Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Zjistíme, proč se Alex kluci hrabali ve skříni, někdo se nám otiskne a nahlédneme na kousek z nákupů. :D Moc se omlouvám, že to tak trvalo, ale není čas. Přeji příjemné čtení! Sundance

„A-Alex, my… my ti to vysvětlíme. Víš, my jsme tu… my jsme tu dělali… No, vysvětli to ty,“ zadrmolil Paul a dopředu popostrčil Emmetta.

„Víš, Alex,“ začal a dal mi ruku kolem ramen, jako bychom byli staří přátelé, „my jsme chtěli zjistit, jestli jsi nám náhodou o těch šesti letech nelhala.“

„A proč bych to dělala? Vždyť jsi sám viděl, že tu před chvílí byli ti lidé,“ zpražila jsem ho dost ostrým pohledem.

„No, to sice jo, ale… ale… no… Teď ty.“ Asi nevěděl, co říct, protože dopředu tentokrát popostrčil Embry. Tak co ten si vymyslí? Že potřebovali zjistit, jestli nemám nějaké radioaktivní věci?

„No, víš…“ Fajn, takže ani on ze sebe nevymáčkne pravdu, takže asi budu muset trošku přitvrdit já.

„Sakra, tak řekne mi někdo, co jste tam hledali?! Nemám ráda, když se chodí kolem horké kaše, takže buď to vyklopíte, nebo půjdu za Adamem,“ vyhrožovala jsem. Myslím, že aspoň Paula by to mohlo zlomit, protože on a Adam nevypadali jako přátele.

„Ne, nechoď tam!“ No, čekala jsem Paul nebo Emmetta, ale že tohle vykřikne zrovna Embry, tak to mě málem položilo.

„A proč ne? Vždyť vy mi stejně neřeknete, proč jste se mi hrabali ve věcech, tak proč tam nevyrazit,“ ťukala jsem si na bradu, aby viděli, že se doopravdy rozmýšlím.

„Fajn, já ti to řeknu,“ vzdal se Embry a koukal do země. „Chtěli jsme o tobě zjistit nějaké informace, protože ty nám toho o sobě moc neřekneš.“

To myslí vážně? Jako fakt?

„To jako chcete vědět číslo mých bot? Barvu mých očí? Nebo styl mého oblékání?!“ postupně jsem zvyšovala hlas, až jsem začala křičet. Co si o sobě vůbec myslí?

„Barvu tvých očí vím,“ zamumlal Embry, ale potom, jako by si uvědomil, co řekl, si přikryl rukou pusu a s obavami v očích se na mě podíval.

„Cos to řekl?“

„Nic,“ vyjekl. Ještě jsem si ho změřila pohledem, ale pak se zase zajímala o načaté téma.

„Tak proč jste se mi hrabali ve věcech?!“ rozkřičela jsem se. Asi to Embryho donutilo, aby mi to řekl, protože se nadechl a pak… vydechl.

Začala jsem poklepávat nohou a přitom se na ně dívala tím nejhorším pohledem, jaký jsem svedla.

„Fajn, řeknu ti to. Chtěli jsme vědět, jakou máš oblíbenou barvu, jakou skupinu posloucháš, jaký film máš nejraději. O takovéhle věci jsme se zajímali,“ vzdal to Embry. Věděla jsem, že je to pravda, protože on by mi nikdy s ničím nelhal. Tedy doufám.

„A proč si se mě nezeptal normálně?“ vydechla jsem, když ze mě vztek vyprchal.

„Bál jsem se, že je to moc osobní,“ zamumlal, ale do očí se mi nepodíval.

„Embry, podívej se na mě,“ poručila jsem mu. „Jaká je tvoje oblíbená barva?“

„Modrá,“ odpověděl okamžitě a já zasunu myšlenku, že má rád stejnou barvu jako já, hodně hluboko do mysli.

„Bylo to moc osobní?“ nadzvedla jsem obočí.

„Ne, nebylo,“ přiznal nakonec. „Alex, promiň, já jen o tobě chtěl vědět něco víc,“ omluvil se.

„Fajn, omluva se přijímá,“ usmála jsem se na něj a on si oddychl. „Tak, znovu do práce. Musíme vybrat šaty pro družičky.“

„Takže pro tebe,“ ozval se Paul.

„Ne, šaty pro mě se pojedou koupit v tu sobotu,“ zašklebila jsem se. I když si na sebe občas vezmu šaty, tak to neznamená, že bych je nosila pořád. Nejsem Alice.

„Jé, a budu ti je moc vybrat?“ zeptal se Paul s nadějí v hlase. On? A vybírat šaty mně? To si ze mě dělá srandu, ne?

„A budu ti moct vybrat sako?“ zeptala jsem se a doufala, že kladně odpoví.

„Dobře, to je fér,“ souhlasil, ale to ještě nevěděl, co na něj chystám…

Paul

Sakra, kdo to je? To si snad dělá srandu, ne? Páni, to je kus!

„Kdo to je?“ zeptal jsem se Jakea a hlavou hodil ke slečně, která se snažila vytáhnout kufry z auta.

„Hádej,“ zasmál se Jacob a šel té dívce pomoc. Vytáhl z auta dva malé kufry a jednu cestovní tašku. Páni, ta se stěhuje ve velkém.

„Jakeu, nech toho a pojď mě obejmout,“ zavýskla, když ty věci položil na zem. Skočila mu kolem krku a on se s ní zatočil.

Vím, že jsem ji už někde viděl. Já to vím. Asi to bude už dávno, ale pořád ten pocit mám, dokonce začíná sílit.

„Ahoj, já jsem Rachel,“ usmála se na mě a já se málem plácl do čela. No jasně, je to Jacobova starší sestra. Že mě to nenapadlo dřív. Hrávali jsme si spolu na pláži a vždycky sváděla na mě, že jsem jí ušpinil oblečení.

„Paul,“ usmál jsem se a napřáhl k ní ruku. Chopila se jí, ale u toho přemýšlela.

„Paul, Paul, Paul… Paul?“ zeptala se a údivem se jí rozšířily zorničky.

„Jo, Paul, znáš mě?“ poškleboval jsem se a čekal, až jí to dojde.

„Paul Lahote? Jsi to ty?“ Nedivil jsem se jí, že mě nemůže poznat. Změnil jsem se a hodně.

„Jo, to budu já. Tak co, Rach, půjdeme si hrát zase na pláž a stavět tam hrady z písku?“ zasmál jsem se a objal ji. Nečekala to, ale potom můj stisk opětovala.

„Vždycky jsem kvůli tobě dostala vynadáno, protože jsem měla špinavé oblečení.“ Jo, jako bych si to nemyslel. Je to tu.

„Počkat! Vy dva se znáte?“ divil se Jake.

„Jo, ale to ty si nemůžeš pamatovat. Byl jsi v plínách,“ zasmál jsem se a Rach se mnou.

„Ne, počkej, v tu dobu už neměl plíny, to jenom pořád dudlal dudlík,“ opravila mě a chytla záchvaty smíchu. Jo, je to moje Rachel. Připadá mi, že je to jako dřív.

„No, tak to bude fajn, teď si ze mě budete dělat srandu oba,“ zamumlal si pod vousy, vzal jeden kufr a cestovní tašku a šel dovnitř. „Tati, hádej, kdo přijel,“ zavolal na Billyho, když rozrazil dveře.

Po chvíli vyjel na verandu Jacobův táta.

„Ahoj, Billy, jak se máte?“ zeptal jsem se a zazubil se na něj. Chvíli si mě měřil pohledem, ale potom mu do zorného pole vstoupila jeho dcera, která ho hned drtila v objetí.

„Rachel, kde jsi se tu vzala?“ divil se, ale objetí jí opětoval.

„No, řekla jsem si, že jsem vás už dlouho neviděla, tak jsem si sbalila pár věci, sedla do auta a vyjela,“ řekla, jako by o nic nešlo.

„Pár?“ nadzvedl jsem obočí a pohled hodil po třech kufrech a jedné cestovní tašce, které jsme naskládali na verandu.

„Jo, pár,“ zavrčela a šla do domu za Billym.

Chvíli jsme si v obýváku povídali, ale po chvíli se Rach zvedla, ale u dveří se ještě otočila.

„Asi se půjdu projít, abych viděla, co se tu změnilo,“ zasmála se a šla si obléknout bundu a čepici.

„Já půjdu s tebou,“ navrhl jsem.

„Fajn,“ pokrčila rameny a vyšla ze dveří do deště. Šel jsem za ní jako ocásek. Nejspíš měla namířeno na pláž, protože když jsme došli až na parkoviště, tak vůbec nezpomalila a směřovala na jeho konec, kde ta písčitá plocha začínala.

Šla podél pláže až tam, kde začaly útesy. Vylezla na ten největší kámen, který byl na dosah – málem si natloukla nos –, a sedla si na něj.

Přemýšlel jsem, jestli ji nemám nechat samotnou, ale když mě vyzvala, abych si sedl k ní, jsem nad tím přestal přemýšlet.

„Tak co si těch pár let dělal?“ zeptala se po pár minutách ticha.

„Prozkoumával různá místa, která tu ještě neznám, ujídal Jacobovi jídlo a vyžíral Billymu ledničku,“ zasmál jsem se. „Cos dělala ty?“

„No, když jsem nepracovala, nebo nechodila na pracovní schůzky, tak jsem chodila běhat a do fitka,“ usmála se. „Ale poslední dobou jsem z toho mého stereotypu chtěla vypadnout.“

„Jo, to chápu, taky mě to už nebaví,“ zamumlal jsem. Dalších dvacet minut jsme si povídali o tom, co se tu změnilo a kdo koho nemá rád.

Když jsme zůstali chvíli zticha, tak se na mě otočila a pak se to stalo…

Nebyl tu nikdo jiný, nikdo, kdo by mě zajímal, jen ona. Jen jí bych všechno koupil. Jen jí bych nikdy neublížil. Jen ji bych bránil vlastním životem. Jen jí bych nikdy nedovolil, aby si nějak ublížila. Netušil jsem, že se otisknu zrovna do Jacobovy sestry, ale stalo se. Nijak to neovlivním a ani nechci.

„Paule, jsi v pořádku?“ starala se a dívala se na mě hnědýma očima.

„Jo, jsem, jenom jsem se zamyslel,“ usmál jsem se a donutil ji, abychom se šli projít, dál to šlo samo …

Alex

V dalších pár dnech jsem se ve škole hodně zasmála. Jak nad hloupostí Patek, tak nad naivitou Adama, nebo nad odpálkování místního děvkaře.

Patky mi celý týden dělaly naschvály. Od polití pitím, až po pomlouvání po celé škole. Nevadilo mi to. Já jsem věděla, proč to tak je a proč se mě snaží ponížit, tak proč jim to oplácet? Je pravda, že jsem kluky musela kolikrát držet, aby neřekli něco, co by mohlo stát jedno odpoledne uklízení školního kabinetu.

Adam mě celý týden přemlouval k tomu, abych si s ním někam vyrazila, ale mně se líbí pouze jako dobrý kamarád. V pátek zjistil, že mě nepřemluví a tak ze sebe při obědě vysypal omluvu. Přijala jsem ji.

A ten místní děvkař? Jmenuje se Mike a i když je hezký, tak je neskutečně otravný. Paul měl hroznou srandu z toho, že jsem mu řekla, že nevím, jestli má nějaký mozeček v hlavě.

S Embrym a kluky jsem byla nejlepší kamarádka. Dříve jsem si myslela, že je důležité, aby holka měla za nejlepší kamarádku holku, ale to jsem se spletla. Stačí, když bude mít doopravdy dobré klučičí kamarády.

***

„Alex, vzbuď se, jedeme na ty nákupy a pak na ty koně,“ mírně se mnou třásla Emily. Jo, vzbudilo mě to.

„Už jsem mezi živými,“ zamumlala jsem a protřela si oči. „Jede i Claire?“

„Ne, nejede, bude tady s Quilem,“ usmála se a odešla.

Rychle jsem vyskočila z postele a šla se do koupelny zcivilizovat. Tentokrát jsem si vlasy – na radu Paula – nechala rozpuštěné. Sahaly mi až pod zadek.

Vyčistila jsem si zuby a oblékla se do úzkých zelených riflí s topem a šla do kuchyně, odkud se ozývaly hlasy kluků.

„Neměli jste problémy s ranním vstáváním?“ nadzvedla jsem obočí, když jsem vešla do kuchyně. Kluci ke mně byli zády, a když se otočili, tak jim málem vypadly oči z důlku. Nevěděla jsem, jestli jsem si neoblékla na tričko podprsenku, nebo jsem si nevzala kalhoty, tak jsem to neřešila.

„A-Alex, moc ti to sluší,“ zakoktal se Paul a dál valil oči. Myslím, že se mi dnešní outfit docela povedl.

Chtěla jsem si sednout vedle Embryho, ale zrovna na té židli měl položenou nohu.

Pohlédla jsem na něj pohledem, který jasně říkal, že by se už mohl probrat a pustit mě, ale on na mě dál civěl jako na idiota.

„Můžu si sednout?“ zeptala jsem se ještě normálním hlasem. Chvíli na mě dál koukal tím přiblblým pohledem, ale potom se probral.

„Jo, jo, jasně,“ řekl a rychle shodil nohy ze židle.

„Díky,“ zamumlala jsem a posadila se. Po chvíli přede mě Emily postavila talíř, na kterém ležel chleba s pomazánkou. S díky jsem se do něj pustila.

Když jsem dojedla, tak jsme se nasáčkovali do auta a vyjeli. Seděla jsem na zadním sedadle vedle Embryho a Paula, který mi každou chvíli chválil účes a oblečení. No, aspoň někomu se to líbí, zakřenila jsem se v duchu.

Zadívala jsem se z okna a v tu chvíli mě napadla ta samá myšlenka, jako mě napadá posledních pár dnů.

Proč se Embry poslední dny chová, jako by byl na Marsu? Vždycky, když se ho na něco zeptám, tak na mě čumí jako na debila, ale nikdy mi neodpověděl hned na poprvé. Co se děje? Nikdy se mi nepovedlo z něj – ani z kluků – vypáčit, proč se tak chová. Vždycky řekl, že se jenom zamyslel, ale po pár minutách se to stalo zase. Po třech dnech jsem ho nechala, ať si přemýšlí třeba o nesmrtelnosti chrousta.

„Alex, žiješ? Jsme tu,“ mával mi rukou před očima Paul. Zamrkala jsem a zatřepala hlavou.

„Jo, žiju, tak jdeme. Na co čekáte?“ divila jsem se.

„Na tebe,“ zasmáli se ostatní.

„Tak, kam půjdem nejdřív?“ zeptala jsem se, když jsme stáli uprostřed obrovské haly v nákupním centru.

„No, nejdřív asi pánům vyberem obleky, pak budeme na řadě mi,“ mrkla na mě Emily a já se zasmála, když kluci zasténali.

Už jsme prošli tři obchody, ale ani v jednom z nich neměli obleky. Vešli jsme do čtvrtého a já si oddychla, protože hned naproti dveřím jsem zahlédla celou řadu různých obleků.

„Takže, kluci, myslím, že výběr není malý,“ poznamenala jsem a rukou mávla k oblekům, které byly pověšený na černých ramínkách.

„Jo, to asi jo,“ povzdychl si Paul a vydal se za nimi.

„Hele, kamaráde, něco jsme si domluvili, ne? Já tobě oblek, ty mně šaty,“ upozornila jsem ho a místo něj jsem se tam vydala já.

„Ale, Alex, to byla sranda,“ řekl a kluci se začali příšerně smát. V obchodě nikdo nebyl, takže nás prodavačka nechala.

„No, pro tebe možná, ale plácli jsme si? Plácli, tak není co řešit,“ uzavřela jsem debatu a na jednom věšáku vyhrabala doopravdy hnusný oblek. „Na, zkus ho,“ poručila jsem mu.

S nechutnými zvuky se vydal do kabinky a oblek držel div ne půl kilometru od sebe.

„Prosím, až budeš, tak se nám přijď ukázat,“ ještě jsem na něj zakřičela a potichu se zasmála.

„Ty mu teda dáváš,“ mrkl na mě Sam, když jsem došla zpátky k nim.

„Domluva je domluva,“ pokrčila jsem rameny a podívala se na Bradyho, který na sobě měl černé sako a vínovou košili. Moc mu to neslušelo, proto jsem šáhla pro jinou košili a k tomu dala i černé kalhoty a poslala ho do kabinky.

„Ty jsi dneska nějaká vůdčí,“ zasmála se Emily, když jsem na něj ještě zavolala, aby se potom ukázal.

„No, tak přeci nebudeme na vaší svatbě trpět, aby tam někdo přišel v teplákách. U Paula to, prosím, promiňte,“ dodala jsem, když jsem ho spatřila, jak vylezl z kabinky.

„V tomhle tom nikam nejdu,“ zavrčel, ale potom se mu nebezpečně zablesklo v očích a on se rozeběhl naproti mně. Doběhl až ke mně a zvedl mě do vzduchu a zatočil se se mnou, jako bych mu udělala tu největší radost, jakou jsem mohla.

„Ty blázne, pusť mě. Ti hráblo?“ bouchala jsem ho do ramene, ale bylo to marné, protože to víc bolelo mě než jeho.

„Ne, nehráblo, jenom mě to tak napadlo, že bych se s tebou mohl zatočit,“ zasmál se a po chvíli mě pustil. Stáhla jsem si triko, které se mi vyhrnulo nahoru a bouchla Paula do ramene. „Au, holka, to bolí.“

„Patří ti to,“ zavrčela jsem a podívala se na Bradyho, který zrovna vylezl z kabinky. Ano, měla jsem pravdu, tohle mu moc slušelo.

Nechtěla jsem mu to říkat hned, tak jsem si ho nejdřív obešla dokola a něco si mumlala, ale potom jsem se objevila zase před jeho očima.

„Jo, tohle je o hodně lepší,“ prohlásila jsem svůj verdikt.

„Páni, Brady, moc ti to sluší,“ uznala Emily a usmála se na mě.

„Myslíš?“ zeptal se a prohlížel se v zrcadle vedle kabinek.

„Jo, to teda myslím,“ odpověděla rázně moje teta.

Brady se usmál a s děkovným pohledem se na mě podíval. Přišel mi jako fajn kluk, tak jsem se na něj v odpovědi usmála.

„Embry, začni vybírat, nebo na naši svatbu vůbec nechoď!“ zakřičela na dotyčného Emily. Neviděla jsem, jaké si vybral sako, protože Paul se rozhodl, že se mi za dnešek musí udělat špatně.

No, nakonec jsme stihli nakoupit obleky do oběda, potom jsme se domluvili, že půjdeme na oběd a pak šaty pro mě a ostatní družičky. Což bude Alice s Esmé a nějakou Bellou…




No, ještě bych chtěla napsat, že připravuji čtyři bonusovky k této povídce. Nevím, kdy je začnu vydávat, nejspíš až budou všechny napsané. Bude to o tom, jak se otiskli kluci, kteří se neotiskli přímo v povídce. ;)

Moc bych se vám ještě chtěla omluvit, že jsem tak dlouho nepřidala další kapču. Nebyl vůbec čas na psaní, tak se nezlobte. ;)

Sundance

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)  maltesenella (19.03.2012 18:59)

další kapču, pls

THe

6)  THe (05.03.2012 21:01)

ANO!!! Woháá, Paul se otiskl, on se otiskl a díky mně! Úžasná kapitola, kluci mě opět rozesmáli.

5)   (05.03.2012 19:49)

krasa

MarryTyger

4)  MarryTyger (05.03.2012 19:05)

Zase paráda

3)  Jana (05.03.2012 19:01)

Sundance

2)  Sundance (05.03.2012 18:53)

Pardon, nevšimla jsem si. ;)

Nebraska

1)  Nebraska (05.03.2012 18:32)

Prosím, neměň barvu pozadí článku. Navíc světle fialová na bílé je prakticky nečitelná ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek