Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Domov, sladký domov. Svatba, hořká svatba. ;) Sundance

„Ne že by mi vadilo, že nemusím jít po svých, ale vážně mě chceš odnést až do domu? Jsou tam schody,“ poznamenala jsem i přes to, že po mně hodil dost naštvaný pohled.

„Jen se mě drž, sestro, a já nás vynesu až do nebe,“ zvolal důležitě hlubokým hlasem.

Upřímně jsem se rozesmála a uvolnila. Už dlouho jsem se nesmála tak, jako po dobu, co jsem byla v nemocnici. Ještě teď mě bolí břicho z cesty sem, jelikož Embry s Chrisem a Jaredem si nejspíš dali za úkol, abych se počůrala dřív, než dojedeme domu.

„Hou hou, bratře, zpomal – cesta je dlouhá a tvé klouby jsou už nějaké to století staré, tak nemusí vydržet až do konce,“ napodobila jsem jeho hlas a držela si vážný výraz. Mezitím jsme vstoupili do obýváku a v závěsu měli Embryho a Chrise, kteří podpírali Jareda. Ze srandy mu nabídli, že ho taky vezmou do náruče, ale on vážně odmítl. Pěkně jim to nandal.

„Ó, sestro, věř mi, že i za ta staletí mám klouby neošoupané,“ odvětil a opatrně mě položil na pohovku. Všechny nás to rozesmálo, ale jak se mi otřásal hrudník, tak mě tam píchlo, až jsem sykla. Všechny pohledy se samozřejmě stočily mým směrem.

„Lexie, je ti něco?“ vyjekla teta a hned ke mně přiskočila.

„Ne, nic, teto, jenom se asi chvíli nebudu moct smát, ale to do zítra přejde,“ ujistila jsem ji a tentokrát si tím byla doopravdy jistá.

„Co, ty pometlo, už jsi v pohodě?“ řekl někdo vedle mého ucha a já nadskočila. Měla jsem tak silnou chuť dát Emmettovi pěstí, až jsem si ruce musela založit na prsou.

„Ještě před minutou byla, ale teď nevím, jestli nedostala infarkt,“ smál se Chris. Vzala jsem ze sedačky polštář a hodila ho o něm. Měla jsem štěstí – trefila jsem ho přímo do obličeje.

„Já mám i vlastního mluvčího?“ divila jsem se. „Ale má pravdu, ještě před pár minutami jsem byla. Nejsme náhodou příbuzní, že o mně všechno víš?“ otočila jsem se zpět na bratra.

„No, nevím. Nezdá se mi, vždyť si nejsme ani trošku podobný. Každej z nás je úplně jinej,“ vrtěl hlavou, ale koutky úst měl povytažené.

„Hm, tak se omlouvám, můj bratře.“ Vůbec mi nepřišlo divné, že jsme si hráli na tak pitomou hru. Díky tomu, co jsme za posledních pár týdnů prožili, jsme si nějaké divné nálady mohli dovolit.

V podobném duchu jsme vtipkovali až do doby, než jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsme nedávno vedli s Chrisem v nemocnici. Rozhodla jsem se i za něj a všem přítomným o tom pověděla. Myslela jsem si, že to vezmou hůř.

„A co vás na tom tak děsí? Vždyť oba dva můžete zůstat u nás. Ty, Chrisi, si najdeš nějakou práci a jinak to bude všechno jako dřív. Není se čeho bát,“ uklidňoval nás Sam. Než jsem stačila otevřít pusu k odpovědi, předběhl mě Chris.

„Ale co když mi ji do péče nedaj, protože nebudu mít vlastní dům?“ děsil se a střídavě koukal na mě a moje pěstouny. Měl skelné oči a celý se klepal.

„Chrisi, uklidni se, jestli tě neoznačí jako mého pěstouna, tak zůstanu u tety a Sama,“ uklidňovala jsem ho a snažila se přijít na to, co se to s ním děje. Vypadala to, že se chce přeměnit, ale přitom se snaží držet své lidskosti. Měl nepřítomný pohled a ztuhlý postoj. „Co se děje?“

„Nic,“ odsekl a prohrábl si rukou vlasy. Byl jako počasí na Arktidě – měnil hrozně rychle nálady.

„No, něco očividně jo, když se chováš takhle, tak to vyklop.“

Vstal. „Nic. Mi. Není.“ Odsekával každé slovo a dával na něj takový důraz, až jsem se oklepala. Bála jsem se ho. Poprvé v životě jsem měla strach ze svého bratra. Vypadal tak… naštvaně, že jsem se bála k němu jen přiblížit. Divila jsem se, že se ještě nepřeměnil.

„Hele, mladej, uklidni se!“ poručil mu Sam a udělal krok k němu. Pomalu vztyčil ruku, jako kdyby byl divoké zvíře. Nikdy jsem neslyšela Sama, že by někdy zvýšil hlas.

„Sakra, nechte mě! Nic mi není. Teda nic, co by vás muselo zajímat,“ dodal. Vypadal jako rodič, který chrání své dítě. Rozzuřený a odhodlaný nám nic neříct.

„Proč to děláš? Proč se takhle chováš? Myslela jsem si, že si říkáme všechno. Že jsme rodina,“ šeptla jsem a pod jeho zlým pohledem se na pohovce schoulila do klubíčka.

„Rodina? Ano, jsme, ale já jsem s tebou půlku tvého života nebyl! To je ten problém. Měl jsem tu být a chránit tě před vším možným, ale nebyl. Schopnost Ariel nemohla být tak silná, abych si po delší době nevzpomněl. Kdybych se víc snažil!“ křičel a blížil se ke mně.

„Hele, když je z tebe skoro vlk, tak se k ní nepřibližuj,“ zavrčel Embry na mého bratra a zatarasil mu cestu ke mně. Zarazila jsem se, ale nehodlala roztéct nad tím, že mě brání zrovna on. Měla jsem plno práce s vymýšlením plánu, jak zastavit Chrise před tím, než se dostane až ke mně.

„A ty jsi kdo, abys mi v tom mohl zabránit?“ nadzvedl obočí a pohrdavě si odfrkl. „Víš, kolik toho o ní víš? Úplný kulový! Nemůžeš vědět, jaký jídlo má ráda, co za hudbu poslouchá nebo na co se kouká v televizi. Nevíš, kdo je její oblíbený herec. Nevíš o ní nic!“ Gestikuloval rukama a málem kdekomu dal přes nos. Byl tak plný energie, až jsem se bála, že praskne jako přefouknutý balonek.

„A co o mně víš ty? Víš všechno, co jsi vyjmenoval?“ vyštěkla jsem a posadila se. Už to moc nezabolelo, ale pořád jsem cítila, že ještě nejsem úplně v pořádku.

„Já? Vážně? Znám všechny tvé oblíbené zpěváky, herce, knížky i hudební nástroje.“ Vykulila jsem oči. „Proč se tak divíš? Znám tě odmalička,“ poznamenal.

„Jo, to znáš, ale jak jsi sám řekl – půlku mého života jsi byl jinde.“

Přes tvář se mu mihl stín pochopení a bez dalších řečí vyběhl ven. Ve vedlejším okně jsem viděla bílého vlka běžícího do lesa. Hnal se s větrem o závod, ale pořád jakoby nebyl dost rychlý.

Rozhlédla jsem se po všech přítomných a ošila se pod jejich upřeným pohledem.

„Carlisle, myslíš, že bych se už mohla přeměnit? Potřebuju být co nejdřív ve vlčím těle, jinak asi vybuchnu,“ informovala jsem je a nasadila štěněčí obličej.

„Alex, radši bych ještě tak tři dny počkal. Nevíme, co se stane s tvými ranami, když se tvé tělo čtyřnásobně zvětší. Vydrž to ještě chvíli,“ poprosil mě. Objal Esmé kolem ramen a po mém zklamaném přikývnutí se spokojeně usmál.

„Lexie, myslím, že by sis měla odpočinout. Stalo se toho dneska hodně a nechceme, abys  zítra byla psychicky pod bodem mrazu,“ mrkla na mě Emily.

„Mně je dobře, ještě nejsem tak unavená… Jak to vůbec bude s tou svatbou?“ napadlo mě najednou, tak jsem se tázavě podívala na ty naše dvě hrdličky.

„No, asi takhle…“

Ne že bych Sama neposlouchala, jen mi to šlo jedním uchem dovnitř a tím druhým zase ven. Bohužel jsem se nemohla soustředit na nic jiného, než na vyhlížení mého bratra. Už to bylo pár hodin, co se osud vypařil, ale všichni byli v klidu, tak jsem si slíbila, že se o to nebudu zajímat. Není to malé dítě, které by potřebovalo vodit za ručičku. Je už plnoletý, tak snad ví, co dělá, co může a co nemůže.

„Já už bych si šla lehnout, jestli to nevadí. Už jsem dost unavená a než budeme slavit na vaší svatbě, tak bych byla ráda fit. Tak dobrou,“ rozloučila jsem se a pomalu se doplazila do svého pokoje. Nevěděla jsem, jak vlezu do sprchy nebo jak se vůbec umyju, ale po delším koumání a ještě delší přípravě jsem vylézala ze sprchy čistá a voňavá.

Lehla jsem si do postele, přikryla se až po krk dekou a zavřela oči. Jen co jsem to udělala, tak se mi v hlavě začaly tvořit představy, co je asi teď s Chrisem a jestli není zraněný. Pořád dokola jsem zavírala a otevírala oči a snažila se na svého bratra na jednu noc zapomenout. Má dost rozumu na to, aby nevyváděl žádné kraviny.

Až po dvou hodinách jsem se propadla do říše snů, ale rozhodně ne takových, jaké jsem si přála. Nebyla to zrovna klidná noc. Převalovala jsem se, probouzela a snažila zase usnout. Skoro pokaždé se mi to povedlo, ale nevydrželo to na moc dlouho.

 

***

 

Probudila mě ohlušující rána. Okamžitě jsem se na posteli posadila a napínala sluch, abych se dozvěděla, co se stalo.

„Sakra, Brady! Jestli si ji vzbudil, tak si mě nepřej,“ syčela Emily na jednoho z vlků. Musela jsem se potichu zasmát, protože mi to hrozně připomnělo můj první den, kdy jsem sem přijela. Teta nadávala Paulovi, že upustil nějaké nádobí, takže teď to pro mě bylo jako déjà vu.

Úsměv se mi ještě rozšířil, když se ostatní kluci rozesmáli. Většinou je nejvtipnější cizí neštěstí.

Překonala jsem své možnosti a vyhrabala se z postele. Přesně jak jsem Emily řekla – už mě nic nebolelo. Vyskočila jsem na nohy a došla i s klubíčkem svého oblečení do koupelny. Oblékla jsem se, učesala, vyčistila zuby a nanesla řasenku. Sakra, Alice mě zkazila. Nikdy dřív jsem se nemalovala a teď? Jo, jde to se mnou skopce.

Otevřela jsem dveře do kuchyně a málem porazila Jareda, který před nimi stál s rukou zdviženou.

„No, koukám, že ses vzbudila sama. Vyspinkaná do růžova? No, určitě jsi, protože dneska se nezastavíš. Musíš si vyzkoušet šaty, Emily chce, abychom jí zahráli na svatbě, a taky ti musím říct, že svatba je už zítra. Jo, ještě mu-“ zarazila jsem ho dřív, než se stačil úplně rozjet. Nevěděla jsem, že mu huba může mlít až tak moc.

„Hej, brzdi. Jaké hraní na svatbě? Jaká zkouška šatů? Jak jako, že je už zítra?“ hlas mi vyletěl o oktávu výš, když jsem vyslovila poslední větu. Nic z toho nedávalo smysl. Šaty jsem si přeci zkoušela v tom obchodě, kde jsem se potom v kabince rozbrečela, protože jsem měla plné zuby toho, jak mi všechno zatajovali. O hraní na svatbě nic nevím, takže z toho jsem venku. A změna termínu svatby? To je můj momentálně největší problém.

„Uf, tak po lopatě. Pojď, udělej si snídani a já ti všechno vysvětlím. Musíme trošku pohnout, jinak budeme mít zítra zpoždění,“ vysvětloval a dotlačil mě k lince. Popadla jsem suchý rohlík a posadila se za stůl. Sedl si naproti mně a začal vysvětlovat: „ Takže první bod našeho jednání je naše hraní a zpívaní na svatbě.“

„Zpívání?“ vypískla jsem a nadskočila na židli. Kousek rohlík, který jsem zrovna ukousla, mi vypadl z pusy a dopadl na stůl mezi mě a Jareda. Ten se na to podíval tak vesele, až jsem se i já celé situaci musela zasmát.

„Ano, zpívání. Chris nám potvrdil, že umíš doopravdy dobře zpívat a hrát na křídlo, takže ty budeš dělat tohle a my ostatní si něco najdem. Druhý bod je zkouška šatů. Ano, vím, že sis je už jednou zkoušela, ale to si je neměla dohromady s ostatními věcmi, takže po obědě šaty. No a za třetí – změna termínu. Víme, že původní termín byl plánovaný na den po Vánocích, ale jelikož skoro všichni ten den budou odjíždět za příbuznými, museli jsme to přesunout. Tak, všechno jasné a teď jdeme zahřát naše nástroje,“ mrkl na mě a vyvedl mě za dům. To je místo, kde se bude konat svatba. Bylo to tak překrásné.

Od zadního vchodu se táhl bílý koberec z květů orchidejí, který končil až před oltářem. Kolem něj bylo plno židlí a za nimi stálo několik podlouhlých stolů sražených k sobě, na nichž svítily různě barevné květiny a dekorace. Prostě nádhera. A za oltářem se nacházelo pódium, ke kterému jsme mířili.

„Mno, uvidíme, jak se nám to povede. Haló, kluci, pojďte sem!“ zavolala na celý dům a jeho okolí. Za chvíli přiběhli úplně všichni. Až na Sama a Emily.

„Kde je pán domu se svou budoucí ženou, vždyť ještě před chvílí tu byli,“ sháněla jsem se po nich. Bylo divné, že tu nejsou, když zítra mají svatbu.

„Vyprovodili jsme je s milými úsměvy z domu. Neměli by tu být, když se tu chystá taková

sláva,“ oznámil mi s připitomělým úsměvem Chris. V tu chvíli jsem si na něco vzpomněla.

„Hele, Jare, to můj bratr ti řekl, že umím zpívat?“

„Jo, proč?“

Škodolibě jsem se na Chrise usmála. „No, on to umí taky moc dobře,“ práskla jsem na něj a uhnula před jeho rukou, kterou se mě nejspíš snažil chytit.

„Ty jedna ještěrko,“ zasyčel. „Ehm, já neumím zpívat, to Lexie měla asi jenom slyšiny,“ zamlouval to.

„Jo? A když všechny holky pod tvým hlasem tály jako sněhulák na slunci, to jsem měla taky jenom slyšiny nebo jsem dokonce pokročila k vidinám?“ zvedla jsem obočí. Povzdechl si a přikývl. Fajn, tak alespoň něco mi dneska zvedlo náladu.

„Takže vy dva sem, ty sem a ty s Bradym sem. Kdo umí hrát na bicí? Fajn, tak pojď sem, Quile…“ Po pár minutách jsme všichni drželi něco v ruce nebo stáli u nějakého hudebního nástroje.

„A jakou písničku?“ zeptal se nervózní Chris.

Vzpomněla jsem si na melodii, kterou nám jako malým zpívala maminka, když nás uspávala. Po dalších pár vteřinách jsem si vzpomněla i na slova a začala potichu zpívat. Musela jsem nějak začít, jinak bychom tu stáli ještě hodnou chvíli bez jediného slova.

„I see the angels, I’ll lead them to your door,“ zazpívala jsem první část písně a otočila se na Chrise. V očích se mu zablesklo a další kousek zpíval se mnou. „There’s no escape now, no mercy no more. No remorse cause I still remember the smile when you tore me apart.“

Nikdy jsem nevěděla, proč nám maminka zpívala tak složitý text, ale vždycky se mi ta píseň líbila.

„Páni, to bylo… nádherný,“ vydechl Jared a usmál se na nás. Všichni ostatní přikyvovali. Slíbili jsme s Chrisem, že seženeme noty, aby všichni mohli hrát tuhle píseň. Mezitím jsme je naučili slova.

 

***

 

„No tak, Lex, buď vylezeš, nebo si pro tebe dojdu,“ zahrozil mi Embry, když jsem odmítala vylézt ze svého pokoje po tom, co mě Alice nalíčila, oblékla a učesala. Chtěla vědět, jestli někomu neudělám ostudu. Když se na mě po všech těchto činnostech podívala, jen vydechla a zeširoka se usmála.

„Nikam nepůjde, protože to budete moc vidět až zítra. Teď byste akorát svůj úžas vyplýtvali tady a na zítřek si nic neschovali, takže jděte od těch dveří,“ poručila jim Al a začala mě z toho všeho dostávat.

„Ehm, Alice, víš o tom, že i když jim teď poručíš, aby sem nechodili, tak jim ty šaty budeš muset ukázat?“ ujišťovala jsem se, přeci jenom nevím, jak moc myslí dopředu.

Dozvěděla jsem se, že šaty, které jsem dostala od Embryho, vlastně byly úplně ty samé, co jsem si zkoušela v tom obchodě, takže to jsou ty, které budu mít na svatbu jako družička. Říkala jsem, že mi to přijde docela moc, ale Alice je neúprosná.

„Nebudu muset, když nějak odlákáš jejich pozornost. Alex, prosím,“ začala prosit, když jsem se zatvářila odmítavě.

„A jak, ty chytrá?“

„Nevím, třeba se přeměň,“ poradila mi. Co?

„To myslíš vážně? Carlisle!“ zakřičela jsem, i když jsem věděla, že by slyšel i šepot.

Vzduch se rozvířil a hlava upírů stála přede mnou. „Co potřebuješ?“ 
„Mohla bych se už přeměnit?“ ptala jsem se s nadějí v hlase a i tajně doufala.

„No, asi ano, ale nevím, jestli by to tvé tělo uneslo.“ To jsem ale už byla pryč. Řekla jsem si, že to risknu.

Vyběhla jsem z pokoje, z domu a běžela k lesu. Al měla pravdu, že dokážu odlákat pozornost kluků, jelikož už teď za mnou běželo dost nohou na to, aby měla možnost přenést šaty do jiného pokoje.

Vylezla jsem na kmen a ani se neobtěžovala svlékat a už jsem byla bílá vlčice. Seskočila jsem z kmene a vyběhla hlouběji do lesa. Bylo to tak uvolňující. Byla jsem tři týdny zavřená na pokoji nebo v domě a nemohla vůbec nic.

„Páni, Lex, zpomal, nebo budeš za chvíli v Kanadě. Já tě odtamtud dostávat nebudu. Leda vrtulníkem,“ poznamenal a doběhl mě. Za chvíli se k nám přidal i Jared, kterému Carlisle také dovolil se přeměnit.

„Hej, Lexie, závody?“ ozval se mi v hlavě Chris a za chvíli i on přiběhl do naší skupinky.

„Jasně, ale ne, že budeš brečet, když tě porazí holka,“ varovala jsem ho a pořádně zaryla drápy do hlíny, sklopila uši, skrčila se a vystřelila s větrem o závod. Dobře, s Chrisem o závod.

„Ty a porazit mě? Zapomeň!“



Tak po delší době další kapča. Jako omluvu jsem ji napsala delší. Doopravdy mě moc mrzí, že jste museli čekat tak dlouho, ale není moc času. ;)

Text americké písně je píseň skupiny Whiting temptation - Angel. :)

 

Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  tellka99 (17.12.2012 23:08)

THe

1)  THe (17.12.2012 19:02)

Jééééééééé! Ano, uvědomuju si, že ti tohle citoslovce moc neřekne, ale když ono to bylo tak sladký! Akorát... proč hořká svatba? Vážně mi vrtá hlavou, jak to děláš, že celá kapitola je naprosto úžasná a dvě věty v perexu mi hrozně vrtají hlavou. Už se těším na další kapitolu!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek