Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Teta Mary, babička Swanová, dýňový koláč a poněkud nevkusná kožená bunda.

 

 

 

Bella

„Ještě kousek?“ Renée skoro nadskakovala nadšením, že mi chutná i její dýňový koláč. Citrónový pořád vedl, ale tahle nadýchaná slast mu šlapala na paty. „Dýně teď nemají sezónu,“ vysvětlovala mi zapáleně. „Ale počkej, až bude z čerstvých…“

„Možná už do té doby budu tak přecpaná, že mi tuk zaleje nervová zakončení a mně ochrnou chuťové buňky,“ prohlásila jsem smrtelně vážně.

„Cože?“ Ani se nesnažila zakrýt své zděšení.

Rozchechtala jsem se a jen nějakým nedopatřením jsem se neudusila kusem zavařené dýně. „Zase!“ jásala jsem jako pětileté dítě. Bylo příliš snadné nachytat ji a mě by to tím pádem nemělo tak těšit, ale ovlivňovala mě zvláštní rozjařenost, která rostla zároveň s tím, jak se blížil můj den D. Vlastně možná… můj a Edwardův den D. Ne, takhle to znělo pitomě, i když jsem si to řekla jen v duchu. Můj den D. Hotovo.

„Tsss,“ odfrkla si s hranou uražeností. „Jen si dělej srandu ze své stařičké matky,“ fňukla.

Polkla jsem a zhluboka se nadechla. Teď byla ta správná chvíle poptat se trochu víc na to, co mě tak moc zajímalo.

„No, myslím, že neznám nikoho, kdo má takhle stařičkou matku,“ začala jsem opatrně. Neodpověděla; cítila jsem, že se zvedla z postele, kde se předtím uvelebila u spodního čela, a po špičkách přeběhla k nočnímu stolku. Nůž trochu sklouzl po talíři, jak krájela další kus koláče. Při tom zvuku jsem se otřásla.

„Taky to nesnášel,“ řekla tiše. Neptala jsem se kdo. Bylo jasné, že je odhodlaná pokračovat. Znovu si sedla na postel, teď ale pomalu, opatrně, s dávkou špatně skrývaného ostychu. Mimoděk uhladila přehoz – nebylo těžké rozeznat ten povědomý zvuk. Zavadila o mou nohu; ucukla, jako by se spálila. Fyzický kontakt nám zatím vůbec nešel. Vlastně jsem ani nevěřila, že se to někdy zlepší. Přistihla jsem se, že mi to chybí – obyčejný lidský dotek. Charlie si na nějaké velké objímání nepotrpěl, ale neuběhl den, aby mě nepohladil po rameni, nezatahal za vlasy, nevlepil mi škrábavou pusu na tvář. Siobhan byla kapitola sama pro sebe. Pomalu mi docházelo, že na Rosebud Creek se možná budu muset bez lidského doteku nějakou dobu obejít. Pokud si tedy znovu nevyvrtnu kotník a nenechám se nosit místní záchrannou službou ve formě hromady svalů a s jmenovkou Jacob Black. Nebo pokud Edward… A přesně tady jsem své myšlenky skoro násilně utínala. Jen žádné zbytečné snění.

„Forks bývala ta nejděsivější díra, jakou si dovedeš představit. Kino zavřeli v padesátých letech a potom už se tam děti tvého věku mohly bavit jen pitím laciného piva a…“ Hlasitě polkla, jak se příliš rychle zarazila. „Já ale mezi ně nikdy moc nezapadla. Moje rodina patřila odjakživa mezi místní bílou chátru, moji bratři a sestry brali všechno, co jim život nabízel, já ale chtěla víc. Dneska už vlastně nevím, co přesně to moje víc znamenalo,“ zasmála se, ale tenhle pokus o odlehčení jí moc nevyšel. „Swanovi se přistěhovali koncem září v devadesátém čtvrtém. Předtím žili celé generace v Seattlu, nikdo nechápal, proč si vybrali právě Forks. Charlie…“ Znovu se zarazila a já měla čas uvědomit si, že jsem ji poprvé slyšela vyslovit tátovo jméno s tím zvláštním něžným přídechem, který se jí občas připletl do mého jména. „Charlie nastupoval do posledního ročníku, ale později jsem se dozvěděla, že je starší. V Seattlu ho vyhodili ze dvou škol a jeho poslední průšvih byl taky důvodem, proč ho rodiče vzali z města. On… byl úžasný, všechny holky z něj byly paf. Já vlastně ani ne, byl natolik mimo mou ligu – ještě se to tak říká? – že mě ani nenapadlo myslet si na něj. Jenže se ukázalo, že on si myslel na mě. Myslím, že si mě vyhlídl hned první den. Netrápilo ho, že mi ještě není ani patnáct… Přesto to nechci házet na něj, byla to láska jako hrom, bez debat. A já do toho šla s tím, že takový kluk – vlastně už skoro muž - se se mnou nebude jen vodit za ručičku…“ Zmlkla, ale poznala jsem, že se jen ztratila ve vzpomínkách. Nechtěla přestat s vyprávěním.

„Nakonec se ukázalo, že jsem ho ohledně jeho mužných zkušeností trochu přecenila. Naše první společné Vánoce byly moc krásné, ale v půlce ledna jsem si koupila pár testů a…“

„Jak na to reagoval?“ zeptala jsem se šeptem. Chtěla jsem to vědět, zároveň mě ale děsilo, co se nejspíš dozvím.

„Neřekla jsem mu to,“ odvětila prostě. Vyrazilo mi to dech.

„Jak neřekla? Dál jsi s ním chodila? To nic nepoznal?“ Najednou mě štval i se zpětnou platností.

„Odjela jsem.“ Znělo to jako by se přiznávala k těžkému zločinu. „Byla jsem do něj blázen, Bello, ale pro jeho rodinu jsem byla póvl, jen malá coura z malého města.“ Zbytek koláče mi najednou zhořkl v puse. „Neměla jsem pevný plán, jen mlhavou a strašně naivní představu, že někde porodím, najdu dítěti skvělou rodinu a vrátím se k Charliemu. Jen jsem se modlila, aby si do té doby nezačal něco s některou z těch holek, co se na něj pořád lepily. I když… i s tím jsem vlastně počítala. Možná jsem jen doufala, že až se znovu objevím, vrátí se ke mně.“ Uvědomila jsem si, že přešla do šepotu. Pravděpodobně proto, aby se nerozbrečela. Hmátla jsem do míst, kde jsem ji tušila, a popadla ji nejspíš za tu samou ruku, kterou před chvílí ucukla. Byla pořád stejně horká a mozolnatá jako ten první večer, ale když jsem ji stiskla, nezdála se už ani trochu cizí. Když jsem se po půl vteřině chtěla odtáhnout, nepustila mě.

„Kam jsi odjela?“ napověděla jsem jí jemně.

„No přeci sem.“ Její ruka se v mé dlani prudce pohnula, nejspíš trhla rameny. „Ranč na Rosebud Creek patřil mé tetě. Mary byla sestra mého otce. Do rodiny moc nezapadla, nejspíš proto, že se odmítala vdát a porodit bandu takových, jako jsem byla já a mí sourozenci. Než jsem za ní přijela, nikdy jsme se neviděly. Ale stačilo pár hodin a jako bychom se znaly odjakživa.“ Teď jsem v Renéině hlasu slyšela bezpodmínečnou lásku. Nepletla jsem se. Vzpomínky ji naprosto pohltily. „Na ranči začínala jako pomocná síla, spoustu let šetřila, a když se bezdětní majitelé odstěhovali do domova pro seniory, ranč od nich koupila. Mary se s ničím moc nemazala, ale ani se zbytečně nevyptávala. Jak se blížil termín porodu, jen mi ubrala práce a přidala jídla. A jednou u večeře se mě prostě zeptala, jestli má připravit postýlku.“ Při tom slově se mámě znovu zadrhl hlas. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, ale i když se zdálo, že se uklidnila, nepokračovala. I teď jsem se mohla zeptat – Cos jí odpověděla? Ale bála jsem se. Bylo to, jako by se vrátil čas. Jako by se znovu rozhodovalo o mém dalším osudu. Jako by se Renée znovu rozhodovala.

„Neřekla jsem jí nic,“ vzlykla po několika nekonečných minutách. „A ona jen tak, bez dalšího mluvení, všechno připravila…“ Uvědomila jsem si, že mi ruku drtí tak silně, až skoro cítím praskání kůstek v zápěstí. Jemně jsem pohnula s prsty, chvíli trvalo, než její sevření povolilo.

 

„Co se stalo?“ zašeptala jsem. Nebyl důvod dál to odkládat. Renée se ve svém vyprávění dostala tak daleko, že už ho musela dokončit.

„Týden před tvým narozením přijela Charlieho matka,“ pronesla bezbarvým hlasem. „Nějak jí to došlo. Našla mě. Uhodila na mě, jak si to představuju dál. A já… neměla jsem ani vzdáleně dobrou odpověď. Nakonec jsem vykoktala odvar z toho svého původního pitomého plánu. Myslím, že právě na to byla připravená. Ulevilo se jí. Oznámila nám, že její krev nebude vychovávat nikdo cizí. Za pár dnů přijel doktor, kterého najala. Něco mi píchl, začala jsem rodit. Když jsem tě těsně po porodu chtěla vidět, měl připravenou další injekci. Nejspíš sedativa. Nezvládla jsem poskládat souvislou větu. Slyšela jsem křik dole v domě, teta se s ní nejspíš porvala, ale paní Swanová nakonec odjela a tebe vzala sebou.“

„Pamatuju si její hlas.“ Pořád jsem šeptala a nedovedla si představit, že ještě někdy dokážu promluvit nahlas. „To ona nejspíš tátovi nalinkovala život. Aspoň v těch prvních letech. Zařídila stěhování do Phoenixu. Našla mu práci. Umřela na rakovinu, když mi byly dva roky. Vždycky jsem na ni myslela jako na někoho, kdo mě zachránil, ale teď…“ Znovu jsem se otřásla, ale oproti reakci na sklouznutí nože po talíři byla tahle reakce nesrovnatelně… drásavější. Ten odpor vycházel z mého nitra.

„Já si tím jsem víc než jistá, Bello,“ řekla Renée konejšivě. Její palec mi jemně přejížděl přes roztřesené zápěstí. „Mary byla úžasná, ale líp než s lidmi to uměla s koňmi a s kravami. Popravdě jsem si ji nikdy neuměla představit, jak se stará o miminko. A musela by to udělat, protože já bych to nejspíš nezvládla. A ta sedativa po porodu… Možná jsem nemohla mluvit, ale pořád mi to docela myslelo. A já… Bello, já byla ráda, že to nemusím řešit. Že se můžu vymluvit na svou nehybnost. V duchu jsem se na Mary zlobila, že se Charlieho matku snaží zastavit. Vlastně jsem toužila jen spát. Zavřít oči a probudit se nejlíp za pár let… A to není všechno – víc, než to, že právě přicházím o své dítě, mě drtilo, že nejspíš navždycky přicházím o Charlieho…“ Uslyšela jsem tlumený vzlyk, jako by ho zdusila v jednom z polštářů. Pak znovu hluboký nádech. „Nemusíš měnit žádnou ze svých představ o minulosti. Já opravdu odmítla být matkou. Opravdu jsem se tě vzdala. Opustila tě…“

„Bylo ti patnáct, proboha.“ Můj hlas zněl ochraptěle, ale překvapivě klidně. Aspoň v tu chvíli. „Já si něco podobného neumím představit v nejbližších asi tak deseti letech. A to jsi ještě nevěděla, že nevidím. Nejspíš bys mi tu nemohla zařídit péči, jakou jsem měla ve městě. A taky bych nejspíš nikdy nezačala…“ Kousla jsem se do jazyka. Klavír ještě ne. Za nic na světě nedovolím, aby se dostala do potíží jen kvůli mému brnkání.

„Nezačala co?“ Poslouchala mě až příliš pozorně.

„Chodit do speciálních škol,“ vyhrkla jsem. „ A nepoznala bych tolik kamarádů se stejným hendikepem.“ Nemínila jsem přiznat, že množství kamarádů není moje nejsilnější stránka. Koneckonců – Angela občas vydá za celou partu.

„Ale stejně…“ A v téhle její extra krátké větě jsem slyšela tu umanutou a přitom bezradnou holku víc, než v celém tom dlouhém příběhu.

Tentokrát jsem její ruku pevně stiskla já. „Já vím,“ souhlasila jsem. „Ale stejně nemá cenu se kvůli tomu dál drásat. A teď bych si dala ještě kus koláče. Jen si nejdřív povolím knoflík na džínách.“

Vyskočila tak rychle, že se málem přerazila. Nůž skřípal o talíř nejmíň pětkrát, ale najednou mi ten zvuk nepřišel tak strašný.

Občas přeci musí člověk vydržet mnohem horší věci.

 

 

Edward

Jessica byla vytrvalá. A to nejen v posteli. Pochopil jsem to v momentě, kdy se před domem ozval povědomý zvuk jejího rozhodně neekologického SUV.

Pozoroval jsem ji tak, aby mě nezahlídla, i když ona se samozřejmě okatě vyhýbala pohledu k mým oknům. Vystoupila a předvedla celou sérii těch zpomalených, jako by líných pohybů, kterými mě ještě před pár týdny dostávala do kolen. Občas doslova.

Když už konečně byla venku, naklonila se zpátky do auta, aby si podala titěrnou koženou bundičku, jejímž jediným smyslem bylo upozornit na kozačky ve stejném odstínu. Navlíkla se do toho nevkusného a neskutečně sexy hadru, pak se otočila zády k domu a pořádně se předklonila, aby si ty pitomé letní kozačky hezky pomalinku vyrovnala a vytáhla těsně pod kolena. Měla sukni, samozřejmě. Hodně krátkou a hodně úzkou. Nemusel jsem se dívat moc pozorně, aby mi došlo, že pod ni už se s oblečením nenamáhala. Děkoval jsem bohu, že má táta prodlouženou směnu a i s mámou dorazí až večer.

Jessica se vydala ke vchodu. Měl jsem pár vteřin na vymyšlení strategie. Pohrozit jí příjezdem rodičů nemělo smysl. Táta vždycky respektoval moje soukromí, takže jsme si to se Stanleyovou bez zábran rozdávali kdykoliv – bez ohledu na něčí přítomnost, nebo nepřítomnost. Předstírat, že nejsem doma, by bylo naprosto stupidní – tady víc než jinde všichni záviseli na autě. A moje sto let nemyté Volvo, se kterým jsem se obtěžoval do garáže jen když napadlo pár stop sněhu, na ni cenilo lehce  promáčklý úsměv přímo zprostřed příjezdové cesty.

A tak když zazvonila, prostě jsem seběhl schody, zhluboka se nadechl a otevřel. V hlavě jsem měl úplně vymeteno, ale věděl jsem, co nechci. Doufal jsem, že to bude stačit.

Ta malá mrcha ale nejspíš použila svůj skvěle vyvinutý SSS – sedmý sexuální smysl. Než jsem se dostal dolů, rozepnula si až k pasu košili a rozhrnula ji do stran, takže teď přede mnou stála v podstatě jen v té titěrné bundě, která neměla šanci zakrýt ani procento z jejích vyhlášených koz. Netvářila se nijak lacině, vystačila si s obvyklým vědoucím úsměvem. Bez váhání mě sevřela v dlani – ne tak, aby to bolelo, ale dost na to, abych ji vzal na vědomí – a druhou rukou rychle našla bradavku pod mým oblíbeným domácím trikem.

„Tyhle prázdniny jsou prostě extrémně nudné,“ vydechla mi do tváře a přitiskla se ke mně boky. Moje hlava byla pořád totálně vymetená, ale ty idiotské hormony se rozhodly, že by to mohly převzít místo mozku. Na chvíli jsem zavřel oči a pokusil se soustředit. Jessičiny ruce ale neztrácely čas. Mně ho moc nezbývalo. Popadl jsem ji za zápěstí – vyjekla, takže jsem byl možná dost důrazný – a odtáhl ji od sebe na délku paží. Nepouštěl jsem ji; nepochyboval jsem, že ať řeknu cokoliv, fyzická obrana bude nejúčinnější.

Na okamžik mě napadlo, že by stačilo prostě ji vystrčit ze dveří a zamknout za ní. Ale najednou jsem to potřeboval říct.

„Sorry, Jess. Někoho mám. A tentokrát to není jenom o sexu.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

27)  Kate (30.01.2014 17:50)

Renéein příběh je fakt silný! Jo, matky, které nalajnují svým synům životy... Známe...
Hezky Edward Jess odpálkoval!

kytka

26)  kytka (16.06.2013 11:11)

Edík je sladký. (a kdy není Vždycky si říkám, že už jsem chytrá a vím, jak by to mohlo být dále, ale ty vždycky překvapíš. To je ale právě skvělé a člověk se nenudí.
Děkuji za krásnou kapitolu. Mám sice delší prostoje, ale o to si to pak užívám a chrochtám.

matysekmj

25)  matysekmj (14.04.2013 19:45)

Vědět jak to bylo s René a narozením Belly je teda překvapení. Ze začátku jsem na ni byla naštvaná, ale teď? Myslím si, ale že kdyby ji hned po porodu viděla, tak by o ni i bojovala. V patnácti člověk málo kdy ví co chce,ale po porodu se to pohne i v patnáctileté. A kdo ví co Charliho matka nakukala jemu. Tyto jejich hovory je budou pěkně sbližovat. (doufám, protože ty vždycky překvapíš)
A Edward, Bože dej ať mu to vydrží
Ambři děkuji

milica

24)  milica (22.03.2013 11:52)

Juj, Renéina zpověď jak zajímavé vědět jak to bylo s ní a s Bellou.
Určitě je těžké být v patnácti matkou. To by nezvládl snad nikdo.
Bella jí chápe tak snad to bude k užitku.
Edward a Jessica tak nějak jsem čekala, že se to podělá a on podlehne...
Ale vydržel, tedy nevím co bude dál snad vydrží.
Díky Ambří a prosím piš dál...

morningstar

23)  morningstar (21.03.2013 16:20)

teda to povrtání se v Renéeině životě bylo teda něco a úplně neskutečně Renée obdivuju za tu její upřímnost, k Belle, ale hlavně sama k sobě, co ji nezabilo, to ji posílilo a řekla bych, že Bella je v tomhle hodně po ní ... a Charlie není špatnej chlap, má svý mouchy a zdrhnul, ale vychoval svojí dceru, dal jí, co byl schopný dát a co my ještě víme, co stálo za jeho odchodem .... no a Edward, chjooooo, ten mě dostává, chlapec si začíná dávat život dohromady, začíná chtít si ho dát dohromady, fakt mu přeju hodně sil a ačkoli vždycky bývá Bella označována či vykreslována jako nemotorná, tak fyzicky možná, ale to Edward je ten, co bývá méně jistější v chůzi života ... jsem zvědavá, jestli fakt tý Jessice odolá, neb tak člověk míní, štětky mění :D .... tak honem rychle s další kapčou, prosíííííííím

Lenka326

22)  Lenka326 (20.03.2013 20:53)

Ambři, tohle jsem potřebovala. A jak je u tebe zvykem, nic není takové, jak se zdálo na první pohled. Renée překvapila nejen Bellu, asi jsem měla čekat, že okolnosti Bellina narození byly složitější. Takže Charlie pocházel z bohaté rodiny? To mě asi šokovalo víc. Držím holkám palce, aby k sobě našly cestu.
A Edík, ještě před pár dny věčně nadržený Edík, odmítá sexuální predátorku Jessiku tím nejneuvěřitelnějším možným způsobem: „Sorry, Jess. Někoho mám. A tentokrát to není jenom o sexu.“
Myluju ho!!!!!!!!!!! A tebe taky.

21)  MayaMystery (20.03.2013 19:26)

20)  Seb (20.03.2013 18:01)

Úžasná kapitola a to trefné shrnutí na začátku mě vždycky dostane. Díky.

Lenka

19)  Lenka (20.03.2013 10:49)

Krásně nám to servíruješ a zase nás máš pěkně chycené na háčku (teda alespoň mě na 100%).
Zase naprosto úžasná kapitola.

Fanny

18)  Fanny (19.03.2013 23:18)

Minulost je minulost... Jsem ráda, že si to pomalu vyříkávají. A Edward? Vážně to řekl?

Kriss

17)  Kriss (19.03.2013 23:13)

Navrhuji postavit Ambře svatyni!!! Jsi prostě úžasná a každá kapitolka je skvělá!!!

Bye

16)  Bye (19.03.2013 23:04)

Vrním si tu blahem, jak moc reálný to vyprávění máš a jak ti to skvěle zapadá do sebe!
Samozřejmě (teď můžu dělat ramena, když jsem si to přečetla ) se ukazuje, že věci nejsou takové, jaké se jevily na první pohled. To je něco, co ovládáš perfektně - vyvoláš nějaký dojem, udržíš ho přesně tak dlouho, jak potřebuješ, a pak prostě zvedneš oponu. A čtenář jásá A navíc to servíruješ na tom mým oblíbeným zlatým podnosu, žejo.
Hele, a jak moc je vlastně ta Stanleyová vytrvalá?

ambra

15)  ambra (19.03.2013 20:42)

mispo, lee, Katuško, Martisku, haničko, Silvi, Sarko, Marcellko, Marvi, a., Jalle, eMuska, pikoušku, Yas - strašně moc děkuju za podporu, nakopávacímu týmu speciálně (mám teď takový fofr, že bez vás bych se asi hned tak nedonutila ) . Od soboty rána do úterka budu trošku trajdat po světě, takže bych strašně chtěla přidat kapitolu ještě před odjezdem . Budu se moc snažit;) .

Yasmini

14)  Yasmini (19.03.2013 19:18)


Vztah mezi matkou a dcerou, který neexistoval se satví těžce, ale obě chtějí a to je hlavní.
A Ed je sladkej.

piky

13)  piky (19.03.2013 19:13)

Mezi Renné a Bellou se konečně začínají vyjasňovat, ale je mi líto, že Bella neřekla své matce o klavíru - i když ji asi chápu
Renné měla svoje důvody, proč Bellu nehledala - a taky když vezmeme v úvahu, že ji bylo patnáct - neměla ani moc šancí, co dělat. :'-(
Edward a Jessica - nevím proč, ale já jsem se u té pasáže trochu i pochechtávala Ale chvilkama jsem se bála, že Edward podlehne A z té poslední věty jsem vyjuchaná ještě teď
ambři, už jsem ti říkala, že zbožňuju Tvé díla?

eMuska

12)  eMuska (19.03.2013 19:11)

no dohája! tam bolo toľko dokonalých miest, až sa mi točí hlava! normálne som bola v momente kľačania a pohľadov šokovaná, normálne ako keby si každú vetu konzultovala s nejakým mladíkom. je to brutálne uveriteľné, páči sa mi to! no a posledná veta...

Jalle

11)  Jalle (19.03.2013 16:29)

ako dokážu sedatíva zmeniť život...
o5 úžasná kapitola

10)  a. (19.03.2013 16:14)

skvělá, dechberoucí a naprosto uchvacující povídka

Marvi

9)  Marvi (19.03.2013 13:58)

Za začátku to vypadalo na radostnou kapitolku, ale to bys nebyla ty, abys mě nevyvedla z omylu. Renéein příběh je opravdu síla, na druhou stranu je skvělé, že si takto k sobě s Bellou nachází cestu. Pokud se někdy objeví Charlie jsem velmi zvědavá co se bude dít...
A Edward? Ten mě mile překvapil, je dobře že Jess odmítl, teda pokud ona to nechá jen tak, nebyla by to Jess, kdyby nepátrala proč... No jak říkám jsem zvědavá jak to bude dále.
Paráda Ambří!!!

Marcelle

8)  Marcelle (19.03.2013 12:47)

Renéein příběh byl , ale určitě pomohl jí a Belle pochopit vzájemný vztah. No a Edward překvapil

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still