Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Kate, Carlisle, někteří a někteří

 

 

 

 

Edward


Belle to muselo znít strašně jednoduše. Máme doma celkem slušný klavír a ty na něj můžeš chodit cvičit. Já si ale tímhle prohlášením mírně řečeno zavařil. Krátce po našem příjezdu do Montany a hlavně potom, co se Carlisle definitivně rozhodl, že nenechá mámu zdrogovat a chátrat v nějakém ústavu, jí našel místo v denním stacionáři při Forsythském baptistickém centru. Mně zněl odpudivě už ten název, ale když jsme se tam zajeli podívat, bylo rozhodnuto. Vedla to jistá Kate Denaliová, takový ten zažraný pošuk, co ho málem nerozeznáte od lidí, o které se má starat, ale tátu – a nakonec i mě – přesvědčila, že u nich máma bude šťastná. Z toho slova se mi dělala vyrážka, ale po pár dnech se ukázalo, že Kate zas tak moc nepřeháněla. Máma nedokázala být šťastná a pořád trčela uvízlá ve své jiné realitě, ale hlína za jejími dokonale pěstěnými nehty rozhodně nějak souvisela s tím, že vypadala klidně a spokojeně.

Klienti, jak Kate nazývala tu podivnou směsku schizofreniků, Alzheimrů a maniodepresivních psychotiků, trávili své dny v Centru malováním, plácáním divných výtvorů v keramické dílně, v kuchyni, která se nějakým záhadným způsobem obešla bez ostrých nástrojů, nebo ve skleníku, kde k mému úžasu opravdu něco rostlo.

V rohu jedné z místností stál i starý odřený klavír, což nás s tátou nejdřív vyděsilo, ale po pár dnech nás Kate ujistila, že si ho máma vůbec nevšímá.

Stacionář měl jen jedinou nevýhodu. O prázdninách byl jeho provoz omezený. Když jsem tátovi někdy na jaře slíbil, že se přes léto dokážu o mámu postarat, netušil jsem, že na konci července bude tak těžké tenhle slib dodržet.

„Potřebuješ víc času na učení? V polovině prázdnin?“ Katein hlas zněl mírně řečeno podezřívavě. Zrovna dnes musela být až otravně normální.

„Mám před sebou poslední ročník. A loni jsem tomu moc nedal. Táta nepřežije, když se nedostanu na nějakou dobrou univerzitu,“ povzdechl jsem si dramaticky a udělal na ni smutné oči. Měl jsem až trapně velkou sbírku zkušeností s tím, že zabírají ještě líp než plachý úsměv. Trochu zrudla a vzápětí se zamračila, jako by se za svou reakci styděla. Nebyla v tom sama. Taky jsem se styděl, že na ni používám svoje pitomé triky, ale nějak jsem tušil, že tu věc – Bella u Alicina piána – musím zrealizovat co nejdřív. S každým dalším dnem se totiž můj slib čím dál víc podobal žvástu pubertálního blbečka, co chce zaujmout, a neví jak.

„Víš že oficiální žádost musí podat tvůj otec,“ vzdychla rezignovaně. „A nejlépe osobně,“ dodala a znovu trochu zčervenala. Tentokrát jsem s tím ale neměl nic společného.

„Jasně, jen jsem ho sem nechtěl posílat, dokud nebudu vědět, že máme nějakou šanci.“ Tenhle úsměv byl upřímný. To, co se mi včera po návratu od Belly zdálo tak strašně nepravděpodobné, se najednou až příliš podobalo naději…

„Může se tu stavit ještě dneska?“ zkusil jsem to opatrně. Kate zrudla ještě víc. Co se to s ní, kruci…

„Určitě, dnes jsem tu až do šesti,“ přikývla horlivě. Po tom předchozím váhání to byl nečekaný obrat. Moje nadšení trochu zchladil fakt, že jsem tátovi o téhle misi ještě nic neřekl. Budu se za ním muset stavit v práci. A vymyslet si jinou historku. On mi na touhu po samostudiu neskočí, o tom jsem nepochyboval.

„Super,“ pokusil jsem se udržet si původní optimismus. „Určitě dorazí včas.“ Kate si bezděčným pohybem upravila vlasy a vyprovodila mě až k hlavnímu vchodu.

 

***

 

„Bella Swanová bude cvičit na Alicině piánu?“ Táta vypadal tak rozhozeně, že jsem okamžitě litoval svého rozhodnutí říct mu prostě… pravdu.

„Je vážně moc dobrá, tati, ve Phoenixu ji učila jedna z nejlepších koncertních pianistek.“ Říkat mu jméno nemělo smysl. Pro tátu byla hudba něco jako pokus mimozemšťanů navázat s námi kontakt. A podle něj ne zrovna povedený pokus.

„Kdyby se to dozvěděla maminka…“ Zajel si oběma rukama do rozcuchaných vlasů a zavřel oči. Pravděpodobně si tu katastrofu právě představoval. Bodlo mě u srdce. Pamatoval jsem si chlapa, který byl chodící reklamou na svůj byznys. Cvičíval pětkrát týdně. Každý pátek kosmetika, masáž, kadeřník, pedikúra a manikúra. Vždycky vypadal minimálně o pět let mladší. Zato teď… Šedivějící neupravené vlasy, vrásky, které se stářím neměly vůbec nic společného, povolené svaly, ale hlavně jeho oči… Když je znovu otevřel, díval se na mě stařec.

„Stojí to za to riziko, Edwarde?“ vydechl vyčerpaně.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem přes sevřené hrdlo dokázal promluvit. si byl ještě před pár dny jistý, že na nic hezkého už do smrti nemám nárok. Teď jsem pochopil, že tátova jistota musela být mnohem… děsivější. Já se mohl za rok sbalit a vypadnout. On bude navždy svázán se ženou, která ho nebere na vědomí, se ženou, která mu nikdy ani na vteřinu nedovolí zapomenout, co se tehdy stalo…

„Nepřijde na to, tati, slibuju,“ zachraptěl jsem. Zase to slovo. Se sliby bych měl začít šetřit. Není vždycky jednoduché dodržet je.

„Stojí ti za to?“ zopakoval jen s malou obměnou.

Přikývl jsem a doufal, že se nepletu.

 

***

 

„Takže tvému tátovi to nevadí?“ ujišťovala se opatrně.

„Nikomu to nevadí,“ zdůraznil jsem. „A někteří jsou dokonce nadšení,“ zašklebil jsem se, i když jsem si byl jistý, že ji tahle poznámka přivede do rozpaků.

Někteří mě ještě neslyšeli hrát,“ usadila mě. Rozpaky? Jak mě taková pitomost mohla vůbec napadnout? Zachechtal jsem se a uvelebil se pohodlněji v křesle u okna. Natáhl jsem nohu a nacvičeným pohybem odhrnul záclonu, ale tentokrát jsem absolutně nedokázal vnímat, co se děje venku. Mou plnou pozornost měl telefon a Bellin hlas v něm.

Někteří nepochybují, že hraješ skvěle.“ Znělo to vážněji, než jsem plánoval. Nejspíš proto, že jsem o tom byl naprosto přesvědčený. Jistě, vzpomínka na Alici a její dokonalé výkony tu bude vždycky, jenže u Belly jsem měl pocit, že ji hraní opravdu baví. Nedělala to proto, že se to od ní očekávalo.

Někteří jsou zřejmě neléčení optimisti.“ Ona zvážnět odmítala. Já ale na chvíli musel zavřít oči. Optimista? K uvažování, do jaké kategorie patřím, jsem se před Aliciným zmizením nějak nestihl dostat. A po něm to ztratilo smysl… Všechno ztratilo smysl. Tak jak je možné, že vlasy a dech Belly Swanové tak moc voněly nadějí?

Někteří prostě potřebují nějakou pozitivní zprávu. Tak jim laskavě nekaž radost, Isabello Swanová.“ Ten den jsem si už podruhé vyzkoušel, že upřímnost má něco do sebe. Jenže tátu jsem znal. Mohl jsem odhadnout, jak zareaguje, kdežto Bella… Napadlo mě, že ona je jedna z těch lidí, co zůstávají nepředvídatelní, i když je znáte spoustu let. Líbilo se mi to. Tak moc se mi to líbilo…

„Nechci nikomu kazit radost. Jen tomu nějak nemůžu uvěřit.“ Jo, tohle bylo přesně ono. Její přidrzlá rozvernost zmizela. Najednou skoro šeptala. „Tohle všechno měl být totální průšvih, Edwarde. Montana? Trochu lepší název pro největší zapadákov planety. Máma? Ženská, kterou jsem nikdy neviděla. A jako bonus nulová šance, že se v nejbližších asi tak sto letech dostanu ke klavíru. A pak je všechno jinak a k tomu všemu ještě… ty…“ Přistihl jsem se, že už nemám nohy pohodlně vyložené na parapetu. Seděl jsem celý strnulý a rovný a lapal každé její tiché slovo, každý roztřesený nádech. Telefon znamenal požehnání. Bylo to tak fér, když ona neviděla můj výraz, ale ani já neviděl její. Možná tenhle fakt způsobil, že dokázala říct to, co právě řekla.

A i když jsem si ještě před chvílí plánoval, že za ní už zítra zajedu, napadlo mě něco jiného. Jistě, budu muset strávit ten otravný detail jménem Jacob Black, který se od ní nejspíš nehne, ale za tohle mi to stojí.

„Za jak dlouho budeš moct trochu víc chodit?“ zeptal jsem se odhodlaně.

„Tvůj táta si myslí, že když budu vzorná pacientka, tak za týden by to mohlo být v pohodě,“ odpověděla s nezvyklou pokorou.

„Tak buď vzorná, prosím, Bello. Můžu ti volat každý den? Když to s tvou nohou klapne, vyzvednu tě za týden. Budu tě k nám vozit, ale když budeš později chtít – až se dá tvůj kotník úplně do pořádku – je to sem sotva kilometr. Stačí, když využiješ malý most přes Rosebud Creek. Je jen pro pěší, vlastně jen trochu lepší lávka, ale…“

„Edwarde?“ přerušila mě.

„Jo? Zase moc mluvím, já vím…“

„Hrozně se bojím. Poslední měsíc byl fakt děsný a tohle…“

„Poslední rok byl víc než děsný.“

„Povíš mi o tom?“

„A ty mně?“

„Říkala jsem ti, že se bojím.“

„Nemůžeš být vyděšenější než já.“

„Baví tě hádat se se mnou.“

„Baví mě mluvit s tebou.“

„Nepřijde ti to divné?“

„Zakládám si na své divnosti. Jako každý chudák, který nemá nic lepšího k předvedení.“

„Nikdy nevím, jestli s tebou mám držet lehčí tón, nebo…“

„To je fuk, Bello, jen se mnou mluv, ano?“ Najednou mi to moje předsevzetí připadalo jako totální pitomost. Týden ji nevidět. Týden s ní jen mluvit. Ale byl to nejlepší způsob, jak naše šance aspoň trochu vyrovnat. Tentokrát jsem to chtěl udělat správně. Všechno. Byl jsem si jistý, že podobných nadějí na únik už mě moc nečeká. Nehodlal jsem to podělat. A v tu chvíli jsem si byl naprosto jistý, že to nepodělám.

Rozloučili jsme se o hodinu později.

Když jsem to konečně položil, ukázal mi telefon čtyři nepřijaté hovory od Jessicy Stanleyové. Došlo mi, že zmačkat a vyhodit svůj starý život a prostě začít žít nový nebude tak snadné, jak jsem si představoval.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

kytka

9)  kytka (04.03.2013 17:47)

Maruško, je to prostě skvělé. Díky za báječné čtení.

Iwka

8)  Iwka (04.03.2013 16:35)

Ach, už je to tu zas... Ty a to, jak umíš krásné věci šikovně provonět bolestí. Jako bych v jejich sblížení úplně cítila katastrofu. Jsem tou smrtonosnou krásou paralyzována a doufám, že jim nedáš moc zabrat.
Když to vezmu úplně metaforicky, napadá mě, že se cítím tak trochu jako pozorovatel fénixe. A něco ve mně ví, že jednou shoří a bude po něm, ale něco jiného si prostě jen chce užívat toho krásného peří a všeho, dokud to tu je. Jenže příslib toho špatného nevymažeš. Já jen doufám, že je necháš z toho popela zase vstát. (Asi jsem fakt měkká, ale když oni jsou takoví chudinkové ňuňatý a já pro ně potřebuju happyend! )

BTW nedokážu se nabažit toho, jak moc dobře píšeš, opět!

eMuska

7)  eMuska (04.03.2013 14:50)

Ja odpadnem! Vlasy a dech Belly bol dokonalý moment - a bolo ich tam ešte stovky, som maximálne nadšená, ja toho tvojho Edwarda strašne žeriem!!!

Kim

6)  Kim (04.03.2013 14:25)

Nádhera. Jsem unešená... jako obvykle!

KatkaB

5)  KatkaB (04.03.2013 14:01)

"Bodlo mě u srdce. Pamatoval jsem si chlapa, který byl chodící reklamou na svůj byznys. Cvičíval pětkrát týdně. Každý pátek kosmetika, masáž, kadeřník, pedikúra a manikúra. Vždycky vypadal minimálně o pět let mladší. Zato teď… Šedivějící neupravené vlasy, vrásky, které se stářím neměly vůbec nic společného, povolené svaly, ale hlavně jeho oči… Když je znovu otevřel, díval se na mě stařec." "vrásky, které se stářím neměly nic společného"

"Někteří" byli perfektní

"„Nepřijde ti to divné?“
„Zakládám si na své divnosti. Jako každý chudák, který nemá nic lepšího k předvedení.“" to jsou perličky
Nádherný díl, děkuju ambro

morningstar

4)  morningstar (04.03.2013 13:24)

no teda, Bella dokázala hodně rychle Edwarda vytrhnout z jeho apatie, jenže on má sklony chodit do extrémů a tak se ho bude muset naučit taky hezky krotit, odhaduju, že to nebudou mít až tak jednoduchý, a to všichni ... dozvíme se, co se doopravdy stalo s Alicí? docela bych si přála, aby se ukázalo, že v záchvatu vzdoru utekla, třeba s Jasperem ;) ale to mám zase asi moc romantický oči, že? ... moc se těším na další dílek a moc prosím, aby byl co nejdřív

Marvi

3)  Marvi (04.03.2013 11:49)

Pěkně se rozmluvili ke konci a začínám se děsit toho co přijde a zároveň doufám, že to nebude moc brzo. No jsem zvědavá jak se Edwardovi povede utajit hudbu před Esme, podle mě to za nějakou dobu praskne a třeba to Esme pomůže, nebo taky ne... No jsem zvědavá co chystáš a moc se na to těším!!!!

leelee

2)  leelee (04.03.2013 00:36)

Takovýhle rozhovory si dokážu celkem živě představit... že by to bylo tím že takhle cekem často mluvím? Možná.
Každopádně to nemá chybu
Q

SarkaS

1)  SarkaS (04.03.2013 00:01)

Kdyby v tom nebyl ten osten přicházející katastrofy, určitě bych se tu blahem nadnášela. Takhle se jen kroutím nad tím, kdy to přijde a ten hezký obrázek se promění v kupičku barevných střepů.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek