Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Tak je to tady. Vlci s Cullenovými se setkali s Volturiovými. Příjemné čtení. ;) Sundance

„Carlisle!“ zvolal radostně muž stojící úplně vpředu. Ztuhla jsem. Už jednou jsem ho viděla. Bylo to před osmi lety v nemocnici, když jsem měla zlomenou nohu a on se vydával za policistu. Aro. Tohle je muž, který mi řekl, že už nemám nikoho.

Potichu jsem zavrčela. „Jestli dojde k boji,“ promluvila jsem ke všem, „tenhle je můj.“

„Alex, prosím tě, nevyjeď po něm hned, jak někdo z nás bude muset vylézt ven,“ prosil mě Sam a snažil se mě uklidnit.

„Příteli, tak rád tě vidím,“ říkal zrovna Aro, když jsem je zase začala poslouchat. Chvíli jen koukal do prázdna a naklonil hlavu na stranu. Poslouchal. „A nepřivedl sis jenom rodinu, ale i kamarády vlky. No, hned to bude veselejší,“ usmál se krutým a samolibým úsměvem a spojil ruce.

„Rád bych tě nazval stejným přízviskem, ale nezasloužíš si ho. Odvedl jsi mi dva členy rodiny. Edward byl jako můj syn a Rose jako dcera. Oba vlastní a oba moje rodina. Jenže tohle ti nestačilo a vzal sis s sebou i moji vnučku. Nessie byla napůl člověk a napůl upír, řekli jsme ti to, ale tys nám nevěřil a stejně jsi ji unesl. A to nemluvím o rodičích jedné dívky. Kterého člena rodiny nám chceš sebrat tentokrát?“ zeptal se celkem klidným hlasem Carlisle. Zasloužil si můj obdiv, jelikož já bych na něj už skočila a ještě ho stihla seřvat.

Aro jeho proslov jen s úsměvem pozoroval a pak rozhodil ruce. „Nikoho ti sebrat nechci, jen bych si chtěl promluvit s vlčí smečkou a vás varovat, že už k vaší takzvané rodině nikoho nesmíte přijmout. Mohl by tedy vyjít alfa smečky?“ zeptal se trochu hlasitěji, ale nebylo to potřeba. Slyšeli jsme ho až moc dobře. Já i Sam jsme společně vykročili na mýtinu. On se ještě předtím přeměnil a oblékl. Spojí se s námi a bude tlumočit to, co si my pomyslíme.

„Tak mluv, ať to máme za sebou,“ vybídl ho Sam a postavil se vedle mě. Vládce nás jen zaraženě sledoval a nejspíš nevěděl, co si má myslet.

„Požádal jsem alfu, nikoli i betu,“ ohradil se. Jo, upíre, kdybys jen věděl…

„Oba dva jsme alfy, domluvili jsme se. A teď k věci,“ uzemnil ho Sam a já se vypnula, když se nadechl k odpovědi.

„Ať předstoupí Saša Ravenwoodová a ať se přemění ten bílý vlk.“

„Same, řekni mu, že se za chvíli dostaví obě dvě a přeměněné,“ poprosila jsem sama a přeměnila se, když jsem doběhla za nejbližší strom. Přetlumočil to a pak všichni jen čekali, až přiběhnu zpátky.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se jich co neklidnějším hlasem a vyšla na louku. „A mimochodem, nejsem Saša.“

„Ty jsi ten bílý vlk?“ zeptal se mě překvapeně Aro a těkal mezi námi pohledem.

„Ano, to jsem já, ale jsem vlčice.“ Slyšela jsem, jak se ostatní vzadu štěkavě zasmáli a hned měla lepší pocit, když jsem věděla, že tu jsou se mnou. Ne že bych je ve své hlavě neslyšela – byli dost hlasití.

„Dobře, beru na to ohled. A kde je tedy Saša?“ No, ty kráso, to je antigénius. Jak ten může být vládce?

„Já jsem Ravenwoodová, ale Alexandra, ne Saša,“ zavrčela jsem a snažila se udržet. Zatvářil se dost zaskočeně, ale hned zase nasadil usměvavou masku. Nejradši bych mu udělala plastiku obličeje pomocí mé pěsti.

„Takže ty se už přeměňuješ? No ano, moji lidé mi to vlastně hlásili. Jen bych se chtěl o něčem přesvědčit. Jak se jmenuje tvůj opatrovník?“ zeptal se se zájmem a těkal mezi mnou a Samem pohledem. Proč se o to sakra zajímá? Vždyť mu to může být jedno, ne? Já, ani nikdo ze smečky nepatříme pod jeho vedení. My si rozhodujeme sami o tom, jak v dané situaci zakročíme, a oni nám do toho nemají co kecat.

„Sam Uley a Emily Youngová, ale nechápu, co vám je po tom. Vlci pod vaši vládu nespadají, tak proč mě zpovídáte?!“ vyštěkla jsem. Ruce jsem musela zatnout v pěsti, jinak bych se asi přeměnila a skočila po něm. A nejsem si jistá, že by vyvázl živý.

„Jde jen o to, jestli jsme se někdy v minulosti nesetkali,“ objasnil a zkoumavě si mě prohlížel.

„Ano, setkali jsme se, když jste mi přišel oznámit, že mí rodiče jsou mrtví. Tehdy jsme se viděli poprvé!“ Už jsem pomalu ztrácela nervy. V davu za Arem jsem viděla kluka, který za mnou do nemocnice přišel s ním. Alec.

„Ach ano, zapomněl jsem na to,“ usmál se sladkým, ale neuvěřitelně falešným úsměvem.

„Může upír trpět zapomnětlivostí?“ položil řečnickou otázku Paul a my všichni vybuchli v návalu smíchu.

Muž přede mnou naklonil hlavu na stranu. „Něco k smíchu?“

„Ne, nic,“ odvětil diplomaticky Sam a zadržoval další vlnu smíchu. Zatím to tu vypadá jako v cirkuse, jen bez opic a tygrů. No, i když, ty opice…

„A jak se jmenovali tvoji biologičtí rodiče?“ ptal se dál, jakoby se nechumelilo a zvysoka ignoroval můj pohled, který se ho jasně ptal, jestli si ze mě dělá srandu, nebo to myslí vážně.

„Sarah a Thomas Ravenwoodovi, proč?“ Naléhavost v mém hlase slyšeli i kluci schovaní v lese za námi, ale on si toho buď nevšímal, nebo to jednoduše ignoroval. Jako většinu věcí, které řeknu navíc. Zase se v mém životě objevila ta dvě mně dobře známá slova – ,buď‘ a ,nebo‘. Nějak často na sebe v poslední době narážíme.

„Aha, tím se tedy plno věcí vysvětluje,“ pronesl zamyšleně a rukou naznačil, aby k němu přistoupil muž stojící za ním. „Přiveď je. A vezmi s sebou i toho jejich syna a členy Cullenovy rodiny, zaslouží si vidět, jak se o ně staráme,“ poznamenal a máchl rukou. Muž odešel do davu upírů a za chvíli se vrátil s nádhernou blondýnou, klukem s bronzovými vlasy, kterého držela za ruku malá holčička, dalším, ale mohutnějším klukem a…

„Panebože,“ zašeptala jsem a svezla se na kolena. Ne, to není možné! Tomu nevěřím! To nejsou oni!!! To nemůžou být oni – už ne. „Ne, prosím,“ vzlykla jsem a ruku si dala přes pusu. Chtělo se mi zvracet a nebylo to kvůli tomu smradu, který jsem cítila ze všech upírů kolem.

Cullenovi vydechli a Bella s Emmem spadli na kolena stejně jako já.

„Ale ano, mladá Alexandro, jsou to oni,“ potvrdil mi to a ušklíbl se. Zhluboka jsem se nadechla a zatnula svaly, které se připravovaly na přeměnu a na skok, který by Aro nemusel přežít. „Teď si s nimi ale musím o něčem promluvit a chci, abys u toho byla. Vlci už můžou odejít, tohle se týká pouze vaší mladičké alfy vlčice, vás už ne.“ Asi se snažil být vtipný, ale nemyslela jsem si, že to myslel vážně. Doopravdy má dojem, že dobrovolně odejdou? Tvářil se vážně. To je idiot. To neudělají, i když by to pro ně bylo bezpečnější. Nenechají si ujít příležitost sejmout pár upírů.

„To si dělá prdel?!“

„To snad nemyslí vážně, ne?“

„Co si o sobě vůbec myslí?“

Takovéhle hlášky a klepání si na hlavu se ozývaly ze všech stran, ale jediný Embry se zeptal na to, co bylo zjevné. „Lex, to jsou tvoji rodiče?“

Odpověděla jsem nahlas. „Jo, myslím, že jo.“ Vůbec jsem nepoznávala svůj hlas. Jakoby za mě mluvil někdo jiný a já se toho jen zúčastnila jako divák v pozadí.

„Nikdo z nás bez Alex nejde, na tom jsme se shodli,“ oznámil Arovi Sam a dal mi ruku kolem ramen na znamení, že to myslí vážně.

„Můj bratr to asi neřekl dost jasně,“ pousmál se další ze tří vládců a spojil si ruce. „My vás tu doopravdy nepotřebujeme, takže bych vás rád znovu – a snad naposledy – poprosil klidným hlasem, abyste opustili tuto louku a prostory kolem ní,“ požádal je. Měl blonďaté vlasy a kamenný výraz. Byl celkem strašidelný.

Z lesa se ozvalo vrčení a na mýtinu vyšel šedý vlk. Celou cestu až ke mně se mu otřásal hrudník vrčením a cenil zuby. Když se svým bokem otřel o můj, přestal vrčet a sklonil hlavu, přitom mi hleděl oddaně do očí. Pohladila jsem ho po ní a plnou vahou se o něj opřela. Byl o pořádný kus větší než já, tak jsem se nebála, že by mě neudržel.

„Same, důrazně mu přetlumoč, že nikam nejdeme!“ zavrčel Embry v mé hlavě a Sam to po něm zopakoval.

„Ale, ale, mladá Alexandra má ochranné štěně?“ zasmál se Aro a na Samova předchozí slova nebral ohled.

„Ještě jednou mu tak řekni a přijdeš o podstatnou část svého těla, ale věř mi – ta ti už chybět nebude,“ dodala jsem a pohled mi padl na pár lidí – upírů –, kteří mě jen smutně sledovali, ale když můj pohled padl na muže, tak se otrkal a promluvil.

„Alex?“ ujistil se. Když jsem jen smutně přikývla, pokračoval. „Ty se měníš? Ten bílý vlk jsi byla ty?“ Další přikývnutí. „Bože, děje se to,“ zasténal a chytl ženu, která se vedle něj otřásala vzlyky, za ruku.

„Thomasi a Sarah, určitě jste museli vědět, že na to jednou přijdeme. Věděli jste, že zjistíme, že je to vaše vlastní dcera, stejně jako je Chris. Proč jste tedy takhle nechránili i jeho?“ ptal se třetí muž stojící po levici Ara. Carlisle mi říkal, že ten s bílými vlasy se jmenuje Caius a ten s černými Marcus. Tenhle je měl černé.

„Chtěli jsme ochránit alespoň ji! Chrise už nemohl ochránit nikdo – věděli jste o něm, ale o Lexie jste neměli ani páru. Vymazali byste jí paměť ještě víc, než jste to udělali. Nepamatovala by si na nikoho z nás. Takhle neměla dopadnout,“ vrtěla hlavou mamka a dál mě sledovala hrozně smutnýma očima. Bylo příšerné vidět je po takové době, ale nesmět je jít obejmout. To bylo mučení.

„Kdo je Chris?“ zeptala jsem se a zabořila ruce do Embryho srsti. Uklidňovalo mě pomyšlení, že ho mám nablízku, cítila jsem se v bezpečí.

Vysvětlování se ujal můj otec. „Ten den, když sis zlomila tu nohu a nechali si tě v té nemocnici, si pro nás přišli oni.“ Rukou máchl kolem sebe a obsáhl skupinku Volturiových. „Chris je tvůj bratr. Ten den byl také doma, tak si ho vzali taky s sebou, ale nepřeměnili ho. Kdyby to zkusili, nedopadlo by to dobře – umřel by –, je to také měnič.“ Ne, vždyť já nemám bratra. Kdyby jo, věděla bych o něm. Ne, tomu nevěřím.

„Ne, já nemám sestru,“ namítl statnější kluk z přivedené skupinky. Řekl to ve stejnou chvíli, kdy jsem už otvírala pusu na stejný protest o mém neexistujícím bratrovi. „Pamatoval bych si ji!“

Zkoumavě se na mě koukal a nejspíš se snažil přijít na nějakou podobu mezi námi, ale já na ni přišla už před nějakou dobou. Byli jsme úplně stejní. Obličej, vlasy, pohyby. I když jsme spolu nevyrůstali, vypadalo to, jako bychom si četli myšlenky.

„Ne, nemusel by sis na ni pamatovat. Vždyť sám víš, že máme v gardě Ariel. A sám moc dobře víš, co umí. Řekněme, že jsme si pohráli s tvými vzpomínkami,“ ušklíbl se Caius a vedle něj se objevila mladičká dívka s blonďatými vlasy sahajícími jí po lopatky.

„Prosím, moje milá, vrať jemu i jeho sestře všechny vzpomínky,“ poprosil ji Marcus.


No, kapitola je krátká, jelikož jsem ji musela rozdělit na dvě, takže tady je první a další bude... někdy. Snad za týden. ;)

No, vím, jak moc jste chtěli další a omlouvám se, že nepřibyla, ale umřel nám pejsek, a to to bylo ještě štěně, tak mi to promiňte. :)

Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Nicole

10)  Nicole (26.08.2012 11:25)

dokonalá kapitola rychle další prosím a doufám, že bude happy end :)

Bella131Black

9)  Bella131Black (25.08.2012 16:04)

Skvělá kapitola. Už se těším na další doufám že bude brzo ;)

8)  teresis (24.08.2012 13:01)

Skvělá kapitolka A rozhodně hlasuju pro Happyend

Terry

7)  Terry (21.08.2012 17:35)

Sun, je mi líto vašeho pejska :'-(

krásná kapitolka těším se na pokračování

6)  Tinny (21.08.2012 11:26)

Sundance, rychle přidej další! Já prostě musím vědět jak to dopadne! Super kapitola!

5)  Elizabeth (21.08.2012 05:22)

už se rozně těším na další kapču. je to úžasný a ještě jak se to vyvíjí. prostě tuhle a další dvě povídky zbožňuju (Kdopak by se vlka bál a Blackovi 1, 2, 3, 4) no prostě nádhera

4)  Jana (20.08.2012 21:35)

3)  RezinQa (20.08.2012 21:08)

užasná kapitola :)

2)  miska555 (20.08.2012 20:58)

úplne krásna kapitola :) už sa neviem dočkať na čo si vzpomenú :) naozaj klobúk dole, kráse píšeš :)

THe

1)  THe (20.08.2012 20:53)

Sun, proč nám tohle děláš, takhle to přece nemůže skončit, nutně musím vědět, co bude dál! Kapitola je opravdu úžasná, povídka je čím dál tím lepší, ale prosím prosím prosím, přidej další kapitolu co nejrychleji.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek