Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Kate, Carlisle, někteří a někteří

 

 

 

 

Edward


Belle to muselo znít strašně jednoduše. Máme doma celkem slušný klavír a ty na něj můžeš chodit cvičit. Já si ale tímhle prohlášením mírně řečeno zavařil. Krátce po našem příjezdu do Montany a hlavně potom, co se Carlisle definitivně rozhodl, že nenechá mámu zdrogovat a chátrat v nějakém ústavu, jí našel místo v denním stacionáři při Forsythském baptistickém centru. Mně zněl odpudivě už ten název, ale když jsme se tam zajeli podívat, bylo rozhodnuto. Vedla to jistá Kate Denaliová, takový ten zažraný pošuk, co ho málem nerozeznáte od lidí, o které se má starat, ale tátu – a nakonec i mě – přesvědčila, že u nich máma bude šťastná. Z toho slova se mi dělala vyrážka, ale po pár dnech se ukázalo, že Kate zas tak moc nepřeháněla. Máma nedokázala být šťastná a pořád trčela uvízlá ve své jiné realitě, ale hlína za jejími dokonale pěstěnými nehty rozhodně nějak souvisela s tím, že vypadala klidně a spokojeně.

Klienti, jak Kate nazývala tu podivnou směsku schizofreniků, Alzheimrů a maniodepresivních psychotiků, trávili své dny v Centru malováním, plácáním divných výtvorů v keramické dílně, v kuchyni, která se nějakým záhadným způsobem obešla bez ostrých nástrojů, nebo ve skleníku, kde k mému úžasu opravdu něco rostlo.

V rohu jedné z místností stál i starý odřený klavír, což nás s tátou nejdřív vyděsilo, ale po pár dnech nás Kate ujistila, že si ho máma vůbec nevšímá.

Stacionář měl jen jedinou nevýhodu. O prázdninách byl jeho provoz omezený. Když jsem tátovi někdy na jaře slíbil, že se přes léto dokážu o mámu postarat, netušil jsem, že na konci července bude tak těžké tenhle slib dodržet.

„Potřebuješ víc času na učení? V polovině prázdnin?“ Katein hlas zněl mírně řečeno podezřívavě. Zrovna dnes musela být až otravně normální.

„Mám před sebou poslední ročník. A loni jsem tomu moc nedal. Táta nepřežije, když se nedostanu na nějakou dobrou univerzitu,“ povzdechl jsem si dramaticky a udělal na ni smutné oči. Měl jsem až trapně velkou sbírku zkušeností s tím, že zabírají ještě líp než plachý úsměv. Trochu zrudla a vzápětí se zamračila, jako by se za svou reakci styděla. Nebyla v tom sama. Taky jsem se styděl, že na ni používám svoje pitomé triky, ale nějak jsem tušil, že tu věc – Bella u Alicina piána – musím zrealizovat co nejdřív. S každým dalším dnem se totiž můj slib čím dál víc podobal žvástu pubertálního blbečka, co chce zaujmout, a neví jak.

„Víš že oficiální žádost musí podat tvůj otec,“ vzdychla rezignovaně. „A nejlépe osobně,“ dodala a znovu trochu zčervenala. Tentokrát jsem s tím ale neměl nic společného.

„Jasně, jen jsem ho sem nechtěl posílat, dokud nebudu vědět, že máme nějakou šanci.“ Tenhle úsměv byl upřímný. To, co se mi včera po návratu od Belly zdálo tak strašně nepravděpodobné, se najednou až příliš podobalo naději…

„Může se tu stavit ještě dneska?“ zkusil jsem to opatrně. Kate zrudla ještě víc. Co se to s ní, kruci…

„Určitě, dnes jsem tu až do šesti,“ přikývla horlivě. Po tom předchozím váhání to byl nečekaný obrat. Moje nadšení trochu zchladil fakt, že jsem tátovi o téhle misi ještě nic neřekl. Budu se za ním muset stavit v práci. A vymyslet si jinou historku. On mi na touhu po samostudiu neskočí, o tom jsem nepochyboval.

„Super,“ pokusil jsem se udržet si původní optimismus. „Určitě dorazí včas.“ Kate si bezděčným pohybem upravila vlasy a vyprovodila mě až k hlavnímu vchodu.

 

***

 

„Bella Swanová bude cvičit na Alicině piánu?“ Táta vypadal tak rozhozeně, že jsem okamžitě litoval svého rozhodnutí říct mu prostě… pravdu.

„Je vážně moc dobrá, tati, ve Phoenixu ji učila jedna z nejlepších koncertních pianistek.“ Říkat mu jméno nemělo smysl. Pro tátu byla hudba něco jako pokus mimozemšťanů navázat s námi kontakt. A podle něj ne zrovna povedený pokus.

„Kdyby se to dozvěděla maminka…“ Zajel si oběma rukama do rozcuchaných vlasů a zavřel oči. Pravděpodobně si tu katastrofu právě představoval. Bodlo mě u srdce. Pamatoval jsem si chlapa, který byl chodící reklamou na svůj byznys. Cvičíval pětkrát týdně. Každý pátek kosmetika, masáž, kadeřník, pedikúra a manikúra. Vždycky vypadal minimálně o pět let mladší. Zato teď… Šedivějící neupravené vlasy, vrásky, které se stářím neměly vůbec nic společného, povolené svaly, ale hlavně jeho oči… Když je znovu otevřel, díval se na mě stařec.

„Stojí to za to riziko, Edwarde?“ vydechl vyčerpaně.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem přes sevřené hrdlo dokázal promluvit. si byl ještě před pár dny jistý, že na nic hezkého už do smrti nemám nárok. Teď jsem pochopil, že tátova jistota musela být mnohem… děsivější. Já se mohl za rok sbalit a vypadnout. On bude navždy svázán se ženou, která ho nebere na vědomí, se ženou, která mu nikdy ani na vteřinu nedovolí zapomenout, co se tehdy stalo…

„Nepřijde na to, tati, slibuju,“ zachraptěl jsem. Zase to slovo. Se sliby bych měl začít šetřit. Není vždycky jednoduché dodržet je.

„Stojí ti za to?“ zopakoval jen s malou obměnou.

Přikývl jsem a doufal, že se nepletu.

 

***

 

„Takže tvému tátovi to nevadí?“ ujišťovala se opatrně.

„Nikomu to nevadí,“ zdůraznil jsem. „A někteří jsou dokonce nadšení,“ zašklebil jsem se, i když jsem si byl jistý, že ji tahle poznámka přivede do rozpaků.

Někteří mě ještě neslyšeli hrát,“ usadila mě. Rozpaky? Jak mě taková pitomost mohla vůbec napadnout? Zachechtal jsem se a uvelebil se pohodlněji v křesle u okna. Natáhl jsem nohu a nacvičeným pohybem odhrnul záclonu, ale tentokrát jsem absolutně nedokázal vnímat, co se děje venku. Mou plnou pozornost měl telefon a Bellin hlas v něm.

Někteří nepochybují, že hraješ skvěle.“ Znělo to vážněji, než jsem plánoval. Nejspíš proto, že jsem o tom byl naprosto přesvědčený. Jistě, vzpomínka na Alici a její dokonalé výkony tu bude vždycky, jenže u Belly jsem měl pocit, že ji hraní opravdu baví. Nedělala to proto, že se to od ní očekávalo.

Někteří jsou zřejmě neléčení optimisti.“ Ona zvážnět odmítala. Já ale na chvíli musel zavřít oči. Optimista? K uvažování, do jaké kategorie patřím, jsem se před Aliciným zmizením nějak nestihl dostat. A po něm to ztratilo smysl… Všechno ztratilo smysl. Tak jak je možné, že vlasy a dech Belly Swanové tak moc voněly nadějí?

Někteří prostě potřebují nějakou pozitivní zprávu. Tak jim laskavě nekaž radost, Isabello Swanová.“ Ten den jsem si už podruhé vyzkoušel, že upřímnost má něco do sebe. Jenže tátu jsem znal. Mohl jsem odhadnout, jak zareaguje, kdežto Bella… Napadlo mě, že ona je jedna z těch lidí, co zůstávají nepředvídatelní, i když je znáte spoustu let. Líbilo se mi to. Tak moc se mi to líbilo…

„Nechci nikomu kazit radost. Jen tomu nějak nemůžu uvěřit.“ Jo, tohle bylo přesně ono. Její přidrzlá rozvernost zmizela. Najednou skoro šeptala. „Tohle všechno měl být totální průšvih, Edwarde. Montana? Trochu lepší název pro největší zapadákov planety. Máma? Ženská, kterou jsem nikdy neviděla. A jako bonus nulová šance, že se v nejbližších asi tak sto letech dostanu ke klavíru. A pak je všechno jinak a k tomu všemu ještě… ty…“ Přistihl jsem se, že už nemám nohy pohodlně vyložené na parapetu. Seděl jsem celý strnulý a rovný a lapal každé její tiché slovo, každý roztřesený nádech. Telefon znamenal požehnání. Bylo to tak fér, když ona neviděla můj výraz, ale ani já neviděl její. Možná tenhle fakt způsobil, že dokázala říct to, co právě řekla.

A i když jsem si ještě před chvílí plánoval, že za ní už zítra zajedu, napadlo mě něco jiného. Jistě, budu muset strávit ten otravný detail jménem Jacob Black, který se od ní nejspíš nehne, ale za tohle mi to stojí.

„Za jak dlouho budeš moct trochu víc chodit?“ zeptal jsem se odhodlaně.

„Tvůj táta si myslí, že když budu vzorná pacientka, tak za týden by to mohlo být v pohodě,“ odpověděla s nezvyklou pokorou.

„Tak buď vzorná, prosím, Bello. Můžu ti volat každý den? Když to s tvou nohou klapne, vyzvednu tě za týden. Budu tě k nám vozit, ale když budeš později chtít – až se dá tvůj kotník úplně do pořádku – je to sem sotva kilometr. Stačí, když využiješ malý most přes Rosebud Creek. Je jen pro pěší, vlastně jen trochu lepší lávka, ale…“

„Edwarde?“ přerušila mě.

„Jo? Zase moc mluvím, já vím…“

„Hrozně se bojím. Poslední měsíc byl fakt děsný a tohle…“

„Poslední rok byl víc než děsný.“

„Povíš mi o tom?“

„A ty mně?“

„Říkala jsem ti, že se bojím.“

„Nemůžeš být vyděšenější než já.“

„Baví tě hádat se se mnou.“

„Baví mě mluvit s tebou.“

„Nepřijde ti to divné?“

„Zakládám si na své divnosti. Jako každý chudák, který nemá nic lepšího k předvedení.“

„Nikdy nevím, jestli s tebou mám držet lehčí tón, nebo…“

„To je fuk, Bello, jen se mnou mluv, ano?“ Najednou mi to moje předsevzetí připadalo jako totální pitomost. Týden ji nevidět. Týden s ní jen mluvit. Ale byl to nejlepší způsob, jak naše šance aspoň trochu vyrovnat. Tentokrát jsem to chtěl udělat správně. Všechno. Byl jsem si jistý, že podobných nadějí na únik už mě moc nečeká. Nehodlal jsem to podělat. A v tu chvíli jsem si byl naprosto jistý, že to nepodělám.

Rozloučili jsme se o hodinu později.

Když jsem to konečně položil, ukázal mi telefon čtyři nepřijaté hovory od Jessicy Stanleyové. Došlo mi, že zmačkat a vyhodit svůj starý život a prostě začít žít nový nebude tak snadné, jak jsem si představoval.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

29)  Kate (22.01.2014 20:20)

KATE Denali a Carlisle? A oni zavřeli Esme do nějakého centra? :'-( To snad... Je mi jí strašně líto. :( Telefonát Belly a Edward byl krásný.
"Zato teď… Šedivějící neupravené vlasy, vrásky, které se stářím neměly vůbec nic společného, povolené svaly, ale hlavně jeho oči… Když je znovu otevřel, díval se na mě stařec."
"Teď jsem pochopil, že tátova jistota musela být mnohem… děsivější. Já se mohl za rok sbalit a vypadnout. On bude navždy svázán se ženou, která ho nebere na vědomí, se ženou, která mu nikdy ani na vteřinu nedovolí zapomenout, co se tehdy stalo…" :'-( Děkuju!

matysekmj

28)  matysekmj (13.04.2013 15:35)

Tak jo, po delší době opět tady Co napsat k tvým písmenkám, je to krása, nádhera.... Tvoje psaní je prostě kouzelné a já si ho se vším všudy užívám.
Jejich sbližování je tak romantické, i když nad nimi visí *otravný detail jménem Jacob Black*:D

milica

27)  milica (22.03.2013 09:48)

Nádhera, nádhera, nádhera.......
Miluju jejich sbližování, miluju jejich telefonování.
Miluju jak píšeš .....

ambra

26)  ambra (10.03.2013 21:26)

V některých bodech se člověk strašně rád opakuje: Udělaly jste mi OHROMNOU radost, ženy . Jsem vděčná, že čtete, tisíckrát vděčnější, když níže něco utrousíte;)

Bye

25)  Bye (09.03.2013 17:24)

Ovšem, takhle to utnout!
Edwarde, dal sis snad nějaký předsevzetí - věci se dělají jak? Správně. Věci se dělají správně!
Pěkně si se čtenářem manipuluješ... Ale no tak - říkám si - Kate je zakoukaná do Carlislea? Nemá nárok, ten má jen Esme. A vzápětí ho vylíčíš jako zlomenýho starce bez nároku na kapku štěstí a já v duchu křičím - Kate! Kate ze stacionáře na tebe čeká!
Nojo, ale co s Esme... :-(
A pak si tady prostě pomlaskávám nad těmi náznaky, co se stalo s Alicí, kdy ani náhodou nepřekročíš tu hranici, kdy by to mohlo někomu dojít, ale zároveň se okolo ní motáš tak blízko, že všichni natahujem krky, co kdyby šlo něco zahlídnout.
A vychutnávám si Edwardovy trefné úvahy a telefonní hovor - jako na tenise, když se výměna daří.
Další, prosím.

julie

24)  julie (08.03.2013 13:00)

„Baví tě hádat se se mnou.“
„Baví mě mluvit s tebou.“
„Nepřijde ti to divné?“
„Zakládám si na své divnosti."

Ambro,je to nádhera!!!

23)   (07.03.2013 18:30)

" Já se mohl za rok sbalit a vypadnout. On bude navždy svázán se ženou, která ho nebere na vědomí, se ženou, která mu nikdy ani na vteřinu nedovolí zapomenout, co se tehdy stalo ..."
tohle je tak pravdivé a bolavé,až z toho mrazí ... jednou jsme si vybrali,a jen zbabělec hodí změněného člověka přes palubu ... ale je to ještě život ?? ... jak velký kříž je třeba nést ... nechci Carlislea soudit,ať už se POTKÁ s Kate nebo ne ... jen ho pochopím
" zmačkat a vyhodit svůj starý život a prostě začít žít nový nebude tak snadné .." další třeskutá pravda,holka jak ty to děláš,že vyhmátneš s rádoby lehkostí ty tristní životní srážky
fascinuje mně ,že lávka pro pěší je na dosah ... a jsem celá zamotaná do jejich rozhovorů,které skrývají tolik drobných poznání ... vzájemných i o sobě samých
prosím nech prádlo ještě chvíli být

Silvaren

22)  Silvaren (06.03.2013 10:17)

ááááách Už jsou zaháknutí! Náramně jsem užila každý řádek, prostě nádhera.
Tohle mě dostalo: „Zakládám si na své divnosti. Jako každý chudák, který nemá nic lepšího k předvedení.“ - ale něco na tom bude.

21)  Petris (06.03.2013 09:21)

Ahoj Ambři, Tvé pauzy mě zabíjí, ale ta eufórie, když začneš přidávat, jsem unešená, nadšená a natěšená, už se nemůžu dočkat večera.
Moc jim držím palce, protože Tě znám a s Tebou to nebudou mít snadné!

ambra

20)  ambra (06.03.2013 08:52)

Ááááách, já vás prostě miluju . Večer zabojuju, prádlo ještě počká .

Luciana

19)  Luciana (05.03.2013 21:22)

Drahá Ambro, nechala jsem si tě jako třešinku na dortu, to nejlepší na konec, že . Dala jsem najednou pět kapitol téhle povídky a opět smekám před tvou fantazií! Je to prostě nádhera! Plně jsem se vžila do jejich pocitů, myšlenek, nadějí, snů, ale i neštěstí, proher a smůly. Teď celá nedočkavá čekám na pokračování Děkuji ti za krásné čtení

Fanny

18)  Fanny (05.03.2013 19:20)

Krásné,krásné, Krásné! Ale čím dál víc se bojím, že se něco stane. Hodně nepříjemný pocit.
Ale snad to štěstí ještě chvíli vydrží. :)

Kriss

17)  Kriss (05.03.2013 18:41)

Já sem prostě nesmím chodit!!! Když se podívám jestli se neobjevila nová kapitola, tak jsou jisté 2 reakce:
1. když se neobjevila, tak jsem otrávená, protože NUTNĚ potřebuji další díl
2.když se objevila, tak jsem nadšená a hltám jeden řádek za druhým, ale když je kapitolka dočtená, tak se opět dostávám do fáze "NUTNĚ potřebuji další díl a takhle se tyto 2 reakce střídají... Jsi prostě úžasná!!! Děkuju za skvělý čtení.

ambra

16)  ambra (05.03.2013 17:18)

Děkuju berunky moc . Omlouvám se, že nestíhám podrobnou děkovačku, ale jsem opravdu vděčná za vaše reakce (a jak vás ubývá, tak ještě vděčnější;) ).

Yasmini

15)  Yasmini (05.03.2013 15:18)

14)  MayaMystery (05.03.2013 14:23)

:)

Marcelle

13)  Marcelle (05.03.2013 12:29)

Je to vážně skvělé, díky

Lenka326

12)  Lenka326 (04.03.2013 20:53)

Snažila jsem se z toho nasát jen to krásné. Jak je jim spolu dobře, jak spolu hodinu telefonují a těší se na další setkání. I když ono to dost dobře nejde. Hlavně ta pasáž o Carlisleovi byla bolavá, stejně jako vkrádající se strach, že to nebude tak snadné, jak to Edward vymyslel. Protože ty to nikdy neuděláš snadné. Ale těším se. Jako vždycky.
Díky

Jalle

11)  Jalle (04.03.2013 20:34)

telefón je naozaj najlepší spôsob ako si môžu byť rovný
telefonát ďalší prosím

wuzinka

10)  wuzinka (04.03.2013 19:31)

:(

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek