Sekce

Galerie

/gallery/most_perex.jpg

Snúbenec.

Obeť?

Obraz.

4. kapitola

 

  Nemohla som ovládnuť chvenie svojho tela a srdce sa mi šlo rozskočiť. No nie jeho tlkotom, ale bolesťou.

  Hľadela som do krvavých očí muža, čo stal vedľa Ara. Mal kratšie, svetlé vlasy, vysokú postavu, až nepríjemne pripomínajúcu môjho Jacoba po tom, čo odrazu začal rásť. Vtedy bol zvláštny a mňa to veľlmi trápilo.

  „Drahá Isabella,“ pousmial sa Aro. Zaťala som ruky v päsť.

  „Ja si ho nevezmem,“ zavrčala som.

  „Ale vezmeš,“ zaškeril sa. „Christian? To je ona,“ kývol ku mne. Christian si ma stále prezeral, cítila som sa ako tovar na trhu.

  „Kedy bude svadba?“ prehovoril chrapľavým hlasom s úškrnkom na tvári. Vypleštila som oči.

  „Ja si ho nevezmem,“ zopakovala som.

  „Hm, presne také mám rád. Veď ja si ju skrotím a po svadbe si už nebude vyskakovať,“ šúchal si ruky.  Odfrkla som si.

  „Jasne, lebo ja som nejaký kôň.“

  „Hm, drzá by bola, a podľa toho, čo hovoríš, má aj zaujímavý dar,“ povedal Arovi.

  „Nechcem ho,“ povedala som posledný raz a otočila sa na odchod. Heidi mala prísť s novými turistami a ja som mala celkom hlad.

  „Kam si myslíš, že ideš, Isabella,“ zahrmel Aro.

  „Najesť sa,“ povedala som a prevrátila očami, aby sa efekt drzosti ešte umocnil.

  „Odteraz máš prísny zákaz vstupu do jedálne! Nevypiješ ani jedného človeka, kým sa nezačneš správať slušne,“ vrčal.

  „Fajn,“ odvrkla som a so vztýčenou hlavou vyšla zo sály. Ale to bolo len divadielko. Vo vnútri ma zožierali obavy. Ja som sa nehodlala podriadiť a bolesť v krku začínala byť vážne nepríjemná. Pokúsila som sa upokojiť a zavrela sa do izby, kde som sa snažila dokončiť obraz. Už to nebolo také príjemné ako pred tým, no za niekoľko hodín som to mala hotové – rozhodla som sa neobťažovať ľudskou rýchlosťou. Ešte v ten deň som to podpísala a spravila tak za všetkým bodku. Môj prvý obraz tu vo Volterre. S povzdychom som ho položila ku skrini a oprela sa o stenu vedľa nej.

  „Ach!“ skríkla som, keď sa za mnou rozostúpila a ja som ostala hľadieť to tmavej diery. Bola to chodba! So zatajeným dychom som spravila prvý krok. Keď som vstúpila dnu, stena za mnou sa znovu zavrela. Vďaka dokonalému zraku som zreteľne videla každú jednu tehličku, z ktorej bol tunel postavený. Všade viseli pavučiny a sem tam mi prebehla popred nohy myš. „Pokoj, Bella, nič to nie je, ty si predsa ten najväčší predátor,“ mumlala som si ticho. Dostala som sa až na samý koniec k dreveným vrátkam. Nechceli povoliť hneď po prvý raz, pravdepodobne sa dlho nepoužívali, no po chvíľke snaženia som ich otvorila. Vyšplhala som sa hore a pretiahla cez ne. Ocitla som sa niekde v lese. Všade sa to hemžilo malými tvorčekmi od chrobáčikov až po divú zver. Rozbehla som sa a konečne si naplno užívala tú rýchlosť, kedy mi vlasy vejú v divokom vetre, a vytláčajú z hlavy nepríjemné myšlienky na môjho snúbenca. Nechcela som ho. Ja som si zlomeného srdca užila už dosť a mnohokrát. Nepotrebujem to zažiť zas.

  Odrazu som zacítila omamnú vôňu, ktorá vybičovala oheň v mojom hrdle na maximum. Bez rozmyslu som sa tam vydala, stal sa zo mňa predátor ktorý túžil len po jednom. Po krvi.

 

  Dobehla som na malú lúčku, uprostred sedel mladý chlapec s pokrčenými nohami a hlavou zakliesnenou medzi kolenami. Vedľa neho sedel pes, ktorý na mňa začal zúrivo štekať.

  „Čo sa stalo, Cora, čo vidíš?“ povedal chlapec a jednou rukou ju pohladil po šiji. To ma však nezaujímalo. Sledovala som iba jeho krčnú tepnu, ktorá, s čoraz divokejším štekotom psa, pulzovala stále rýchlejšie a rýchlejšie. Jeden krok. Druhý, tretí. Nič mi nebránilo poddať sa tomu, čo cítim, zvlažiť tak vyprahnuté hrdlo...

  „No tak, opováž sa ujsť, vieš predsa, že bez teba domov nedôjdem,“ krátko sa zasmial a snažil sa sučku upokojiť.

 

Veď on je slepý!

 

  Zastavila som sa a sledovala tú scénu predo mnou. Ako som len mohla? Okamžite som zadržala dych a utekala čo najďalej od toho miesta. Môj smäd začínal byť neznesiteľným, keď som opäť ucítila nejakú vôňu. Nebol to človek, to nie, ale nevoňalo to zle. Rozbehla som sa teda opačným smerom.  Pár metrov predo mnou sa na slniečku vyhrievala akási mačkovitá šelma. Na nič som nečakala a skočila proti nej. Lačne som sala krv zvieraťa a uvedomovala si, čo som spravila. Ja som nezabila človeka! To máš za to, Aro! Teraz sa za toho chudáka už dupľom nevydám! A môžu aj ropuchy padať z neba!

 

  So spokojným úsmevom a pocitom zadosťučinenia som sa vydala pomalým, skoro ľudským krokom vydala späť k chodbe. Bolo mi jasné, že odteraz tam budem chodiť oveľa častejšie.

 

  Stena sa za mnou zavrela a akurát vtedy sa ozvalo klopanie na dvere mojej izby.

  „Ďalej!“ povedala som polohlasne, lebo tá osoba ma musela počuť. Dnu vošla malá Jane.

  „Vraj ťa to vzalo,“ povedala hneď miesto pozdravu a ľútostivo na mňa pozrela.

  „Či ma to vzalo?“ vypískla som jedovato. Dobrá nálada z lovu bola ta tam. „Kde vzal takého trhana? Na smetisku?“ vrčala som, aj keď to nebola pravda. Viac ako jeho výzor mi vadilo jeho správanie, no zaháňať som sa nemohla hoci čím.

  „Vieš, čo by dali iné za takého tvojho trhana?“ Zasmiala sa mi.

  „Ty tam čuš a sleduj si svojho Felixa,“ odvrkla som. Preľaknuto nadskočila. „Neboj sa, je to u mňa v bezpečí,“ žmurkla som na ňu.

  „Ako to vieš?“ spýtala sa a keby sa mohla, tak je úplne červená.

  „Veď je to úplne zjavné,“ prevrátila som očami. Vstala som a vzala do ruky obraz.

  „Ach,“ vydýchla omámene. Potom sa však s rukou na ústach zarazila. „To som... To som ja... a on,“ šepla dojato.

  „Chceš, aby som ti to zväčšila?“ usmiala som sa. Len kývla a ďalej sledovala zamilovanú dvojicu. Nasadila som plátno a vzala si farbu. Jane ma celý čas sledovala.  Obraz som mala hotový za necelú hodinku. Pozadie som nechala len svetlo hnedé, akoby tá maľba bola na starom zožltnutom papieri. Do rohu som napísala venovanie, podpis, a podala som ho Jane.

  „Nech sa páči,“ usmiala som sa.

  „Och, Bella, ďakujem,“ usmiala sa. Ozvalo sa ďalšie zaklopanie na dvere. Bez toho, aby som dotyčného vyzvala, vstúpil dnu.

  „Ospravedlňte ma,“ povedala Jane a odišla, keď si všimla, kto stojí vo dverách.

  „Christian,“ precedila som skrz zuby.

  „Drahá snúbenica,“ pousmial sa.

  „Nie som tvoja drahá,“ zavrčala som. Čo s tým všetci majú? Teda nie všetci ako všetci, ale všetci blázni ako všetci?

  „Milovaná menejcenná,“ zazubil sa. „Len som sa chcel spýtať, aké šaty si berieš na zásnubný ples, aby sme sa mohli zladiť.“

  „Na zásnubný ples? A komu, prosím ťa?“ robila som hlúpu.

  „Nám predsa.“

  „Ale ja na ten ples nejdem,“ mykla som ľahostajne plecom. On v sekunde prišpendlil moje telo na stenu svojim.

  „Ale pôjdeš,“ zavrnel mi pri uchu. „Či sa ti to páči, alebo nie.“ S tvárou bol až príliš blízko tej mojej.

  „Vypadni,“ sykla som. Tvrdo sa prirazil na moje pery a dorážal na ne jazykom. „Vypadni!“ zvrieskla som už hlasnejšie.

  „Tak fajn, náš prvý bozk bude až na slávnosti,“ povedal a zmizol. Zosunula som sa po stene až na zem. Do čoho som sa to zavŕtala?!

 

  Celú noc som preležala na posteli s myšlienkami niekde hlboko v lese. Bola som pri tom chlapcovi so psom. Ako ju tíšil so sklonenou hlavou a bronzové vlasy mu spadali do čela. Vtedy, akoby sa vo mne niečo zaplo. Vystrelila som z postele a pripravila plátno. Budem musieť Demetrimu povedať, že potrebujem ďalšie. Najprv som nakreslila sediacu siluetu, ktorú som pomaly vymaľúvala. Dokonale si pamätám ten obraz. Ako sedel v plátenných béžových nohaviciach v nie veľmi vysokej tráve, mal tričko podobnej farby s jemným červeným prúžkom okolo lemu. Mierne svaly na rukách sa mu vypínali pri každom pohybe smerom ku Core. Bol to zlatý retriever, myslím. V psích plemenách sa nevyznám. Vlastne... vlastne bol nádherný. A v priamom slnečnom svetle bol priam rozprávkový. Pomaly som vykresľovala každé stebielko trávy, každý lístoček na strome. Bolo to dokonalé! Dokonca som sa aj usmievala! Po prvý raz tu vo Volterre som bola ako-tak šťastná...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

5)  Kristiana (16.05.2011 17:03)

Snoubenec mě štve. Doufala jsem, že by to snad mohl být Edward... budeme se muset Christiana nějak zbavit.
Chlapec v lese byl Edward, že?

Alda

4)  Alda (04.04.2011 15:42)

Do prkený ohrady!! To snad ne svatba, ples a manželství s Christianem??? Teda já ti řeknu, že mi je chudinky Bellinky moc líto. Při tom konci s těmi bronzovími vlasy byl Edward ????????????????? Jestli ano, tak si myslím, že se Bella do něho zamiluje ( to bude přece samozčejmost). Juchůůůůůůůůůůůů, láska možná dopadne!!!!!!!!! Nevím to jistě, ale možná vypadne z Voltery, najde toho Edwarda, tedy jestli to vůbec je Edward, seznámí se a vezmou se. Jenom hádám, ale přála bych si, aby to tak bylo. Nebo co když Bella zabije Ara?? To by bylo něco! Já vím, že ta Voltera je jeho ( Ara ), ale jako že ji nechá o hladu a nepustí ji do jídelny............................ . Jinak jsem moc ráda, že tam byla i ta šelma a Bella měla alespoň něco k vysátí, protože kdyby byla o hladu tak.................. no to je jedno. Jo, jedna malá otázka. To jak na konci říkala, že ve Volteře byla na poprví šťastná, to znamená, že teď už není??? Jak to myslela?? Asi se jí tam nelíbí, nebo se Aro chová...... a jak furt říká ,,DRAHÁ Isabell... . Já bych na nic nečekala a utekla, ale problém by byl v tom, že tam mají nějaká pravidla. Asi. Stejně, mě by to bylo šumafuk. Prostě nohy na ramena a zdrhat!!! Jujda, já bych zapoměla ještě na jednu otázku. Kolik tato povídka má dílů?? Tuto otázku píšu u všech kapitolovích povídek, které ovšem čtu. No, holt budu muset končit. Moc děkuju a uvidíme se u dalšího dííííííííííílečku !!!

belle

3)  belle (16.01.2011 11:28)

hurá, je tady Edík
hezká kapitolka, těším se na zásnubní ples, jestli Bell ztropí scénu, bude veselo

2)   (16.01.2011 11:10)

A ty jsi mi nadávala, že je "moje" Bells vdaná! A Jacob byl hodný! Tenhle grázl...! Ať už se tam zjeví Edward, i když... že by to byl Edward? Ten slepý? Ne, ne, to by jsi mu neudělala, že ne?
Tajná chodba Živí se zvířátkama
Jsem rád, že odolala

Petronelka

1)  Petronelka (16.01.2011 10:12)

Tak, co bych ti na tohle asi tak měla povědět? Když jsi mi řekla, že tvé původní záměry se budou trochu měni, dostala jsem strach. A po tvojich všetečných otázkách mě dokonce napadlo, že si Bells bude muset vzít někoho z trojky - tedy Marcusa nebo Caia. Nebyla jsem pro ani za jednoho.
Pořád jsem tak nějak čekala na to, až se tam konečně objeví Edward, protože to by nebyla tvoje povídka, aby se tam naše známá dvojice neobjevila. Takže, Edward je slepý - trochu jsi mě tím zaskočila, ale tak, řekla bych, že do konce povídky rozhodně uvidí. Bude stále v tom lese, kde ho Bella objevila, ona za ním bude chodit a postupně se do sebe budou zamilovávat . Snoubenec potom bude mít smůlu.
Stejně ale nechápu to Arovo počínání. Jako by ji chtěl provdat za někoho, kdo ji zkrotí, ale vždyť ona se od začátku nechovala nijak vzpurně, že by si takového manžela zasloužila, nebo snad jo ? Spíš mi přišlo, že se vždy zachovala podle toho, co ji Aro řekl, že byla poslušná a dokonce nijak nevyváděla, když se dozvěděla, že se stala nesmrtelným tvorem noci. Tak proč to ten Aro musel takhle udělat?! Mám na něho teď docela pifku. Jsem naštvaná, doufám, že to nějak napraví ještě než bude pozdě.
Pokud totiž Bella zůstane s Christianem tak - ne, on se mi prostě nelíbí. Sama vím, že jsem v jedné povídce napsala něco podobného a tam se nakonec Bella do svého manžela zamilovala, přestože ho na začátku nesnášela, ale... ale tohle je jiný případ!! Christian by se musel změnit víc, než trochu, aby si Bellu zasloužil, to si piš.
Víš, pro jakou dvojici jsem byla na začátku příběhu, když jsi mi o tom říkala, ale teď trochu pochybuju - Aro mě dost naštval výběrem Bellina manžela. Teď začínám doufat v to, že nakonec bude s Edwardem, kterého promění v upíra a on uvidí;) a nakonec s Bellou prožijí svou šťastnou věčnost.
Stejně to ale Bella bude Arovi pěkně znepříjemňovat. Oplácet mu to šílené rozhodnutí s ženichem. Arovi se asi nebude moc líbit, že se z Belly stává vegetarián, přestože bylo skutečně úchvatné, jak se dokázala zarazit a Edward nakousla. Asi by toho potom hodně litovala, ačkoliv jí asi nevadí zabíjet lidi. Každopádně jsem zvědavá na Arovu reakci až před něj někdy předstoupí se zlatýma očima to nám asi vládce bude skákat pěkně vysoko a nadšením to rozhodně nebude - jenom aby potom zůstala stát Voltéra:D.
Jo, už to trochu přeháním, ale rozhodně je to vtipná představa, to mi musíš nechat. Teď ale ukončím tenhle komentář, který už se dávno netýká téhle jediné kapitoly, ale celé povídky a budu se moc a moc těšit na další kapitolku - doufám, že bude brzo - moc o ni prosím , jsi totiž super spisovatelka a já se na pokračování nemůžu nikdy dočkat;). Tak prosím pííííííííííš!!!!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek