Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bridge.jpg

Kufry, vajíčka, čekání na Alici a taky poprvé Edward.

Bella

 

Tu poslední noc Siobhan odmítla odejít. Už před pár dny doplatila dluh za elektřinu, takže se v bytě znovu dalo dýchat. Ustlala si v obýváku, ale nejdřív uložila mě. Dlouho mě beze slova hladila po vlasech a z krabice na nočním stolku trpělivě vytahovala jeden kapesník za druhým. Nikdy by mě nenapadlo, že vydržím brečet tak dlouho a tak… tiše. Jenže tohle bylo naše loučení a já ho nemínila zkazit nějakým popotahováním a kvílením. Nakonec jsem k vlastnímu překvapení usnula. Když jemně třásla mým ramenem, aby mě probudila, připadalo mi, že jsem zavřela oči sotva před pár minutami.

„To je dobře, že jsi ještě unavená, možná půlku cesty prospíš.“ Siobhanina sklenice byla prostě vždycky napůl plná.

Přinutila mě vypít hrnek horkého kakaa a spolknout několik soust toastu s pomerančovým džemem. Žaludek se mi kroutil odporem, ale chtěla jsem jí ještě naposledy udělat radost.

Maggie, ta nečekaně normální sociální pracovnice, už netrpělivě přešlapovala mezi dveřmi. Siobhan šla nakonec dolů k autu s námi. Trvala na tom, že neponesu žádná zavazadla. A tak jsem se soustředila na každý schod pod svýma nohama, na každou důvěrně známou nerovnost na chladném kovu zábradlí, na slabý pach plísně a prachu. Sedmnáct let byl tohle můj domov. Netušila jsem, jestli ještě někdy nějaký budu mít.

Amun, najatý řidič, už čekal u otevřeného kufru auta. Páchl příliš výraznou kolínskou a nočním potem. Byla ještě téměř tma; dost jasně jsem rozeznávala pouliční světla a několik poblikávajících nápisů. Pekařství, pizzerie, kavárna. Z blízkého parku se ozvalo ospalé blafnutí venčeného psa. Všechno tak známé, všechno až doteď hloupě považované za samozřejmost.

Najednou byl můj pečlivě připravený klid pryč. Zato se vrátila nutkavá potřeba znovu se ujistit, že Maggie opravdu mluvila s mou mámou. Připadalo mi neskutečné, že po těch letech svolila a já se k ní můžu nastěhovat. Co když to tu opustím a zítra večer zjistím, že nemám kam jít a hlavně se nemám kam vrátit? V panice jsem začala šátrat kolem sebe. Siobhaniny ruce mě objaly dřív, než jsem se stihla dát na útěk.

„Bude to v pořádku, holčičko,“ opakovala posté. „Je to tvoje máma, a i když měla svoje trable, je to dospělá žena a zvládne to. Nejede k ní prcek s taškou plínek, jede k ní krásná, samostatná a úžasná dívka. Sedne si z tebe na zadek, věř mi!“ Naposledy mě stiskla a pak už jsem seděla na zadním sedadle toho velkého vozu a ze všech sil se snažila pravidelně dýchat.

Dýchat, nebrečet, nemyslet.

 

***

 

Edward

 

Zhoupnul jsem se v křesle tak, abych nataženou nohou dosáhl na záclonu. Bavilo mě pozorovat tenhle každodenní taneček. Máma stála uprostřed příjezdové cesty a s očima vytřeštěnýma do dálky vyhlížela Alici. Nevnímala, takže ta divná ženská Renée musela zastavit před ní. Vždycky počkala pár minut, jestli máma nějak nezareaguje, ale nakonec pobrala svůj náklad a neochotně se vyhrabala z té staré rachotiny. Obešla matku velkým obloukem a se sklopenou hlavou rychle zamířila k domu. Z nedbalého uzlu jí vyklouzly další prameny prošedivělých vlasů. Vlastně mě trochu fascinovala. Zblízka byl její obličej překvapivě mladý. Ty šedivé vlasy a něco v tom, jak nahrbeně postávala uprostřed naší přepychové haly, ale připomínalo člověka, který má všechno za sebou. Moc jsem o tom přemýšlel. Zbytečně moc. Hloupý zlozvyk, kterým jsem se snažil zabavit hlavu, aby se nevěnovala podstatným záležitostem.

„Dobrý den, Renée.“ Věděl jsem, jak je otec unavený, přesto se snažil o přívětivé přijetí.

„Dobrý den, doktore Cullene.“ Jasně, nebylo to jen vlasy a tou neviditelnou tíhou, kterou vláčela na ramenou. Možná nejvíc matoucí byl její hlas.

„Carlisle, Renée, už jsem vás tolikrát prosil. Jsme sousedi a vy zřejmě nikdy nebýváte nemocná, tak proč se otravovat s doktorem?“ I tohle bylo součástí rituálu. Oběma jim bylo nepříjemné, že si musí předávat hotovost, a tak se to pokaždé pokoušeli takhle hloupě zamluvit. Představoval jsem si, že v tuhle chvíli už Renée tiskne v dlani své peníze a Carlisle jako vždy neví, jak přesně má držet košík s vejci a balík s kusem čerstvého masa. Za chvíli za ní zaklapnou dveře a on se s úlevným povzdechem přesune do kuchyně. Jenže tentokrát se ozvalo její rozpačité odkašlání. Zvedl jsem se a potichu vyběhl z pokoje k zábradlí na galerii. Kousala si ret a snažila se nacpat si ty svoje nemožné vlasy za uši. Zase ten záblesk, kdy tolik připomínala malou holku.

„Ano, Renée?“ Otec stál před ní s plnou náručí proviantu a snažil se ji popohnat, ať už měla na srdci cokoliv.

„Mám takový problém, doktore,“ začala tiše. Naklonil jsem se, aby mi nic neuteklo.

„Je to zdravotního rázu?“ Carlisleovi se málem ulevilo.

Prudce zavrtěla hlavou. „Ne, to ne! Jen… Přijede ke mně… moje… dcera?“ Vážně to znělo jako otázka? „Bella,“ doplnila už jistěji. „Nějaký čas tu asi bude bydlet. Její otec musel odjet vyřizovat… něco.“

„To je skvělé, Renée, moc rádi ji poznáme,“ usmál se otec křečovitě. Skoro jsem viděl, co mu běží hlavou. Kolik je té Belle? Jak moc se bude podobat Alici? Jak moc matce Alici připomene?

„Jenže…“ Renée si nervózně olízla rty. „Ona skoro nevidí. Ve Phoenixu chodila do speciální školy, ale tady bude muset nastoupit s ostatníma dětma. A já… nemůžu ji ráno vozit. V tu dobu máme nejvíc napilno, takže…“ Když Carlisle otevřel ústa, málem jsem na něj zařval, aby to nedělal.

„Přejete si, aby jezdila s Edwardem? Tedy – nevadilo by vám to?“ Jasně, budeme žádat o svolení.

Renée se trochu narovnala. Jako by z ní kus toho jejího kříže aspoň na chvíli spadl. Skoro jsem se zastyděl. Skoro.

„To by od vás bylo moc laskavé. Budu vám teď dodávat se slevou, chci mu přispívat na…“

„Hloupost,“ přerušil ji. „Má to při cestě, to je v pořádku, Renée. Kdy dorazí?“

„Asi dneska večer.“ Poprvé jsem viděl, že se umí usmát. A přísahám, že v tu chvíli byla vážně hezká.

 

 

***

 

Bella

 

Odpočívadla a benzínky mi vždycky splývaly. Stejné pachy, stejné bezvýrazné chutě jídla a kávy. Ten den to nebylo jiné. Někde za hranicemi Wyomingu jsme zastavili a ubytovali se v poměrně slušném motelu. Aspoň podle mých měřítek. Svítila všechna světla, horká voda mi vystačila na pořádně dlouhou sprchu a prostěradla slabě voněla pracím práškem a sušičkou. Siobhan měla pravdu, polovinu cesty jsem prodřímala, přesto jsem se cítila unavená, jako bych těch osm set mil ušla pěšky. Usnula jsem a byla vděčná, že moje barevné a děsivé sny si tentokrát vzaly volno.

Ráno jsem byla odpočatá a úplně… prázdná. Jako bych cestou postupně ztrácela kousky svých vzpomínek a střepy svého srdce. Věděla jsem, že je to jen otupělost, kterou se podvědomě bráním dalšímu zklamání, a že o své vzpomínky a snad ani o své srdce nepřijdu. Přesto… Příliš se to podobalo zoufalství. Maggie zřejmě vycítila, jak na tom jsem, a i když mě první den nechávala v klidu, teď se mě za každou cenu snažila rozptýlit.

„Takže hudba a knížky?“ Slyšela jsem, jak jí na klíně zašustily papíry. Moje papíry. Moje složka. Protože pro sociálku jsem nikdy nepřestala být případ.

„Hm.“

„Takže umíš Braillovo písmo?“ Tohle mi nestálo ani za odpověď, ale Maggie se nedala. „Jak to funguje? Knihovna? Nebo máš vlastní a půjčujete si je mezi sebou?“

„Knížky jsou hodně drahé, takže ne, nekupovala jsem si je. Šetřila jsem na… Jo, máme svoje knihovny, ale už pár let knížky jenom poslouchám,“ dotkla jsem se sluchátek kolem svého krku. „Čtení přes prsty je docela únavné, a když trávíte pár hodin denně u klavíru, tak…“ Vrátilo se to nečekaně a samozřejmě úplně nevhod. Ale Maggie byla na svoje případy zřejmě vždycky dobře připravená, protože mi skoro vzápětí přistála na klíně krabice s kapesníky. Vnímala jsem její vyrovnaný dech; poprvé jsem se na ni zlobila. Rozhodla se, že mě vytrhne z apatie za každou cenu. A povedlo se jí to. Až příliš snadno.

 

***

 

„Montana,“ zabručel někdy odpoledne Amun. Bylo to jeho páté slovo za celou cestu. Proti své vůli jsem se nervózně zavrtěla. Doteď jsem mohla být prostě smutná, teď se ale neodvratně blížil okamžik, kdy budu muset nějak mluvit se svou matkou. A co hůř – od toho okamžiku už pořád. Charlie se postaral, že nemám na vybranou. V ničem. Zavřela jsem oči a znovu si přehrála vzpomínku na Phoenix. Dokonale rovné ulice, známé stíny na hranicích bloků, uklidňující pach aut, křik dětí v parku. Nic tak dramatického jako lesy nebo zvířata, nic tak nebezpečného jako špatné cesty plné děr a výmolů. Pootevřela jsem okno a nadechla se. Nebylo to špatné – jen beznadějně cizí.

Amun zasyčel a já rychle zmáčkla knoflík. Okno se s tichým lupnutím dovřelo.

Znovu na mě padla únava, ale už jsem nedokázala usnout.

„Forsyth,“ pokračoval Amun ve své samomluvě o pár hodin později. Soustředila jsem se na to, jestli něco uvidím, ale bylo příliš brzy. Slunce ještě nezapadlo, takže žádná světla, žádné rozzářené výklady. Pokud tu nějaká světla a nějaké výklady mají. Pokud sem už vůbec zavedli elektřinu, ušklíbla jsem se v duchu. O Forsyth jsem věděla jen to, že je to nejbližší město, kam můžu chodit do školy. Ředitel prý měl ohromnou radost, že mu přibude další postižený. Dlouho a otravně mluvil o integraci postižených a o příspěvcích, které na ně škola získává…

„Je to moc pěkné městečko,“ otočila se ke mně znovu Maggie. Vidím pár kaváren, obchody s oblečením, kino. Promiň,“ zasmála se nervózně.

„Proč?“ pokrčila jsem rameny s přehnanou bezstarostností. „Miluju filmy. Když měl táta dobrý měsíc, vzal mě do kina i třikrát. Nikdo si tak neužije skvělé ozvučení, jako slepí.“ Nesnášela jsem se za to, že jsem na ni zlá, ale tohle se mi občas stávalo, když jsem byla nervózní. A ještě nikdy jsem nebyla tak nervózní jako právě v tuhle chvíli.

„Ksakru!“ Jak se blížil moment, kdy se mě zbaví, byl Amun čím dál upovídanější. „Podle navigace se to mělo dát projet a je to jen posraná lávka!“

„Je to most pro pěší,“ opravila ho Maggie. „Prostě se vrátíme k tomu, který jsme míjeli před chvílí.“ Natáhla se a vzala mě za ruku. Vděčně jsem ji stiskla. Amun chvíli trápil motor, než se mu na zřejmě omezeném prostoru podařilo otočit auto. Pak už jsme mlčeli.

Až když nám pod koly zmizel rovný povrch státní silnice, ozvala se znovu Maggie.

„Ranč na Rosebud Creek. Jsi doma, Bello.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Kate

28)  Kate (16.01.2014 13:12)

Esme vyhlíží Alici? Kam odjela? Carlisle a Reneé! Bože! Proč jsem začala číst tuhle povídku? Protože jsem věděla, že to bude kvalita a že to bude skvělé a srdcervoucí. A navíc, protože jsem nedávno viděla film Madisonské mosty s Meryl Streep a Clintem Eastwoodem.

Janebka

27)  Janebka (28.06.2013 21:25)

Ambřičko, vždyť já se děsím s ní! Mladá, skoro slepá holka, co holka, naše Bellinka to je, a jede za matkou, co ji opustila. To bude masakr! Merlin jí ochraňuj, pardón, Edward ji ochraňuj!!! Ach jo, kapesníků mám celé balení, dokonce několik, takže ...... na setkání!!!
Děkuji!!!

Bye

26)  Bye (04.03.2013 00:09)

Nebylo by číslo na Siobhan? Nechce se mi s ní loučit!
(Ježiš, to je tak boží, když si můžu k TĚM postavám přiřazovat nový charaktery!)
"...všechno až doteď hloupě považované za samozřejmost." Eh, to je tíha.
Hmm, jsem zvědavá na ten vztah matka-dcera, když se očividně (oj!) neviděly (jejda) tak dlouho.

„Je to zdravotního rázu?“ Carlisleovi se málem ulevilo. Úplně ho vidím!
Jinak scénka s Renée hustá. Prošedivělá shrbená máma, kerá - chvilkama - púsobí jako holka... Esmé vyhlíží Alici? - tak nějak divně! A lehce cynický Edward, který se snaží nevěnovat "podstatným" záležitostem???
OMG!!! 800 mil v autě!!! Bez koukání z okýnka? Au!
"Čtení přes prsty je docela únavné, a když trávíte pár hodin denně u klavíru, tak…" Nic se nezměnilo. Pořád stejně mě fascinuje, jak umíš říct věci tak, aby ses o nich nezmínila slovem.
Amun, ten bodrý chlapík, bude mi chybět
No, pocit vítanosti veškerý žádný - absence rovných ulic, přebytek stromů a zvěře, a nadšený ředitel... cizí vlastní máma...

KatkaB

25)  KatkaB (01.03.2013 20:47)

ambra

24)  ambra (01.03.2013 20:04)

Katuško, já chytnu trémuu!!!

KatkaB

23)  KatkaB (01.03.2013 19:57)

„Renée se trochu narovnala. Jako by z ní kus toho jejího kříže aspoň na chvíli spadl. Skoro jsem se zastyděl. Skoro.“ Jaký asi bude tento Edward?

"„Montana,“ zabručel někdy odpoledne Amun. Bylo to jeho páté slovo za celou cestu."
A v Berouně řekne Beroun… tak přesně tahle asociace ze střediskové vesničky mi naskočila, když jsem si přečetla Tvoje dvě věty. A krásně se to sem hodí ;)
„„Forsyth,“ pokračoval Amun ve své samomluvě o pár hodin později.“ Úžasný

Umíš psát tak krásně… nedávno jsem někde četla citát: Neklamná známka velké knihy - když se při její četbě stydíme, že jsme kdy napsali jedinou řádku.

Nelistuju v knize, nestydím se, přesto mě tohle napadlo úplně samo a přirozeně. Jsi velká spisovatelka, ambro

leelee

22)  leelee (27.12.2012 23:51)

jenom přemýšlim kdy naposled jsem četla popis někoho kdo o sobě mluví jen ve formě "výslechu"
a René působí tak nějak neobratně, ne že by byla špatně napsaná prostě ta popsaná osoba je taková
Q

milica

21)  milica (26.11.2012 13:43)

Je doma!! Ale co jí tam čeká? A co se stalo Alici?
Jdu dál promiň za tak krátký koment ;)

Silvaren

20)  Silvaren (25.11.2012 14:24)

Jsem nervóznější než Bella. Pevně věřím, že to nebude totální mizérie. A Edward mi přijde dost chytrý, tak uvidíme, jak se to vyvine.

SarkaS

19)  SarkaS (24.11.2012 01:04)

Zatím sice nevím, co si o Edwardovi myslet... ale já na to přijdu!

kytka

18)  kytka (23.11.2012 22:47)

Páni, to je tedy síla. Taková ta hezká, co lapí a nepustí. Začíná úžasný příběh. Těším se.

GinaB

17)  GinaB (23.11.2012 22:18)

Zásoba kapesníčků asi bude aktuální. Už tu slzím. Bella má hodně těžký osud. Už od začátku ji podrazili vlastní rodiče, nejdřív matka, potom otec. Svět, který znala přestal existovat, kde má teď najít svoje jistoty. U matky, kterou vlastně nezná? A Edward už taky ví, že život je někdy krutý. Bolest je to, co je spojuje...
Moc se těším na tenhle příběh, i když slzné kanálky asi dostanou zabrat.

morningstar

16)  morningstar (23.11.2012 19:27)

omg, sotva to zacina a se mnou uz to clouma
radsi si k tomu pro jistotu vzdycky vezmu krabici kapesniku, protoze to vypada, ze tahle jejich ruzova zahrada rozhodne nebude bez trnu
uf, co je s Alici
tesim se na dalsi kapitolku, moc
dekuju Ambro
uf, koukala jsem pred chvili na Forresta Gumpa, nejak me to dostalo :'-( takze muj prozitek tehle povidky byl zintenzivnen, zvlast kdyz nekdo pise jako ty, jako kdyby to prozil

ambra

15)  ambra (23.11.2012 16:33)

Díky, dívky, culím se jako tydýt . Když to klapne a děti ze mě nechají aspoň ruce a kousek mozku, bude večer další;) .

14)  Milisent (23.11.2012 14:52)

Moc se tesim na pokracovani

matysekmj

13)  matysekmj (23.11.2012 13:07)

Fakt neví co si zatím myslet Ale asi tam bude mít každý hodně problémů. Co žere Edwarda? A stalo se něco Alici?... Mám moc otázek a žádnou odpověď Už se nemůžu dočkat dalšího dílku

Marcelle

12)  Marcelle (23.11.2012 07:52)

Vím, že se setkají, zamilujou, ale na stopro jim to dáš pěkně sežrat a hrábnou si až na dno, ale já se na to moc těším, kapesníky mám v pohotovosti a něco proti bolesti se taky najde

11)  Catrin (22.11.2012 21:28)

Přála bych si , aby mě také potkal příběh.

Fanny

10)  Fanny (22.11.2012 20:02)

Edward, Bella a zase jeden krutý osud. Ovšem na tuhle Bellu i Edwarda jsem ještě moc zvědavá... Cesta mezi nimi se totiž zdá dost neslučitelná...
Podraz Charlieho nečekaný...
A v druhém případě... Ztráta sestry?

9)  ClaireStew (22.11.2012 19:51)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek