Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Čtvrté kulatiny na světě a s nimi i A+E. :) Sundance

„Kam mě vedeš?“ zeptala jsem se ho, když jsme šli už nějakou dobu po pláži. Vedl mě pořád dál a dál od parkoviště. Nebyla tu světla, takže jsem se musela spoléhat na to, že kdybych zakopla, tak to nějak vyrovnám. V botách na tak vysokém podpatku se chodí už tak dost blbě, takže když jsme vešli na písek, zula jsem si je a vzala do ruky. Přeci jenom nechceme mít družičku se zlomenou nohou.

„Uvidíš. Snad to tam poznáš. Už to není daleko,“ uklidnil mě. No, docela to pomohlo, jelikož doteď jsem byla vystrašená až moc. Skoro nic jsem neviděla, takže jsem se vsázela na to, že Embry vidí víc než já. Chytla jsem se rukávu jeho saka, abych ho neztratila z dohledu.

Pláž se začala stáčet doprava, takže jsme za zatáčku neviděli. Vynořili jsme se na místě, kam jsem se první den šla projít. Vydechla jsem úžasem.

Všude na kamenech byly různě položené svíčky a kolem nich plátky okvětních lístků růží. Pěšinka se světlem vedla až nahoru na skálu, kde jsem ten první den seděla a kam za mnou přišel Embry.

Jen jsem na to překvapeně hleděla a nevěděla, co říct. Měla jsem sucho v puse, u kterého nepomohlo ani polknutí. Pohledem jsem zabloudila k Embrymu. Koukal se na mě dost nedočkavě – nejspíš čekal, co na to řeknu.

„Je to… nádhera,“ šeptla jsem a došla k nejbližší svíčce. Ta jako jediná ležela v písku. Vzala jsem jeden okvětní plátek a čichla si k němu. Voněl nádherně.

„Jsem rád, že se ti to líbí,“ usmál se úlevně. „Pamatuješ si tohle místo?“ Jak by taky ne.

„Jasně, sem jsem šla ten první den, co jsem tu byla a málem nestihla Emily pomoc s jídlem,“ zasmála jsem se a vyskočila na první kámen. Nevšimla jsem si, že je vlhký, takže mi ujela noha a já jsem se už viděla na zemi. Naštěstí mě Embry chytil a usmál se.

„Pozor, jsou mokré.“

„Hm, už jsem to taky zjistila,“ zabručela jsem a už opatrněji se vydala až na vrchol skály. Slyšela jsem ho, jak postupuje za mnou.

Vylezli jsme až nahoru a mně zase málem vypadly oči. Byla tam rozprostřená deka a na ní položená modrá růže. Kolem bylo plno polštářků a dalších přikrývek.

Překvapeně jsem se ohlédla na mého vlka.

„Kdy jsi to všechno udělal? Celou dobu jsi byl na svatbě, viděla jsem tě,“ přiznala jsem se a sklopila pohled. Ano, celý den jsem ho pozorovala, abych věděla, co zrovna dělá. Styděla jsem se za to, že jsem se prořekla, ale nejspíš bylo dobře, že to věděl.

„Mám plno přátel, kteří mi s tím pomohli,“ odvětil a přešel k dece, na kterou si lehl. Poklepal na místo vedle sebe a natáhl nohy. Rukama se opřel za zády a zaklonil hlavu. Vypadal vážně dobře, když tam seděl jenom tak opřený a s uvolněným výrazem koukal na nebe.

Nemusel mě víckrát pobízet a už jsem ležela vedle něj s rukama pod hlavou a pozorovala hvězdy. Nebyla to taková ta chvíle, kdy mezi lidmi vládne to trapné ticho. Tohle bylo milé a příjemné. No, ale i to vás po chvíli přestane bavit.

„Kdo ti s tím pomáhal?“ zeptala jsem se po pár minutách.

„Jared a Collin s Bradym. Sami se nabídli, takže jsem jim nebránil,“ zasmál se a lehl si vedle mě. Vzal si jeden polštář, který si dal pod hlavu, a pokračoval: „Proto jsi mě viděla celou dobu na svatbě. To oni to tu takhle připravili, za což jsem jim vděčný.“

„Hm, potom bych jim měla poděkovat,“ poznamenala jsem a přetočila se na břicho. Hlavu jsem si podložila zmuchlanou přikrývkou a sledovala měsíc, který se vznášel těsně nad obzorem.

„No, to bychom měli oba,“ usmál se a vyskočil na nohy. „Pojď, půjdeme se projít, jinak tu umrzneme,“ řekl a vytáhl mě s sebou na nohy.

