03.02.2012 [18:15], Sundance, ze série Místo pěstounů teta? To bude ráj! A nebo ne?, komentováno 3×, zobrazeno 2129×

Tak, uvidíme, kdo stál za dveřmi a co viděl Embry, když šel za Alex ke dveřím? To se v této kapitole dočtete. ;) A abych pravdu řekla, tato kapitola se mi moc dobře nepsala, tak doufám, že jsem to nějak nezvorala. Sundance

Quil

Viděl jsem tu malou princezničku, která stála mezi dveřmi a tiskla se k noze pánovi, který byl nejspíš jejím otcem. Měla hrozně roztomilou tvářičku.

Mohlo jí být kolem dvou let. Měla na sobě šatičky a třásla se jako osika. To toho pána, co přišel s ní, nenapadlo, že je zima? No, nejspíš ne.

Podíval jsem se na ni pořádně a potom už věděl, že to ona bude tou, která mě bude držet nad hladinou, která se bude snažit, abych se měl dobře, abych byl na ostatní milý, abych si jí všímal…

To jenom pro ni bude mé srdce bít,
jenom pro ni budu z celého srdce žít.
Udělám všechno, co jen bude chtít,
udělám vše pro to, aby do živého nemohla tít.

Tyhle verše se mi zrodily v hlavě samy. Já je tam nezval, ale najednou tam byly, a já je jenom tak nemohl zapudit. Stejně tak jsem nemohl dovolit, aby té holčičce, pro kterou od teď bije moje srdce, někdo ublížil.

Chápu, jak to mysleli kluci, když říkali, že jim připadá, jako by je na zemi nedržela gravitace, ale příčina jejich otisku.

Alex

Přede mnou stála malá holčička, která měla na hlavičce udělané dva blonďaté culíčky. Byla moc roztomilá, ale nejspíš jí byla zima, protože se tiskla k noze pánovi, který stál vedle ní.

„Ahoj, ty budeš nejspíš Claire,“ podívala jsem se na holčičku, „a vy její otec, jestli se nemýlím.“

„Vůbec se nepleteš,“ usmál se, „mohl bych mluvit s Emily?“ A sakra, já zapomněla, že tu vlastně není. On mi Claire nedá, když mu řeknu, že jsem tu jen já a kluci. Sakra, sakra!

Ale já nebudu lhát. Nikdy jsem nelhala a doufám, že nikdy nezačnu.

„No, oni jeli se Samem na nákupy, prý se vrátí večer, ale jestli chcete, tak mi ji tu nechte, já se o ni s kluky postarám,“ zkusila jsem to. Nedoufala jsem, že by mi ji svěřil, ale jelikož asi neměl na vybranou, tak jí něco zašeptal do ucha a popostrčil ji ke mně. Nastavila jsem jí ruku a rozloučila jsem se s jejím otcem.

Když viděla, jak jeho auto zmizelo v zatáčce, tak se mě se zaváháním chytla za nabízenou ruku a nechala se vést do obýváku, kde se kluci dál dívali na film. Ne, vlastně se nedívali všichni. Quil se díval na malou Claire jako na svou bohyni, nad tím jsem pouze zavrtěla hlavou, a Embry se díval na mě, jak vedu tu malou před pohovku.

„Tak, chceš pustit nějaký film? My si to můžeme dokoukat příště,“ ptala jsem se jí. Ona nejdříve zvedla hlavu a podívala se na mě modrýma očičkama, ve kterých se odráželo světlo, které do pokoje proudilo skrz okno.

„Já bych si radši malovala,“ kuňkla. Aha, takže fajn. Kde tady asi Emily schovává papíry?

„Dobře, počkej chvilinku, jenom doběhnu pro papír,“ usmála jsem se na ni a potom dodala: „Neboj, oni tě nesežerou.“ Kývla jsem hlavou ke klukům.

„Já se jich nebojím, jenom si myslím, že vypadají jako klauni,“ zašišlala. Já jsem se musela zasmát.

„Hele, nějaká drzá, ne?“ obořil se na ni jemným tónem Paul.

„Ne, já jsem jenom upřímná,“ vyplázla na něj jazyk. Čekala jsem, že už si jí kluci nebudou všímat, ale jelikož Quil na ni pořád zíral jako puk, tak jsem si domyslela, že Paul zase něco prohodí jeho směrem. A nepletla jsem se.

„Hele, Quile, co ti je? Ti ulítly včely?“ smál se, ale to mu nepřeji, sice nevím, co se s Quilem stalo, ale proč bych to hned měla řešit? Vždyť já taky nechci každému hned říkat, co mě žere.

„Hele, Paule, já nevím, komu ulétly včely, když jsme se poprvé viděli,“ usadila jsem ho a vyplázla na něj jazyk jako před chvílí Claire. Čekala jsem, že se na mě hned vrhne, ale on se na mě jenom zamračil a otočil se zpět k televizi. Viděla jsem, jak se Embry zubí a mrká na mě.

„Tak já dojdu pro nějaký papír a pro pastelky a jestli chceš, tak budu malovat s tebou,“ usmála jsem se na ni a čekala na odpověď.

„Jo, maluj se mnou, já ti ukážu, jak maluji domeček jedním tahem,“ povídala až do doby, než jsem přišla zpět s papíry a v druhé ruce jsem nesla moje fotoalba.

Našla jsem je na dně tašky, když jsem si uvědomila, že tam mám nějaký blok, na který jsem si kreslila, když jsem sem letěla.

„Co to máš?“ ptala se Claire zvědavě.

„No, v tom mám fotky s mojí rodinou,“ smutně jsem se na ni usmála. Jen co jsem to řekla, se na mě stočil Embryho pohled.

„Tak budeme už malovat?“ dupala nedočkavě malou nožičkou Claire.

„Jo, už jdu,“ usmála jsem se na ni.

Šly jsme ke stolu, kde si ode mě vzala papír a začala na něj něco kreslit. Já jsem vzala do rukou album a začala obracet stránky. Na první byly čtyři fotky.

Na jedné jsem byla já ještě v porodnici. Měla jsem na sobě růžové dupačky a na pravém stehně jsem měla napsané svoje příjmení.

Na další byla moje mamka s taťkou u oltáře, jelikož se brali, až když jsem se narodila. Mamka měla nádherné bílé šaty, které jsem nechala u posledních pěstounů. Doufám, že mi je pošlou poštou, byla by jich škoda.

Na třetí byl stromeček a pod ním jsem seděla já jenom v plíně a rozbalovala dárek. Pamatuji si, že když jsem si tohle album prohlížela před šesti lety, tak mi mamka řekla, že jsem v tom balíku měla dům pro panenky.

Na poslední fotce byli moji rodiče a já jsem stála před nimi. Mohlo mi být kolem šesti. Je to jedna z fotek, kde jsme všichni.

Smutně jsem se na fotku usmála a pohladila ji. Po tvářích se mi začaly koulet slzy velikosti hrachu, ale já je nechala volně stékat.

Myslela jsem si, že to, co jsem řekla mamce v nemocnici, budu moci odčinit, že na to bude spousta času. Ale čas byl v tu chvíli proti mně a vyhrál. Já jsem bojovala chabě. Nechala jsem ho, aby mi vzal to jediné, co pro mě bylo důležité – moje rodiče. Chtěla jsem to napravit, ale osud tomu nepřál. Nedal mi další možnost, abych se tomu, co jsem jim řekla, postavila čelem. Nechal mě samotnou, ať se o mě starají nějací lidé, kterým bude jedno, jak to se mnou v životě dopadne.

„Alex, nebreč. Co se stalo? Proč brečíš?“ ptal se jemným hlasem Embry a přitom se mnou kolébal. Zahrabala jsem mu hlavu do hrudi a rozbrečela se naplno. Už jednou to na mě dolehlo, není to ani tři dny.

„Co se ti stalo?“ ptala se mě roztřeseným hlasem Claire. Chudák, asi jsem ji vystrašila.

„Nic se mi nestalo, jenom jsem si na něco vzpomněla,“ usmála jsem se na ni, „můžu malovat s tebou?“

„Jasně, už ses mě ptala. A co budeme malovat?“ ptala se a mně přišlo, že už je zase ve své kůži.

„Já nevím, třeba namalujeme někoho z kluků,“ napadlo mě.

„Tak já budu obětní beránek,“ zasmál se Embry.

„Dobře, takže se tady posaď a natoč se z profilu,“ dirigovala jsem ho.

Embry

Sedl jsem si tedy k těm dvěma malířkám bokem a začal přemýšlet.

Proč začala brečet? Vždyť si jenom prohlížela album. Pane Bože, já jsem debil, zanadával jsem si v duchu. Vždyť brečela nad fotkou, kde byla ona s rodiči. Ona brečela proto, že se jí stýská.

Pootočil jsem hlavu, abych se podíval, jak kreslí malá Claire.

„Ne! Nekoukej se, dokud to nebude hotové,“ okřikla mě ta malá potvůrka. Jak se do ní mohl Quil otisknout? Chápu, nevybral si to o nic víc než já, ale takové prtě. No dobře, asi to k němu není moc fér.

„Tak, já mám svůj hotový!“ zavolala Claire a mávala mi před očima papírem. Vytrhl jsem jí ho z ruky a podíval se na něj. No, vůbec nemalovala špatně. Byl tam sice jenom můj obrys, ale vůbec to nevypadalo blbě.

„Už to máš, Alex?“ Claire tahala Lex za rukáv a koukala jí přes rameno. „Jé, to je moc hezký.“

Jsem docela zvědavý, jak umí Lex kreslit. I kdyby neuměla ani nakreslit domeček, tak se mi to bude líbit.

„Tak už je to hotové, ale nevím, no,“ přemýšlela nahlas a naklonila hlavu na stranu.

„Tak mi to ukaž a já ti to řeknu,“ řekl jsem a natáhl k ní ruku. Ona to rychle sebrala ze stolu a přitiskla si to na prsa.

„Ne, neukážu,“ vrtěla hlavou.

„Proč?“ Nevím proč, ale ranilo mě to. To si myslí, že se jí budu smát, nebo že jí za to vynadám?

„Protože! Možná ti to někdy ukážu, ale až tam osobně nebudu,“ řekla tajemně. Tak tuhle větu jsem nepochopil, ale to je jedno, protože jsem zrovna zaslechl, jak si Quil a Claire povídají.

„A jakou barvičku máš ráda?“ ptal se Quil.

„Fialovou,“ odpověděla bez váhání.

Nechal jsem je, ať si povídají a šel za Lex, která si sedla na pohovku mezi Paula a Setha. Sakra, to mi dělá naschvál? A jak si s ní mám povídat? To si mám sednou za ni? Když si sedla, tak obrázek složila a dala si ho do kapsy.

„Kluci, nešoupnete se?“ ptala se Lex, když viděla, jak zklamaně koukám na pohovku. Seth se okamžitě odsunul na stranu, protože na mně poznal, že jsem se do ní otiskl.

Paul chvíli váhal, ale když jsem se na něj zamračil, tak se okamžitě šoupl na kraj pohovky.

Já jsem se svalil vedle Lex, která asi nad něčím přemýšlela, protože v televizi zrovna bafl nějaký chlap na malou holčičku, ale ona se nelekla, dokonce ani nemrkla.

Po chvíli zamrkala a podívala se na mě.

„Hele, kdy jdete do školy?“ Tak takhle otázka mě docela zaskočila, protože my do školy chodíme jen zřídka, jelikož skoro vždy má někdo z nás hlídku.

„No, někteří z nás zítra, jiní zase ne.“ Co jiného jsem jí na to měl odpovědět?

„Co? Někteří? A co ti další?“ No, věděl jsem, že je hodně zvědavá, ale že až tak, to jsem netušil.

„No, my občas v menších partičkách jezdíme stanovat,“ plácl jsem první, na co jsem přišel.

„Aha,“ usmála se a dál koukala na televizi.

Po chvíli z ní ale vypadlo:

„A kdo jde zítra do školy?“

„No, zítra je pondělí, takže jdu já, Seth, Paul, Jared a Brady,“ vyjmenoval jsem a byl rád, že zítra nemám hlídku.

„Brady?“ povytáhla obočí.

„No, ten se do naší party přidal včera,“ odvětil jsem to, co jsem věděl od včerejška.

„Aha.“ V očích se jí kmitla nějaká emoce, ale nestačil jsem si uvědomit jaká.

Zase jsme se pár minut dívali na ten horor, který ke konci byl až drastický, dokud Paula zase nenapadla taková kravina, která doopravdy nemá obdoby.

„Budeme drbat celebrity?“ To nikdo nevydržel a já vyprskl smíchy. Lex se taky začala smát, ale když se uklidnila, tak se na něj přes mě naklonila a úplně v klidu řekla.

„Jasně, začneme medvídkem Pú, Shrekem a Cruellou De Vin, vezmeme to přes Tarzana a Magiku von Čáry a ukončíme to princem Krasoněm a Šmudlou.“ No, tak tohle jsem nečekal a svalil se z pohovky na zem, kde jsem se začal tak řehtat, že mi až tekly slzy.

„Sakra, kde jsi na takovou hovadinu přišla?“ vylezlo ze Setha, když se vyškrábal zpět na pohovku. Já na to ještě neměl sílu.

„No, chtěl drbat celebrity, tak jsem si řekla, že když celebrity, tak ať je zná i Claire,“ odvětila a podívala se na zmíněnou. Ta se na mě dívala jako na debila. Co jí je? To se nemůžu smát?

Quil se vedle ní také válel smíchy. Ona se na něj po chvíli také podívala a řekla:

„Quile, čemu se směješ? Vždyť ani nevíš, kdo je Shrek,“ vyštěkla na něj a dala si ruce v bok.

„On ho nezná, ale já jo,“ usmála se na ni Alex.

„Jé, ty znáš Shreka?“ ptala se jí udivená Clare.

„No jasně, kdo by ho neznal?“

„No, upřímně, já ho neznám,“ vypadlo ze mě, když jsem se na zemi dosmál.

„Ty neznáš Shreka?“ nadzvedla obočí ta malá divizna.

„Ne, neznám.“ Sakra, vždyť já jenom vím, že je to zelený a tlustý chlápek.

„No, tak já ti řeknu, jak vypadá, co dělá, kde žije a s kým se ožení,“ řekla a potom mi začala šišlat všechno, co o té zelené obludě věděla. No, vypadá to, že tu i dnes budu muset přespat, ale to je plus pro mě. Když mě táhla ke stolu, viděl jsem, jak se na mě Alex kření. Já jí dám.

Claire mi všechno líčila pěkně dlouho a někdy mi i něco názorně nakreslila nebo předvedla. Až v tu chvíli jsem začal chápat Quila. Doopravdy byla moc milá.

Ale jenom do doby, než zjistila, že Quil také neví, kdo je Shrek. Začala hudrovat, že to bude muset povídat celé od začátku. Začala se soustředit na Quila a já se tedy mohl úplně v klidu vypařit. Chtěl jsem Alex zmordovat za to, že se mi smála.

Šel jsem pomalu k pohovce, na které seděla, a zakryl jí oči.

„Sakra, kdo si tu hraje na vtipálka?“ zanadávala, ale potom se začala smát.

„No, to musíš uhádnou,“ řekl za mě Paul, když jsem ho o to gestikulací poprosil.

„Paule, dej ty ruce z mých očí pryč!“ zakřičela na něj.

„Ale já je tam nemám,“ bránil se. Já jsem se musel držet, abych se nerozesmál nahlas. „Vždyť stojím před tebou, takže logicky můj hlas musí odtud i znít.“

„No, promiň, ale já mám sluch trochu horší.“ No, nevím, jestli si dělala srandu, ale neznělo to tak. A proč by ho měla mít horší?

„Tak fajn, vzdávám se, kdo to je?“ vzdala se a já se pro sebe usmál. Pomalu jsem dal ruce z jejích očích pryč. Hned, co jsem je dal pryč, se rychle otočila, až jí – ještě pořád rozpuštěné vlasy – švihly do obličeje.

„Sakra, Embry, ještě jednou a -“ nedopověděla to, protože jsem ji přerušil.

„A bude to podruhé,“ zasmál jsem se a vyplázl na ni jazyk jako ona na mě.

„Ne, to jsem nechtěla říct. A víš co?“ zeptala se nakvašeně.

„Ne, nevím, co?“

„Dneska už s tebou nepromluvím ani slovo, budu tě prostě úplně ignorovat,“ řekla a otočila se ke mně zády. A nejspíš to i myslela vážně.

No, Embry, tohle jsi pos… podělal.

Alex

A to má za to, že mi zakrýval oči. Kdyby mě nechal na pokoji, tak bych mu nic takového neřekla.

„Ale Alex, to mi neuděláš,“ škemral jako malé dítě. To si myslí, že mu to jen tak odpustím? To se teda sakra mýlí.

„Paule, neslyšel jsi něco?“ dělala jsem, že jsem ho neslyšela.

„Jo, vyl tady nějaký pes,“ odvětil Paul a zadržoval smích, když se na něj Embry podíval jako na vraha.

„Aha, tak to nestojí za pozornost,“ řekla jsem a okatě ignorovala Embryho, který si šel sednout vedle mě na pohovku. Hned, co si sedl, jsem se zvedla a šla za Quilem a Claire, jelikož se mi zdálo, že by ta malá princezna měla jít spát.

***

Embry

Alex už dala tu malou, neunavitelnou potvůrku do postele, takže teď neměla kde spát. Prý se vyspí na zemi a já na pohovce, ale to mi přijde jako kravina.

Jo, mimochodem, už se mnou zase mluví, protože potřebovala dopravit spící Claire do postele.

Zrovna jsem seděl na židli v kuchyni a Alex umývala nádobí od večeře. Kluci odešli asi před hodinou, ale ještě se tu najedli.

„Proč jsi mi neukázala ten obrázek, který jsi nakreslila?“ ptal jsem se na to, co mě nejvíc zajímalo.

„No, přijde mi to divný. Nevím, máš tam divné oči,“ otočila se na mě.

„No a co? Tak tam mám divné oči, to je toho. Kdybych měl já nakreslit tebe, tak tam poznáš možná tak vlasy,“ řekl jsem, abych jí dodal odvahu.

„No, já ti ho potom ukážu,“ řekla nakonec a začala utírat umyté nádobí.

Po tom, co měla umyté nádobí, jsme se vystřídali v koupelně, kde se každý umyl.

„Takže, já spím na zemi a ty na pohovce,“ rozhodl jsem a neměl v úmyslu se s ní hádat, prostě ona stráví noc na pohovce a já na zemi.

„No, ale to je blbý, aby návštěva spala na zemi,“ zamumlala.

„Ne, není, jsem tu tak často, že si tu připadám jako doma, takže to vlastně není vůbec blbý,“ zamítl jsem a ustlal si na zemi.

„Tak dobře,“ řekla a zachumlala se do deky. „Dobrou.“

„Dobrou,“ popřál jsem jí a otočil se na ten bok, abych na ni viděl, ale ona byla ke mně otočená zády.

***

Asi ve tři hodiny jsem se probudil, protože jsem něco ucítil v ruce.

Podíval jsem se na to a nevěřil svým očím. V ruce jsem držel papír, na který mě Alex kreslila.

Sakra, vždyť to nebylo ani nádherný, to bylo nepopsatelný. To vyvěsit někde na sloup, tak ten, kdo jde kolem, hned bude vědět, že jsem to já.

Podíval jsem se na svoje sluníčko, ale ona v klidu oddechovala, takže to tam musela dát už dřív.

Nevím, proč mi to nechtěla ukázat, ale bylo to nádherné. Měla talent a já ji nenechám, aby ho jen tak nechala bez povšimnutí.

Jenom aby jste věděli, tak to pomlouvání celebrit nebyl můj nápad. Napadlo to jednu kamarádku na Stmivani.eu - Ciel. :D

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  THe (03.02.2012 18:29)

Sladké. Mám ovšem jednu výtku. Jak si Alex prohlížela ty fotky, je u jedné napsané, že to byl před třemi lety a u jedné, že Alex bylo kolem deseti. Já ale myslela, že jí rodiče zemřeli už dávno, někdy před osmi nebo šesti lety (teď si nejsem jistá), tak jak z té doby může mít fotky, když byli dávno mrtví?
Jinak se mi ale kapitola líbila a obzvlášť mě dostala hláška "ještě jednou a bude to podruhé".

1