Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Alex jde poprvé do nové školy, jak se jí tam bude líbit? Potká nové tváře? A co když to bude den, kdy si všichni budou vyprávět vtipy, aby se pobavili? No, asi takový ten den bude, ale jde jen o to, jak ho vy pochopíte. :D Sundance

Alex

Další dny byly celkem dobré. Chtěla jsem jít už v pondělí do školy, ale Emily si vzpomněla, že mě tam zapomněla přihlásit, takže jsem s ní šla v úterý do školy, aby mě tam přihlásila. Ředitelka byla ráda, že konečně přijde někdo nový, jelikož už tři roky nikdo nepřišel. Budu mít školu spojenou se střední, takže na chodbách budu potkávat kluky. Tedy doufám.
Když Embry druhý den poté, co jsem mu dala v noci do ruky ten můj obrázek, šel domů, tak se potom ještě večer vrátil a v tašce nesl skicáky a čtvrtky a řekl mi, že chce, abych mu něco nakreslila. Já to splnila, nakreslila jsem mu vlka, kterého mi tolik připomínal. Prý se mu to moc líbí. Aspoň něco.
Den po tom, co přijela Claire, jsme s Emily udělaly trošku změnu ve spacím pořádku. Já spím prozatím na gauči, než Claire odjede a ona spí v mém pokoji.
Dnes byl den, kdy jsem měla jít do školy. Ráno se pro mě staví kluci a s nimi tam pojedu.
Zrovna jsem se chystala v koupelně v pokoji, který tedy dočasně patří Claire, která vedle mě hopkala sem a tam a šišlala, že chce mít taky takové vlasy jako já, když jsem slyšela, jak se rozrazily dveře a dovnitř se nejspíš nahrnuli kluci. Rychle jsem si udělala culík a z něj si jako vždy zapletla cop a už jsem běžela do kuchyně, kde mi Emily připravovala snídani.
„Dobré ráno, Alex,“ pozdravili sborově kluci a stáli v pozoru. Nevěděla jsem, co se děje, ale hrála jsem to s nimi.
„Vojáci, pohov,“ zavelela jsem. „Co se to tady děje?“
„No, všichni jsme se shodli na tom, že když nám něco rozkážeš, tak my tě poslechneme jako nějakého velitele, takže tady máte oddíl, veliteli,“ vysvětlil Paul a už zase stál s rukama v kapsách.
„Děkuji, vojíne. Teď se nasnídáme, pak nasedneme do tanku a pojedeme dobýt školu,“ zasmála jsem se a šla si sednout ke stolu, kam mi Emily po chvíli postavila talíř s topinkami. Mňam.
Když jsem dojedla a kluci si vzali od Emily svačiny, protože na to prý každé ráno zapomínají, tak jsme nastoupili do našeho vymyšleného tanku a jeli ke škole. Cesta vedla uprostřed lesa, takže i když svítilo sluníčko, tak my jeli ve tmě.
Asi po deseti minutách jízdy jsme projeli železnou bránou, která byla přesně naproti vchodovým dveřím školy, které vypadaly na to, že tu stojí už docela dlouho. Byly počmárané, poškrábané a někde byla i prasklina. A tak nějak vypadala i celá škola.
Zrovna hlavním vchodem vycházely nějaké barbíny, což mě docela zarazilo, protože je ráno, takže by měly jít spíš dovnitř, ne? No, nechám je, třeba si ještě pro něco jdou, i když to mi přijde absurdní.
„To jsou hvězdy školy, říkají si Zlatky, jelikož si myslí, že když jsou jejich rodiče bohatí a mají všechno zlaté a dokonalé, tak se jim každý bude klanět a uhýbat na chodbách, ale je to spíš naopak. Lidi se jich straní, protože se s nimi nechtějí zaplést. Jednou se k nim přidala holka, která jim nalhala, že má také bohaté rodiče, a ony ji k sobě nakonec vzaly. Po pár měsících ale zjistily, že jim lhala, a ony ji před celou školou seřvaly a ještě k tomu jí do teď dělají naschvály. Ona se jim vyhýbá, jak jen to jde, ale v tak malé škole to doopravdy moc dobře nejde. My jim místo Zlatky říkáme Patky – jako od chleba,“ vysvětlil mi Paul a když jsme procházeli kolem nich, tak ztlumil hlas. Vypadalo to na to, že hlavní slovo u nich má ta nejvyšší holka. Vypadala na to, že prodělala už pár plastik obličeje a na určitých partiích i liposukci.
„Aha,“ odpověděla jsem chytře a začala přemýšlet, čím to je, že v nich vidím pouze hnusné mrchy, které ostatní nikdy nenechají na pokoji. Proč to vidím už na první pohled?

Ne, nebudu se tím zabývat! okřikla jsem se v duchu a utíkala za kluky, kteří mají tak dlouhé nohy, že udělají dva kroky a jsou před vchodem do školy. A to máme zaparkované auto na druhé straně parkoviště.
Jelikož jsem šla do školy ve středu dalšího týdne, než jsem měla, tak jsme byli v trochu jiném sestavení. Dneska do školy šli Embry, Paul, Quil a Collin.
„Hele, chcete slyšet vtip o blondýnce?“ zeptal se Paul a ostatní přikývli. No, to jsem zvědavá, co z něj vyleze.
„Tenhle je dobrý. Jede rozčilená blondýnka z města, protože se tam vypráví vtipy o blondýnkách. Jede kolem pole a vidí jinou blondýnku, jak pádluje na ovesném poli. Blondýnka z auta vystoupí a na tu druhou řve: ,To kvůli tobě se vypráví vtipy o blondýnkách! Kdybych uměla plavat, tak tě utopím!‘“ napodobil hlas dívky. Tak tenhle vtip všechny poslal nosem rovnou do dlaždiček. Ale naštěstí to všichni vyrovnali.
„Hele, a víte odpověď na tuhle hádanku? Co se stane, když se rozeběhnou dvě blondýnky proti sobě?“ ptala jsem se. Oni nejdřív koukali jeden na druhého, ale potom se probral Collin a úplně logicky odpověděl:
„Narazí do sebe?“ ptal se, ale ne moc přesvědčený svou odpovědí.
„Ne, rozbije se zrcadlo,“ zasmála jsem se a kluci opět lehli smíchy.
Teď jsme prošli hlavními dveřmi, kde se na mě každý otočil. Bylo mi to hodně nepříjemné. Párkrát jsme zatočili a já jsem už stála před dveřmi své třídy.
Ještě jsem se na kluky otočila a řekla poslední hádanku:
„Víte, proč blondýnka dává pod televizi feferoku?“ Každý na mě koukal tak, jako by jim měly vypadnout oči, tak jsem za ně odpověděla:
„Aby měla ostřejší obraz.“
Ještě než jsem zaplula do třídy, tak jsem slyšela, jak se kluci začali řehtat. Tak jsem je aspoň pobavila.
Hodina byla celkem v pohodě až na to, že učitelka chtěla, abych se před celou třídou představila. Když se tak stalo, tak se mě ještě pěkně dlouho vyptávala na to, co jsem fakt říkat nechtěla.
Po hodině jsem šla chodbou s nosem zabořeným v plánku školy a v druhé ruce jsem držela rozvrh, když jsem do někoho vrazila. Sakra!
„Promiň, moc se omlouvám, neviděla jsem tě,“ rychle jsem se omlouvala a snažila se posbírat to, co mi z toho nárazu spadlo na zem. Když jsem to všechno posbírala a zvedla se, tak jsem viděla původce toho, proč jsem to vůbec sbírat musela.
„Promiň, já tě taky vůbec neviděl,“ omluvil se mi zelenooký kluk, který vypadal na to, že to bude někdo, kdo bude vtipný, ale i milý a bude aspoň okrajově vědět, co se děje. Takže kopie Paula. Nevím, jak jsem to poznala, ale prostě jsem to na něm viděla jako ráno na těch bárbínách.
„Nic se nestalo,“ usmála jsem se na něj. Chvíli na mě koukal jako na idiota, ale potom zamrkal a vyhrkl:
„Já jsem Adam.“
„Já Alex, která už musí jít,“ řekla jsem a šla dál chodbou, ale po chvíli mě Adam dohnal.
„A odkud jsi? Pokud vím, tak jsem tě tu ještě neměl možnost vidět, protože to bych si pamatoval,“ složil mi poklonu. No, musím říct, že je docela milý. Tak jsem ho odhadla dobře. A zrovna jako na potvoru šel proti nám Embry s Collinem, který Embrymu zrovna něco říkal, ale on ho vůbec nevnímal, protože se díval střídavě na mě a na Adama. A já začala cítit v kostech, že se tu nestane nic dobrého.
Došli až k nám a Embry začal:
„Tak jaká byla hodina?“
„Nudná,“ odvětila jsem a čekala, jestli vyjede na Adama. Ne, nevyjel, jen se na něj nepěkně podíval.
„Takže jako každá jiná tady,“ zasmál se a dál si Adama nevšímal.
„Jo, tak nějak,“ zasmála jsem se taky a koutkem oka se podívala na Adama, jestli si náhodou nepřipadá divně. Ne, nepřipadal, byl v pohodě.
„Hele, já vás tu nechám, chtěla se mnou mluvit ředitelka,“ sdělil nám Adam a šel dál chodbou. Já se otočila zpět na Embryho, vedle kterého se znenadání vyloupl Paul.
„Hele, lidi, mám pro vás hádanku,“ zařval na půlku chodby.
„Jo? Jakou? Ta bude moc dobrá, když tu řveš na půlku školy.“ Embry se mu začal posmívat, že jsem ho usadila, ale to jsem mu nepřála.
„A čemu se směješ?“ ptala jsem se a dala si ruce v bok, aby viděl, že se mi to nelíbí.
„Tomu, jak jsi usadila Paula,“ zasmál se znovu.
„No, taky bys mohl přijít na řadu, takže buď ticho.“ Embry se chvíli díval do prázdna, ale potom zatřásl hlavou a znovu zaostřil.
„Víte, jak vymazat blondýně paměť?“ ptal se Paul a celý natěšený čekal, jestli známe odpověď.
„Já to nevím,“ odpověděla jsem.
„Já taky ne,“ řekl Embry a otočil hlavu na Paula.
„Přeci jí stačí fouknout do ucha,“ řekl nám druhou část hádanky a začal se smát. Já jsem se také rozřehtala a Embry na tom nebyl o moc lépe. Přestanu se ještě dneska smát?
„Co se to tu děje?“ ptal se přicházející Collin. Já si ani nevšimla, že odešel. Vždyť přišel s Embrym.
„No, Paul nám říkal hádanku a byla celkem dobrá,“ odpověděla jsem už celkem v klidu.
„Celkem? Vždyť ses tu smála tak, že sis málem ustlala na zemi,“ napráskal mě Paul.
„Ne, to jsem měla záchvat kašle,“ odfrkla jsem.
„Hele, když si tu vyprávíte ty vtipy, znáte tenhle? Mladý frajerský pilot jde na své první noční přistání. Místo obvyklého hlášení se dispečerovi ozve: ,Hádej kdo?‘ Dispečer vypne všechna světla na přistávající dráze a odpoví: ,Hádej kam!‘“ Tak a na dva roky dopředu vím, jak budu reagovat, když si na tenhle vtip vzpomenu. Začnu se smát! Sakra, kde na takovou vtipnou kravinu přišel? Teď jsem si dokázala představit odpověď na otázku, která se mi před chvílí zrodila v hlavě.
„Bože můj, tak tenhle byl dobrý,“ odpověděl Paul, když se přestal smát.
A zrovna v tom nelepší prostě musí zazvonit. Zákon schválnosti.
„No, kluci, musím najít učebnu třináct, tak čau,“ zamávala jsem jim a šla dál širokou chodbou, ale po chvíli se za mnou ozvaly dunivé rány.
„Alex, počkej na mě!“ křičel na mě Paul, když se mě snažil dohnat. Zastavila jsem se a čekala, až mě doběhne.
„Ty jdeš do jaký učebny?“ zeptala jsem se, když jsme se dali opět do chůze.
„No, do té samé jako ty. Chodím na angličtinu s vaší třídou, protože jsem se jako jediný od nás ze třídy na ni přihlásil a oni mě dali do téhle třídy,“ vysvětlil a já si to tedy urovnala v hlavě. On chodí na angličtinu s osmou třídou, protože si jako jediný vzal jako volitelku angličtinu. Fajn, to se dá pochopit.
Vešli jsme společně do třídy a on zamířil k prázdné lavici úplně vzadu. Já jsem šla za ním, abych si sedla vedle něj.
„Sedí vedle tebe někdo?“ zeptala jsem se, než jsem do lavice zaplula.
„Ne, nesedí. Učitelka ke mně nechce nikoho dát, protože jsme si vždycky povídali při hodině,“ zasmál se a já v klidu zaplula vedle něj. Když si budeme povídat, tak nás jednoduše okřikne, uvědomila jsem si, když jsem přišla na to, že si sedám vedle kluka, který s každým žvanil tak, že k němu nemůže nikoho jiného posadit.
Po chvíli vešla do třídy malá a pěkně nahrbená učitelka, které se brýle houpaly na provázku kolem krku.
Všichni si s jejím příchodem okamžitě stoupli. Já udělala to samé.
„Posaďte se,“ pokynula nám a očima zabrousila ke mně.
„Aha, už nám přišla slečna Ravenwoodová. Pojďte se, prosím, představit k tabuli,“ vybídla mě a posadila se za katedru. Já jsem se tedy zvedla a s roztřesenými koleny se šla představit.
„Takže, jmenuji se Alexandra Ravenwoodová a jsem s Louisiany. Rodiče se mi zabili, když mi bylo sedm. Dva roky jsem byla v dětském domově a čtyři roky jsem strávila u různých pěstounů,“ dořekla jsem a obrátila se na učitelku s výrazem, jestli to už stačí.
„Dobře, děkuji, můžeš se jít posadit,“ dovolila mi a napsala si něco do zápisníku.
I tahle hodina byla celkem v pohodě až na to, že nás učitelka třikrát okřikla, abychom nekecali. Nakonec jsme nekecali, ale psali si dopisy.
On mi tam vždycky napsal vtip a já se skoro vždycky rozesmála na celou třídu. Třeba tenhle mě rozesmál nejvíc: Je to blonďaté a má to mozek, co je to? Já to nevěděla. Napadlo mě, že je to blondýna, ale v tom byl určitě nějaký chyták. Jo, byl v tom. Byl to zlatý retrívr.
Teď jsem procházela chodbou a když jsem si na tenhle vtip vzpomněla, tak jsem se zasmála a pokračovala v cestě.
Celý den potom uběhl stejně. Po angličtině jsem měla trigonometrii a potom historii. Pak jsem šla na oběd a potom jsem měla tělocvik, který jsme prý do konce roku měli spojený s kluky z třeťáku, protože není tolik učitelů, aby mohla mít každá třída svůj vlastní tělocvik.
Těžce jsem dosedla na židli v jídelně, kde se už kluci cpali nějakým opravdu odporným jídlem. Asi to měli být karbanátky. Sakra, vždyť to vypadá jako hnědá myš bez ocasu.
„Hele, lidi, je to vůbec jedlý?“ ptala jsem se kluků a strkala do masa vidličkou.
„Jo, a je to výborný,“ zamlaskal Quil.
„No, když vynechám to, jak to vypadá a jak to smrdí, tak by to možná bylo poživatelný, ale když to cítím a vidím, tak nevím, jestli mám ještě hlad,“ zamumlala jsem a sklesle se dívala na věc na svém talíři.
Chvíli jsme si povídali, když se v jídelně objevily Patky, jak jim všichni za jejich zády říkají.
„A jéje, hvězdy si myslí, že jsou in a nej,“ zahuhlal Paul s plnou pusou.
„Hele, znáte tuhle hádanku? Víte, jak umírají mozkové buňky blondýnek?“ ptal se Collin a dával si do pusy další sousto toho neidentifikovatelného jídla.
„Já to nevím,“ odpověděla jsem a jedla aspoň salát, který nám k tomu dali.
„Já taky ne,“ řekl Embry.
„Ani já ne,“ odvětil Quil.
Paul pouze zavrtěl hlavou, protože si teď přendával můj karbanátek na svůj talíř.

Ať si ho třeba sežere, pomyslela jsem si a koutky mi zacukaly.
„No, mozkové buňky blondýnek umírají o samotě,“ zasmál se Collin a já jsem málem spadla ze židle. Zase. Sakra, dneska se fakt zadusím smíchy.
Když můj pohled zase zaostřil a já mohla svůj pohled stočit na kluky, tak jsem opět dostala výbuch smíchu. Oni se doslova váleli po zemi.
Zrovna šly kolem nich ty nádhery, takže od nich padla i hnusná poznámka o slušném chování.
„A co vám je do toho, jak se kdo bude chovat? Já myslím, že vám to může být jedno, takže být vámi, tak se zklidním!“ vyjela jsem na ně a celá jídelna upírala zraky na nás.
Ta jejich královna se zastavila, jako by šlápla na minu, a chvíli přemýšlela, jestli má zůstat klidně stát nebo jestli má nohu sundat a riskovat, že jí to tu nohu utrhne.
Po chvíli se otočila a hnusně se na mě podívala a potom promluvila ne moc milým hlasem.
„A ty jsi kdo, že si dovoluješ urážet zrovna nás? My jsme tu někdo, ale ty nejsi nic, takže být tebou, tak si zase sednu ke stolu a můžeš začít šoupat nohama, protože nám nesaháš ani po kotníky!“ Poslední větu už zařvala na celou jídelnu. Kluci se během jejího hlasitého projevu o tom, kdo jsem já a kdo jsou ony, sesbírali a už se na ni dívali jako na… Nebudu na to radši myslet.
„No, já jsem Alexandra a dovoluji si vás urážet proto, že si myslím, že nejste to, co si myslíte, že jste. Vím, tohle je na vaše mozečky trošku moc, ale oni to časem pochopí. Jo, a šoupat nohama fakt nebudu, protože vám určitě sahám do stejné výšky jako všichni ostatní tady v místnosti a je to určitě výš než po kotníky. Nebudu se s vámi hádat, protože to nestojí za to, ale řeknu vám ještě jednu věc,“ pomalu jsem se postavila. „Jestli si myslíte, že tady každého uchvátí vaše naleštěné boty nebo tuny make-upu na obličeji, tak to se mýlíte. Tady každý moc dobře ví, jaké jste už od určité doby. I když jsem tu první den a poprvé jsem vás viděla ráno na parkovišti, tak si jsem jistá, že i kdybyste mě chtěly jako kamarádku, tak bych nechtěla já, protože bych nesnesla to, jak se chováte!“ Chvíli jsem rozdýchávala to, co jsem jim vmetla do tváře. Asi jsem udělala chybu. Jak já můžu vědět, jaké jsou, když jsem tu první den?
Pomalu jsem se zase posadila na židli.
„Hele, ty pískle jménem Saša, v kolikáté jsi? V sedmé? Osmé? To je teď jedno, hlavní je, že pokaždé, když bude možnost, ti některá z nás něco udělá a je mi jedno, že to slyší celá škola,“ řekla a už se chtěla otočit, ale to by nemohl promluvit Embry.
„Hele, Jessico, nebudu ti tu vyčítat to, co jsi za těch pár let, co tu jsi, udělala, ale teď ti vyčtu tohle. Proč napadáš zrovna Alex? Vždyť ona ti řekla jenom pravdu a jenom ty se ji musíš naučit přijímat. Proč by za to, co ty nejsi schopná si srovnat v hlavě, měla platit zrovna ona? Ona řekla to, co ji napadlo, když vás poprvé uviděla. Mimochodem, to samé napadlo mě, když jsem vás před pár lety poprvé uviděl já,“ setřel je Embry a sedl si na židli vedle mě.
„Jo, mě to taky napadlo, když jsem vás poprvé viděl a věřte mi, že jsem vám hned pod sukni koukat nechtěl,“ usadil je Paul a sedl si ke mně z druhé strany a dal mi ruku kolem ramen. Embry ho hned napodobil.
„Když jsem sem nastoupil před dvěma lety, tak jsem si myslel, že to bude normální škola, kde to nebude rozdělené na partičky, ale všichni se budou bavit se všemi. Ono by to tak i bylo, kdybyste vy každého nerozhádaly,“ prskl jejich směrem Quil a šel se postavit za mě.

Sakra, že bych na ně měla takový vliv? Ne! zavrhla jsem to rázně.
Nestačily se ani rozkoukat a naše první dojmy z nich zakončil Collin. A že tomu dal šťávu.
„Já jsem sem nastoupil před rokem a vás jsem viděl až po třech dnech po mém nástupu a věřte mi, že to tu bylo úplně jiné, když jste tu nebyly. Lidé se tady normálně bavili s každým, koho zrovna na chodbě potkali. Učitelé nemuseli nikoho okřikovat, protože se neprali kvůli vám na chodbě. Kuchařky kvůli vám nemusely dělat vegetariánská jídla. No, prostě a jednoduše to tu bylo bez vás lepší a já si myslím, že až odejdete na vysokou, tak to tu takové doopravdy bude,“ zakončil a šel se postavit vedle Quila. A co mám jako teď říct? Děkuji, že jste nás poslouchaly a přeji dobrou chuť? Ne, to asi ne!
Nepokračovalo to tak jako ve filmech. Nezačali se zvedat další lidi a přidávat se k nám nebo nám tleskat. Bylo to ještě lepší, protože barbie, která se tedy jmenovala Jessica, se i se svou družinou sebrala a šla si pro jídlo, kde na kuchařku křičela, že to vypadá jako…
„Teda, Alex, teď abychom tě přejmenovali na Sašu,“ zasmál se Paul, jako by se nic nestalo. Ale ano, stalo. Stalo se to, že jsem srazila hřebínek té největší mrše v okolí. Nechápu, jak jsem to udělala, protože určitě musí být tak o čtyři roky starší.
„Hele, já nejsem žádná Saša!“ okřikla jsem ho a on ztichnul. S kluky se na sebe podívali a potom si jenom nějak ukázali a zase normálně vnímali. Asi si mysleli, že je nevidím, ale to se mýlili. Vždyť by to viděl i slepý.
„Hele, kluci, nevíte, kdy má být ta svatba Emily a Sama? Já vůbec nemám tušení,“ ptala jsem se. Emily mi řekla, že co nejdříve, ale to je kdy? Za půl roku? Za rok? Jak to vůbec mám vědět?
„No, prý někdy za měsíc. Chtějí se vzít den po Vánocích,“ odpověděl Paul a zarazil se. „Sakra, vždyť já nemám sako!“
„Neboj, já ti půjčím,“ zasmála jsem se. „Ale budeš ho mít s lodičkami.“
Kluci se začali smát a Paul se na mě ublíženě díval.
„Počkej, ty budeš mít vlastně šaty, co? A vlasy budeš mít určitě taky nějak udělané, že jo?“ ptal se Paul a začal se culit jako malý blázínek.
„No, to je na Emily, jak mě bude chtít mít vystrojenou,“ odpověděla jsem a smutně koukala na prázdnou misku od salátu. Ale já mám ještě hlad! A žádný salát na dosah.
Nakonec na dosah přeci jenom byl ještě jeden salát. Embryho. To on se slitoval, když jsem se smutně koukala do prázdné misky.
„Na, tady máš, ale oplatíš mi to zítra,“ varoval mě, než mi salát podal. Pro ten salát bych udělala cokoliv, jenom abych se ještě mohla trošku najíst.
„Jo, slibuji a díky,“ poděkovala jsem slušně a sáhla po salátu.

♪☺♪

„No, až na tu tvoji hlavičku to bylo perfektní,“ snažil se mě uklidnit Embry, když jsme vycházeli z tělocvičny.
„Vždyť jsem tam hodila placáka a ještě se do míče velikosti melounu netrefila,“ povzdechla jsem si a nastoupila do auta.
Hráli jsme basketbal a nějak se nám to vymklo z rukou a skončilo to fotbalem s basketbalovým míčem. Paul byl ze mě na prášky, když zjistil, že neumím hrát ani jedno.
Jeli jsme tou samou cestou jako ráno, ale teď byla větší tma než předtím. Sluníčko nesvítilo, protože ho zakryly černé mraky, ze kterých bude určitě tak za pět minut pořádný slejvák.
Zastavili jsme před domem Emily a Sama a našli tam cizí auto.
„Znáš ho?“ ptal se Embry. Ano, to auto jsem vídávala každý den asi před půl rokem. Potom se rozbilo a oni ho museli dát do opravny a protože tam pracoval pouze jeden člověk, tak se to protáhlo na tak dlouho.
„Hele, Alex, támhle stojí ještě jedno,“ dodal Embry a ukázal na krátkou příjezdovou cestu, na které stálo doopravdy ještě jedno auto. Tohle jsem ale neznala.
„Já tohle auto znám, ale to další jsem v životě neviděla,“ řekla jsem.
„A odkud?“
„No, když…“

 


Za vtipy děkuji zuzineččcee a dalším lidem, kteří byli zrovna v ten osudný den na chatu. :D

Holky, moc vám chci poděkovat za komentáře. Nakopnou mě  k dalšímu psaní. :D

Sundance

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  agness (05.03.2015 18:51)

Ty roky, ty roky! Vždyť jsi psala, že u pěstounů byla ŠEST let, ne čtyři! ale jinak to vypadá fajn...

4)  Betynka (09.02.2012 20:17)

Krása. Alex je super. Těším se na další díl.
*fworks*
*fworks* *fworks* *fworks*

3)  Jana (06.02.2012 19:02)

super, doufám, že bude brzo další díl

MarryTyger

2)  MarryTyger (06.02.2012 15:34)

Ty vtipy Nebo ten tank A teď vážně, u Alex se nějak ty alfa geny začínají projevovat že? Jinak jako vždy dokonalá kapitolka (slabé slovo)

THe

1)  THe (06.02.2012 14:26)

Patky jsou vážně krávy. Alex je slušně setřela! A ty vtipy, dokonalost!
Skvělá kapitola, jak už jsem ti psala na eučku.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek