Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Kus nábytku, hromy blesky, nějaký ten mušketýr a couvání v dešti.

 

(Drahé nakopávačky, je to vaše ♥)

 

 

Bella

 

Nelhala jsem mu. Pokud měl být jednou Renéin dům mým skutečným domovem, potřebovala jsem v něm znát každou škvíru, každou třísku, každý suk v podlaze. A nejen kvůli svému pohodlí a bezpečí. Mnohem víc kvůli pocitu, který taková znalost přinášela. Nemít zrak neznamená nemít představivost, a i když moje představy o světě byly pravděpodobně na hony vzdálené realitě, nedokázala jsem se bez nich obejít. Angela do mě občas ryla, že za to může moje úchylná záliba v knížkách, které člověku pořád vnucují nějaké popisy – přírody, měst, vesnic, místností, západů a východů slunce a hlavně lidi. Pošklebovala se tomu, že vidoucí mají nejspíš něco s mozkem, protože proč by se jim jinak tak polopatisticky servírovalo to, co můžou kdykoli vidět?

Tři odstavce jen o jeho vlasech? řvala smíchy, když jsem jí někdy ve třinácti citovala své oblíbené pasáže z romantických slátanin, kterým jsem v té době úplně propadla. Samozřejmě jsem chápala, jak to myslí, na druhou stranu ve mně hlodalo podezření, že svět je možná milionkrát krásnější, než si ho představuju a že to je ten důvod, proč stojí spisovatelům za tak obšírné popisy. Prostě se ho nemůžou nabažit.

Pravděpodobně bych teď dokázala napsat tři odstavce jen o Edwardově hlasu, napadlo mě při jednom z dalších dopoledních průzkumů. Zahihňání jsem zdusila v dlani, jako by to bylo nutné – zase jsem byla sama. Za chvilku nepozornosti jsem ale zaplatila. O zbytečně vysokém prahu do jedné z nepoužívaných ložnic v patře už jsem věděla, teď jsem o něj ale zakopla a prudce došlápla na nohu, která o sobě ještě pořád dávala vědět. Samota ale měla i své výhody. Nebyl tu nikdo, kdo by mě napomenul za ostřejší slovo, pro které jsem si občas díky Charlieho vlivu nešla daleko.

Do pokoje s doprdele-prahem jsem zatím jen nakoukla; znala jsem jeho vůni – trochu zatuchlou s podtónem levandule a ještě nějaké rostliny, kterou jsem neznala, znala jsem jeho přibližnou velikost – stačilo si odkašlat a vnímat, jak se šíří zvuk, a rozeznala jsem umístění okna – překvapivě vytrvalé slunce kreslilo v mém jinak temném výhledu příjemně jasnou stopu.

Jako vždy jsem se vydala vpravo ode dveří. Všechny pokoje v patře nechal někdo – nejspíš původní majitelé, ti, o kterých se zmínila Renée – obložit dřevem. Obklad byl staromódní, zakončený přezdobenou lištou, která mi sahala vysoko nad pas. Nebyla jsem si jistá, jestli je všudypřítomné dřevo to, co by se mi jednou líbilo v mém vlastním domě či bytě, ale tady jsem díky tomu měla jednoduchou a pohodlnou navigaci a navíc jsem se mohla pohybovat bez berlí. Pravou rukou jsem se držela horního okraje obložení, levou jsem natáhla před sebe a prozkoumávala s ní všechny překážky. Ani tentokrát to nevypadalo na objev nového světadílu. Velká komoda a – jak jinak – pořádně přezdobená toaletka se zrcadlem. Prázdná, v tomhle domě se zkrášlování asi moc nepěstovalo. Minula jsem okno – stejná jemná záclona jako v ostatních ložnicích – a odhadovala, že co chvíli narazím holeněmi do další monstrózní staromódní postele. Ale narazila jsem dřív – rukou a břichem. Kus překvapivě nezdobeného dřeva, další útlé dřevěné tyčky v pravidelných rozestupech. Chvíli trvalo, než jsem pochopila, čeho se dotýkám.

Dětská postýlka.

Prudce jsem couvla a narazila si zadek o toaletku. Trochu mě to probralo ze šoku, ale nezastavilo to mozek při jeho práci. Tedy tu část mozku, která si nikdy, za žádných okolností, nedá poručit a jede si po vlastní ose. Teď mi, aniž by se jí o to někdo prosil, naservírovala okamžité vysvětlení.

Ta byla moje. Připravená pro mě. A v téhle místnosti jsem se pravděpodobně narodila.

Oběma rukama jsem pevně sevřela okraj stolku za sebou. Za jeho pevnost jsem teď byla vděčná.

Nelhala. Dokonce ani nepřeháněla. Opravdu někdy aspoň na chvíli počítala s tím, že bych mohla patřit do jejího života. Samozřejmě, když ten večer seděla vedle mě a vyprávěla, věřila jsem jí každé slovo. Ale je rozdíl mezi slovy a mezi pocitem, který v člověku vyvolá dotek reality. Doslova.

Pomalu jsem pustila toaletku a opatrně znovu zašátrala v prostoru před sebou. Jako bych se mohla spálit. Tentokrát jsem se hladkého dřeva dotýkala jinak. Skoro něžně. Je to přeci postýlka… A zůstala tu, celé ty roky. Proč vlastně? Jako vzpomínka? Nebo věčná tichá výčitka? Nebo sem Renée po mém odjezdu prostě už nikdy nevešla? Neměla odvahu to tu vyklidit? Ne, to byla hloupost, na komodě ani na toaletním stolku nebyl prach, dokonce vůbec žádný prach, v tomhle směru jsem se mohla považovat za odborníka. Dokázala jsem rozeznat i nepatrnou stopu špíny na čemkoli jen přibližně hladkém nebo rovném. Někdo to tu pečlivě udržoval.

Cítila jsem vděk, když se mi Renée svěřila. Ani náznak zloby, kterou očekávala. Ale až tohle hmatatelné potvrzení toho, že se to všechno opravdu stalo – právě tady, v tomhle domě, v tomhle pokoji – mi doopravdy podrazilo nohy. Skoro doslova. Obešla jsem postýlku a podle očekávání narazila na postel. Prakticky okamžitě, protože postýlka stála těsně u ní. Sedla jsem si a pružiny ve staré matraci pode mnou zanaříkaly. Ten zvuk byl směšný a já se skoro proti své vůli zasmála. Byl to křečovitý smích, ale přinesl mi úlevu. Jako by ve mně uvolnil příliš napjatou strunu. Zavrtěla jsem se na posteli, abych zopakovala to směšné zavrzání. Další zasmání už znělo líp, přirozeněji. Pokračovala jsem s tím, dokud ten balvan, který se na mě ve chvíli mého poznání svalil, úplně nezmizel.

Zůstala jen úleva, dojetí a radostné překvapení. Celou tu dobu na mě myslela. Vzpomínala. Nechala si jediný důkaz mojí existence.

Vždycky jsem měla mámu. Byla Charlieho chyba, že jsem to nevěděla.

 

***

 

Před polednem se zatáhlo. Moje obvyklá, známá a skoro přátelská temnota byla bez slunce doopravdy temná. Věděla jsem, že mě to tu dřív nebo později čeká, ale i tak mě to trochu vyděsilo. Zatím víc představa nekonečného podzimu a zimy než tahle konkrétní letní bouřka, ale málem mi to zkazilo náladu z mého objevu. Na chvilku jsem zatoužila po Phoenixu tak moc, až to zabolelo.

A navíc – Edward za celé dopoledne nezavolal.

Než jsem stačila sklouznout do opravdové deprese, rozrazily se dole dveře. Jacobův hlas rozbil bouřkou ztěžklý vzduch.

„Bello! Bello! Jsi doma?“ Ne, vyjela jsem si na kole. Očividně byl zase ve formě. Vydusal schody do patra a zaklepal na moje dveře, jako by do nich chtěl prorazit díru. Bez pozvání vtrhnul dovnitř.

„Bello, je bouřka!“ vyhrkl rozrušeně.

„Jsem slepá, ne hluchá, Jacobe,“ připomněla jsem mu znovu. A znovu mu to na chvíli vzalo vítr z plachet. A já ho znovu skoro litovala.

„Ech… já jen… odvedli jsme s Philem koně do stájí. Půjdu teď k nim, když je to moc divoký, začnou vyšilovat, ale když jsem u nich, jsou v pohodě, tak jen… kdyby ses na ně třeba chtěla jít po- teda kdybys chtěla jít se mnou… Renée říkala, že už jsi na tom celkem dobře, tak…“ Koktal, jako by na tom závisela jeho budoucnost a mně ho najednou bylo líto doopravdy. Nejspíš byl ze mě celý nervózní; vždycky jsem spolehlivě poznala lidi, co se nikdy nesetkali s nikým smyslově postiženým a netušili, jak se vlastně chovat, ale u Jacoba jsem měla pocit, že ho znervózňuju prostě i proto, že jsem holka v jeho věku. Chtě nechtě jsem musela uznat, že mi to lichotí.

„Nenakopnou mě?“ snažila jsem se potlačit úsměv. Dopřát mu pocit, že tentokrát může být mým velkým ochráncem bez mého vytrvalého odporu, bylo to nejmenší.

„Neblázni! Budu tě držet dost daleko, a navíc jsou vlastně v pohodě, jen Athos je trochu pruďas. Tentokrát žádný úraz, žádná Cullenovic helplinka,“ dodal se zbytečnou stopou jedu.

Se schodů jsem sešla s překvapivou jistotou, ale pod nimi jsem to vzdala a nechala ho, aby mi pomohl do obřích holínek a těžké pogumované bundy. Padla mi a dřív, než jsem se stihla zeptat, mě ujistil, že je mámina. Pak mě jednou rukou popadl kolem pasu, druhou za předloktí levé ruky a v podstatě mě vynesl ven.

Bouřka už se vypršela z dusna, vzduch byl teď ostrý jako břitva a překvapivě chladný. Automaticky jsem se předklonila a schoulila. Před provazci deště i před chladem. Jacob se zasmál.

„Jo jo, když se zadaří, máme tu léto i tři týdny.“

„Děláš si srandu?“ křikla jsem a podle toho, jak se mi vrátil vlastní hlas, jsem poznala, jak je déšť hustý.

„Však počkej, divil bych se, kdyby se ještě vrátilo vedro. Takhle se tu obvykle hlásí podzim. Bouřka, co začne jako letní průtrž, a končí jako podzimní liják.“ V tu chvíli přímo nad námi děsivě zahřmělo, jako by chtěl i někdo nahoře dát Jacobovi zapravdu. Přikrčila jsem se Jacobovi pod mohutnou paži. I tenhle pohyb se stal tak nějak mimoděk, prostá reakce na příliš hlasitý zvuk, ale můj průvodce si to zřejmě vysvětlil špatně. Utáhl sevření kolem mého pasu a navíc jsem vzadu na hlavě i přes kapuci ucítila jeho nos. Dotkl se mě, jako by si ke mně chtěl přivonět a až na poslední chvíli si uvědomil, že právě nemá přístup k mým vlasům.

Zkusila jsem se odtáhnout, ale s ohledem na terén, který se nám pod nohama v přímém přenosu měnil v rozbahněné kluziště, jsem to vzdala. Budu mít dost času a příležitostí vysvětlit mu, jak to s námi je. Nebo vlastně není.

 

***

 

Stáj voněla tak silně, až jsem se při druhém nádechu na okamžik zalkla. Pokud jsem až doteď většinu vůní a pachů dokázala aspoň částečně analyzovat a rozebrat, tady jsem to vzdala. Tohle prostě byli… koně.

Jacob konečně uvolnil to své železné sevření a nechal mě jen tak stát a vstřebávat vjemy.

Pak mě vzal se starým známým ostychem za ruku. „Pojď, seznámím tě.“ I jeho nadšení už mi bylo víc než povědomé.

„Tohle je Cheyeen, tohle Tacita,“ postupovali jsme pomalu od jednoho boxu ke druhému. Pokaždé mi položil ruku a teplou pocukávající hlavu. Ani jsem nevěděla jak, najednou jsem s nimi mluvila. To teplo jako by se vlilo přímo do mě. Vnímala jsem Jacobův úsměv; nadskakoval blahem, že se mi u jeho miláčků líbí.

Pak mě odvedl na opačnou stranu stájí. Znovu mě pustil a nechal stát. Slyšela jsem jeho šepot a uklidňující mručení a pomlaskávání kus před sebou.

„Tohle je Athos.“ Kromě nadšení a lásky tu najednou byla i pýcha. „Náš šampion, viď, kamaráde.“

„On jezdí? Dostihy?“ zeptala jsem se a byla si vědomá, že zním jako naprostý amatér.

„Parkur,“ opravil mě Jacob a kupodivu nezněl ani trochu povýšeně. Jen strašně smutně. „A nejezdí už rok. Strašně jsem vyrostl a přibral, už to vážně nešlo. A sehnat tady někoho dost dobrého… Ségry to zkoušely, ale Athos je trochu paličák. Úžasný, ale nepřijme každého. Vždyť jsem ti říkal, že měl doktor Cullen melouch i u nás doma. Renée nemá čas někoho hledat, navíc na ni tlačí ten hajzl Stanley…“ Jeho hlas mi zněl najednou u nohou. Znovu jsem ucítila jeho ruku; stáhl mě k sobě na malou dřevěnou lavičku, ale pustil mě. Ucítila jsem, jak protáhl paži někde za mými zády a podle Athosova spokojeného frknutí dal právě Jacob Black přednost koni přede mnou.

„Kdo je Stanley? A proč tlačí na mámu?“ Překvapilo mě, jak mi to slovo – máma – přirozeně vklouzlo na jazyk. Líbilo se mi to. Těšila jsem se, až ho budu moct říct znova.

„Místní J. R. Ewing, jestli ti to něco říká,“ prskl vztekle. Já se musela zasmát. Vzpomínka na Siobhanino rozněžňování se nad starými seriály mě bude bavit vždycky.

„Má nejlepší koně široko daleko. Vlastně skoro nejlepší. Protože Athos je jednička. Bez debat. A on ho chce. Jenže Renée ho neprodá.“ Zatrnulo mi, protože to znělo víc jako zbožné přání než jako absolutní jistota.

„Ale když na něm nemá kdo jezdit…“ zkusila jsem to opatrně s logikou. Tušila jsem, že máma je na tom finančně špatně. Pokud by jen Jacobova umanutost bránila v prodeji toho koně, tak…

„Plácáš nesmysly!“ vybuchl a bleskově vyskočil z lavičky. Athos hlasitě zaprotestoval. Vzpomněla jsem si, že původně jsme ho sem přišli uklidňovat. No, moc nám to nešlo. „Tahle farma, to je Athos! Bez něj to bude už jen fabrika na maso, nic víc. Tvoje máma přijde o jedinou radost, kterou v životě má!“ Tohle prohlášení mi zkroutilo žaludek, ale hlavní řečník si zřejmě ničeho nevšiml. „Život nejsou jen prachy, víš? Pro nějakou nanynku z města je to asi těžko pochopitelný, ale…“

Tak tohle mi stačilo. Co si o mně, kruci, myslel? Že jsem doteď žila jako nějaká pitomá princezna? Kvůli tomu, že jsem neměla kolena od hnoje? Taky jsem vstala, i když asi ne tak dramaticky jako on, a zamířila k vratům. Půlka zůstala otevřená a já se celkem dobře orientovala podle slabého průvanu a taky zvuku sílícího deště.

„Bello, počkej, odvedu tě!“ Ignorovala jsem ho. Dvěma skoky mě dohnal, ale netroufal si znovu se mě dotknout. „Je tam vody po kotníky, mohla bys zase přijít k úrazu,“ dodal smířlivěji. Zastavila jsem se a otočila obličej i s výrazem, o kterém jsem doufala, že je dost bojovný, jeho směrem. „Dva úrazy a pokaždé bys u toho byl ty? Jestli bych se ti raději neměla vyhýbat,“ prohlásila jsem ledově. Lapnul po dechu. Tyhle čitelné typy mi vždycky vyhovovaly.

Vyrazila jsem ze stájí a uklouzla prakticky okamžitě. Zachytil mě jen o zlomek vteřiny později. Byla jsem tak vyděšená z představy, že bych se znovu stala vězněm ve vlastním pokoji, že jsem ho rychle objala a křečovitě se pověsila na jeho úplně promočenou mikinu. On se samozřejmě s žádnou bundou neobtěžoval.

„Jsem kretén,“ šeptal mi omluvně do ucha. „Jenže ten kůň byl až do minulýho léta můj život, víš?“ Byla jsem si skoro jistá, že polyká slzy.

„Jsem blbá, prostě mi to nedošlo do důsledků. My, holky z města, máme trochu pomalejší myšlení pokud jde o koně, tak se příště hned nečil, jasný?“ napodobila jsem jeho obvyklou výslovnost. Zachechtal se a než jsem stihla zaprotestovat, udělal tu věc s podtrženýma nohama a rychlým přesunem do jeho náruče. Vyrazil ostrým tempem vpřed a já si ten den už podruhé užívala skvělý pocit, že to tu možná nebude totální propadák.

Mám mámu a mám kámoše. A možná…

Ne, ještě chvilku se drž zpátky, Isabello Swanová.

 

 

Edward

 

Probudila mě děsivá rána. Bože… Na zdejší bouřky si asi nikdy nezvyknu. Zvuk, který udělá hrom, když dostane dost prostoru… Jen jsem doufal, že to mámě příliš nepřipomene, že už nejsme v Chicagu. Tyhle starosti mě přešly v okamžiku, kdy jsem se převalil na záda a mrknul na budík vedle postele. Pár minut po jedné… A já slíbil, že jí zavolám dopoledne…

Hmátnul jsem pro telefon, ale samozřejmě to nebrala. I když… proč vlastně samozřejmě? Ještě včera jsem nepochyboval, že je z jiné planety než Malloryová, Stanleyová a jim podobné. Tak proč si teď automaticky představuju, že je uražená a telefon nebere schválně? Navíc přeci nejspíš neví, kdo jí volá. Pokud mi už nepřidělila zvláštní vyzvánění, ale takhle moc jsem si ještě ani omylem nefandil. Svalil jsem se zpátky do zmuchlaných polštářů a znovu zavřel oči. Skoro vzápětí se mi za bolavými víčky rozjely nejmíň tři děsivé scénáře, co se jí v tom příšerným baráku mohlo stát.

Bouřka. Spousta vody. Určitě jim tam někde zatýká. A když ne přímo do elektrických rozvodů, tak stoprocentně přímo doprostřed té prťaté chodbičky v patře. Jo, krápe jim přesně na to místo těsně nad schodištěm. Takže to tam teď pekelně klouže a…

U sedmé varianty jsem to vzdal, vyhrabal se z příjemně vyhřáté postele, hodil na sebe džíny, triko a conversky, kterým už nějaké to bahno a voda nemohly víc ublížit, a vyrazil směr Farma hrůzy. V tu chvíli jsem poprvé, ale zdaleka ne naposledy litoval, že se nejbližší most nedá projet. Všechno by bylo o tolik jednodušší…

Zastavil jsem na svém obvyklém místě. Déšť se dostal do fáze, kdy už jsem měl stěrače jen na okrasu. Proto mi nějakou dobu trvalo, než jsem si jich všiml. Stáli u jednoho z těch baráků nad domem, už dřív jsem to odhadl jako stáj, a objímali se. Black se k ní skláněl a něco jí šeptal do ucha. Smála se, a když ji pak vzal do náruče, vůbec se nebránila. Naopak. Opírala se o něj s důvěrnou samozřejmostí.

Hodil jsem zpátečku.

Obrazně i doslova.

Zpáteční cestu jsem moc nevnímal. Příliš jsem se soustředil na to poněkud předčasné prozření. Tohle nedám. Ani omylem. Ne teď.

Chvilku jsem si myslel, že bych třeba mohl k někomu něco... cítit. To ano, to bych asi zvládl.

Ale rozhodně nedokážu někoho dalšího ztratit. Možná už nikdy.

Zablesklo se a vzápětí roztřásl auto zvuk hromu.

Zvedl jsem hlavu a zašklebil se směrem k ocelově šedému nebi.

„Ty si své připomínky laskavě nech. Svou šanci jsi měl.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

29)  Kate (30.01.2014 18:31)

Tančící prsty po klavíru a milovník koní. Kdo vyhraje? Myslím, že pianista. :) Krásná kapitola!

kytka

28)  kytka (02.07.2013 20:29)

Maruško, sice po dlouhé době jsem tu, ale o to s větším nadšením.
Ta písnička je nádherná. Slupla jsem to jako malinu. Děkuji za skvělé čtení.

Marvi

27)  Marvi (17.04.2013 08:56)

To byla teda kapitola, já zase nemám slov, jak ty to jen děláš...
Paráda Ambři!!!

matysekmj

26)  matysekmj (14.04.2013 22:07)

Tak, a to je to čeho se bojím. Nic neví a dělá závěry:( Uteče a jen doufám, že ne za Stanleyovou, to bych ho musela plácnout
Jo a pokoj s postýlkou, krása

Bye

25)  Bye (13.04.2013 22:07)

Njn, zase seš lepší než já

ambra

24)  ambra (13.04.2013 20:27)

Íííík! To jsem toho zase nakecala . Tak já jen, že teda místo Iron Mana píšu ;) .

Fanny

23)  Fanny (12.04.2013 22:28)

Jak krásný odpoledne to bylo a mohlo být... Nenávidím tyhle nešťastné náhody, které často způsobí neskutečné nedorozumění. Doufám, že se to vysvětlí, jinak bude malér. :/
Ale jinak to je samozřejmě nádhera... Objevení postýlky

KatkaB

22)  KatkaB (12.04.2013 20:54)

Tak jestli jsi takhle úžasně popsala "jen" procházku po domě a bouřku... tak co teprve hlavní zápletka a rozuzlení bude to skvělé, moc se těším na každou z mnoha budoucích kapitol

21)   (12.04.2013 20:37)

zkus jí dát k ledu

Empress

20)  Empress (12.04.2013 20:08)

Jacob

Bye

19)  Bye (12.04.2013 19:39)

A je ti jasný, že po tomhle komentu to prostě musíš dopsat?!
Nehorázně se těším!

ambra

18)  ambra (12.04.2013 18:23)

Ženy, já vás jednoduše miluju . Urvat si trochu toho času je čím dál těžší a bez vaší podpory bych na to dávno hodila bobek B) .
Přemýšlela jsem, jak vám trošku usnadnit orientaci v příběhu, protože zatím nemáte šanci tušit, co vlastně bude hlavní zápletka, případně jestli a jak moc už se objevila. Když má člověk v ruce knížku, tak podle počtu stránek tak nějak tuší, jaká nálož ho ještě čeká, u netu je to problém:) . Takže jen pro představu (a vážně doufám, že vás nevyděsím ) - stále se motáme víceméně v úvodu, i když mnoho důležitého už zaznělo. Obávám se, že tohle bude zatím moje nejdelší povídka:p . Proto si můžu dovolit nimrat se v bouřce a podobných nesmyslech.
Ještě se omlouvám, že nereaguju individuálně na vaše komentíky, ale jednak nechci tentokrát vůbec nic prozradit, jednak jsem líná veš (což ale neznamená, že nehýkám nadšením nad každým vaším slůvkem )

Lenka326

17)  Lenka326 (12.04.2013 17:38)

Edí, nebuď pako, nic není takové, jak se na první pohled zdá! Ale ono by to bez těch nedorozumění asi fakt nebylo ono, že? Moc jednoduché!
Bellina procházka domem a hlavně její pocity při ní na mě opravdu zapůsobily. A když našla "svůj pokojíček", wow, asi začala vidět nedospělou, těhotnou a zmatenou Renée v jiném světle. Vím, že sblížení nebude snadné, ale moc bych ho Belle přála, potřebuje cítit, že ji mají rádi.
Jacob, co s tím klukem budeme dělat? Fakt nevím. Ale aspoň z něho občas vypadnou nějaké bližší informace o tom, jak to na ranči (Farmě hrůzy jak pravil Edward) chodí. Ale stejně si nemůžu pomoct...i přes jeho pomoc Belle... osina v zadku
Ambro, díky, že sis na nás čtenáře udělala čas a těším se, že si pospíšíš s pokráčkem.

morningstar

16)  morningstar (12.04.2013 16:37)

Ten Bellin začátek byl výbornej, tolik nových věcí pro ni - nové místo, noví lidé, René - teď u pomaličku máma, hodně emocí, vjemů, pocitů, hlavně "těch" pocitů, Edward! ... áááá, a ona v podstatě nemá s kým si o tom promluvit, zatím ...
No a pak ta stáj. Sakra, Jacobe, koukej hodit zpátečku!!!! Ještě, že ta Bella ho má zatím ve škatulce "víc než kamarádi nebudem". Navíc, Jacob v tom zrovna moc chodit neumí, je romantickej a okouzlující jak slon v porcelánu. Kurnik, kde je v těchle situacích ta Edwardova sebedůvěra, co se ženskejch týče? V hajzlu. Tam je potvora a schovává se pod vrstvama toaleťáku. Přece ho nezastraší Jacobova svalnatá prdel! Chjooooo, to je horší než minule. Takovejhle konec.
OMG, Ambro, opovaž se teď honem rychle nepřidat pokráčko, protože mě jinak vážně trefí.
Jo a jen tak mimochodem - znamená to, že Edward tý vyprsený minisukni minule doopravdy odolal?

Jééééj, se prostě nedá neškemrat - prosíííííím pokráčko
Bezvadná kapitolka, díky za ni.

Yasmini

15)  Yasmini (12.04.2013 09:26)


Ach Edwarde.

leelee

14)  leelee (11.04.2013 21:19)

našla vlastní pokojíček?
"Bello! Bello jsi doma?" Ne, vyjela jsem si na kole! hele nechi bejt zlá ale zavání to Sběratelem kostí a větou o lyžování
výlet do stáje byl poučnej
Edwardův pohled jooo tady by to chtělo trochu objektivní pohled ale dobře tady je trochu chudák
a jako vždy
Q

Bye

13)  Bye (11.04.2013 21:10)

Áááááááááááááá, ten song!!! (Jako bys věděla, že ho mám dneska celý den v hlavě - už zase :-) )
Oh no! Plís, Jacob není ten pravý! Edwarde vrať se!!! Honem, něco!
Popořádku...
"...svět je možná milionkrát krásnější, než si ho představuju a že to je ten důvod, proč stojí spisovatelům za tak obšírné popisy. Prostě se ho nemůžou nabažit."
Miluju tyhle tvoje úvahy a dnes jsi mi jich dopřála celou plejádu. Nejde jen o to, že se dokážeš vcítit do kůže nevidomé, ale zároveň krásně pomalu posouváš její vztah s... teď už mámou, Jacobem a koneckonců i s Edwardem, i když tam se jedná o naprosto neuspokojivý zpětný pohyb.
Doprdele práh :D :D :D
Dětská postýlka
"Bouřka už se vypršela z dusna, vzduch byl teď ostrý jako břitva"
Vztah s Jacobem je přesně takový, jaký má být - teda, aspoň Bella v tom má jasno Zase mi ho bude líto. Teda, doufám
Koníky máš zmáknutý na jedničku ;)
A díky za tu bouřku. Miluju bouřky, a tahle byla luxusní! :)

A teď už honem ať z toho nevyjdeš, když ti to tak odsejpá!



12)  Seb (11.04.2013 18:36)

Zrovna včera jsem si říkala, že už dlouho nebyla další kapitola a už je tu a hned zase suprová a doufám, že si to Edward s Bellou nějak vysvětlí.

KatkaB

11)  KatkaB (11.04.2013 17:34)

Konečně se dostávám k přečtení a reakci.
Jako bys sama měla za sebou buď období s poškozeným zrakem, a nebo nějakou známost, která neviděla a dokázala vyprávět, jak vidí svět bez zraku, ve svých představách. Jak důležitý je každý dotek, každá vůně, dokonce i malý průvan, který ukáže, kudy ven...
Postýlka, která celou dobu stojí na svém místě, vyvolala silnou emoci
Edward je unáhlený, ale určitě se to nějak vysvětlí
Děkuji za tuto kapitolu, ambro, moc hezky jsem si ji vychutnala

Jalle

10)  Jalle (11.04.2013 16:42)

môj obľúbený song
dúfam, že to Ed nevzdá

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still