Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Epilog. Co více dodat? Jak asi žila Lexie s Embrym po všem, co se jim přihodilo? ;) Sundance

Může vám náhradní rodina nahradit tu pravou? Ne, to rozhodně nemůže. Můžete se začlenit do jejího běžného života? Ne, to také nejde. Můžete se v ní pohybovat bez následků? Ne, vždy si to musí nějakou daň vybrat. Můžete snad doufat v lepší život? Ne, pak byste byli zklamaní.

Na začátku jsem si myslela, že mám všechno, co potřebuji. Milující rodinu, dobré kamarády, skvělý prospěch a přijatelný vzhled. Avšak stačí jeden jediný okamžik a tohle všechno se sesype jako domeček z karet. U mě ten okamžik nastal příliš brzy. V jednu chvíli vám patří celý svět a v druhé nemáte nic. To si ale myslíte do doby, než vám vezmou i střechu nad hlavou. V mém případě to zachránilo nalezení příbuzných, ale co ti ostatní? Ti třeba takové štěstí neměli. Kdybych neodešla k Emily, asi bych se teď i s pěstouny topila v dluzích a přemýšlela, jaké to bylo, když jsme ještě vlastnili dům.

Může vám teta nahradit matku? Ano, klidně se jí i může stát. Může vám strýc nahradit otce? Ano, klidně se jím i může stát. Můžou vám dobří kamarádi nahradit sourozence? Ano, i to jde, ale vždycky vám bude chybět stejná krev. Může vám vaše druhé já nahradit to předešlé? Ano, ale to staré tam vždycky někde zůstane schované a jen vyčkává, až bude moct promluvit.

I když jsem neměla lehké dětství, nějak se mi podařilo ho přežít. Celých sedm let od mého narození jsme byli šťastná a spokojená rodinka, ale když jsem si zlomila nohu, všechno to změnilo. Pak jsem putovala od jedné rodiny k druhé, ale žádná se o mě nestarala tak, jak měla, takže když nakonec vypátrali mou tetu, skoro jsem skákala do nebe.

Když jsem k ní přijela, všechno se změnilo – nová škola, noví lidé, noví kamarádi a nový opatrovníci. Všechno jsme nějak přestáli, ale když se kolem děly divné věci, začala jsem mít podezření. Nemusela jsem dlouho prosit a Embry mi to tajemství řekl.

Ach, Embry. Nejlepší kluk, jakého jsem kdy poznala. Ze začátku jsem pro něj byla jako mladší sestra, ale později ta naše sourozenecká láska přetekla přes okraj a už jsme se na sebe nedívali jako na bratra a sestru, ale jako na chlapce a dívku. I když jsem byla o pět let mladší, překonali jsme to.

Do cesty se nám připletlo pár nepříjemností. Například mí rodiče, Volturiovi nebo má přeměna. Všechny tyhle věci jsme ale zvládli a teď?

Ve svých dvaceti letech jsem se provdala za nejlepšího muže, jakého jsem kdy potkala. Nikdy nezapomenu na den, kdy mě požádal o ruku.

Tehdy jsme se byli projít na pláž. Chodívali jsme tam každý den při západu slunce. Bylo to takové naše místečko, kde jsme si mohli užívat toho druhého a nikdo nás nerušil. Od té doby, kdy jsme se na téhle pláži dali dohromady, jsme ji považovali za náš talisman. Písek, voda, sůl, skály… Všechno tohle náš vztah upevňovalo.

Leželi jsme v těsném objetí v písku a tiše si povídali. Neměli jsme nějaké konkrétní téma, prostě jsme jen mluvili. Potřebovali jsme slyšet hlas toho druhého, abych uvěřili, že to není jen sen. Že se neprobudíme do reality se slzami na tváři.

„Lex, můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se po chvíli ticha Embry a celý se napjal.

„Jistě.“

„Chtěla bys se mnou žít až do smrti?“ Hlas se mu klepal.

„Jo, klidně i po,“ šeptla jsem a zvedla hlavu, abych ho políbila. Bylo to krátké a příjemné. Nikdy si nezvyknu na motýly, kteří mi najednou vyletí v břiše. Je to nádherný pocit.

Vydechl. Pár minut bylo mezi námi ticho, ale pak se vytáhl do sedu a zeptal se: „A byla bys to schopná stvrdit?“ nejdřív jsem nechápala, co tím myslí, a došlo mi to až tehdy, kdy z kapsy u kalhot vytáhl malou sametovou krabičku.

Jen jsem na ni tupě zírala a nevěděla, co mám říct nebo udělat.

„Alexandro Ravenwoodová, miluji tě z celého srdce. Vezmeš si mě?“ zeptal se mě pevným hlasem a zamilovaným pohledem se mi díval do očí. Jak na tohle někdo může říct ne?

„Ano,“ šeptla jsem a vrhla se mu kolem krku. „Ano, ano, ano a klidně hned,“ smála jsem se a on se rozesmál se mnou.

Však už všichni víte, jak to pokračovalo dál. Během dvou vteřin se to rozkřiklo po celé rezervaci. Ano, před kluky jsme to dávali za vinu ptákům, kteří nás poslouchali, ale snad všichni věděli, že i když vlci byli tři kilometry daleko, slyšeli to.

No, asi si dokážete představit, jak se na to tvářil Chris a Sam. Strejda to vzal ještě celkem v klidu, ale pro mého bratra jsem byla ještě pořád malá holčička, kterou musí chránit. Ještě si nějak neuvědomil, že já už svého ochránce mám.

O svatbu se samozřejmě postarala Alice. Nechtěli jsme nic velkého, ale ona si prostě nedala říct a udělala z toho tak obrovskou slávu, jakou La Push ještě nezažilo. Pozvala snad všechny, kteří ji padli do oka na ulici. Prosila jsem Embryho, ať ji jakkoliv zastaví, třeba ať ji sváže a zavře do sklepa, i když žádný nemáme, ale on pořád říkal, ať jí také uděláme radost, tak jsem jenom smutně přihlížela, jak píše předlouhý seznam hostů, objednává kapelu, jídlo, šaty pro mě a pro družičky… Prostě jsem všechno nechala na ni.

Věděla jsem, že to, co ona vytvořila, bude překrásné, ale že až tak?! Jen jsem se rozplývala. A v den svatby mi to trošku pomohlo překonat trému.

Všechno vyšlo podle plánu a já se přesně v poledne stala paní Callovou. Bylo to tak nezvyklé, ale přitom mě to v hloubi duše hřálo. Přesně tenhle pocit si představuje každá malá holčička, když si hraje na princeznu a čeká, až ji její princ zachrání z prokletí.

Dlouhou dobu jsme přemýšleli, kam se odstěhujeme, kde budeme pracovat, ale tyhle starosti nebyly v porovnání s tou hlavní vůbec důležité. Přestaneme se měnit? Kdyby ano, znamenalo by to, že bychom mohli mít děti a založit rodinu, ale zestárli bychom a jednou i zemřeli.

Já jsem se nemusela rozhodovat dlouho. Koho by bavil nesmrtelný život? Takhle bych mohla mít dítě, které jsem si hrozně moc přála, a také bych jednou mohla poslouchat, jak se mi po domě prohánějí má vnoučata. Dala bych život svým dětem, které by ho určitě předávaly dál a dál.

Embry byl rozhodnutý dávno před tím, než se mě na to zeptal, ale neřekl mi to, protože se bál, že to ovlivní moje rozhodnutí, ale já jsem ho překvapila a za měsíc jsme se společně přestali měnit. Byl to hrozný pocit – vědět, že už nikdy nezažijete vítr v srsti, hlínu pod tlapami a ostatní vlky ve své hlavě.