„Já odsud nechci. Ještě chvíli,“ škemrala jsem. Na chvilku jsem mu viděla na očích, jak povoluje, ale potom se jen zazubil a zavrtěl hlavou.

„No tak, taková romantická procházka na pláži při měsíčku, co víc si na rande přát?“ zazubil se a začal slézat ze skály. Já jsem tam zůstala stát jako opařená. On vážně řekl romantická procházka? Rande? Myslela jsem, že to je dávno tabu.

„Hele, tohle ale není rande,“ ohradila jsem se a založila si ruce v bok. Odmítala jsem udělat jediný krok vpřed, dokud to neodvolá.

„A co to tedy je?“ nadzvedl obočí, když se zastavil a otočil se na mě.

„Je to slib, kterým si mě vytáhl z postele,“ zazubila jsem se a čekala, až to odkývne.

„No, tímhle slibem ses vytáhla z postele ty. Já jsem v tom byl nevině, takže myslet si o téhle chvíli, že je to rande, klidně můžu,“ uculil se a vrátil se ke mně. „Buď půjdeš, nebo tě sám odnesu. To bude super procházka,“ zasmál se, ale já dál trucovala.

„Nepůjdu, dokud to neodvoláš,“ trucovala jsem a odmítala se na něj podívat. Měla jsem našpulenou pusu a zvednutou bradu. Jestli jsem vypadala směšně, nedal to najevo.

„No, já to neodvolám, takže tě asi budu muset odnést,“ rozhodl se nakonec a přiblížil se. Rychle jsem před sebe dala v obraném gestu ruce, abych ho zastavila.

„Ne, nešahej na mě,“ zarazila jsem ho se smíchem. On se ale jen tak nedal a už po mně chňapl. Uskočil jsem dozadu, a když to zkusil znovu, skrčila jsem se a provlékla se pod jeho rukou. Chvilku nevěděl, kde jsem, ale já už jsem si to mířila zpět na písek. Neměla jsem boty, takže mi mokré kameny rozřezávaly chodidla, ale než jsem skočila na další, bylo to zahojené. Díkybohu. Boty jsem držela pořád v ruce, ale už mockrát za tu chvíli jsem si pomyslela, že je zahodím, abych byla rychlejší, ale věděla jsem, že by mě Alice přerazila.

Slyšela jsem ho, jak běží za mnou, tak jsem rychle seskočila ze skalky a běžela podél pláže zpět k parkovišti. Po pár krocích mě ale dohnal a chytil kolem pasu. Chvíli jsem s ním soupeřila, ale nakonec jsme skončili oba dva povalení v písku. Já jsem nějakou hodně velkou záhadou přistála na Embrym těsně u jeho obličeje. Někdo tam nahoře se dost nudí, tak nás oba dva pokouší.

Nechtělo se mi z něj slézat, tak jsem mu nějakou dobu opětovala pohled z očí do očí. Měl je tak nějak pěkně hnědé a odrážela se mu v nich taková radost, až jsem byla ráda, že nestojím. Dál jsem je studovala, až se to stalo. Najednou byl jenom on – viděla jsem jen jeho, cítila jen jeho a slyšela jen jeho. Už pro mě nebylo nic než on. Jeho oči, hlas, kůže, vůně – všechno to se mnou zamávalo tak, že jsem málem skončila pusou v písku. Tak takhle se cítíte při otisku. Najednou mi začalo být horko a celá jsem se klepala nervozitou, že jsem s ním a ležím na něm.

„Přiznej, že tohle není rande,“ snažila jsem se dál a zatím mu nehodlala říct, že jsem se do něj otiskla. Nevím, jestli někdy povolí, ale já se bez boje nevzdám. Teď jsem měla výhody, jelikož jsem na něj mohla kdykoliv přitlačit.

„Nepřiznám, protože v poloze, v jaké se teď nacházíme, by to byla jenom další lež,“ řekl. Myslel to úplně vážně, proto jsem se na něj tázavě zadívala.

„Další?“

„Jo, další. Podívej se na nás,“ poukázal na naši současnou pozici. „Tohle se dá těžko nazvat přátelstvím. Nechci si už nic nalhávat. Vidí to všichni kolem nás, jenom my dva jsme k tomu slepí,“ povzdechl si. Zarazila jsem se nad jeho slovy. A co by to tedy bylo, když ne přátelství? Ano, já k němu cítím něco víc, ale on ke mně ne. Je to jednoduché.

Zvedla jsem se do sedu a chtěla si stoupnout, ale on mi položil ruce na stehna a tím mi v tom zabránil. Teď jsem na něm seděla obkročmo a nohy měla složené vedle jeho těla. Byla to docela příjemná poloha – hlavně když jsem se na něj mohla jen a jen dívat.

Tázavě jsem se na něj podívala, neměla jsem odvahu se ho zeptat, co tím myslel.

„Všichni kolem nás říkají, že jsme pro sebe jako stvoření. Všichni to vidí, jen my si nalháváme, že by nám to neklapalo a takové kraviny. Nedívej se na mě tak, vždyť je to pravda,“ řekl, když jsem po něm hodila docela vyčítavý pohled, hned jsem ho ale změnila na zamyšlený.

Nechtěla jsem mu nic vyčítat, tak jsem radši držela pusu, ale v hloubi duše jsem přemítala nad tím, proč tady teď říká takové věci, když mi ještě nedávno řekl, že můžeme být jen kamarádi.

„A co chceš dělat?“ šeptla jsem a vyhýbala se jeho pohledu. Netoužila jsem se tu rozplynout jen díky tomu, že mu pohlédnu do očí. Taky moje psychika by to nemusela vydržet.

„Napadlo mě jedno řešení,“ mrkl na mě, ale dál už nic neřekl.

„Tak povídej,“ pobídla jsem ho a podívala se na něj. Zalesklo se mu v očích a já najednou ucítila, jak se mu všechny svaly napjaly a v další chvíli jsem ležela pod ním. Zmateně jsem se rozhlížela všude kolem, jen pohledu na něj jsem se zase vyhýbala.

„Prosím, podívej se na mě,“ zaprosil, když jsme tam takhle leželi jakou dobou. V hlase se mu ozývala bolest, kterou byste od nějakého kluka jen tak neslyšeli.

„Proč?“ zeptala jsem se, ale pořád radši zkoumala jeho hruď než jeho oči.

„Ty potřebuješ nějaký důvod, aby ses na mě podívala? Fajn, tak já ti ho dám,“ rozhodl se a vzal mě za bradu. Hlavu mi natočil přesně naproti té své a usmál se, když jsem mu začala jeho pohled opětovat. Dívala jsem se mu do čokoládových očí a nějak přišla o slova, která jsem chtěla říct.

Prohlížela jsem si celý jeho obličej docela dlouho. Jeho vlasy, oči, nos i tváře, dokud jsem nezabloudila k jeho rtům. Zadívala jsem se na něj a měla hroznou chuť ho políbit. Aby taky ne, když se nad vámi sklání někdo, jako je on. Musela jsem polknout, jelikož jsem měla hrozné sucho v puse.

Najednou mu úsměv z tváře zmizel, když se zadíval na moje rty. Napadlo mě, jestli má taky tak silnou potřebu po polibku. Netrvalo dlouho a potvrdil mi to.

Ani nepotřeboval nějak přemlouvat – sám se ke mně nahnul a políbil mě. Ze začátku to bylo úplně nevinné a milé, ale později to přešlo do dlouho potlačovaných emocí. Líbali jsme se něžně, ale i tím jsme ze sebe vypustily všechen vztek, smutek i lásku.

Zapletla jsem mu obě ruce do vlasů a přitáhla si ho k sobě blíž. Potřebovala jsem cítit, že je u mě a už navždy zůstane. Jeho vůně, blízkost i doteky mě přiváděly k šílenství.

On mi jednu ruku položil zezadu na temeno hlavy – a tím mi ji nadzvedl – a druhou ruku mi zlehka dal na tvář. Vůbec mi to nevadilo, ba naopak.

Polibek skončil na můj vkus až moc brzy, ale oběma nám docházel dech. Celý zadýchaní jsme se od sebe odtáhli, ale nebyla to moc velká vzdálenost. Lapali jsme po dechu a usmívali se.

„A co věkový rozdíl?“ mrkla jsem na něj a uvolnila se. Chtěla jsem mu tím připomenout jeho předešlé výmluvy, podle kterých jsme spolu nemohli být.

Zamračil se. „Ten teď řešit nebudeme, ale myslím, že se přes to nějak přeneseme,“ zasmál se a dal mi pusu na nos. Opřeli jsme se o sebe čely a smáli se na sebe.

„A stačil ti tenhle důvod, aby ses na mě podíval?“ zakřenil se na mě. Jestli stačil? Sakra, já chci přídavek!

„No, nevím, možná kdybys to zopakoval, tak by bylo rozhodování snazší,“ dorážela jsem na něj a sladce se usmívala. On se rozesmál a znovu mě políbil. Bylo to ještě lepší než naposledy – připadalo mi to takové… známé.

„Tak co?“ zeptal se, když jsme skončili.

„Jo, myslím, že mi to jako důvod stačí, ale ještě mám jeden. Nebo já ti to řeknu až zítra. Budou přeci Vánoce a já pro tebe toho moc nemám, takže tohle bude jako další dárek,“ zazubila jsem se na něj, ale pak se zamračila. „Hele, neslezeš ze mě? Tak nějak jsem zjistila, že nejsi moc lehkej.“

„Jé, promiň, nějak jsem zapomněl, ale líbilo se mi tam,“ zasmál se, když už seděl vedle mě na písku. Vytáhla jsem se taky do sedu a pak vyskočila na nohy. Jeho jsem vytáhla s sebou jako před chvílí on mě.

„Pojď, už je pozdě. Měli bychom se vrátit. Svatba určitě ještě neskončila a Sam chce mít vánoční tanec se svou neteří,“ vysvětlila jsem mu a ruku v ruce jsme se vydali k parkovišti. Mohli bychom to vzít skrz les, ale nevím, jestli bychom si nerozbili pusy.

Celou cestu jsme si povídali a smáli se nad tím, jak jsme byli pitomí, že jsme si to mezi sebou nevyříkali už dřív. Byla to zábava.

Už jsme nedaleko nás viděli silnice, ale v tom se nám do cesty postavilo několik postav. Stáli ve stínu, takže jsme viděli jen siluety, ale počet byl jasný – pět. Všechny jsem si je proletěla pohledem a snažila se přijít na to, kdo to je. Bylo jasné, že tam jsou dvě ženy a dva muži, ale u jedné z dvojice se schovávala nějaká malá holčička.

„Kdo jste?“ ozvala jsem se. Embryho stisk zesílil, ale nebolelo to. Spíš to působilo tak nějak ochranitelsky.

„Kdo myslíš?“ ozval se známý hlas. Celá jsem zkameněla a ani nevnímala Embryho, jak mi už ruku úplně drtil a nakonec si mě schoval za záda. Tohle není dobré, napadlo mě.

 


Holky moje,

ani nevíte, jak jsem ráda, že jste se mnou vydržely až do čtvrtých kulatin. Bohužel pro vás nemám dobrou zprávu. Jak jste si mohly přečíst - boj už proběhl, svatba také byla, Vánoce jsou za rohem a A+E od této kapitoly máme taky. Zbývá nám tedy jediný problém. Ano, buď už jste na něj přišly, nebo budete muset počkat do příští kapitoly.

Chci vám moc poděkovat za nádherné komentáře. Děláte mi radost, protože u každé kapitoly stoupají, takže moc děkuju. ;)

Do epilogu zbývají dvě až tři kapitoly, takže já už se na to psychicky připravuju a doufám, že vás to také bude aspoň trošku mrzet. Chystám se psát další povídky, takže jestli se někomu má tvorba líbí, bude mít možnost číst další mé nápady a výplody fantazie. :)

Lynn napadl u minulé kapitoly nápad, takže jestli si ho chcete přečíst - prosím. :) Já osobně proti němu nic nemám, klidně napíšu nějakou hodně kratičkou druhou kapitolvku o A+E, ale jde jen o to, jak se na to budete tvářit vy. ;) Přečtěte si ho a pak se mi ozvěte. :)

Chci ještě moc poděkovat THe, která mě hodně tlačí do psaní dalších kapitol, vždycky nechá koment a také nějaké to ohlédnutí za kapitolou, takže Ti moc děkuju a doufám, že to dočteš až do poslední kapči. ;)

P.S.: Mně osobně se kapitola vůbec nelíbí, ale naléhaly jste, aby tu byla co nejdřív, tak posuďte samy. ;)

 

Jste nejlepší,

Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Sundance

5)  Sundance (09.01.2013 20:16)

Už jsem ho hodila do adminky, teď si budeš muset chvíli počkat. ;)

4)  al (09.01.2013 20:03)

kdy bude pokracovani?

3)  ? (07.01.2013 19:41)

kdy bude pokracovani ????

THe

2)  THe (04.01.2013 07:30)

Kapitola se ti vůbec nelíbí? Vždyť je jedna z nejlepších (jedna z nejlepších znamená posledních, přibližně, čtyřicet)!!! Já ti za ni hrozně děkuju, protože už od začátku jsem na tuhle chvíli čekala a byla naprosto dokonalá! Popsala jsi to úplně úžasně, ty budeš mít slibnou spisovatelskou kariéru!
Ale ten konec!
P.S.: Samozřejmě, že povídku až do konce číst budu. A taky dlouho potom, co zveřejníš epilog, si budu otvírat kapitoly a číst a číst a vzpomínat.

1)  Jana (03.01.2013 21:06)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek