Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Tak je tu další kapča. Slíbila jsem vám dlouhou, ale nějak mi to nevyšlo a jsem upřímně ráda, že nějaká je, takže snad ta další už bude. ;) No, máme tu i pohled Embryho, který si musí utřídit myšlenky. Sundance

Stála jsem úplně sama na louce, kde se nedávno odehrál boj. Kde jsme nedávno vyhráli. Nikde nikdo nebyl, jen já… a moji rodiče. Ztuhla jsem a párkrát zamrkala, ale pořád tam byli. Stáli na druhé straně louky a dívali se na mě tak prohnaně, až mi naskočila husí kůže. Jako by přesně věděli, jak se teď, když je znovu vidím, asi cítím. Jen tam stáli jako dokonalé sochy, s očima upřenými do mých, ale když za mnou něco zašustilo, stočili pohled tam.

Taky jsem se s obavami otočila, ale později jsem si přála, abych to neudělala. Za mnou stálo plno vlků z mé smečky a cenilo na mě své ostré zuby. Nejdřív jsem si myslela, že půjdou proti mým rodičům, ale nakonec se ukázalo, že jsou na jejich straně.

„Proč?“ hlesla jsem, když se kolem mě začali stahovat jako moc těsný náhrdelník. Nikdo mi neodpověděl, jen ještě hlasitěji a výhružněji zavrčeli. Má matka s otcem se také blížili a na jejich tvářil byl vidět pouze krutý úsměv.

„Nikdy jsem vám nic neudělala a vždycky se vás snažila chránit, tak proč?“ šeptla jsem a pokusila se utéct jednou větší dírou mezi vlky.

Nepovedlo se mi to, protože se mi do cesty postavil Sam a kousl mě do ruky. Vyjekla jsem a odskočila od něj, ale akorát jsem zády narazila do Jareda, který se po mně ohnal úplně stejně.

Kruh začal být užší a užší, až jsem jimi byla obklopená tak, že jsem se nemohla ani hnout. Slzy mi v nekonečných proudech stékaly po tvářích a vzlyky, které jsem se ze všech sil pokoušela zadržet, se mi draly ven. Měla jsem strach, doopravdy jsem se bála, i když jsem mrtvá už byla a věděla, jaké to tam nahoře je. Zavřela jsem oči a myslela na ráj, ve kterém budu, až tohle všechno skončí.

Najednou se do mě ze všech stran zakousla nepředstavitelná bolest…

S křikem jsem otevřela oči a hned cítila, jak mě někdo hladí po tváři, ve vlasech a kolébá mě.

„To bude dobrý, už jsi v bezpečí,“ šeptal mi ten hlas a já mu doopravdy uvěřila. „Už se ti nic stát nemůže, už ti nikdo neublíží. Nedovolím to,“ dál mě konejšil a já pomalu začala znovu usínat.

„Díky,“ vydechla jsem těsně předtím, než jsem se ponořila do říše snů, ale tentokrát těch hezkých.

 

 

Embry

 

„Jsi v bezpečí, nic se ti nestane, jsi v bezpečí,“ mumlal jsem pořád dokola a snažil se ji znovu uspat. Všichni jsme byli ještě vedle a povídali si, ale ona už šla spát a já jsem byl asi jediný, kdo ji slyšel křičet, tak jsem se za ní vydal a našel ji úplně zpocenou a ubrečenou uprostřed noční můry. Viděl jsem, co se jí zdálo, protože nám všem dovolila, abychom jí nahlédli do hlavy. Doopravdy nevím, jak bych vypadal já, kdyby se mi tohle objevilo před očima pár dní po té strašlivé bitvě, kdy ji její rodiče nechali znovu samotnou.

Dal jsem si její hlavu na nohy a pohupoval s ní, dokud neusnula. Asi nepoznala, že jsem to já, jinak by její reakce byla jiná. Nepoděkovala by mi.

Takhle jsem tam s ní seděl do rána, a když se začala pomalu probouzet, tak jsem se vykradl. Nechtěl jsem, aby věděla, že ji pořád miluju. Musí uvěřit, že moje city k ní už opadly. Že už k ní nic necítím. Je to jen kamarádka, opakuju si pořád, ale už teď vím, že to nikdy nebude pravda. Kamarádka je, ale nikdy to nebude jen kamarádka. Nevím, co mám dělat. Kluci říkají, abych se tomu nebránil, že je to otisk, ale co když kvůli tomu, že se budeme zaobírat sami sebou, někdo umře? Ne, děkuju, to nedovolím.

Bez jakéhokoli rozloučení jsem vyběhl z domu a utíkal co nejrychleji do lesa. Celý jsem se třásl a jen tak tak stihl zaběhnout do houští, jinak by všichni viděli, že v sebeovládání nejsem zrovna mistr světa. Přeměnil jsem se a už byl zase v pohybu. Letěl jsem lesem jako nakopnutý. Už nikdy jsem se nechtěl zastavit, protože jen pohyb mi pomůže zapomenout na moje problémy.

„Vážně si myslíš, že ona je tvůj problém?“ ozval se mi v hlavě Jaredův hlas.

„Grrr, ty si vždycky umíš vybrat chvíli,“ ohradil jsem se a změnil svůj směr tak, abych běžel co nejdál od něj.

„Jo, to umím, ale ty jsi mi pořád ještě neodpověděl na otázku,“ připomněl mi a přidal do kroku. Nechtěl jsem ho vidět, tak jsem to udělal taky.

„Hele, kde je vůbec Claire? Od včerejška jsem ji neviděl,“ vzpomněl jsem si a doufal, že ho tím zaměstnám na tak dlouho, aby zapomněl na naše předchozí téma, ale nestalo se.

„Přijel si pro ni otec a odjeli domů. Quil byl dost špatný, ale budou sem jezdit, tak snad ho ta samota opustí. Ale nevyhýbejme se tématu – proč si myslíš, že Lexie je tvůj problém? Neměla by pro tebe být to největší štěstí, jaké tě kdy potkalo? Měl bys být rád, že ses otiskl do tak úžasné holky a ne do nějaké namyšlené barbie, která myslí jen na to, že musí zhubnout.“

„No, ono to není tak lehké, jak si myslíš. Jsou tu určité věci, které nemůžu jen tak přehlížet. Budeme toho muset hodně vyřešit,“ povzdechl jsem si a zvolnil tempo. Už mi bylo jedno, jestli mě dohoní nebo nechá na pokoji. Stejně mě bude pořád otravovat.

„Tak to vyřešte, ale, prosím tě, netrap ji. Ona si to nezaslouží. Sám jsi viděl, o čem se jí zdálo, tak buď trošku soucitnější a pochop, že nemá lehký život. Můžeme všichni kolem ní skákat a dělat, že je všechno v pořádku – a ona by to kvůli nám hrála taky –, ale to nikdy nebude. Už tolikrát se vyhnula smrti, že mi přijde směšné, že jako odplatu si pro ni osud připravil „jen“ takováhle zranění. Jakoby všichni strážní andělé stáli za ní a bránili ji. Copak není zázrak, že i přes všechny takovéhle strasti se přes to dokázala přenést a ukázat světu, kdo je Alex Ravenwoodová? Prosím, dovol jí žít život obyčejné čtrnáctileté dívky, která má ve svých citech stejný guláš jako v matematice. Prosím,“ žádal mě, ale to už stál přede mnou. Upřel na mě pohled plný tak silných emocí, že jenom blázen by ho nemohl poslechnout.

„Ale… já nevím, jak se mám chovat, co mám říkat, co neříkat, jak se pohybovat!“ zakřičel jsem na něj, ale hned to chtěl vzít zpátky. To ve mně vypěnil vztek, který jsem se tak dlouho v sobě snažil udusit. Nepovedlo se mi to a ukázalo se, že to bylo podobné časové bombě. A najedno bum – bouchla a já to zjistil dost pozdě.

„Myslíš, že bude chtít nějakého namachrovaného fotbalistu s mozkem menším než nehet? Bože, chovej se normálně, prostě přirozeně a nehledej v tom nějakou vědu. Ona pozná, když se přetvařuješ,“ varoval mě a přeměnil se, takže jsme se už neslyšeli, protože mi nedovolil nahlédnout mu do mysli.

Super, pomohl jsi mi, pomyslel jsem si kysele a zpomalil, až jsem se zastavil a otočil o sto osmdesát stupňů. Musím se tam vrátit, nebudu přece srab.

Byl jsem asi sto metrů od domu, když se ke mně někdo přidal a přeměnil se. Byla to Alex v mužském vydání.

„Hej, kámo, zadrž a pojď si promluvit.“ Chris. Jak jinak…

„A o čem? Všechno jsme ti vysvětlili,“ hrál jsem nechápavého, abych nahromadil aspoň chvilku na promyšlení. Bohužel to v mé hlavě vyčetl a postavil se přede mě v celé své výšce. Byl vyšší, takže mě mohl ovlivnit.

„Nehraj si na debila a poslouchej mě. Nechci ti bránit, vím, že ji miluješ, ale už se k něčemu rozhoupej. Jste jen kamarádi, to jsem pochopil, ale taky chápu, že ani jeden z vás to tak nechce. Tak s tím, sakra, něco dělej nebo ti ji přebere někdo jiný, fajn?“ zvedl obočí a vyčkávavě se na mě zadíval. Co jsem měl asi tak odpovědět? Miluju ji, ale nechci s ní být? Nebo že bude snazší, když budeme jen kamarádi? Nevím, jak by na to zareagoval. „Měl bys jít za ní, už se probudila a nechce nic sníst. Hrozně se bojí tý operace, takže okamžitě běž nebo tě přinutím,“ dodal varovně a otočil se. Vystrčil na mě zadek a se vztyčeným ocasem odešel. Já mu dám, že se ke mně bude otáčet zády.

Nemohl jsem si pomoc, ale rozeběhl jsem se a skočil mu na záda, když si to kráčel k hlavním dveřím – asi chtěl jít dovnitř jako vlk. Povalil jsem ho na zem a zalehl. Nasadil jsem vlčí úsměv a snažil se ho na zemi udržet.

Naštěstí pochopil, že je to sranda a v duchu mi začal z legrace nadávat, ať ho nechám a podobně. To jsem ale vůbec nechtěl, spíš naopak – bavilo mě, že jsem ho mohl trošku zklidnit.

Po pár minutách jsem ho pustil, abych ho neudusil nebo nezmrzačil. No jo, bude to tu ještě veselé.

„Jo, to máš pravdu, kámo,“ přisvědčil mi Chris a znovu se vztyčeným ocasem nakráčel dovnitř. Šel jsem za ním, ale tentokrát jsem na něj už neskočil.

 


 

V další kapitole by Alex s Jaredem měli být v nemocnici, tak doufám, že to nějak zvládnu napsat. No, uvidíme. ;)

Komentáře ubývají. :/

 

Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  kiki (12.11.2012 18:19)

krása kdy bude další kapitolka ??

THe

4)  THe (09.11.2012 15:39)

Bod pro Jareda! Ha, takhle by Embrymu měli promlouvat všichni, aby si konečně uvědomil, co dělá za voloviny.
Kapitola samozřejmě úžasná! Už nevím, co ti sem psát za chválu, lichotky docházejí. :D

Bella131Black

3)  Bella131Black (08.11.2012 22:03)

Skvělá kapitolka.Moc se mi líbila a strašně se těším na další. ;)

2)  Jana (08.11.2012 21:13)

ke konci jsem se pořádně nasmála:D :D :D :D :D :D :D :D :D

Terry

1)  Terry (08.11.2012 20:54)

Zajímavá kapitolka. ;) Moc se mi líbila a těším se na další!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek