Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

A máme tady druhé kulatiny. V kapitole je jeden ze tří dnů před bitvou. Kluci - a zvláště pak Embry - chtějí připravit Alex na případný boj. ;) Sundance

„Takže další část… Měla by ses naučit vykroutit protivníkovi, když tě bude chtít svýma silnýma rukama sevřít, musíš se dostat pryč. Jakkoliv, ale musíš mu utéct. Když už na tohle bude pozdě, pootočíš aspoň trošku hlavu a rukou mu trhneš. Bude to sice nepříjemný pocit, ale pro tebe nezbytný. Umřela bys,“ vysvětloval mi už asi hodinu Jazz a chodil sem a tam přes celou louku. Už dávno jsem si kecla na zadek a pozorně poslouchala. Věděl toho hodně. Musím se ho potom zeptat, jak přišel k těm jizvám a jak je možné, že toho tolik ví.

Dál mi dával pokyny a já si to ukládala do hlavy. Teď jsem byla ráda za svou relativně dobrou paměť. Aspoň si nemusím dělat poznámky. Stačí, když budu plně při smyslech a můžeme se učit. Tedy, když nebudu mít kocovinu, to by potom byla jiná, i kdybych byla plně při smyslech.

Dál mě poučoval a dokonce začal i názorně předvádět na Emmettovi nebo Paulovi, když potřeboval někoho, komu bije srdce.

„Myslím, že už ti víc říct nemůžu. Pojď, zkusíme to. Otoč se ke mně zády,“ dával mi pokyny a já to udělala jako poslušné dítě, tedy v tomto případě vlče. Když už jsme měli pozici takovou, jakou si představoval, mohli jsme začít. Stáli jsme tak, že on vlastně mohl úplně v klidu naznačit, že mi zmáčkne hrudník a tím mi zláme skoro všechna žebra. Měla jsem se mu buď vykroutit, nebo naznačit, že mu ruku trhám.

„Fajn, jdeme na to. A prosím tě, neutrhni mi tu ruku doopravdy – není to moc příjemný pocit,“ poprosil mě a hned nato po mně skočil. Nestihla jsem uhnout, tak na mě svým mramorovým tělem dopadl. Zatnula jsem zuby a ohnala se mu po ruce, když se mě snažil chytit a zmáčknout. To jsem ale nevěděla…

Sakra! Když jsem mu ruku trošku stiskla, aby věděl, že teď hraje bez ní, objevil se vedle mě Emm a skočil po mně stejně jako jeho bratr. Nečekala jsem to, tak do mě narazil, ale to už jsem vyštěkla. Bolelo to jako čert. Myslím, že to nebude jen naražené. Nebrala jsem ohled na obrovskou bolest, která se mi šířila do celého těla, a dál se snažila Emmetta setřást. Pořád se mi svým tvrdým tělem opíral o záda a tím mi vlastně zvětšoval bolest, kterou mi způsobil.

„Dost!“ zařval v myšlenkách Embry, když jsem zakňučela bolestí, a hnal se k nám. Seth to hned přetlumočil a kluci přestali.

„Carlisle, má něco se zády. Kluci neodhadli sílu a narazili jí do nich pořádně. Asi tam bude mít něco zlomeného,“ obával se Seth. Carlisle hned vyrazil za ležící vlčicí, která teď cítila, jak se jí napjaté svaly povolují. Ach jo, to jsem to brzy zalomila.

„Alex, jsi v pořádku?“ ptal se Embry, když ke mně i s Carlislem dorazil.

„Nikdy mi nebylo líp,“ odpověděla jsem sarkasticky a vyjekla, když mi doktor položil ruku na záda.

„Asi tam bude zlomená nějaká kůstka. U tebe to bude jako naražené. Zítra to už bude srostlé a nebude to k večeru ani moc bolet,“ diagnostikoval, když mi místo důkladně prohmatal. Celou dobu jsem si kousala jazyk, abych nevyjekla. No, bolelo to asi tak hodně, že jsem si ho prokousla, ale to bude za dvě hodiny zahojené.

„Já vám říkala, že nemáte blbnout. Já vám to říkala,“ hudrovala Esmé, ale v očích měla starost. „Kluci, udělejte jí soukromí, aby se mohla převléknout. Alice, pomoz jí,“ nařídila a šla za svým mužem, který teď huboval klukům.

„Sethe, prosím, řekni mu, že to nebyla jejich chyba,“ poprosila jsem kluka, který se díval stejným směrem jako já.

S úsměvem kývl a šel za nimi.

„Tak pojď, v tamtom keři nebudeš vidět.“ Alice ukázala na keř, ze kterého vyskočil Embry. Pokusila jsem se postavil, ale jak se mi záda prohnula, podlomila se mi kolena. Člověk by řekl, že to nebude tolik bolet, když mi diagnostikovali jen jednu zlomenou kůstku, ale ono to doopravdy bolelo.

Alice se na mě soucitně podívala a nějak mi pomohla na nohy. Nějakým záhadným způsobem jsme se tam doplazily, ale teda… to byl porod. Už nikdy víc!

„Tady máš to oblečení. Už se můžeš přeměnit,“ řekla a když jsem tak udělala, pomohla mi se do něj obléknout. „Dojdu pro někoho, aby tě odnesl k Emily. My si teda půjdeme ještě zalovit. Tak zatím ahoj,“ usmála se a odtancovala. Nechápala jsem, jak je možné, že se i v lese dokázala takhle pohybovat. A to má podpatky! Já bych si při prvním kroku zaryla nos do jehličí.

Čekala jsem jen pár vteřin, než se vedle mě objevil Embry. „Prý potřebuješ pomoc,“ usmál se a dřepl si ke mně. Díky, Alice, pomyslela jsem si kysele.

„Hm, asi jo,“ přiznala jsem a vyhýbala se pohledu do očí.

„Tak se mě chytni a zatni zuby, protože to nejspíš bude bolet,“ pronesl s bolestí v hlase, jakoby ho to bolelo za mě.

„Fajn, jdeme na to,“ prohlásila jsem a zuby tedy zatnula. Opatrně mě vzal do náruče, ale bolest se mi nevyhnula. Sykla jsem, ale snažila se křik udržet.

„Promiň, promiň, vím, že tě to bolí.“ Celou cestu až domů se mi omlouval. Potom už víc nevím.

 

***

 

Probudila jsem se ve své posteli, vlasy měla rozpuštěné a na sobě pyžamo. Sakra, co se včera stalo? Připadala jsem si, jako kdybych měla těžkou kocovinu a vymazanou paměť jako bonus. No, prostě jsem si nemohla vzpomenout.

Posadila jsem se a hned se mi vzpomínky vrátily i s bolestí v zádech. Už jsem na vteřinu věděla, co se včera stalo. Tedy, no, pamatuji si to jenom po dobu, kdy jsem na chvíli otevřela oči, když Embry otvíral dveře i se mnou v náručí, potom mám obrovské okno, které nemůžu ničím zaplnit.

Záda už nebolela tak, jako když jsem k tomu úrazu přišla, ale stále to nebylo ono. Řekla bych, že tak do oběda už to bude v pořádku. No, to mám ještě čas, jelikož je teprve půl osmé.

Rozhlédla jsem se po pokoji a nemohla se přestat divit. Vpravo na zemi spal Paul, vlevo Embry a u nohou mi pochrupával Jared. Každý z nich spal jen na tenké karimatce a pod hlavou měli složené mikiny. Co se stalo s Emily? Ta by je nikdy nenechala spát takhle. Ne, kdyby byla přítomna u toho, jak si stelou provizorní postele.

Odkryla jsem se a potichu dala nohy na zem. Musela jsem nějak přeskákat přes Embryho do koupelny. Byl samá ruka, samá noha a ještě k tomu roztáhlý skoro přes celý můj pokoj. Opatrně jsem našlapovala tak, abych na něj nešlápla a byla co nejtišší. Připadala jsem si jako atlet.

Už jsem byla v bezpečí mimo jeho dosah a vcházela do koupelny, když jsem zakopla o práh a do koupelny vletěla nosem napřed. Jo, přesně jako atlet. No, jak vidno, tak ani bezpečně tu nebylo.

Polohlasně jsem zaklela a zavřela za sebou dveře. Stoupla jsem si před zrcadlo a zděsila se. Na hlavě jsem měla hnízdo neznámého ptáka a pod očima kruhy, jako kdybych zrovna vylezla z rakve.

Nejdřív jsem do ruky vzala hřeben a zkusila rozčesat to číro. Nakonec se to povedlo a já se mohla začít věnovat svému obličeji. Vyčistila jsem si zuby, udělala si culík a z něj zase zapletla cop. Tentokrát jsem si udělala rybí a ne normální. Dalo mi to zabrat, ale povedlo se. Pak jsem se lehce namalovala a šla do pokoje pro nějaké oblečení. Zrovna jsem sáhla po teplákových tříčtvrťácích a volném tričku. Nebylo zrovna snadné se obléknout s bolavými zády, ale povedlo se.

Už oblečená jsem se vydala do kuchyně. „Dobré ráno,“ usmála jsem se, když jsem našla svou tetu, jak si ještě v pyžamu čte nějakou knížku a před sebou má postavený hrnek s čajem.

Trhla sebou a s mírným úsměvem zvedla hlavu. „Dobré. Jak to, že ještě nespíš?“ zeptala se a knížku zavřela.

Posadila jsem se naproti ní a začala si hrát s propiskou, která přede mnou ležela. „Nevím, nějak mě bolí ta záda a kluci tak chrápou, že to snad ani nejde,“ zasmála jsem se. Byla to pravda, když jsem odcházela, zařezávali jako motorová pila.

Zasmála se se mnou.

„Jak to, žes jim dovolila, aby spali tak, jak spí?“ napadlo mě najednou a roztočila propisku na stole.

„Cože? Jak spí?“ vyjekla a hnala se k mým dveřím od pokoje. Potichu je otevřela a já jsem jen tiše sledovala, jak zalapala po dechu. Vrátila se na své místo a sršely z ní blesky. „Kdo jim takhle dovolil spát? Kde vlastně vzali ty karimatky? Víš, jak je bude bolet za krkem? Bože, co si o mně pomyslí jejich maminky, až přijdou domů celí rozlámaní?“ hysterčila a radši se sesunula zpátky ke stolu. Nechala jsem tužku položenou na stole a opřela se o opěradlo židle.

„Teto, klídek. Dojdu je přikrýt, pod hlavu jim dám polštář a nějak je dostanu na moji postel. Spát už nepůjdu, tak je to jedno. A ty si jdi ještě lehnout. Potřebuješ se prospat, vždyť takhle brzy vstáváš každý den,“ nařídila jsem jí a šla dát do kupy ty kluky. Jen jsem slyšela, jak se potichu zasmála a poděkovala. Pak jen cvakly dveře od její a Samovy ložnice a Emily najednou nebyla přítomna v kuchyni.

Tak co s vámi, kluci? ptala jsem se sama sebe, když jsem tak nad nimi stála a studovala, jak je přemístit na postel. Nakonec jsem se rozhodla pro osvědčenou taktiku. „Kluci, padejte nahoru na postel!“ zařvala jsem. Nejdřív ospale pootevřeli oči, ale později se zvedli a jako náměsíční padli na postel. Přikryla jsem každého z nich jednou dekou a pod hlavy jim vtěsnala polštáře.

Zavrtěli se a zamlaskali, ale později zase tvrdě usnuli.

Oddechla jsem si a nechala je, aby si dál vesele chrápali v mé posteli. Později jsem v obýváku našla i zbytek smečky, jak si spokojeně spí všude možně. Na gauči spal Collin s Bradym, i když jsem ještě nepřišla na to, jak se tam poskládali. Ostatní byli roztáhlí skoro po celém obýváku. No, bylo zjevné, že moje osoba nebude moct zůstat tady, jelikož si to tu kluci zabrali, a to ani Samovi neplatí nájem.

S úsměvem jsem se tedy odebrala zpět do kuchyně, kde jsem si udělala snídani. Pak jsem umyla a utřela nádobí, trochu tam poklidila, ale potom nastal problém.

Nevěděla jsem, co dělat dál.

Zrovna jsem zase zkoušela různé kousky s propiskou, když se z venku ozvalo:

„Bello, nesmíš se bát, že jí ublížíš!“ Byl to hlas Jazze. Zvědavě jsem se přiblížila k oknu, které vedlo před dům, a jen zůstal zírat.

Byli tam všichni Cullenovi a bojovali spolu. Zrovna Bella zápasila s Alicí a ostatní jim jen fandili. Řvali jejich jména a rady, aby použily svoje schopnosti. No, tady byla Bella v nevýhodě. Co jí bude platné, že využije štít? Vždyť ho používá pořád…

Vyšla jsem na terasu a pobaveně to sledovala. Alice věděla o každém Bellině pohybu víc než ona sama, ale její protivnice zase uměla lépe bojovat.

„Alex,“ oslovil mě překvapeně Emm, když jsem se začala smát, jak žádná z nich nemůže vyhrát. „Co tu děláš?“ Upoutal na mě pozornost všech, kromě zápasící dvojice. Ty dvě byly tak zabrané do souboje, že by si ani nevšimly, kdyby vedle nich spadlo letadlo.

„Stojím,“ odpověděla jsem, i když jsem přesně věděla, jak to myslel. Nasadil ublížený výraz, tak jsem se tedy slitovala. „Tak fajn, slyšela jsem vás, tak jsem se přišla podívat, co tu děláte.“

„Jé, ty jsi milá, že ses o nás bála,“ zahlaholil Emm, ale smál se.

No, později jsem se k nim přidala a bojovala taky. Bolest v zádech jsem ignorovala, i když už nebyla zdaleka taková, jako když jsem se ráno probudila.

Když jsem po dvou hodinách vyzvala na souboj Emmetta po tom, co mi Jazz řekl, že bojuju úplně perfektně, vyšla zrovna z domu Emily se Samem. Drželi se za ruce a přes spací úbory měli přehozený jen župan.

Než jsme jim vysvětlili, co děláme a že zvládnu porazit Emmetta, byla to docela dlouhá chvíle. Emily mi zakázala s někým bojovat, ale když ji Sam trochu obměkčil, dovolila mi a já se hned zase přeměnila. Ach, ta vlčí kůže. Pořád je lepší než lidská.

„Připravena na porážku?“ poškleboval se ten šašek, ale když jsem vycenila zuby a zavrčela, zmlknul. Emily se Samem se začala pochechtávat, ale holky s Jazzem a Carlislem se začali smát pořádně nahlas.

Vrhli jsme se na sebe ve stejnou chvíli, což nás oba dva pořádně překvapilo, ale rychle jsme se vzpamatovali a pustili se do sebe. Skočila jsem na něj, ale on se vyhnul a odhodil mě pár metrů daleko. Rychle jsem vyskočila zpátky na nohy a pořádně nahlas zavrčela. Znělo to dost výhružně na to, aby se aspoň na chvíli zarazil, a to byla moje šance.

Zopakovala jsem svůj předešlý skok, ale tenhle vyšel. Moje přední tlapy dopadly na jeho hrudník a tím ho srazily k zemi. Celým tělem jsem si na něj stoupla a chystala se předvést, jak mu oddělím hlavu od těla, ale on se přetočil a já jsem z něj spadla. Chtěl mi jen jako zmáčknout hrudník, ale já udělala to, co mi včera radil Jasper a hlavu trošku pootočila dřív, než mě chytl úplně pevně a já se nemohla ani hnout, a naznačila, že mu utrhávám ruku.

„Emmette, jsi bez pravé ruky,“ oznámil mu radostně Jazz. Šašek mě tedy už nesměl nijak chytit, tak jsem se jednoduše otočila a už potřetí na něj skočila. Zase jsme oba skončili na zemi, ale já jsem se mu už stihla jen na ukázku zakousnout do krku a tím ho taky vyřadit ze hry. „A teď, Emme, jsi KO,“ zajásal Jazz a běžel ke mně. „Páni, ty jsi to vážně zvládla. Předvedla jsi boj, který byl úplně špičkový. Počínala sis, jako kdybys netrénovala dva dny, ale jako kdyby ses s každým prala na potkání. Prostě jako kdybys měla aspoň stoletý trénink.“

Byla to pro mě pocta, když mě pochválil zrovna někdo, jako je Jasper. On o tom musí vědět nejvíc z celé jejich rodiny. Vždyť byl plukovník v armádě už ve dvaceti letech, tak musel být dost dobrý. A za těch pár desítek let, kdy už byl upír, toho taky musel umět celkem dost. Tohle všechno mi včera řekl Embry.

Odběhla jsem za strom, kde jsem se dneska už měnila, a zase se pokusila dostat do lidské kůže. Lup a měla jsem dvě nohy místo čtyřech a vlasy místo srsti.

„Promiň, Emme, ale vedl sis dobře,“ pověděla jsem mu, když jsem k němu natáhla ruku a pomohla mu na nohy. Určitě byl naštvaný, ale usmíval se.

„Dobře, tohle nezůstane jen tak. Přeci mě neporazí čtrnáctiletá holka, to radši umřu. No, ale máme jistotu, že se z boje vrátíš živá,“ usmál se a nabízené ruky se chytl. Vytáhla jsem ho na nohy a otočila se na Emily a Sama.

„Tak co myslíte? Zvládnu bandu královských upírů?“

Úsměv na rtech se jim rozšířil, ale jejich další slova byla zcela vážná. „Neměla by sis z toho dělat srandu. Když tě ztratíme, tak to už nikdy nebude takové, jaké to je teď. Už bychom nechtěli žít, stejně tak Embry.“

To bylo poprvé, co mi dali najevo, že jsem tu hodně věcí změnila. Vyloučila jsem pověst, že se dívka nemůže přeměnit. Byla jsem někdo, o koho se Sam s Emily museli starat a měli za mě plnou zodpovědnost. Změnila jsem klukům od základu zaběhlý režim dne. Teď se mnou museli jít do lesa, i když nechtěli. Museli se smát, i když byli smutní. Měli větší hlad, když jsme se vraceli z hlídek. Tohle celé platí zejména o Embrym. Kdybych umřela, umřela by i část jeho samého. Ta část, která měla být zaplněna mou maličkostí. Ta část ale bude kvůli jeho odmítnutí už napořád prázdná…


Pořád máte možnost hlasovat v anketě. ;) Ještě nedošlo ke střetu, tak si zatím užívejte pohody. ;)

Sundance

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  RezinQa (26.07.2012 21:25)

perfektní

MarryTyger

4)  MarryTyger (26.07.2012 20:52)

Výborná kapitolka Dost jsem se i nasmála

wuzinka

3)  wuzinka (26.07.2012 20:47)

Super kapitolka. No samozdřejmě musí být HE, Embry si uvědomí jaký je idiot a přestane ji odmítat.... Hlavně to musí dopadnout dobře..

THe

2)  THe (26.07.2012 19:25)

Krásný kulatiny!
Jo a ještě něco - včera jsem si povídku četla úplně od začátku a pořád jsem áchala a íchala a slintala, takže tímto se ti moc děkuju, že povídku píšeš.

1)  Jana (26.07.2012 19:23)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek