ostražitosti. Ta věc se odrazila ode dna a příliš brzy se dotkla hladiny. Zalapal jsem po dechu a nenápadně se chytil za žaludek. Znal jsem to, příznaky byly pokaždé stejné. Pár minut bez Alice byly vykoupeny tak ostrou bolestí, že jsem pokaždé potřeboval pár vteřin, abych znovu dokázal pravidelně dýchat.

A Bella přeci viděla víc, nemělo mě překvapit, že si toho všimla.

Na její otázku jsem neodpověděl, jen jsem ji pevněji objal. Teď jsem mohl, nehrozilo, že by se vyděsila, co ji to tlačí na boku. V tu chvíli jsem byl jen malý kluk, co potřebuje utěšit.

„Někdy mi připadáš strašně smutný,“ zašeptala a v jejím hlase bylo tolik lítosti, že jsem se málem sesypal. Anebo zařval vzteky. Ocitl jsem se někde mezi těmihle extrémy. Pořád jsem mlčel – nechtěl jsem jí lhát, pokud to nebude nutné, ale taky jsem jí nehodlal vyprávět o tom, že právě riskuje emocionální připoutání se k největšímu hajzlovi na téhle straně světa.

Jenže pak jsem to zaslechl. Povzdech a… tichý vzlyk. Odtáhl jsem se od ní a zadíval se jí do obličeje. Byla naprosto klidná a vyrovnaná, dokonce se nepatrně usmívala, ale po levé tváři jí pomalu tekla slza. Zíral jsem na ni, jako bych ji mohl silou vůle poslat zpátky, ale nefungovalo to. Doputovala až k Bellině bradě, kde se na chvíli zastavila. Nastavil jsem pod ni ukazovák dřív, než spadla dolů.

Tentokrát mi to vážně trvalo.

Tak takhle to bude. Ona mě nerozveselí. Ne doopravdy, protože to není možné. Bude to naopak. Já způsobím, že ona bude postupně čím dál smutnější. Vždyť se sotva vyhrabala z těch stěhovacích sraček…

Sklonil jsem se k ní, popadl ji vzadu za krk a přitáhl si ji k sobě. Vypískla leknutím. Skoro zuřivě jsem z její tváře slíbal tu slanou stopu. Držela, ale nijak zvlášť nespolupracovala, jako by ji právě v tu chvíli napadlo, že si možná začala s bláznem.

Pozdě, holčičko, uchechtl jsem se v duchu. Teď už tě nenechám odejít. Nemůžu...

„Tak a dost,“ zavelel jsem a vstal. Odhodlání mě nejen neopustilo, dokonce narostlo.

„Nebudeme tu sedět a řešit, jak se právě cítím. Nejspíš jsem posnídal moc fazolí a teď mě bolí břicho. To ti zatím musí stačit. Ale existuje na to ověřený recept. Trochu se rozhýbáme. Doufám, že máš ve skříni pár sexy kousků, protože dneska večer vyrazíme mezi lidi.“

Chvíli jen stála a s pootevřenou pusou poslouchala ten můj magorský výlev. Pak se začala uculovat a nakonec hihňat. Fungovalo to.

Určitě budeme tancovat, možná trochu chlastat a je tu i velmi malá pravděpodobnost, že to skončí nějakou děsivou nemravností,“ zavrčel jsem výhrůžně.

Udělala to nejlepší, co mohla. Natáhla se ke mně a zacpala mi pusu. Svým jazykem.

„Trochu moc kecáš, Edwarde Cullene,“ vydechla zadýchaně, když se ode mě po pár minutách odtáhla. „Ale jinak to vůbec nezní špatně.“

Jo, i mně se ten nápad líbil. A nemusela vědět, že ta poslední část nejvíc.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

29)  Kate (30.01.2014 19:27)

Mám fakt hodně otázek. A nevím, jak to všechno dopadne. Vrátí se Alice? Co se ji stalo? Bude Esme Bellu učit? Stane se z ní nevidomá světoznámá virtuoska? A Esme s Carlislem si zaslouží nakonec taky hodně štěstí. A Edward? Přestane si vyčítat Alicino zmizení?

kytka

28)  kytka (02.07.2013 21:24)

Taky vím o Edwardovi vše co je podstatné. :D
Skvělá kapitola. Díky moc.

Lenka326

27)  Lenka326 (06.05.2013 07:27)

Jsem nějaká zpožděná, ale o to víc si to užívám. Ty tvoje věty, to je fakt paráda, občas si připadám jako na obláčku a doufám, že tam ještě chvíli vydržím(e). Bellin vnitřní zrak je dokonalý, jak si zoufá z toho, že je Edward smutný i to, jak přehodnotila svoje priority, fakt krásně napsané.
A Edwardův pohled, to bylo něco! Jak si zakazuje štěstí, ale stejně si nemůže pomoct, a pak to jejich vyznání !!! Nikdy mě nenapadlo, že být v háji může být tak sladké. A mezi tím vším "Smířit se s tím, že budeme vždycky tři – ona, hudba a já – a pravděpodobně i v tomto pořadí, mě nijak neranilo." mě zamrazila věta: "Po dětství s Esme Cullenovou to byl neuvěřitelný posun. Virtuoska, které se vejdu do života a možná dokonce i do srdce – neuvěřitelné!".
Děkuju, moc si to užívám

ambra

26)  ambra (03.05.2013 23:22)

Dneska už opravdu padám na ústa, ale to DĚKUJU je pořád stejně nadšené

Iwka

25)  Iwka (30.04.2013 19:58)

Úúúžasné!
Jsem to zas zhltla úplně bez dechu, a že to teda bylo ňamy ňam.
Jsem nadšená a jediné, čeho se bojím je, aby se nestalo něco špatného - jak se oba bojí. Vkládáš jim do srdcí tolik bolesti a strachu z bolestí dalších, že mám o ně vážně strach Jenže zároveň to tím děláš naprosto dokonalé...
Při tom Edwardově obratu ze zhroucené dušičky na nadržence(Pozdě, holčičko.. ) jsem se chvíli fakt polekala, že to je magor Taak uvidíme... snad není.

Fanny

24)  Fanny (27.04.2013 18:36)

Jestli mají nárok na štěstí... Ale copak toho utrpení nebylo už dost? A proč se taky bojím, že ne?
"mrňavý nádor štěstí" Těch nepřekonatelných metafor je tu strašně moc, ale tahle u mě asi vede. Možná proto, že nádor nikdy nesymbolizuje nic pěkného. A tobě se nějak povedlo, že ano.
Ale ono tentokrát celé bylo nějak nadpozemsky úžasné, takže mi definitivně došla slova.

Lenka

23)  Lenka (26.04.2013 09:43)

Nádherné.

Silvaren

22)  Silvaren (25.04.2013 23:02)

Jak se oba bojí být šťastní. Copak musí být každé štěstí vykoupeno nějakým utrpením? Chjo.
A pak ty romantické momenty a ty nadržené :D
Nevím, které metafoře se mám dnes klanět víc. Jakoby melodie Bellina hraní přešla do Tvých vět. Prostě nádhera.

Bye

21)  Bye (25.04.2013 20:05)

Edward Cullen neděsí jenom sebe, musím přiznat, že teď tak trochu vyděsil i mě... "největší hajzl"... "pzdě holčičko"... Tyjo, tipuju, že tenhle kotel jednou vybouchne...
A zas ty tvoje hříčky:
"mrňavý nádor štěstí metastázoval"
"Mozartova věc, kterou právě proměnila v jasný důkaz o boží existenci"
P.s.: Strašně moc bych chtěla slyšet Bellu hrát. Díky tobě, virtuosko
p.p.s.: při slově nadrženec jsem sebou cukla

Marcelle

20)  Marcelle (25.04.2013 18:57)

Ambři,prostě krása

19)  Lucka (25.04.2013 12:47)

naprosto skvělé

Marvi

18)  Marvi (25.04.2013 09:29)

Krásná kapitola, Edward se bojí být šťastný, no těžko říct jestli oprávněně nebo ne, a Bella by mohla vidět? No možná jsi to zmínila již dříve, a já to přehlédla, ale bylo by zajímavé kdyby vidět mohla, aspoň na chvíli... Opravdu jsem zvědavá co s nimi zamýšlíš a těším se na další pokračování

17)  Petris (25.04.2013 08:21)

Po přečtení dvouch kapitol (nechápu, jak mi tá minulá mohla utéct) jsem se přistihla, že sedím celá napnutá, nahnutá k monitoru, oči přilepené na něm (no co jsem trošku krátkozraká)a samozřejmě nedýchám.
Teď když jsem se trošku vzpamatovala, Ti musím napsat, že je to senzační, ostatně jako vždy. Prostě obdivuji Tvé umění všechno popsat, tak že si to může prožít i čtenář.
Moc díky Ambři v realitě už mě to nejspíš nepotká. :)

ambra

16)  ambra (24.04.2013 18:13)

Ještě jednou big díkec. Oč míň vás sem chodí, o to víc si vás vážím .

Janebka

15)  Janebka (24.04.2013 11:54)

Ty bláho, juknu sem po strašlivě dlouhé době a tady je a.m.b.r.a.!!!!
Hlásím návrat ztracené dcery!!!
Už mě svrbí prsty!!

Carlie

14)  Carlie (24.04.2013 10:52)

A do pr… na obzoru daň za štěstí?
Tohle byla síla! Au, fňuk :'-( :
„Tak takhle to bude. Ona mě nerozveselí. Ne doopravdy, protože to není možné. Bude to naopak. Já způsobím, že ona bude postupně čím dál smutnější.“ A pak ten živočišný polibek… :'-(
No ale teď ještě ne, ještě hrajou o čas.
Bude to příště sladké nebo už bolné? Anebo sladkobolné? Mám se bát? Ale víš co, s Tebou se bojím ráda :-) Tak jen do nás (teda do nich, do E a B, hm ;-)).
Jo a ještě… Operace? Operace? Prokoukne nám Bella v průběhu příběhu?
A pořád a pořád… co ta Alice, co se stalo, kde je, objeví se ještě?
A co Esmé, načapá Bellu? Bude to pro ni ke škodě nebo k dobru? Bude ji učit?
Noooo… máš před sebou ještě hoooodně kapitol s tolika otázkami, ambruško (zbožné přání, no ;-)).
Díky za zážitek, jsi skvělá!!!

Yasmini

13)  Yasmini (24.04.2013 09:49)

Popis hry na piáno a myšlenka, že on bude navždy druhý. Ambři to je dokonalé.

Nosska

12)  Nosska (23.04.2013 22:24)

Jééé, tohle jsem potřebovala! Miluju tuhle nebojácnou Bellu, tohohle znovuožívajícího Edwarda.
Jen mám takovej pocit, že ten "zajímavej" večer, na kterej se chystaj, jim René nebo Jake překazí...

11)  BabčaS (23.04.2013 21:18)

ambra

10)  ambra (23.04.2013 21:17)

Moc děkuju, berunky . Jak to tak nějak plácám ve fofru a nervech, asi víc než jindy pomáhá vědět, že si to nebuším jen pro sebe;) . Další se pokusím dřív, dokud jsem trošku rozepsaná;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek