Sekce

Galerie

/gallery/most_perex.jpg

Edward.

Alessa.

Ďalší obraz.

5. kapitola

 

  Sedela som na stoličke pri písacom stole a hľadela na obraz. Už niekoľko hodín som naňho zízala, až mi to neprišlo zdravé. Ale on bol taký krásny! Povzdychla som si. Odrazu som strašne znenávidela to, čím som sa stala. Nemohla som sa tam vrátiť, na miesto, kde sedel. Až ma pichlo pri srdci. Keby... keby som ho mohla ešte raz vidieť... V hlave mi skrsol nápad. Zamkla som dvere do izby a oprela sa o stenu. Stačí, ak ho budem sledovať z bezpečnej vzdialenosti v korunách stromov.

 

  Tmavou chodbou som doslova utekala. Nemohla som sa dočkať, kedy toho chlapca konečne zbadám bez toho, aby som ho túžila zabiť. Cestou som si ulovila ešte dve srnky, len tak, pre istotu.

 

  Opäť sedel na lúke so svojim psom.

  „No tak, Cora, čo sa zase deje? Doteraz si bola pokojná!“ prehováral k nej melodickým hlasom. Cora štekala priamo mojim smerom, akoby ma snáď videla, no to bolo nemožné.

  „Je tam niekto?“ prehovoril chlapec. Vtedy mi napadlo obrovské bláznovstvo.

  „Áno,“ povedala som polohlasom.

  „Kto si? A čo tu robíš?“ pýtal sa. Otočil sa za mojím hlasom, hoc ma nemohol vidieť, a pohľadom pátral všade okolo.

  „Som Bella a šla som sa... prejsť,“ povedala som a mäkko dopadla zo stromu. Cora sa rozštekala ešte viac. „Bojí sa ma,“ povedala som skoro skľúčene.

  „To nevadí, privykne si,“ povedal a potom sa sklonil k jej uchu. „Bella je kamarátka, neboj sa,“ šepol. Cora sa ako na povel upokojila a zložila si hlavu na jeho nohu.

  „Chodíš tu často?“ opýtala som sa. Než mi odpovedal, skúsila som sa opatrne nadýchnuť. Šlo to. Pálilo ma hrdlo, ale vedela som, že to zvládnem.

  „Skoro každý deň, Cora to tu pozná, a páči sa jej tu. Inak – skoro som zabudol. Volám sa Edward,“ predstavil sa. Edward. Meno, ktoré sa k nemu dokonale hodilo. „Ty sem chodievaš?“

  „No...“ zatiahla som. „Vo Volterre som len pár dní, toto je prvý raz. Ale je tu pekne,“ pousmiala som sa a spravila pár krokov k nemu. „Smiem si prisadnúť?“ opýtala som sa nesmelo.

  „Samozrejme,“ kývol a posunul sa o kúsok ďalej, akoby som nemala mať dosť miesta. „Takže si sa sem prisťahovala? Kvôli škole alebo práci?“

  „Práci,“ vypálila som. Dokelu, dokelu, dokelu! Čo mu mám povedať? „Prijala som sezónnu brigádu na hrade.“ Uff, to nebola až taká veľká lož.

  „Aha, ja som na hrade ešte nebol,“ povedal smutnejším hlasom.

  „O nič si neprišiel,“ povedala som rýchlo, než by sme sa mohli dostať k tomu, či by som ho tam nevzala. „Je to tam strašné, len čakám, kedy mi to spadne na hlavu,“ povedala som. Snažila som sa znieť ľahostajne.

  „Aha,“ zamumlal len. „A odkiaľ si sa prisťahovala?“ spýtal sa. Keby som mohla, tak sa rozplačem.

  „Bývala som v Benátkach a živila sa maľovaním obrazov. Potom za mnou prišiel jeden muž s lákavou ponukou. Nemyslela som, potrebovala som peniaze. Až vtedy mi došlo, aká to bola chyba.“ Zhlboka som sa nadýchla.

  „Čo tvoja rodina?“ spýtal sa ticho. Akoby so mnou súcitil.

  „Moja mama pochádzala z Ameriky. Bola to podomová predavačka kozmetiky. Keď tu bola na dovolenke, spoznala sa s mojim otcom. Vzali sa a mali mňa. Boli sme síce len traja, ale bolo nám fajn. Potom som spoznala jedného muža, volal sa Donatello. Milovali sme sa a boli zasnúbení, no potom odrazu zmizol, a ja som sa spriatelila s Jacobom. Je to rodinný priateľ. Ale teraz, keď som odišla, už ich nikdy neuvidím,“ povedala som. Mala som taký dokazený život, že to asi viac ani nejde. Teda... pôjde to, hneď po tom, ako sa vydám.

  „To ma mrzí,“ povedal. „Inak Donatello bol sochár a umelec rannej florentskej renesancie,“ pousmial sa.

  „A to ešte nie je všetko,“ ponuro som sa zasmiala. Nevedela som, prečo som taká otvorená, ale verila som, že Edwardovi to povedať môžem, a prekvapivo – uľavilo sa mi. „Mám sa znova vydať za nejakého Christiana, ktorého jednako nepoznám, a jednako je mi nepríjemné s ním byť čo i len v jednej miestnosti.“ Zasmial sa.

  „Tak to máš teda veselo. Ako vyzerá?“

  „Hm, je vysoký, so svetlými vlasmi, asi po ramená, atletickej postavy, široké plecia, arogantný pajác!“ zakončila som svoj opis so zákerným úsmevom.

  „Tak to ti držím palce v ďalšom živote,“ uťahoval si.

  „No počkaj!“ smiala som sa. „Ale je to strašné. Čo ty? Určite máš zaujímavejší život ako ja.“

  „Jasne, od ôsmich rokov nevidím ani fň, to je fakt úžasné,“ povedal ironicky, no kútikmi mu trhalo.

  „Mrzí ma to,“ šepla som.

  „Nemá ťa čo. Zvykol som si. Žijem sám, spoločnosť mi robí len Cora, a moja komorná, ale ide to. Som prakticky samostatný. Teoreticky som ale závislý na mojej sučke. Však, poklad,“ zašušlal smerom k nej a začal ju škrabať po bruchu. Ona veselo vrčala a potom sa postavila, odbehla kúsok ďalej, než mu do ruky vypľula tenisovú loptičku. „Takže ty sa chceš hrať?“ zasmial sa a hodil ju pár metrov od nás.

  „Žiješ tu celý čas?“

  „Nie, chvíľu som bol s rodičmi v Ríme, ale potom chceli ísť podnikať nikde na severovýchodné pobrežie do akejsi dovolenkovej destinácie, tak som sa od nich odpojil spolu s Alessou, ktorá mi varí a upratuje. Je strašne milá a nikoho nemá. Vlastne ona je moja ozajstná rodina, prvá po rokoch,“ odpovedal.

  „Musí byť strašne milá,“ usmiala som sa. Predstavila som si ju ako nízku a trochu širšiu paničku s blonďavými vlasmi stočenými do okrúhleho drdolu na temene hlavy.

  „Je úžasná. Raz ti ju môžem predstaviť, teda... ak budeš chcieť,“ dodal a jeho líca sa sfarbili červeným odtieňom. Pozerala som na krv, čo sa mu rozlievala v tvári, moje oči boli prilepené na jeho krku.

  Nesmiem, nesmiem, nesmiem, opakovala som si v duchu. Jedno šťastie, že sa pri mne objavila Cora a rozohnala tak tie hnusné myšlienky. Edward si však moje mlčanie vysvetlil inak.

  „Ehm... nemusíš sa s ňou zoznámiť, ja len, že... ty si prvý človek, okrem nej a mojej rodiny, s ktorým sa bavím, a neviem v tom ešte poriadne chodiť,“ sklonil hlavu a jeho tvár uchvátil ešte sýtejší plameň červenej.

  „Nie, ja som sa len zamyslela,“ rýchlo som ho vyvádzala z omylu, „veľmi rada ju spoznám,“ usmiala som sa. 

  „Tak fajn,“ zdvihol jeden kútik pier vyššie, ako bol ten druhý. Keby moje srdce ešte bilo, tak by sa teraz určite zastavilo.

 

  Rozprávali sme sa ešte dlhý čas, než slnko ukazovalo približne tretiu hodinu. Nikdy som nevedela určovať čas podľa slnka presne, ale s otcom sme to niekedy skúšali. Cora začínala driemať a len ťažko sa držala na nohách od večného behania okolo nás. Už sa ma nebála, viac-menej. Stále však bola ostražitá.

  „Cora, keď po ceste zaspíš a ja sa stratím, tak uvidíš, čo to bude za világoš!“ hrozil jej. Musela som sa smiať – boli dokonale zohraná dvojka.

  „Ja ťa môžem odprevadiť,“ ponúkla som sa ochotne. Chcela som ešte trošku predĺžiť tú chvíľu, než sa budeme musieť rozlúčiť. Cítila som sa s Edwardom veľmi príjemne - a hlavne som sa cítila opäť ako človek.

  „Bola by si taká dobrá?“ otočil sa mojim smerom. Pozrela som sa na oblohu. Bolo pod mrakom a nevyzeralo to, že by do zotmenia malo ešte vykuknúť slnko.

  „Samozrejme,“ kývla som. Pripol Coru na vôdzku a ja som ho vzala za ruku. Bolo to prosté gesto, ktoré mi v tej chvíli prišlo úplne správne.

  „Nie je ti zima, Bella?“ spýtal sa pochybovačne.

  „Mám nízky tlak,“ povedala som prvé, čo mi napadlo.

 

  Stále som jemne zvierala jeho ruku, celou cestou, čo sme kráčali lesom. Sledovala som jeho pachovú stopu z rána, takže nebol problém ísť správnym smerom. Rozprávali sme sa o všetkom možnom, o hudbe, filmoch, knihách, čo nám práve napadlo.  

  Až na okraji lesa ma dostihli obavy. Čo ak sa prestanem ovládať? Opatrne som sa nadýchla, z hrdla mi vyšľahli plamene. Iba ruka, ktorá držala tú moju, ma ako-tak upokojovala.

To by si mi predsa nespravila.

Pozrela som Edwardovi do tváre. Práve mi hovoril o svojich zážitkoch z detstva a krásne sa pri tom usmievam.

Zvládnem to. Vďaka nemu. Pre neho.

 

  Odprevadila som ho až k menšej stavbe v jednej úzkej uličke, stavanej z bieleho kameňa a tmavého dreva.

  „Je to krásne,“ vydýchla som.

  „Ďakujem,“ pousmial sa. Z domu vybehla postaršia žena.

  „Ach, Edward, kde sa to toľko túlaš?“ pýtala sa. Preľakla som sa a hneď sklopila pohľad. Už som sa videla so svojimi červenými očami, jedno šťastie, že ich Edward nevidí. Nechcela som nikoho vydesiť.

  „Bella, toto je moja Alessa,“ predstavil nás a jej otázku prešiel bez odpovede.

  „Dobrý deň,“ povedala som tíško a snažila sa vyhnúť očnému kontaktu.

Hlúpa, hlúpa, hlúpa!

  „Och, ahoj, moja milá,“ povedala prívetivo. Váhavo som zdvihla viečka, stále si však dávajúc pozor, aby si nevšimla moje dúhovky. Ona však bola zamestnaná Corou, ktorá okolo nej poskakovala ako králik. Vyzerala presne tak isto, ako som si ju predstavovala, len vlasy mala iba po ramená, pripnuté sponkou, a zhrnuté za uchom.

  „Rada som vás spoznala, aj teba, Edward, dovidenia,“ rozlúčila som sa rýchlo a otočila sa im chrbtom.

  „Bella!“ skríkol za mnou ešte Edward. „Prídeš zajtra?“ Usmiala som sa.

  „Zajtra na tom istom mieste!“ zavolala som smerom k nemu a pokračovala v ceste. Kúsok za mestom som sa rozbehla svojou, teraz už prirodzenou rýchlosťou lesom, až som dorazila k otvoru, ktorým som došla. Chodbou som tiež prebehla veľmi rýchlo a o pár sekúnd som sa ocitla vo svojej izbe.  So zasneným úsmevom som sa hodila na posteľ. Bolo to také krásne! Cítila som sa úžasne, ako keby som sa vznášala v oblakoch. Pohľad mi padol na jeho obraz, ktorý som včera maľovala. A niečo mi skrslo na um. Utekala som do telocvične, kde Demetri s Felixom zápasili.

  „Ahoj, Bella, dlho sme ťa nevideli,“ pozdravili ma.

  „Ahoj,“ odpovedala som na pozdrav. „Chcela som sa spýtať – kde zoženiem noviny? Tie z takých veľkých listov.“ Pozreli sa jeden na druhého.

  „Choď pozrieť ku Gianne na recepciu, ona také možno má,“ povedali a ďalej pokračovali v boji.

  „Bella, chceš sa pridať?“ opýtal sa Felix tesne pred tým, než som odišlaa len tak-tak sa uhol Demetriho úderu.

  „Nie, ďakujem,“ povedala som a utekala na recepciu.

  „Gianna,“ oslovila som mladú slečnu, mohla mať asi dvadsaťpäť rokov. „Nemáš tu náhodou nejaké noviny? Najlepšie z veľkého obyčajného papiera, na dotyk ako z recyklovaného?“ poprosila som.

  „No, dnešné ti nedám, lebo som ich ešte neprelistovala, ale mám tu jedny zo včera,“ milo sa usmiala a podala mi ich. „Potrebuješ ešte niečo? O chvíľku idem do mesta, tak by som ti niečo mohla doniesť,“ ponúkla sa. Ja som sa zamyslela.

  „Hm, budem potrebovať ešte tekuté lepidlo a nejakú misku, ďakujem, si poklad,“ usmiala som sa na ňu a odbehla späť do izby. Tak, to by sme mali.

 

  O dve hodinky neskôr sa ozvalo klopanie na dvere. Dnu vošla Jane.

  „Gianna ti posiela toto,“ podala mi igelitové vrecúško, v ktorom bolo všetko, čo som od nej vyžiadala. Za odmenu by som jej mohla niečo namaľovať. Možno nejaké zátišie, ktoré by si potom mohla zavesiť na recepciu, aby si ju trošku zútulnila.

  „Ďakujem,“ usmiala som sa pred tým, než Jane odišla. Z novín som si potom porobila dlhé trubičky, ktoré som namočila do lepidla, a nacápala na plátno. Vznikli mi tak obrysy, ktoré som vymaľovala temperami, až všetko uschlo. Na obraze bol Edward s Corou, ako sa dnes hrali s loptičkou. Musela som uznať, že sa mi tento experiment podaril. Chcela som, aby aj on videl, čo za diela maľujem, tak je to niečo ako obraz v Braillovom písme. Usmiala som sa. Dúfam, že ho to poteší.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

5)  Kristiana (16.05.2011 17:10)

Ten obraz pro Edwarda je skvělý nápad ;).

Alda

4)  Alda (04.04.2011 20:26)

Já měla pravdu, že to je Edward !!!!!!!!!!!!! tedy zmiňovala jsem se o tom. Pevně doufám, že jim to ( začne ) klapat ( Belle a Edwardovi ). Taky jsem přemýšlela o tom, že by Bella proměnila Edwarda v upíra a byly by spolu na věky šťastný, pokud je nepotká nic zlého a mstivého. Dám příklad, Aro je zabije jenom kvůli tomu, že se dozvěděl, že Bella proměnila Edwarda. A pak by jim to neklapalo, jo ledatak v hrobě, ale to už by nebylo ono. Že jo??? Málem bych zapoměla na Cristiana. Jestli se dočtu v další kapitole, že si Bellu doopravdy vezme, tak se zblázním. Mě napadla ještě jedna blbost, ale to by se vůbec nestalo, ani by to Bella nechtěla. To je bohužel tajný. Je to jenom mezi mnou a zase mezi mnou. No, na další kapitolku se moc a moc těším. Takže eMusko, bylo to, no......................... . Cože??????? To ti říkám teprve teď, když jsem se měla prokecnout už na začátku??????? To je jedno.

Mooooooooooooooooooooc a moooooc děkuju !!!!

belle

3)  belle (16.01.2011 20:37)

krásná kapitolka

Petronelka

2)  Petronelka (16.01.2011 19:44)

Ááá… jsem ráda, že kapitola byla tak brzo - přečíst si dvě kapitoly za jeden den je něco úchvatného - zvlášť, když jsou jedna delší než druhá. Jejich délkou mě opravdu těšíš a teď bych se asi měla vyjídřit nějak k obsahu této kapitoly
Ach Bello, Bello, Bello, ty ses nám chudáku zamilovala tohle je víc než jasné. Edward si ji omotal kolem prstu a stačila mu na to jenom malá chvilička. Jak to ten hoch dělá. I když, myslím, že náklonnost bude rozhodně oboustranná. Ani Edward se nezdál jako kus kamenne, když se s Bellou bavil a potom, když se jí zeptal, jestli se "uvidí" i zítra… ach to bylo krásné. On se s ní chce ještě "vidět". To bude romantika, už se na ni moc těším.
Jinak by si Bella měla dávat trochu pozor, ten Christian ji už jednou vletěl do pokoje bez pozvání a její obrazy… hm, hm to by se mu asi moc nelíbilo, zvlášť když je na nich cizí chlap:D - mohl by si myslet, že ho třeba podvádí a potom by si to s ní chtěl podle toho i vyřídit. To by potom bylo asi hodně zlé, kdyby se něco takové stalo a Christian by si to u mě pohnojil ještě víc, než na začátku svým hulváckým chováním. Je to prostě kretén a moc nevěřím v to, že by se mohl nějak změnit - prostě ne.
Co bych ti tak ještě mohla říct (protože se mi zdá, že tenhle komentík je hrozně krátký:D)? Asi jenom to, že jsem hrozně zvědavá, jak to bude dál. Belliny tajné mise mimo hrad jistě nezůstanou dlouho utajené - to by všichni museli být slepí a blbí - což o tom prvním se u upírů pochybuje se 100% jistotou, ale to druhé se už zvážit rozhodně dá. Ale Christian se mi rozhodně nezdál nějak hloupý, spíš marnivý a pyšný (nevím na co, jestli sám na sebe, tak je to ještě větší osel než jsem si myslela). Třeba by se mu během dalších kapitol mohlo něco stát - nevím, třeba by přišel o ruku nebo o nějakou jinou část těla a už nemohl být tak marnivý - jo, to by bylo ono, ale tohle mu ty asi neuděláš.
Navíc teď doufám, že se Bella bude moct ovládat a že překoná svou touhu po Edwardově krvi. Cora se podle mě přizpůsobila až moc rychle, ale co nadělám, pokud jí to Edward řekl, projevila se jako chytrý a chápavý pes - přesně tak, jak ji museli vycvičit pro to, aby se mohla stát asistenčním psem. Rozhodně bych takového pejska chtěla mít doma, ačkoliv ji nepotřebuju.
Jo, a abych nezapomněla, stále budu netrpělivě očekávat Arovu reakci na to její vegetariánství, jestli se jí podaří odolávat lidské krvi. Pořád se při té představě, jak vzteky skáče po celé Voltéře usmívám jako pako (ostatní kolem mě mi to vždy jenom potvrdí, takže si nevymýšlím. Ségra si k tomu ještě ťuká na čelo a ptá se mě, jestli jsem v pořádku) Takže doufám, že mě o tuhle zábavu nepřipravíš a Aro bude opravdu pěkně šílet - na to se fakt moc těším, protože by si za to mohl sám, dědek jeden plesnivej.
Stejně pořád nechápu, proč chtěl Christiana oženit. Že by za tím byl skrytý důvod? Je Christián tak marnivý a schopný, že by se pokusil o svržení trůnů a on ho chce jenom Bellou, jakožto jeho ženou, pěkně zaměstnat, aby na podobné věci, jako je trůn, nemyslel?
Máš pravdu, už tu píšu samé nesmysly, ale vidíš kolik otázek a různých nápadů mi vnukává tenhle příběh? Jsi úplně dokonalá autorka a já se tvých povídek nemůžu dočkat - abych zase mohla vymýšlet další komploty proti trůnu nebo i jiným hrdinům povídek.
Takže jistě víš, co v nejbližší době očekávám:D - samozřejmě, že novou kapitolu Mostu. A kdybys náhodou potřebovala nějakou inspiraci, nezapomeň, že mě na icq najdeš snad pokaždé, když se na něj přihlásíš a moje střeštěná hlava ti bude nápomocna - a nápady v mých komentících jsou ti taky stále k dispozici, nebudu si na ně klást autorská práva, toho se bát nemusíš:D
A jak tak přemýšlím, tak tě jistě unavuje číst tyhle mé výlevy, takže bych měla končit, ale to potom nedokončím mé stránkování a nebude to jedna stránka ve wordu:(.
Ne, ještě jednou ti musím připomenout, že jsi zlatíčko, že přidávaš takhle rychle kapitoly a i o takovéhle délce a já to nesmírně oceňuju. Pamatuješ na to, co jsi o mě kdysi napsala u PUZL? Že jsem tvoje skalní faninka? Tak to doufám pořád platí - vidíš jak se snažím tě potěšit stejně, jako ty těšíš mě novými povídkami a jejich pravidelnými kapitolami? Tak za to ti chci moc poděkovat, muško moje zlatá - co já bych dělala, kdybych tě neměla?
Tak fajn a teď s mými výlevy skutečně končím, je mi jasné, že už nad tím musíš jenom kroutit hlavou a netrpělivě čekat konec téhle podivné slátaniny, které já říkám komentář, a konečně jsi se dočkala. Tady to je:
THE END :D :D

1)   (16.01.2011 19:23)

Tak krááásnýý rozhovor Edwarda a Belly Zítra se zase "uvidí"!
Tohle byla tak naprosto dokonalá kapitola! Měl jsem z toho tak krásný pocit"
Ať kopne toho Chritiana do prdele a pomůže Edovi ke štěstí!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still