Počkali jsme dalších pár měsíců, abychom se ujistili, že naše tělo se změnilo z vlčího na normální lidské. Když jsem se přeměnila, už nikdy potom jsem menstruaci nedostala, ale pak najednou… zase tu byla se mnou. Celá šťastná jsem oznámila Embrymu, že já už jsem na sto procent jen a jen člověk. On mi oznámil to samé. I když nevím, jak to zjistil on.

„Mami, pojď už spát,“ pobídl mě můj syn. Stál mezi dveřmi svého pokoje s plyšákem v ruce a mnul si rozespalá očička.

„Hned půjdu, jenom to tu ještě dopíšu. Pak za tebou přijdu,“ slíbila jsem mu s úsměvem. Se zadostiučiněným pohledem se obrátil a šel zpět do své postýlky. Nebo jsem v to aspoň doufala.

Otočila jsem se zpět k deníku, do kterého jsem dnes ráno začala psát, jak můj život prozatím probíhal. Lepila jsem tam i nějaké fotky, přáníčka nebo psaní. Prostě všechno, co pro mě mělo nějakou zvláštní hodnotu. Ve všem byly vzpomínky.

Zase jsem vzala do ruky tužku a začala psát:

Po devíti měsících se nám narodil syn. Embry trval na tom, že já vyberu jméno synovi a on dceři, takže jsem mu dala jméno Embry. Embry Call junior. Znělo to nádherně. Můj manžel mi ještě nepřestal děkovat, ale já ho vždy zarazila s tím, že se mi to jméno prostě líbí.

Netrvalo dlouho a já už měla zajetý systém, jak se o malého Embryho postarat. Všichni tři jsme se přestěhovali o pár domů dál, než bydlela Emily se Samem. Můj muž chodil do práce, já jsem se starala o našeho syna a všichni byli šťastní.

První výbuch štěstí nastal, když řekl své první slovo ,máma‘. Celá jsem se rozzářila a hned brala mobil do ruky, abych to zavolala Embrymu.

Druhý nastal, když udělal první krůček. V tu dobu jsem byla na nákupech, ale můj vlk mi to hned zavolal a já letěla i s taškami jako o závod, abych byla co nejdřív doma a mohla to také vidět. Bohužel to zopakoval až za tři dny.

A třetí se stal přesně na jeho čtvrté narozeniny, kdy jsme mu oznámili, že bude mít sourozence. Nejdřív se zarazil, ale pak se mu rozzářily očička a rozesmál se takovým tím dětským smíchem, jaký umí jen malé dítě. On něj je to nejupřímnější a nekrásnější věc na světě.

A opravdu. Netrvalo dlouho a měli jsme druhé děťátko. Osud nás překvapil holčičkou, kterou můj manžel pojmenoval Hope – naděje. Vždy mi říkával, že kdyby žádná naděje neexistovala, asi by dobrovolně skočil do spárů Volturiových ve chvíli, kdy jsem naposledy vydechla. Tehdy. Tam na louce.

Všichni jsme zdraví, silní a těšíme se z každé chvíle, kterou nám život dopřeje spolu. Proč tu psát, jak jsme žili dál? Já sama to ještě nevím.

Odložila jsem pero, zavřela deník a přejela po něm bříšky prstů. Bylo v něm tolik vzpomínek, pocitů, myšlenek… Všechno, co jsem se bála říct nahlas, jsem do něj napsala, ale kam ho teď dát?

Nemusela jsem přemýšlet dlouho a už jsem ho brala do rukou a přešla k vysoké knihovně. Byla to vlastně spousta polic, které se táhly podél jedné stěny až k vysokému stropu. Zvedla jsem ruku s deníkem, ale pak zaváhala. Kam ho vlastně chci dát?

Ruka mi zase klesla a já se rozhlédla po celé výšce a délce polic, kde na každé z nich bylo minimálně dvacet knih. Když ho někam zastrčím, pak už ho možná nikdy nenajdu, protože já a moje paměť nejsme moc velké kamarádky.

Pohled mi padl na knihu Romeo a Julie, kterou mi dal na dvacáté narozeniny Edward. Řekl, že já a Embry mu ten pár tak trochu, ale když jsem se ho zeptala proč, jen se šibalsky usmál a ustoupil stranou.

Znovu jsem pozvedla ruku držíc v ní deník, ale tentokrát jsem už věděla, kam ho dám. Přesně vedle téhle knihy. Kdo ho tam bude hledat? Možná já, ale až tento dům zdědí naše děti a budou v knihovně dělat pořádek, najdou ho a přečtou si, jak se jejich rodiče poznali a jaký měli život. Kolik lásky jim způsobily jejich ratolesti.

S povzdechem jsem se tichými kroky vydala do pokojíčku svých dětí, abych je uspala, a pak si vlezla do postele ke svému muži, políbila ho a snila, jak tahle pohádka bude pokračovat dál. Každý někdy snil o dokonalém životě, který bude žít s někým, koho nadevše miluje. Každá holčička si přála být princezna, kterou jednou přijde její princ zachránit do věže. Ano, všichni vědí, že pohádky neexistují, ale od čeho máme fantazii, když bychom nemohli snít? Všechno hezké jednou končí, ale v myšlenkách vám to zůstane navždy.

 

Konec




 

 

Všechno jednou končí a s tímto příběhem to jiné nebude. ;) Celý jeden rok jsem se těšila z nových příhod, trapasů a vtipných poznámek Lexie, zamilovaného Embryho, veselého Paula a mnoho dalších, kteří v tomto příběhu sehráli tak zásadní roli. Sama nevím, jak jsem mohla napsat tolik částí a ještě pořád mě to bavilo. Možná, že to bylo tím, jak jsem sama sebe vždy překvapila, když jsem do kapitoly zamíchala další a další nebezpečí a problém. Nejdřív Volturiovi, potom její rodiče spolu s Cullenovými a tak dále.

Tenhle příběh jsem začínala tvořit, když jsem s psaním teprve začínala, ale vy jste mohli moje proměny, změny nálad a zlepšování se sledovat po celou dobu, kdy kolem sebe Lex a Embry kroužili jako supi. Vždy někdo nechal komentář, který mě potěšil, nebo jste jen hodili smajlíka a pokračovali ve čtení jiných povídek.

Chci vám moc poděkovat, že jste tu byli celou tu dobu se mnou a podporovali mě. I když jsem někdy byla hodně líná, napsali jste si o další kapču a já ji pro vás napsala. Proč tolik slov? Dobře, dáme teď nějaká čísla. ;)

Jeden příběh. Čtyřicet tři kapitol + prolog a epilog. Sto čtyřicet jedna stránek. 2 219 odstavců. 6 954 řádek. 91 524 slov. 504 187 znaků. Wow, to jsou čísla. :O

 

Děkuju vám, čtenářům, že jste to se mnou a mou povídkou vydrželi až do konce. Kdo by si chtěl zkusit přečíst mé příběhy, které se týkají mé oblíbené kapely, může zde - www.dancesun.blog.cz Byla bych vděčná, kdybyste mi tam napsali váš názor. ;)

 

Vaše Sundance :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)  lea (14.03.2013 21:53)

jak jsem řekla,četla jsem znovu a znovu jsem kolikrát málem ronila slzy..povětšinou štěstí,ale někdy také smutkem..úžasné dílo a mě je velikou ctí,že jsem si ji mohla přečíst..
Nejspíš si ji přečtu ještě několikrát

12)  lea (12.03.2013 19:39)

dokonalé. S touto povídkou se nestalo,že bych se nudila či nesmála..docela mě mrzí,že už to nebude pokračovat..

11)  lea (12.03.2013 19:38)

dokonalé. S touto povídkou se nestalo,že bych se nudila či nesmála..docela mě mrzí,že už to nebude pokračovat..

Sundance

10)  Sundance (10.02.2013 16:50)

Holky, děkuju. ;)

dasa, nejdřív musím dopsat jednu kapitolovku, kterou mám rozepsanou na jiné stránce, a pak bych se vrhla na nápad, který se mi už delší dobu rodí v hlavě. ;) Až budu vědět určitý děj, dám si ho na shrnutí, jinak by sis ho mohla přečíst už teď na stránce stmivani.eu, kde jsem zaregistrovaná pod stejným jménem. :)

9)  AnneTt (10.02.2013 11:43)

Tleskám, nemám slov nádherná povídka, nikdy jsem moc nemusela povídky s vlkodlaky, raději jsem měla upíry ale tahle povídka mě dostala. Krásně píšeš a ... jedním slovem nádhera!, co víc dodat.

8)  dasa (09.02.2013 20:29)

chta bych se zeptat co mas v planu dal psat za povidky?????????????

7)  alice (08.02.2013 22:14)

ja ti verim ze te neco dobryho napadne :-):-)

Sundance

6)  Sundance (08.02.2013 19:37)

No, když jsem teď dopsala tuhle kapitolovku, tak jsem už nachystaná ho dopsat, jen ještě nevím jak. ;)

5)  alice (08.02.2013 18:57)

Mě se ten Žlutooký chlapec moc libil tak jsem byla zvedava jak to skonci

Sundance

4)  Sundance (08.02.2013 18:39)

Wow, holky, jsem tak šťastná za to, co jste tu napsaly. Ani nevím, jak moc to uteklo a už je konec. ;)

alice, nejdřív mě to napadlo, ale když jsem si ji četla zpětně, musela jsem se jen smát. Doopravdy nemá cenu sem dávat něco, co se ani nedá číst. ;) Budu ráda, když ji pár kapitolami ukončím a vrhnu se na nápad, který se mi už dlouho rodí v hlavě a jehož začátek už mám v PC. :)

3)  sdtzrszd (08.02.2013 18:20)

Tenhle překrásný konec mě mečekaně zasáhl. Ne kvůli tomu, jak to zkončilo, ale kvůli tomu, že už je úplný konec. Finito. End.
Vždy, když jsem s očekáváním a napětím čekala na další kapitolu, zastírala jsem to za vztek na tebe, že tak pomalu přidáváš kapitoly, i když jsem věděla, jak i jedna kapitola se může psát třeba dva týdny. O to šťastnější jsem byla, když už tu opravdu přibyla.
Teď už je konec a já si to musím opravdu přiznat.
Tvoje povídka byla (je) úžasná, skvělá a já si jí naprosto zamilovala.
Ještě se budu muset odnaučit, chodit sem každý den kontrolovat povídy, jestli náhodou se tady ta tvoje neobjevila- a to se bude dělat velice těžko.
No, konec blbýho tlachání :D
Sečteno, potrženo. Tvoje povídka byla úžasná a mně bude hrozně moc scházet.
Přeji spoustu dalších úspěchů, milé a trpělivé :D čtenáře a skvělé nápady!!! :D

THe

2)  THe (08.02.2013 16:41)

Ach.
Můj.
Bože.

Věděla jsem, že to přijde. Že to slovo konec budeš muset napsat. Ale teď, když ho čtu, nejsem ani zdaleka tak smutná, jak jsem čekala. A vím proč. Protože se vždycky můžu vrátit. A protože tohle byl naprosto úžasný konec.

Díky ti. Za celou tuhle povídku, protože jsem se s přečtením nějaké kapitoly vždycky cítila líp a postavy mě i donutily udělat něco, z čeho jsem měla předtím strach.

1)  alice (08.02.2013 16:11)

moc pekne chtela bych se zeptat jestli semka nechces dat Žlutooký chlapec co je na stmivani.eu 8-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek