Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Teta Mary, babička Swanová, dýňový koláč a poněkud nevkusná kožená bunda.

 

 

 

Bella

„Ještě kousek?“ Renée skoro nadskakovala nadšením, že mi chutná i její dýňový koláč. Citrónový pořád vedl, ale tahle nadýchaná slast mu šlapala na paty. „Dýně teď nemají sezónu,“ vysvětlovala mi zapáleně. „Ale počkej, až bude z čerstvých…“

„Možná už do té doby budu tak přecpaná, že mi tuk zaleje nervová zakončení a mně ochrnou chuťové buňky,“ prohlásila jsem smrtelně vážně.

„Cože?“ Ani se nesnažila zakrýt své zděšení.

Rozchechtala jsem se a jen nějakým nedopatřením jsem se neudusila kusem zavařené dýně. „Zase!“ jásala jsem jako pětileté dítě. Bylo příliš snadné nachytat ji a mě by to tím pádem nemělo tak těšit, ale ovlivňovala mě zvláštní rozjařenost, která rostla zároveň s tím, jak se blížil můj den D. Vlastně možná… můj a Edwardův den D. Ne, takhle to znělo pitomě, i když jsem si to řekla jen v duchu. Můj den D. Hotovo.

„Tsss,“ odfrkla si s hranou uražeností. „Jen si dělej srandu ze své stařičké matky,“ fňukla.

Polkla jsem a zhluboka se nadechla. Teď byla ta správná chvíle poptat se trochu víc na to, co mě tak moc zajímalo.

„No, myslím, že neznám nikoho, kdo má takhle stařičkou matku,“ začala jsem opatrně. Neodpověděla; cítila jsem, že se zvedla z postele, kde se předtím uvelebila u spodního čela, a po špičkách přeběhla k nočnímu stolku. Nůž trochu sklouzl po talíři, jak krájela další kus koláče. Při tom zvuku jsem se otřásla.

„Taky to nesnášel,“ řekla tiše. Neptala jsem se kdo. Bylo jasné, že je odhodlaná pokračovat. Znovu si sedla na postel, teď ale pomalu, opatrně, s dávkou špatně skrývaného ostychu. Mimoděk uhladila přehoz – nebylo těžké rozeznat ten povědomý zvuk. Zavadila o mou nohu; ucukla, jako by se spálila. Fyzický kontakt nám zatím vůbec nešel. Vlastně jsem ani nevěřila, že se to někdy zlepší. Přistihla jsem se, že mi to chybí – obyčejný lidský dotek. Charlie si na nějaké velké objímání nepotrpěl, ale neuběhl den, aby mě nepohladil po rameni, nezatahal za vlasy, nevlepil mi škrábavou pusu na tvář. Siobhan byla kapitola sama pro sebe. Pomalu mi docházelo, že na Rosebud Creek se možná budu muset bez lidského doteku nějakou dobu obejít. Pokud si tedy znovu nevyvrtnu kotník a nenechám se nosit místní záchrannou službou ve formě hromady svalů a s jmenovkou Jacob Black. Nebo pokud Edward… A přesně tady jsem své myšlenky skoro násilně utínala. Jen žádné zbytečné snění.

„Forks bývala ta nejděsivější díra, jakou si dovedeš představit. Kino zavřeli v padesátých letech a potom už se tam děti tvého věku mohly bavit jen pitím laciného piva a…“ Hlasitě polkla, jak se příliš rychle zarazila. „Já ale mezi ně nikdy moc nezapadla. Moje rodina patřila odjakživa mezi místní bílou chátru, moji bratři a sestry brali všechno, co jim život nabízel, já ale chtěla víc. Dneska už vlastně nevím, co přesně to moje víc znamenalo,“ zasmála se, ale tenhle pokus o odlehčení jí moc nevyšel. „Swanovi se přistěhovali koncem září v devadesátém čtvrtém. Předtím žili celé generace v Seattlu, nikdo nechápal, proč si vybrali právě Forks. Charlie…“ Znovu se zarazila a já měla čas uvědomit si, že jsem ji poprvé slyšela vyslovit tátovo jméno s tím zvláštním něžným přídechem, který se jí občas připletl do mého jména. „Charlie nastupoval do posledního ročníku, ale později jsem se dozvěděla, že je starší. V Seattlu ho vyhodili ze dvou škol a jeho poslední průšvih byl taky důvodem, proč ho rodiče vzali z města. On… byl úžasný, všechny holky z něj byly paf. Já vlastně ani ne, byl natolik mimo mou ligu – ještě se to tak říká? – že mě ani nenapadlo myslet si na něj. Jenže se ukázalo, že on si myslel na mě. Myslím, že si mě vyhlídl hned první den. Netrápilo ho, že mi ještě není ani patnáct… Přesto to nechci házet na něj, byla to láska jako hrom, bez debat. A já do toho šla s tím, že takový kluk – vlastně už skoro muž - se se mnou nebude jen vodit za ručičku…“ Zmlkla, ale poznala jsem, že se jen ztratila ve vzpomínkách. Nechtěla přestat s vyprávěním.

„Nakonec se ukázalo, že jsem ho ohledně jeho mužných zkušeností trochu přecenila. Naše první společné Vánoce byly moc krásné, ale v půlce ledna jsem si koupila pár testů a…“

„Jak na to reagoval?“ zeptala jsem se šeptem. Chtěla jsem to vědět, zároveň mě ale děsilo, co se nejspíš dozvím.

„Neřekla jsem mu to,“ odvětila prostě. Vyrazilo mi to dech.

„Jak neřekla? Dál jsi s ním chodila? To nic nepoznal?“ Najednou mě štval i se zpětnou platností.

„Odjela jsem.“ Znělo to jako by se přiznávala k těžkému zločinu. „Byla jsem do něj blázen, Bello, ale pro jeho rodinu jsem byla póvl, jen malá coura z malého města.“ Zbytek koláče mi najednou zhořkl v puse. „Neměla jsem pevný plán, jen mlhavou a strašně naivní představu, že někde porodím, najdu dítěti skvělou rodinu a vrátím se k Charliemu. Jen jsem se modlila, aby si do té doby nezačal něco s některou z těch holek, co se na něj pořád lepily. I když… i s tím jsem vlastně počítala. Možná jsem jen doufala, že až se znovu objevím, vrátí se ke mně.“ Uvědomila jsem si, že přešla do šepotu. Pravděpodobně proto, aby se nerozbrečela. Hmátla jsem do míst, kde jsem ji tušila, a popadla ji nejspíš za tu samou ruku, kterou před chvílí ucukla. Byla pořád stejně horká a mozolnatá jako ten první večer, ale když jsem ji stiskla, nezdála se už ani trochu cizí. Když jsem se po půl vteřině chtěla odtáhnout, nepustila mě.

„Kam jsi odjela?“ napověděla jsem jí jemně.

„No přeci sem.“ Její ruka se v mé dlani prudce pohnula, nejspíš trhla rameny. „Ranč na Rosebud Creek patřil mé tetě. Mary byla sestra mého otce. Do rodiny moc nezapadla, nejspíš proto, že se odmítala vdát a porodit bandu takových, jako jsem byla já a mí sourozenci. Než jsem za ní přijela, nikdy jsme se neviděly. Ale stačilo pár hodin a jako bychom se znaly odjakživa.“ Teď jsem v Renéině hlasu slyšela bezpodmínečnou lásku. Nepletla jsem se. Vzpomínky ji naprosto pohltily. „Na ranči začínala jako pomocná síla, spoustu let šetřila, a když se bezdětní majitelé odstěhovali do domova pro seniory, ranč od nich koupila. Mary se s ničím moc nemazala, ale ani se zbytečně nevyptávala. Jak se blížil termín porodu, jen mi ubrala práce a přidala jídla. A jednou u večeře se mě prostě zeptala, jestli má připravit postýlku.“ Při tom slově se mámě znovu zadrhl hlas. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, ale i když se zdálo, že se uklidnila, nepokračovala. I teď jsem se mohla zeptat – Cos jí odpověděla? Ale bála jsem se. Bylo to, jako by se vrátil čas. Jako by se znovu rozhodovalo o mém dalším osudu. Jako by se Renée znovu rozhodovala.

„Neřekla jsem jí nic,“ vzlykla po několika nekonečných minutách. „A ona jen tak, bez dalšího mluvení, všechno připravila…“ Uvědomila jsem si, že mi ruku drtí tak silně, až skoro cítím praskání kůstek v zápěstí. Jemně jsem pohnula s prsty, chvíli trvalo, než její sevření povolilo.

 

„Co se stalo?“ zašeptala jsem. Nebyl důvod dál to odkládat. Renée se ve svém vyprávění dostala tak daleko, že už ho musela dokončit.

„Týden před tvým narozením přijela Charlieho matka,“ pronesla bezbarvým hlasem. „Nějak jí to došlo. Našla mě. Uhodila na mě, jak si to představuju dál. A já… neměla jsem ani vzdáleně dobrou odpověď. Nakonec jsem vykoktala odvar z toho svého původního pitomého plánu. Myslím, že právě na to byla připravená. Ulevilo se jí. Oznámila nám, že její krev nebude vychovávat nikdo cizí. Za pár dnů přijel doktor, kterého najala. Něco mi píchl, začala jsem rodit. Když jsem tě těsně po porodu chtěla vidět, měl připravenou další injekci. Nejspíš sedativa. Nezvládla jsem poskládat souvislou větu. Slyšela jsem křik dole v domě, teta se s ní nejspíš porvala, ale paní Swanová nakonec odjela a tebe vzala sebou.“

„Pamatuju si její hlas.“ Pořád jsem šeptala a nedovedla si představit, že ještě někdy dokážu promluvit nahlas. „To ona nejspíš tátovi nalinkovala život. Aspoň v těch prvních letech. Zařídila stěhování do Phoenixu. Našla mu práci. Umřela na rakovinu, když mi byly dva roky. Vždycky jsem na ni myslela jako na někoho, kdo mě zachránil, ale teď…“ Znovu jsem se otřásla, ale oproti reakci na sklouznutí nože po talíři byla tahle reakce nesrovnatelně… drásavější. Ten odpor vycházel z mého nitra.

„Já si tím jsem víc než jistá, Bello,“ řekla Renée konejšivě. Její palec mi jemně přejížděl přes roztřesené zápěstí. „Mary byla úžasná, ale líp než s lidmi to uměla s koňmi a s kravami. Popravdě jsem si ji nikdy neuměla představit, jak se stará o miminko. A musela by to udělat, protože já bych to nejspíš nezvládla. A ta sedativa po porodu… Možná jsem nemohla mluvit, ale pořád mi to docela myslelo. A já… Bello, já byla ráda, že to nemusím řešit. Že se můžu vymluvit na svou nehybnost. V duchu jsem se na Mary zlobila, že se Charlieho matku snaží zastavit. Vlastně jsem toužila jen spát. Zavřít oči a probudit se nejlíp za pár let… A to není všechno – víc, než to, že právě přicházím o své dítě, mě drtilo, že nejspíš navždycky přicházím o Charlieho…“ Uslyšela jsem tlumený vzlyk, jako by ho zdusila v jednom z polštářů. Pak znovu hluboký nádech. „Nemusíš měnit žádnou ze svých představ o minulosti. Já opravdu odmítla být matkou. Opravdu jsem se tě vzdala. Opustila tě…“

„Bylo ti patnáct, proboha.“ Můj hlas zněl ochraptěle, ale překvapivě klidně. Aspoň v tu chvíli. „Já si něco podobného neumím představit v nejbližších asi tak deseti letech. A to jsi ještě nevěděla, že nevidím. Nejspíš bys mi tu nemohla zařídit péči, jakou jsem měla ve městě. A taky bych nejspíš nikdy nezačala…“ Kousla jsem se do jazyka. Klavír ještě ne. Za nic na světě nedovolím, aby se dostala do potíží jen kvůli mému brnkání.

„Nezačala co?“ Poslouchala mě až příliš pozorně.

„Chodit do speciálních škol,“ vyhrkla jsem. „ A nepoznala bych tolik kamarádů se stejným hendikepem.“ Nemínila jsem přiznat, že množství kamarádů není moje nejsilnější stránka. Koneckonců – Angela občas vydá za celou partu.

„Ale stejně…“ A v téhle její extra krátké větě jsem slyšela tu umanutou a přitom bezradnou holku víc, než v celém tom dlouhém příběhu.

Tentokrát jsem její ruku pevně stiskla já. „Já vím,“ souhlasila jsem. „Ale stejně nemá cenu se kvůli tomu dál drásat. A teď bych si dala ještě kus koláče. Jen si nejdřív povolím knoflík na džínách.“

Vyskočila tak rychle, že se málem přerazila. Nůž skřípal o talíř nejmíň pětkrát, ale najednou mi ten zvuk nepřišel tak strašný.

Občas přeci musí člověk vydržet mnohem horší věci.

 

 

Edward

Jessica byla vytrvalá. A to nejen v posteli. Pochopil jsem to v momentě, kdy se před domem ozval povědomý zvuk jejího rozhodně neekologického SUV.

Pozoroval jsem ji tak, aby mě nezahlídla, i když ona se samozřejmě okatě vyhýbala pohledu k mým oknům. Vystoupila a předvedla celou sérii těch zpomalených, jako by líných pohybů, kterými mě ještě před pár týdny dostávala do kolen. Občas doslova.

Když už konečně byla venku, naklonila se zpátky do auta, aby si podala titěrnou koženou bundičku, jejímž jediným smyslem bylo upozornit na kozačky ve stejném odstínu. Navlíkla se do toho nevkusného a neskutečně sexy hadru, pak se otočila zády k domu a pořádně se předklonila, aby si ty pitomé letní kozačky hezky pomalinku vyrovnala a vytáhla těsně pod kolena. Měla sukni, samozřejmě. Hodně krátkou a hodně úzkou. Nemusel jsem se dívat moc pozorně, aby mi došlo, že pod ni už se s oblečením nenamáhala. Děkoval jsem bohu, že má táta prodlouženou směnu a i s mámou dorazí až večer.

Jessica se vydala ke vchodu. Měl jsem pár vteřin na vymyšlení strategie. Pohrozit jí příjezdem rodičů nemělo smysl. Táta vždycky respektoval moje soukromí, takže jsme si to se Stanleyovou bez zábran rozdávali kdykoliv – bez ohledu na něčí přítomnost, nebo nepřítomnost. Předstírat, že nejsem doma, by bylo naprosto stupidní – tady víc než jinde všichni záviseli na autě. A moje sto let nemyté Volvo, se kterým jsem se obtěžoval do garáže jen když napadlo pár stop sněhu, na ni cenilo lehce  promáčklý úsměv přímo zprostřed příjezdové cesty.

A tak když zazvonila, prostě jsem seběhl schody, zhluboka se nadechl a otevřel. V hlavě jsem měl úplně vymeteno, ale věděl jsem, co nechci. Doufal jsem, že to bude stačit.

Ta malá mrcha ale nejspíš použila svůj skvěle vyvinutý SSS – sedmý sexuální smysl. Než jsem se dostal dolů, rozepnula si až k pasu košili a rozhrnula ji do stran, takže teď přede mnou stála v podstatě jen v té titěrné bundě, která neměla šanci zakrýt ani procento z jejích vyhlášených koz. Netvářila se nijak lacině, vystačila si s obvyklým vědoucím úsměvem. Bez váhání mě sevřela v dlani – ne tak, aby to bolelo, ale dost na to, abych ji vzal na vědomí – a druhou rukou rychle našla bradavku pod mým oblíbeným domácím trikem.

„Tyhle prázdniny jsou prostě extrémně nudné,“ vydechla mi do tváře a přitiskla se ke mně boky. Moje hlava byla pořád totálně vymetená, ale ty idiotské hormony se rozhodly, že by to mohly převzít místo mozku. Na chvíli jsem zavřel oči a pokusil se soustředit. Jessičiny ruce ale neztrácely čas. Mně ho moc nezbývalo. Popadl jsem ji za zápěstí – vyjekla, takže jsem byl možná dost důrazný – a odtáhl ji od sebe na délku paží. Nepouštěl jsem ji; nepochyboval jsem, že ať řeknu cokoliv, fyzická obrana bude nejúčinnější.

Na okamžik mě napadlo, že by stačilo prostě ji vystrčit ze dveří a zamknout za ní. Ale najednou jsem to potřeboval říct.

„Sorry, Jess. Někoho mám. A tentokrát to není jenom o sexu.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

SarkaS

7)  SarkaS (19.03.2013 10:34)

Silvaren

6)  Silvaren (19.03.2013 09:04)

Mezi Bellou a Renée už to není napjaté, myslím, že jsou na dobré cestě. To, jak se jim dostáváš pod kůži, je úžasný. Na chvilku jsem Edovi nevěřila, že odolá. Ale odolal!

5)   (19.03.2013 08:50)

za co se ženská chceš sakra stydět ,za to,že my očekáváme romantický klavír,a ty nám servíruješ realitu nabouraného,vlastně nevzniklého ,vztahu mámy a dcery - je to tvůj příběh,tvoji hrdinové a my jen pokorně ( no někdy trochu agresivněji ) přijímáme každé písmeno ,přece nepíšeš telenovelu
tak už jsem klidná ... a mohu ti poděkovat za tu nálož odpovědí,patnáctiletá zblázněná holka na okraji ... navíc těhotná,to je tak moc,že se ani nedivím,jejím obavám o lásku Charlieho místo o dítě ... lásku poznala,ale dítě ??? - to by u ní musel propuknout 200%mateřský instinkt,aby se bránila - tchyně moc dobře věděla,jak ji v danou chvíli postavit mimo rozum
Bellina utěšující reakce odpovídá shodnosti věku - je to zvláštní paralela mezi časem vzpomínek a časem teď
asi bych měla být se svou mámou víc,díky

4)  martisek (19.03.2013 08:17)

Ten konec! Božínku minulost Renée je vážně doslova brutální a seznamovaní s Belou je strašně kouzelná. A Edward je taky hrozně moc fajn

KatkaB

3)  KatkaB (19.03.2013 06:51)

Včera už jsem tak dlouho vzhůru nevydržela, o to dřív jsem si přivstala ráno ;)
"Zavadila o mou nohu; ucukla, jako by se spálila. Fyzický kontakt nám zatím vůbec nešel. Vlastně jsem ani nevěřila, že se to někdy zlepší. Přistihla jsem se, že mi to chybí – obyčejný lidský dotek." Fyzický kontakt nám ZATÍM vůbec nešel. Bella dává svojí mámě tolik šancí... už jí dávno odpustila a moc si přeje, aby to klapalo

"Znovu se zarazila a já měla čas uvědomit si, že jsem ji poprvé slyšela vyslovit tátovo jméno s tím zvláštním něžným přídechem, který se jí občas připletl do mého jména." Bella je tak úžasně vyladěná na zvuky, svůj sluch využívá naplno k poznávání, když zrak nefunguje, a Ty to umíš tak hezky vystihnout ambro....

"„Odjela jsem.“ Znělo to jako by se přiznávala k těžkému zločinu."

"I teď jsem se mohla zeptat – Cos jí odpověděla? Ale bála jsem se. Bylo to, jako by se vrátil čas. Jako by se znovu rozhodovalo o mém dalším osudu. Jako by se Renée znovu rozhodovala." Tak moc to na mě působí....
"„Pamatuju si její hlas.“ Pořád jsem šeptala a nedovedla si představit, že ještě někdy dokážu promluvit nahlas." ... je v tom tolik, tolik emocí

"Koneckonců – Angela občas vydá za celou partu."

"Nůž skřípal o talíř nejmíň pětkrát, ale najednou mi ten zvuk nepřišel tak strašný. Občas přeci musí člověk vydržet mnohem horší věci." ...svatá pravda.

Jessica má obrovský sebevědomí, je to suverénka, která jde na věc přímo. A Edward odolal, i když byl doslova DRŽEN v šachu. Jde to. Chlap může couvnout, né že né. Jen na to musí mít koule. Třebaže jsou právě v ruce nějaký lehký Jess... Reneé, Bella i Edward byli tak moc dospělí, jejich životy je donutily dozrát dřív.
Tato kapitola byla úžasná. Děkuju abmro



leelee

2)  leelee (19.03.2013 00:15)

Někde na začátku povídky sem si říkala co je to za matku jenže tam byla nějaká pochybnost že to nebude tak jednoduchý
a prosim máme to tady
Edward ve svém pohledu prozrazuje že si věří víc než Bella... možná
A na konec hora svalů se jmenovkou Jakob... uvědomuješ si že sem kus následujícího textu přes slzy skkro neviděla?
Q

mispa

1)  mispa (18.03.2013 23:39)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek