Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Kratší kapitola trošku o ničem, ale aspoń zjistíte, jak na oživení Jareda a Alex reagovali kluci. ;) Sundance

 

Embr
A hrudník se jim zvedal dál. Dýchali. Všichni jsme zatajili dech a čekali, co se bude dít dál. V krku jsem měl knedlík a nejradši bych zavřel oči, ale byl jsem tak ohromený, že ani na to jsem neměl sílu. Přál bych si, aby to, co jejich zvedající se hrudník sliboval, byla pravda – aby oba žili. Ale to už nikdy nebude. Jsou mrtví, tak jak by mohli dýchat?
Dívali jsme se na ten jev hypnotizovaně, i když kolem nás Cullenovi pořád bojovali. Musíme jim to někdy oplatit, vždyť mi jsme tu vlastně dneska jen vyjednávali a oni po většinu střetu bojovali, pomyslel jsem si a uložil si to do paměti.
Pár dalších vteřin se nic nedělo, ale najednou Lex zacukala ruka, hýbla se jí noha a nakonec se posadila. Všichni jsme vyvalili oči, když se posadil i Jared. Jen jsme na ně hleděli a nesnažili se skrývat svůj údiv. K čemu by to bylo?
Upíři zjistili, že se něco děje a také se podívali na místo, kam jsme mi ostatní tak civěli. Když tam konečně zabrousili pohledem, ztuhli stejně jako my a nehnuli se. Vypadali jako vytesaní z kamene.
„Lexie, v pohodě?“ zeptal se Jared roztřeseným hlasem a starostlivě se na ni díval. My jsem jen valili oči z důlků a nezmohli se na slovo. Je to jen sen, je to jen sen, opakoval jsem si pořád dokola.
„Jo, asi jo, co ty?“ oplatila mu otázku a zkoušela pomalu hýbat nohama.
Náš kamarád jen přikývl a zamumlal: „To bylo něco.“
Alex mu přisvědčila a za dobu, kdy se probrali, se poprvé rozhlédla kolem sebe. Jen nás všechny přejela očima, v kterých neměla žádný pocit. Kdy se to naučila? Nikdy se jí nepovedlo tvářit neutrálně, tak proč tak najednou? ptal jsem se sám sebe a párkrát zamrkal, ale pořád tam byla a já málem vyskočil tři metry do vzduchu.
Všichni vlci na nich viděli, že si dovolili nahlédnout do hlavy a na něčem se domlouvali, ale nám ostatním to dovoleno nebylo. Po pár chvílích vstali, oklepali ze sebe nečistoty, popošli k nám a najednou tam stáli vlci. Nikoho nijak nevarovali a už každý skočil na jednoho z nepřátel.
V tu chvíli se všichni probrali k životu.
Začali se bránit, ale oni dva měli moment překvapení a párek upírů neměl šanci. Za minutu už po nich nezbylo ani památky.
„Lexie, jak…“ Chtěl jsem se zeptat, jak to, že zase žijí, ale nevěděl jsem, jak otázku formulovat jemně.
Ona ale určitě věděla, co chci říct. Tedy aspoň to jsem si myslel, ale ona mi jen odsekla: „Bojuj a nerozptyluj se mluvením, vždyť vidíš, jak to končí!“
Poslechl jsem ji. Neměl jsem jediný důvod, ale udělal jsem, co mi řekla a dál bojoval bez přestání. To vlastně my všichni. Jen jsme zabíjeli bez milosti a nenechali se zabít. Byli jsme roboti s bijícím srdcem a zmateným mozkem. Ale Cullenovi patřili do jiné kategorie, do té, kterou já sám ještě nepochopil.
Alex
Bylo to jako znovuzrození. Znovu se narodit a žít život naplno. Nikdo mi nemohl říkat, co a jak mám dělat. Od teď jsem měla svou vlastní hlavu a tou se budu řídit. Polovinu mého života mi vždycky někdo diktoval, co zrovna budu dělat, ale s tím je konec. Teď mám svoje myšlenky, a tak to taky zůstane.
Snažila jsem se pobít co nejvíc Volturiových, abych alespoň trošku odčinila to, že jsem byla tak slabá a nechala se zabít. Vím, že to stejně nepomůže můj pocit viny zmenšit, ale aspoň se o to pokusím. Možná že díky zuřivosti určené proti nim, se mi podaří jich pár zabít a tím zvýšit naši šanci na vítězství.
Embrymu jsem jen odsekla, když se mě chtěl zeptat, jak je možné, že žiju. Neměla jsem čas a ani náladu na to, abych mu to zdlouhavě vyprávěla, tak jsem ho radši odbyla. Později bude dost času na vysvětlení. A stejně – uvěří mi, když jim řeknu, že jsem se setkala se svou mrtvou babičkou, Jaredovým mrtvým otcem a Embryho žijící matkou Tiffany? Doufala jsem, že mě snad nebudou považovat za mentálně postiženou osobu. Možná z toho vyváznu jen s papíry na hlavu.
Dál jsme bojovali, kousali a trhali, až nezbyl jediný upír, který by byl na druhé straně mince. Pořád ještě tu plály čtyři hranice, které se postupem času zvětšovaly, ale už jsme neměli nic, čím bychom do nich přiložili. Zem byla pokrytá krví a tráva byla slehlá, místy byly i vyhloubené díry.
Všichni jsme byli zadýchaní a občas někdo z nás měl nějaké lehké zranění, ale jinak jsme byli v relativním pořádku. Ale jak se říká – relativní je jen pojem. Nebo tak to aspoň říkám já, pomyslela jsem si a zachichotala se. Bylo bláznivé, že jsem se ani ne minutu po velké a brutální bitvě rozesmála, ale to mi došlo až tehdy, když mě ostře píchlo v břiše. Jakby by mi do něj někdo zevnitř vrazil nůž. A potom jsem cítila jenom tlak, který se s každým namáhavějším nadechnutím zvětšoval. Tlačil mi na všechny břišní orgány a nutil je, aby se stáhly, ale myslím, že zmenšující se orgány nemám, tak mě to začalo dost bolet.
„Hej, Lexie!“ zavolal na mě Jared a už jako člověk si to ke mně mířil. Já byla pořád vlk, ale štěkla jsem na něj, a když bolest v břiše trochu polevila, odběhla jsem do lesa a přeměnila se. „Vyhráli jsme!“ zakřičel na mě, když jsem se po dvou rychlým krokem vracela zpět na louku. Skočil ke mně a s hlasitým hrdelním smíchem mě objal. Rozesmála jsem se taky a opětovala mu ho. Byla jsem ráda, že jsme z toho vyvázli jen takhle. No, i když ,jen takhle‘ v našem případě znamená umřít a po řádném promyšlení se vrátit zpět k životu.
Chechtala jsem se jako pomatená, ale bylo mi to jedno. A Jaredovi evidentně taky. Proč se zajímat o to, co si ostatní o nás myslí, když jsme oba umřeli? Nebylo by moudré po tomto zážitku nežít život naplno.
„Je to tak nádherný pocit, když víš, že znovu žiješ,“ řekla jsem mu, když mě pustil. Navzájem jsme se na sebe široce usmáli a proběhla mezi námi taková tichá konverzace, ve které jsme debatovali o vstávání z mrtvých. Jak se ukázalo, možné to je.
„Jo, je to jako kdyby ti do krve stříkli adrenalin,“ odvětil a pomalu jsme se vydali k hloučku upírů a vlků, kteří se o něčem živě dohadovali.
„Který nikdy nevyprchá,“ doplnila jsem ho a chytla kolem pasu. Oplatil mi to polovičním objetím, kdy mi položil ruku na ramena. Když jsme se k ostatním přidali, chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, o čem se baví.
„To bychom asi slyšeli jejich srdce, nemyslíš?“ zvedla Alice obočí a hodila zamračený pohled po Embrym. Toho to evidentně nevyvedlo z míry a pevně si stál za svým, i když mu očima dala jasně najevo, že to, co se chystá říct, nebude mít logiku. No jo, ona a její šestý smysl.
„A co když ne? Vždyť mohlo tlouct tak slabě, že ani my jsme ho slyšet nemuseli,“ namítl a až teď si všiml, že jsme se k nim přidali i my dva. Zarazil se a asi nevěděl, jestli pokračovat dál, ale Alice to za něj vyřešila. Věděla, že tam stojíme, ale přesto jí to nedalo a řekla:
„Myslíš, že my, s naším sluchem, bychom něco takového přeslechli? To mi nepřijde jako možné řešení,“ vrtěla hlavou. „Ale tak ať nám řeknou sami, jaké to bylo.“
Všichni se na nás nedočkavě podívali. Nevěděla jsem, co jim mám povídat, tak jsem se s prosícím pohledem podívala na Jareda. Když ho viděl, jeho pohled jako by zněžněl a on se napřímil. Nepůsobil nijak namyšleně ani jako někdo, kdo je hrdý na své svaly, ale vyzařoval z něj respekt.
Zhluboka se nadechl. „No, my toho vlastně sami moc nevíme. Když jsme umřeli, ocitli jsme se v nějaké bílé místnosti…“ Začal vysvětlovat a já jsem vypnula. Nepřišlo mi nějak zvlášť důležité, abych to musela vyslechnout – vždyť já jsem to prožila. A nikomu jinému bych to nepřála. I když jsem ráda viděla svou babičku, otce Jareda a matku Embryho, znovu by to můj mozek už asi nepobral. Věřila jsem babičce, že jí je doopravdy líto, že se mnou nezůstala a oni mě mezitím dali do dětského domova. Chápala jsem ji.
Embryho mamka Tiffany mě ohromila, když mi začala říkat, jak je šťastná, že se do mě otiskl a že už ví, proč chodí vždycky tak pozdě domů a nebo vůbec ne. Nevěděla jsem, že o tom neví. Já vlastně vůbec nevěděla, jestli má nějaké příbuzné. Ale je pravda, že oni dva si jsou hodně podobní třeba barvou vlasů, očí nebo určitými gesty. Mám ráda, když vím, že děti a rodiče nejsou až tak rozdílní, i když ti moji a já… jako bych nebyla jejich dcera. Vůbec žádná podoba v ničem. A přesto jsme já a můj bratr jako dvojčata. Někdy mi přijde, že my dva jsme sourozenci a oni naši náhradní rodiče. Najednou mi něco došlo.
Vždyť oni utekli, když jsem je vysvobodili ze spárů Volturiových. Ani nám nepomohli boj vyhrát. Nepřidali se na naši stranu. Okamžitě po tom, co jsme je osvobodili, se sebrali a utekli někam do lesů. Vůbec žádný náznak, že tam za ně pokládají svůj život jejich vlastní děti. Nic, jen možnost dostat se pryč, kterou rozhodně nepromeškali.
Vždycky mi připadali jako nejlepší rodiče na světě, kteří přesně ví, co se vám líbí, co rádi děláte, co vás naštve… Ale i takhle dokonalí rodiče někdy zklamou. A ti moji zklamali v nejnevhodnější čas.
„…a najednou jsme byli zpátky tady,“ dokončil svou výpověď Jared a tím mě vytrhl z myšlenek. Musela jsem zase zapnout. Byla jsem za to ráda, protože jsem doopravdy nechtěla myslet na zradu mých rodičů.
Nikdo dlouho nepromluvil, až Esmé řekla nejkrásnější věc, kterou jsem kdy slyšela. „Tak jdeme domů.“
Kapitola trošku kratší a - mezi námi - i o ničem, ale potřebuji ji k napsání další. Hlavně je tam důležitá jedna věta, ale to pochopíte až v další kapče. ;) Nepohrnu komentáři. :)
Celou povídku chci věnovat THe - moc si cenním tvých komentářů a i toho, že povídku pořád ještě čteš a byla jsi svědkem mých výkyvů nálad. :D Díky. ;)
Su

Embry
A hrudník se jim zvedal dál. Dýchali. Všichni jsme zatajili dech a čekali, co se bude dít dál. V krku jsem měl knedlík a nejradši bych zavřel oči, ale byl jsem tak ohromený, že ani na to jsem neměl sílu. Přál bych si, aby to, co jejich zvedající se hrudník sliboval, byla pravda – aby oba žili. Ale to už nikdy nebude. Jsou mrtví, tak jak by mohli dýchat?Dívali jsme se na ten jev hypnotizovaně, i když kolem nás Cullenovi pořád bojovali. Musíme jim to někdy oplatit, vždyť mi jsme tu vlastně dneska jen vyjednávali a oni po většinu střetu bojovali, pomyslel jsem si a uložil si to do paměti.Pár dalších vteřin se nic nedělo, ale najednou Lex zacukala ruka, hýbla se jí noha a nakonec se posadila. Všichni jsme vyvalili oči, když se posadil i Jared. Jen jsme na ně hleděli a nesnažili se skrývat svůj údiv. K čemu by to bylo?Upíři zjistili, že se něco děje a také se podívali na místo, kam jsme mi ostatní tak civěli. Když tam konečně zabrousili pohledem, ztuhli stejně jako my a nehnuli se. Vypadali jako vytesaní z kamene.„Lexie, v pohodě?“ zeptal se Jared roztřeseným hlasem a starostlivě se na ni díval. My jsem jen valili oči z důlků a nezmohli se na slovo. Je to jen sen, je to jen sen, opakoval jsem si pořád dokola.„Jo, asi jo, co ty?“ oplatila mu otázku a zkoušela pomalu hýbat nohama.Náš kamarád jen přikývl a zamumlal: „To bylo něco.“Alex mu přisvědčila a za dobu, kdy se probrali, se poprvé rozhlédla kolem sebe. Jen nás všechny přejela očima, v kterých neměla žádný pocit. Kdy se to naučila? Nikdy se jí nepovedlo tvářit neutrálně, tak proč tak najednou? ptal jsem se sám sebe a párkrát zamrkal, ale pořád tam byla a já málem vyskočil tři metry do vzduchu.Všichni vlci na nich viděli, že si dovolili nahlédnout do hlavy a na něčem se domlouvali, ale nám ostatním to dovoleno nebylo. Po pár chvílích vstali, oklepali ze sebe nečistoty, popošli k nám a najednou tam stáli vlci. Nikoho nijak nevarovali a už každý skočil na jednoho z nepřátel.V tu chvíli se všichni probrali k životu.Začali se bránit, ale oni dva měli moment překvapení a párek upírů neměl šanci. Za minutu už po nich nezbylo ani památky.„Lexie, jak…“ Chtěl jsem se zeptat, jak to, že zase žijí, ale nevěděl jsem, jak otázku formulovat jemně.Ona ale určitě věděla, co chci říct. Tedy aspoň to jsem si myslel, ale ona mi jen odsekla: „Bojuj a nerozptyluj se mluvením, vždyť vidíš, jak to končí!“Poslechl jsem ji. Neměl jsem jediný důvod, ale udělal jsem, co mi řekla a dál bojoval bez přestání. To vlastně my všichni. Jen jsme zabíjeli bez milosti a nenechali se zabít. Byli jsme roboti s bijícím srdcem a zmateným mozkem. Ale Cullenovi patřili do jiné kategorie, do té, kterou já sám ještě nepochopil.

Alex
Bylo to jako znovuzrození. Znovu se narodit a žít život naplno. Nikdo mi nemohl říkat, co a jak mám dělat. Od teď jsem měla svou vlastní hlavu a tou se budu řídit. Polovinu mého života mi vždycky někdo diktoval, co zrovna budu dělat, ale s tím je konec. Teď mám svoje myšlenky, a tak to taky zůstane.Snažila jsem se pobít co nejvíc Volturiových, abych alespoň trošku odčinila to, že jsem byla tak slabá a nechala se zabít. Vím, že to stejně nepomůže můj pocit viny zmenšit, ale aspoň se o to pokusím. Možná že díky zuřivosti určené proti nim, se mi podaří jich pár zabít a tím zvýšit naši šanci na vítězství.Embrymu jsem jen odsekla, když se mě chtěl zeptat, jak je možné, že žiju. Neměla jsem čas a ani náladu na to, abych mu to zdlouhavě vyprávěla, tak jsem ho radši odbyla. Později bude dost času na vysvětlení. A stejně – uvěří mi, když jim řeknu, že jsem se setkala se svou mrtvou babičkou, Jaredovým mrtvým otcem a Embryho žijící matkou Tiffany? Doufala jsem, že mě snad nebudou považovat za mentálně postiženou osobu. Možná z toho vyváznu jen s papíry na hlavu.Dál jsme bojovali, kousali a trhali, až nezbyl jediný upír, který by byl na druhé straně mince. Pořád ještě tu plály čtyři hranice, které se postupem času zvětšovaly, ale už jsme neměli nic, čím bychom do nich přiložili. Zem byla pokrytá krví a tráva byla slehlá, místy byly i vyhloubené díry.Všichni jsme byli zadýchaní a občas někdo z nás měl nějaké lehké zranění, ale jinak jsme byli v relativním pořádku. Ale jak se říká – relativní je jen pojem. Nebo tak to aspoň říkám já, pomyslela jsem si a zachichotala se. Bylo bláznivé, že jsem se ani ne minutu po velké a brutální bitvě rozesmála, ale to mi došlo až tehdy, když mě ostře píchlo v břiše. Jakby by mi do něj někdo zevnitř vrazil nůž. A potom jsem cítila jenom tlak, který se s každým namáhavějším nadechnutím zvětšoval. Tlačil mi na všechny břišní orgány a nutil je, aby se stáhly, ale myslím, že zmenšující se orgány nemám, tak mě to začalo dost bolet.„Hej, Lexie!“ zavolal na mě Jared a už jako člověk si to ke mně mířil. Já byla pořád vlk, ale štěkla jsem na něj, a když bolest v břiše trochu polevila, odběhla jsem do lesa a přeměnila se. „Vyhráli jsme!“ zakřičel na mě, když jsem se po dvou rychlým krokem vracela zpět na louku. Skočil ke mně a s hlasitým hrdelním smíchem mě objal. Rozesmála jsem se taky a opětovala mu ho. Byla jsem ráda, že jsme z toho vyvázli jen takhle. No, i když ,jen takhle‘ v našem případě znamená umřít a po řádném promyšlení se vrátit zpět k životu.Chechtala jsem se jako pomatená, ale bylo mi to jedno. A Jaredovi evidentně taky. Proč se zajímat o to, co si ostatní o nás myslí, když jsme oba umřeli? Nebylo by moudré po tomto zážitku nežít život naplno.„Je to tak nádherný pocit, když víš, že znovu žiješ,“ řekla jsem mu, když mě pustil. Navzájem jsme se na sebe široce usmáli a proběhla mezi námi taková tichá konverzace, ve které jsme debatovali o vstávání z mrtvých. Jak se ukázalo, možné to je.„Jo, je to jako kdyby ti do krve stříkli adrenalin,“ odvětil a pomalu jsme se vydali k hloučku upírů a vlků, kteří se o něčem živě dohadovali.„Který nikdy nevyprchá,“ doplnila jsem ho a chytla kolem pasu. Oplatil mi to polovičním objetím, kdy mi položil ruku na ramena. Když jsme se k ostatním přidali, chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, o čem se baví.„To bychom asi slyšeli jejich srdce, nemyslíš?“ zvedla Alice obočí a hodila zamračený pohled po Embrym. Toho to evidentně nevyvedlo z míry a pevně si stál za svým, i když mu očima dala jasně najevo, že to, co se chystá říct, nebude mít logiku. No jo, ona a její šestý smysl.„A co když ne? Vždyť mohlo tlouct tak slabě, že ani my jsme ho slyšet nemuseli,“ namítl a až teď si všiml, že jsme se k nim přidali i my dva. Zarazil se a asi nevěděl, jestli pokračovat dál, ale Alice to za něj vyřešila. Věděla, že tam stojíme, ale přesto jí to nedalo a řekla:„Myslíš, že my, s naším sluchem, bychom něco takového přeslechli? To mi nepřijde jako možné řešení,“ vrtěla hlavou. „Ale tak ať nám řeknou sami, jaké to bylo.“Všichni se na nás nedočkavě podívali. Nevěděla jsem, co jim mám povídat, tak jsem se s prosícím pohledem podívala na Jareda. Když ho viděl, jeho pohled jako by zněžněl a on se napřímil. Nepůsobil nijak namyšleně ani jako někdo, kdo je hrdý na své svaly, ale vyzařoval z něj respekt.Zhluboka se nadechl. „No, my toho vlastně sami moc nevíme. Když jsme umřeli, ocitli jsme se v nějaké bílé místnosti…“ Začal vysvětlovat a já jsem vypnula. Nepřišlo mi nějak zvlášť důležité, abych to musela vyslechnout – vždyť já jsem to prožila. A nikomu jinému bych to nepřála. I když jsem ráda viděla svou babičku, otce Jareda a matku Embryho, znovu by to můj mozek už asi nepobral. Věřila jsem babičce, že jí je doopravdy líto, že se mnou nezůstala a oni mě mezitím dali do dětského domova. Chápala jsem ji.Embryho mamka Tiffany mě ohromila, když mi začala říkat, jak je šťastná, že se do mě otiskl a že už ví, proč chodí vždycky tak pozdě domů a nebo vůbec ne. Nevěděla jsem, že o tom neví. Já vlastně vůbec nevěděla, jestli má nějaké příbuzné. Ale je pravda, že oni dva si jsou hodně podobní třeba barvou vlasů, očí nebo určitými gesty. Mám ráda, když vím, že děti a rodiče nejsou až tak rozdílní, i když ti moji a já… jako bych nebyla jejich dcera. Vůbec žádná podoba v ničem. A přesto jsme já a můj bratr jako dvojčata. Někdy mi přijde, že my dva jsme sourozenci a oni naši náhradní rodiče. Najednou mi něco došlo.Vždyť oni utekli, když jsem je vysvobodili ze spárů Volturiových. Ani nám nepomohli boj vyhrát. Nepřidali se na naši stranu. Okamžitě po tom, co jsme je osvobodili, se sebrali a utekli někam do lesů. Vůbec žádný náznak, že tam za ně pokládají svůj život jejich vlastní děti. Nic, jen možnost dostat se pryč, kterou rozhodně nepromeškali.Vždycky mi připadali jako nejlepší rodiče na světě, kteří přesně ví, co se vám líbí, co rádi děláte, co vás naštve… Ale i takhle dokonalí rodiče někdy zklamou. A ti moji zklamali v nejnevhodnější čas.„…a najednou jsme byli zpátky tady,“ dokončil svou výpověď Jared a tím mě vytrhl z myšlenek. Musela jsem zase zapnout. Byla jsem za to ráda, protože jsem doopravdy nechtěla myslet na zradu mých rodičů.Nikdo dlouho nepromluvil, až Esmé řekla nejkrásnější věc, kterou jsem kdy slyšela. „Tak jdeme domů.“





Kapitola trošku kratší a - mezi námi - i o ničem, ale potřebuji ji k napsání další. Hlavně je tam důležitá jedna věta, ale to pochopíte až v další kapče. ;) Nepohrnu komentáři. :)
Celou povídku chci věnovat THe - moc si cenním tvých komentářů a i toho, že povídku pořád ještě čteš a byla jsi svědkem mých výkyvů nálad. :D Díky. ;)
Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  RezinQa (04.10.2012 18:59)

THe

4)  THe (04.10.2012 17:26)

Kapitola sice byla oddechová a kratší, vůbec to ale nevadí, však si to taky zasloužili po tolika trápeních.
Hrozně moc moc moc děkuju za krásné věnování! Tuhle povídku budu číst až do konce, protože se mi hrozně líbí! Píšeš vážně skvěle a doufám, že po Tetě budeš dál přispívat svými povídkami.

Bella131Black

3)  Bella131Black (04.10.2012 15:39)

Skvělá kapitola. Už se těšímm na další :)

2)  Maja (04.10.2012 11:55)

1)  Jana (04.10.2012 09:16)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek