Sekce

Galerie

/gallery/Esme_and_Carlisle_Cullen_by_Albi777.jpg

Láska je všemocná čarodějka, ale klade do cest nesčetně překážek... Ona od něj utekla a on ji nechal běžet. Vrátí se? Řeknou ještě jeden druhému ta sladká slovíčka lásky? A jak to vše dopadne?

Je to závěr této povídky a já doufám, že se bude alespoň trošku líbit. Moje poděkování patří ambře, nejen za korekturu...

Když jsem se udýchaná a ubrečená konečně zastavila, dokázala jsem myslet jen na to, kam zmizím. Přednášky byly v plném proudu a já rozhodně netoužila po společnosti. Amyiny ironické poznámky bych teď určitě nezvládla.
Mohla bych jít na kolej, ale tam by mně Amy hledala už za pár hodin.
Nemusela jsem přemýšlet dlouho…

O půl hodiny později, městský park

Procházela jsem parkem, v ruce svírala kelímek s černým čajem s pořádnou dávkou cukru a citrónu a bezmyšlenkovitě sledovala dění okolo.
Matky s dětmi, které si hrály na hřišti a vesele se smály. Zamilované páry, které se objímaly na lavičkách a dopřávaly si tu něžnost lásky a pomíjivého poblouznění. Při pohledu na ně mě na hrudi nepříjemně tížil pocit prázdnoty.
Na Aljašce začínalo jaro. Dny ještě nebyly úplně teplé a sluníčko se zatím ještě nepřihlásilo o moc, ale i tak si všichni okolo užívali radost ze života.
Došla jsem až k opuštěné lavičce u jezírka. Všude byl klid. Nikde nikdo. Jen lehké šumění stromů a šplouchání vody. Jindy by to bylo uklidňující, ale dnes i tyto zvuky na mě působily tíživě.
Přesto jsem se posadila a ještě víc se zachumlala do dlouhého vlněného svetru od babičky. Bylo mi sice teplo, ale tížilo mě něco mnohem horšího než zima.
Přiložila jsem kelímek k ústům a napila se té tekutiny, která mě vždycky uklidnila. Nikdy jsem nepatřila k lidem, co za den vypijou litry kávy. I kvůli téhle mé bezvýznamné odlišnosti jsem Amy připadala nepochopitelná.

Teď jsem poprvé nechápala sama sebe.

Od té doby, co se tu Carlisle Cullen objevil, jsem toužila po jeho dotecích, slovech lásky, polibcích a fyzické blízkosti a když se konečně dočkám toho vytouženého dne, uteču jako zbabělá holka!
Ale on mi nijak nebránil. Nechal mě jít i s velkým otazníkem - co je vlastně zač. To ten velký otazník v mé hlavě mě donutil utéct, až příliš znásobil můj strach.

Dopila jsem a hrníček odhodila někam pryč. Neměla jsem sílu nic udělat. Vysilovalo mě to neustálé přemýšlení a navíc… Chyběl mi. I když je asi nebezpečný a divný a jiný - chyběl mi. Ten pocit samoty a prázdnoty mě ubíjel.  
Sevřela jsem dlaně v pěst, opřela se zády o lavičku a zaklonila hlavu. Nadlidsky krásný, bledá a studená kůže, oči měnící barvu… Do háje! Co je sakra láska mého života zač? Proč se tohle stalo zrovna mně?! Já s ním chci být, ale on má tajemství. Tajemství, které mi nemůže nebo nechce říct. Jako by mi nevěřil! Jako by… jako by mě nechtěl.
Zakřičela jsem. Slzy se mi samovolně spustily po tváři.

Měla jsem ve všem zmatek. Dobře, to chce klid. Musím si srovnat jednotlivé body, takhle se moc daleko nedostanu.
Přestala jsem křičet a narovnala hlavu ze záklonu. Snažila jsem se soustředit na fakta. Takže, za prvé -  zjistila jsem, že mé city opětuje, ale nevím, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. Pro mě dobrá, ale on by mohl mít neskutečné problémy. Za druhé, to tajemství. Něco velkého o čem mi nemůže nic říct. A za třetí… Jak by vypadala naše budoucnost? On má syna, pravděpodobně není ani člověk a má skvělou učitelskou kariéru, tak proč by měl něco měnit kvůli někomu tak naivnímu, jako jsem já? To nedává smysl! Celá tahle situace je naprosto absurdní! Já nikdy nebudu mít na někoho, jako je on! I kdyby byl to největší monstrum na světě, pro mě to bude Carlisle!
„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Tichý, melodický hlas, který jsem už někde slyšela, ale stejně jsem se vylekala. Prudce jsem se otočila a k mému úžasu vedle mě seděl Edward. Co ten tu hledá?
„Promiň, nechtěl jsem se tě vyděsit. Popravdě, hledám tě, abych si s tebou promluvil.“ Jak mohl odpovědět na něco, na co jen myslím?
„Pro mě jednoduše, pro tebe možná trochu složitě,“ řekl a zadíval se na obzor. Stmívalo se a začínala být větší zima.
„Povídej,“ vybídla jsem ho. Lehce se usmál a chvíli byl zticha, asi přemýšlel, jak to má všechno říct.
„Máš pravdu. Přemýšlel jsem nad tím, jak ti to vysvětlit, ale asi bude jednoduší ti to říct na rovinu. Víš, jak Carlisle říkal, že nejsme lidé?“ zeptal se a já se při slově „nejsme“ zachvěla. Kývla jsem.
„Nemůžu ti říct, co nebo kdo jsme. Porušil bych tím tak zákony našeho světa, ale mohu ti poskytnout nápovědy, zbytek už je na tobě. Teda, pokud chceš?“ tázavě se na mě zadíval a já opět jen kývla.
„Dobře. Něco už ti řekl on. Máme studenou kůži, nikdy nejíme, naše oči mění barvu. Ale je tu toho mnohem víc. Máme silně vyvinuté reflexy, jsme neuvěřitelně rychlí a silní. Naše kůže je navíc tvrdá, jako kámen a to hlavní… Netluče nám srdce.“ Poslouchala jsem pečlivě všechno, co mi tu říkal a snažila si to nějak uspořádat v hlavě. Ale jak si máte něco uspořádat v hlavě, když na vás někdo vychrlí tolik informací a jednu zajímavější a děsivější než tu druhou?! Do háje!
„Vím, že ti to chvilku potrvá, ale chci, abys něco věděla. Bez ohledu na to, k čemu dospěješ, a já věřím, že naši podstatu odhalíš, mysli na Carlisleovu lásku k tobě. On tě miluje a nikdy by ti nedokázal ublížit. Prosím, nezapomeň na to, ano?“ požádal mě a já v jeho hlase slyšela obavy. Nedokázala jsem opět nic jiného, než mu kývnout. Lehce se na mě usmál. Zvednul se a odcházel.
Sice toho neřekl hodně, ale i tak jsem toho měla spoustu k přemýšlení. Strach ze mě pomalu opadal a já se zamyslela nad tím, jestli se vážně bojím Carlislea, nebo něčeho jiného. Koho jsem viděla, když jsem utekla? Mou lásku, jak klečí na podlaze a bezmocně se za mnou dívá. Neviděla jsem netvora, ale muže, do kterého jsem se zamilovala. Tak proč jsem utekla?
Esme, jsi srab! Normální srab! Celou dobu čekáš na lásku, a když se konečně objeví, utečeš, protože se bojíš! No, je tohle normální?!
Ale teď bych si neměla nadávat, stalo se. Měla bych se spíš zaměřit na tu otázku, která mě tíží. Na jeho tajemství, co je vlastně zač…
Ty nápovědy, Esme, no tak mysli! Co ti to připomíná? Bledá, tvrdá a studená pokožka… kámen. Rychlé reflexy, síla a rychlost… predátor, šelma. Mrtvé srdce… to není normální! Ale co je na nich normálního? Dobře, ještě jednou! Netlukoucí srdce… mrtví, neživí. Zlaté oči měnící barvu… zvláštnost.
Takže si to shrneme! Kámen, predátor, neživí a zvláštní… Zombie? Ne, ty přece neexistují! Tak co jsou zač? Edward říkal, že prozrazení jejich „podstaty“ proti pravidlům jejich světa. To znamená, že mají vlastní svět, který tu je souběžně s naším.
Ovál mě ledový vítr a já se zachvěla zimou. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že už je tma. Amy o mě bude mít strach, musím už jít. Trochu neochotně jsem se zvedla z lavičky a dala se do svižného kroku. Nikdy jsem se moc nebála, ale pokud je takových, jak Carlisle a Edward víc, asi bych se začít bát měla. Jo, jenže kdo jsou oni a ti, co jsou jako oni?
Pořádně jsem se zachumlala do svetru a přidala do kroku. Měla jsem divný pocit, že mě někdo sleduje. Konečně jsem vyšla na osvětlené ulici. Žádná nóbl třída, ale přece jen jsem se trochu uvolnila. Procházela jsem kolem malých obchůdků, sem tam bistro, zastavárna a na rohu malá půjčovna kostýmů. Nevěnovala jsem výlohám žádnou pozornost, jen jsem je bezmyšlenkovitě přelétla pohledem. U té poslední jsem se najednou zarazila. Vedle figurín v historických šatech a pohádkových převlecích stála ještě jedna – tmavá a nechtěně trochu směšná. Drákula.

Drákula… nemrtvý, upír. Neuvěřitelně silný. Netlouklo mu srdce. Hleděla jsem na ten plášť a upíří zuby a snažila se celou tu hádanku poskládat dohromady. Upíři nemohli na sluníčko. Vzpomněla jsem si na těch pár pěkných dnů, kdy se Carlisle omluvil, a přednáška proběhla v jiném termínu. Podle pověstí byli upíři silní, netlouklo jim srdce a nejedli… Přesně tak, jak říkal Edward. Nejedli, ale pili. Pili lidskou krev…
Proto si Carlisle myslí, že je zrůda?! On je upír. Krvelačné monstrum, co zabíjí lidi… Do háje! Proč jen já musím mít takovou smůlu? Poprvé se zamiluju a hned do nějaké krvelačné bytosti. Ale přesto - je to stále Carlisle!
Dala jsem se do běhu a utíkala směrem ke kolejím. Nejenže o mě bude mít Amy strach, ale ještě ke všemu se venku pohybují upíři. Běžela jsem po štěrkové cestě a kolem mě se mihnul stín. Ještě víc jsem zrychlila. Chtěla jsem být za dveřmi pokoje. Zároveň jsem se děsila rozhovoru s Amy. Ta ze mě dostane vždycky všechno. Ale já jí tohle nesmím říct! Za prvé proto, že by si myslela, že jsem blázen a za druhé, je to jejich tajemství!
Už jsem byla přede dveřmi a zatím mě nenapadlo nic lepšího než lhát a ignorovat její otázky. Možná na mě bude naštvaná, ale to je mi jedno. Potřebuji si to všechno pořádně promyslet a zítra si hlavně promluvit s Carlislem.
Zrovna jsem sahala po klice, když se dveře otevřely a přede mnou stála moje nejlepší kamarádka a právě natolik rozzuřená, že se podobala býkovi v aréně.
„Kde jsi byla, mladá dámo!“ vyjela naštvaně. Nesnášela, když o něčem nevěděla nebo neměla o něčem přehled. Ale tentokrát v tom bylo něco víc. V jejích hnědozelených a do široka vykulených očích jsem rozeznala strach. V tomhle se podobala mojí mámě. Šíleně se o nás všechny bála.

„Promiň, zdržela jsem se,“ řekla jsem potichu a lítostivě. Ustoupila mi ze dveří a já tak mohla vejít dovnitř. Zula jsem se a boty odkopla někam do rohu, kabát je po chvilce následoval. Šla jsem do pokoje a padla na postel. Amy jsem úplně vypustila z hlavy.
„Zdržela ses? Nebyla jsi celý den na přednáškách! Ani jsi mi nezavolala! Žádný vzkaz, nic! A pak se tu z ničeho nic objevíš, v půl devátý večer a neřekneš nic jinýho než promiň, zdržela jsem se?! Víš, jaký jsem o tebe měla strach?! Do háje, Esme! Tak už něco řekni!“ křičela na mě a v jejím hlase se ozývala všechna nahromaděná úzkost. Strach jí natolik ovládnul, že odhodila tu svojí ledovou ironickou masku a dala najevo vážnější emoce.
„Není nic, co bych měla říct. Prostě jsem se potřebovala vypařit a zdržela jsem se! To je celé,“ řekla jsem v klidu. Zatím se mi to dařilo, ale bála jsem se, že na mě bude dál tlačit.

„Esme, nelži mi! Něco tě trápí! To mě tak málo znáš? Myslíš si, že nepoznám, že mi něco tajíš, že tě něco trápí?“ Zněla pořád stejně rozčileně. Měla pravdu, na moje trable měla radar. Jindy bych to ocenila, ale zrovna dneska vážně ne.
„Amy, to tajemství není jenom moje,“ povzdechla jsem si. Na čele se jí udělala vráska od toho, jak usilovně přemýšlela. Pořád vypadala naštvaně. Hodně naštvaně.
„Fajn! Nevěříš mi, nech si to pro sebe! Doufám, že ti to opravdu stojí za to!“ zasyčela a odešla do našeho malého obýváku, který jsme udělaly z jednoho z pokojů.
Do očí mi vyhrkly slzy. Vždycky jsem jí všechno říkala. Obě jsme si věřily, neměly jsme před sebou žádné tajemství a ona teď musí mít pocit, že to je pryč, že už jí nevěřím.
„Promiň, Amy, ale já ti to vážně nemůžu říct,“ zašeptala jsem do tichého, setmělého pokoje. Věděla jsem, že mě neslyší, ale potřebovala jsem si nějak očistit svědomí. Moc mi to stejně nepomohlo.
Zabořila jsem obličej do polštáře a slzy mi tekly proudem. Brečela jsem kvůli Amy, sobě, skutečnosti a lásce. Svět mi připadal černý a nespravedlivý.

Druhý den ráno, pokoj na dívčí koleji

Crrrr! Zase ten budík! Jednou rukou jsem ho zamáčkla a druhou zašmátrala kolem sebe. Nadzdvihla jsem se na posteli a rozhlížela se okolo. Marně jsem hledala usměvavý obličej své nejlepší kamarádky.
Vběhla jsem do druhého pokoje, ale nebyla ani tam. Začala jsem se šíleně bát. Její výbušná, nezodpovědná a ztřeštěná povaha mohla v téhle situaci znamenat velký problém. Neřešila následky svých bláznivých činu okamžitě, ale vždy až už bylo pozdě.
„Amy?!“ zavolala jsem s nadějí, že se snad ozve. Nic. Vběhla jsem do kuchyně, kde na mě čekal lísteček přilípnutý na ledničce. Jak uklidňující. Ona nechává vzkazy, ona se jen tak nevypaří.

Dobré ráno, ospalče!
Moc mě mrzí ta včerejší hádka, Esme. Ale měla bys mě pochopit. Znáš mě moc dobře. Neboj se o mě. Vstala jsem dřív, protože si ještě potřebuju zařídit jízdenku domů. Mámě není dobře, na víkend jedu za ní. Uvidíme se na přednášce. Pa, Amy ;)

Uf! Ta mi ale dokáže po ránu zvednout náladu. Občas bych jí uškrtila! Ale stálo mi za to občas přehlížet její výbuchy. Opravdová kamarádka… Potichu jsem se pro sebe zasmála. Rychle jsem do sebe naházela snídani, kterou mi nechala na stole, obstarala ranní hygienu, oblékla se, popadla tašku a už jsem uháněla na první přednášku. Nemohla jsem mít chvíli klid – samozřejmě to byla Carlisleova přednáška.
Vybavila jsem si včerejší den. Polibek, naděje, vyznání, varování, útěk, rozhovor, odhalení a nakonec hádka s Amy. Ale ta mě teď trápila nejmíň.
Carlisle, můj vysněný princ, byl monstrum. Teda, alespoň podle mě. Edward mi přece říkal, že by mi nebyl schopen ublížit. Jenže čemu věřit? Potřebuju s ním mluvit.

O půl hodiny později, posluchárna, přednáška Carlislea Cullena

Kde ksakru zase ta Amy je? Psala, že se uvidíme na přednášce a zatím tu není! A to je už patnáct minut po zahájení a ona, taková puntičkářka, si nechá ujít začátek?! To není normální!
„Promiňte, pane profesore! Zdržela jsem se kvůli osobnímu důvodu. Jinak dobrý ranko!“ zaznělo nade mnou vesele a Carlisle jí jen pokynul rukou, ať se posadí. Na tváři mu pohrával úsměv.
„Ahoj, Esme!“ pozdravila mě radostně a s úsměvem od ucha k uchu. Někdy jsem jí ten optimismus záviděla.
„Ahoj, Amy. Všechno zařízeno?“ Kývla a okamžitě si začala čmárat poznámky, co byly na tabuli. Dál jsme ani jedna nemluvily. Takhle to bývalo vždycky, když jsme se pohádaly. Ale to jen proto, že Amy potřebuje vychladnout. Ale svoje pocity umí skrývat dokonale!
„Tak, moji milí posluchači. Včera jsem doopravil ty vaše projekty. Musím říct, že kopírování z Googlu není ani originální a ani vám to nepomůže k dobré známce! A nucení mladších a slabších spolužáků, aby udělali referát za vás, taky není fér. Proto má víc než polovina třídy hodnocení, které netěší ani mě, ani vás,“ řekl trochu sarkasticky. Polovina třídy, asi ta, která dostala nízké hodnocení, nespokojeně mručela.
„Jestli někdo nesouhlasí, může změnit obor. Nebo třeba rovnou školu!“ zaburácel Carlisleův hlas nečekaně silně. Všichni naráz zmlkli a kulili oči na tolik oblíbeného profesora. Tohle se stalo poprvé. Takového jsme ho neznali. Že bych po včerejšku nebyla jediná rozhozená? Zbytek hodiny probíhal v napjaté atmosféře. Nikdo se neopovážil ani ceknout. Dokonce ani Amy, a to si říká rebelka!
Přednáška skončila a všichni jsme si šli k němu dolů převzít ohodnocené projekty.
Počkala jsem, až se posluchárna vylidní. Přešlapovala jsem před ním a nevěděla, jak začít. Hlavu měl složenou v dlaních. Vypadal unaveně a smutně.
„Edward říkal, že už to víš,“ zašeptal do tiché učebny. Počkat, jak to může Edward vědět?
„Myslíš to, že jsi upír?“ zeptala jsem se se špatně skrývanou zvědavostí v hlase.
„Pochopím, jestli jsem ti odporný, jestli mě nenávidíš a že už mě nikdy nechceš vidět,“ zašeptal bolestně a mně znovu zasáhla ta utkvělá myšlenka, která se mi vracela už od včerejšího večera v parku. I když je to upír, je to stále on. Carlisle, kterého jsem si vysnila.
Obešla jsem stůl a postavila se za něj.
„Carlisle, podívej se na mě prosím,“ řekla jsem potichu. Chvilku se nic nedělo, a pak se otočil a já se opět mohla podívat do očí, které mi včera tolik chyběly.
Vzala jsem jeho tvář do dlaní a poprvé jsem si byla na sto procent jistá, že jednám správně. Že toho nebudu nikdy litovat.
„Je mi jedno, co jsi zač. Zda jsi zabíjel nebo zabíjíš. Miloval, či nenáviděl. Ať jsi cokoliv nebo kdokoliv, pro mě jsi pořád můj anděl a princ z pohádky!“ řekla jsem vážně. Dívala jsem se mu zpříma do očí a doufala, že pochopí, že to myslím opravdu vážně.
„Esme, jsi si jistá? Ještě stále můžeš odejít a na to všechno zapomenout! Zapomenout na mě a najít si někoho, jako jsi ty!“ snažil se mě přesvědčit, že dělám chybu. Ale já už si byla jistá.
„Ty můj blázínku! Radši umřu, než žít bez tebe!“ řekla jsem něžně a vtiskla mu polibek, který mi okamžitě opětoval.

Epilog

O pět let později

Drahá Amy,
vzpomínáš si na mě ještě? Vím, je to dlouho, co jsem se naposledy ozvala a co jsme se naposledy viděly, ale já doufám, že na opravdové přátele se nezapomíná.
Chtěla jsem Ti moc poděkovat za ty úžasné chvíle, co jsme spolu strávily. Na naše polštářové bitvy, hodiny pravdy, nekonečně dlouhé večery, kdy jsme si povídaly o všem a zároveň o ničem.
Byla jsi pro mě jako druhá sestra. Někdy jsem si přála být jako ty. Optimistická, bezstarostná a zároveň puntičkářská. Tvoje ironické poznámky mě pokaždé rozesmály a tvoje rady se mi pokaždé hodily.
Pamatuješ, jak jsi plakala, když jsem měla svatbu? A jak jsi mi řekla: ‚Pochopím všechno, Esme, všechny tvoje rozmary a blbosti, ale jednu věc nechápu! Proč se sakra ženeš do manželství?!‘ Tenkrát jsme se tomu obě zasmály.
A já jsem stále stejně šťastná, jako na té svatbě. Mám po boku úžasného manžela. Pět neobyčejných dětí, které jsme společně s Carlislem adoptovali. Dokonalý a šťastný život.

Jen jedna věc je mi líto, Amy.
Dlouho jsme se neviděly a nepopovídaly si. A už to asi nikdy nedoženeme. Bylo by to komplikované, protože s Carlislem se hodně stěhujeme, dostává nové a nové pracovní nabídky. A já se bojím, že bych nebyla schopná odejít, kdybych se měla rozloučit osobně.
Budeš mi moc chybět. Nikdy nezapomenu na to, co jsme spolu prožily. Navždy zůstaneš v mém srdci!

S láskou, Esme.

Mladá žena odložila dopis od své kamarádky a setřela pár nečekaných slz. Byla šťastná a to bylo to hlavní. I když už se nikdy neuvidí a ona bude svým dětem o tetě Esme pouze vyprávět.
„Co se děje, miláčku?“ ozval se příjemný mužský hlas z pohovky za jejími zády.

Obrátila se na svého manžela.
„Přišel dopis od Esme,“ řekla potichu.
„Ale to je přece úžasná zpráva, Amy!“
„Loučila se.“
„To je mi líto, zlatíčko.“

Tou dobou, stát Washington, městečko Forks

„Já vím, že ti chybí, Esme. Byla to úžasná přítelkyně,“ řekl konejšivě světlovlasý muž a stulil si v náručí lásku svého života. Teď byli oba šťastní.
Ona na něj hleděla zlatýma očima, které překypovaly láskou, oddaností, ale i smutkem. Její kamarádka čeká miminko a ona ho nikdy v životě neuvidí.
Ale získala to, co vždycky chtěla. Svého prince z pohádky. Velkou milující rodinu.

„Pojď, ještě si něco ulovíme a pak se vrátíme domů, ano?“ navrhnul, ale on jen zavrtěla hlavou.

Tajuplně se na něj usmála. Když se hladově vrhla na jeho rty, konečně pochopil.

Dobře, že není zase tak nevinná, jak vypadala tehdy ve škole…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

12)  Kate (17.07.2014 20:22)

Ach! Úžasný příběh! Zamilovala jsem si postavy ve tvé povídce, jsou tak kouzelné! Skvěle podané a četlo se to ještě lépe! Takový jemný příběh, který pohladil mou romantickou duši! Děkuju Ti! Čtení jsem si užila a ty můžeš být na sebe pyšná! Láska, která plynula z tvých písmenek mne naprosto odzbrojila!

kajka

11)  kajka (19.03.2012 13:04)

Nerisso, napsala jsi krásně něžný a romantický příběh. Jsem moc ráda, že sis vybrala pár C+E, moc se o nich nepíše. Ty jsi to udělala a nádherně!!!! Moc se mi líbila tvá nevinná, dívčí Esme, tak mladinká a čistá. Dřív jsem ji vnímala spíš jako upírskou maminku a ona je to vlastně dívka! Všichny tvé postavy byly kouzelné. Úžasná kamarádka Amy, chápající Edward, zamilovaný Carlisle, důvtipná Esme. Jsem nadšená a děkuju.

EsmeCarlisleCullen

10)  EsmeCarlisleCullen (30.07.2011 13:52)

Krása...! Tadle povídka je úžasná....!

Nosska

9)  Nosska (27.12.2010 17:09)

Holka, Ty jsi mě rozplakala tenhle příběh má opravdové kouzlo

Eleanor

8)  Eleanor (07.11.2010 13:18)

Hm, žádná studentka není tak nevinná, jak vypadá

Ree

7)  Ree (07.11.2010 12:49)


Ten Edward byl úžasný Jsem ráda, že jí pomohl v poznání. jsem ráda, že je tak chytrá a došlo jí to. A jsem ráda, že se dali dohromady

uhlacka27

6)  uhlacka27 (11.10.2010 10:52)




Krásné pokračování příběhu.A také krásné ukončení! Moc se mi to líbilo

Joana

5)  Joana (10.09.2010 18:27)

jůůů to jsem ráda, že jim to klaplo, že to Éďa zařídil

plyshovymedvidek

4)  plyshovymedvidek (08.09.2010 23:46)

to byla krása

Carlie

3)  Carlie (08.09.2010 19:18)

Poslední dva řádky... i ta jedna Esmé a i ten jeden Carlisle
Druhá část byla hezkým vyvrcholením úžasné pohádky, kterou jsi stvořila, Nerissko

ambra

2)  ambra (08.09.2010 19:13)

Miluju scénu v parku. Miluju Edwarda, že to nenechal být. Že je nenechal být a šel "hodit řeč". Miluju Esme za to, že je chytrá holka a docvaklo jí to. A už jsem říkala, jak moc miluju úžasnou bezprostřední Amy??? Esme se nemohla rozhodnout jinak. Poznala, že takovou lásku člověk potká jen jednou za život. Jsem šťastná, žes jim dala správný konec - a vlastně začátek všeho. Stejně mě ale dopis rozbrečel... Neri, krásná povídka, žije mi před očima, bude mi žít v srdci...

1)   (08.09.2010 19:03)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek