Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Trošku srandy i romantiky. Taková oddechová kapitola. Tak si ji užijte. Sundance

Probudila jsem se v posteli, ale otevřít oči se mi ještě nechtělo. Překulila jsem se na bok a málem spadla z postele. Zkusila jsem to na druhý bok, ale nešlo to. Co tam je? Nakonec jsem tedy otevřela oči... a hned je zase zavřela. Potom jsem je zkusila znovu otevřít, ale Embry tam pořád byl. Měl zavřené oči a nejspíš spal.

Pomalu jsem se vykradla do koupelny, kde jsem se vysprchovala, vyčistila zuby a učesala. Dnes jsem si opět udělala culík a z něj zapletla cop. Potom jsem vykoukla z koupelny, jestli Embry ještě spí. Spal.

Rychle jsem přeběhla do kuchyně, kde jsem načapala Emily, jak vyndává koláče z trouby.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji. Ona se lekla a málem upustila plech s koláči.

„Bože, já jsem se tě lekla,“ zasmála se, když už nehrozilo, že pustí plech.

„Emily, co dělal u mě v pokoji Embry?“ zeptala jsem se a raději vynechala, že byl i u mě v posteli. Ona se narovnala a opřela se o linku vedle trouby a já se opřela naproti ní.

„No, včera jsi mu usnula na klíně, a když se začal zvedat, tak jsem mu řekla, že jestli se zvedne, tak se mu něco stane. On nevěděl, co má teda dělat, tak jsem mu poradila, ať tě opatrně odnese do postele, že potřebuješ spát po tom včerejšku,“ omluvně se na mě usmála. „Ty jsi ho držela pevně za ruku, a když se ti chtěl vykroutit, tak ses začala probouzet. Tak jsem mu řekla, ať si lehne vedle tebe, že máš manželskou postel, tak se tam vejdete,“ dovyprávěla mi, co jsem si ze včerejška už nepamatovala.

„Uh,“ dokázala jsem ze sebe dostat. „Emily, nevadí, když se půjdu, tak na dvě hodiny projít?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ usmála se na mě. Já jsem si mezitím vzala mikinu a bundu.

„Přijdu kolem jedenácté a pomůžu ti s obědem,“ řekla jsem ještě, než jsem vyběhla ze dveří.

Šla jsem po nějaké hlavní cestě, která končila parkovištěm. Podívala jsem se na jeho konec a tam viděla písek a kousek za ním moře. Nikdy jsem moře neviděla. Ale je to úplně něco jiného, než jsem si vždycky přestavovala. Je o moc modřejší než v mých představách a je větší – o hodně. Šla jsem podél pláže až na konec. Tam se začaly hromadit kameny a po pár krocích, když už jsem musela stoupat na kameny, mi podjela noha. Chvíli jsem tam balancovala, ale nakonec jsem to vyrovnala. Po chvíli jsem šla dál. Došla jsem na jeden doopravdy velký kámen. Byl celkem mokrý, tak jsem si sundala bundu a sedla si na ni.

Dívala jsem se na modré moře, které se táhlo až na obzor. To mi připomnělo, proč jsem tu. Co se stalo hned po tom, co jsem své vlastní mamce řekla, že ji nenávidím jenom kvůli tomu, že o mě měla strach.

Nevím proč, ale první dojem ze Samových kamarádů je docela příznivý. Jsou to kluci, se kterými se rozhodně nikdo nenudí. Chovají se jako děti, myslí jako puberťáci, ale vypadají na dospěláky.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Možná pár minut, možná hodinu.

„Tak tady jsi,“ zaslechla jsem za sebou. Lekla jsem se a rychle jsem se otočila. Viděla jsem pouze siluetu, protože mi slunce svítilo do očí, ale poznala jsem, kdo to je.

„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se Embryho, který si teď sedl vedle mě.

„Šel jsem podle instinktu, a jak tak koukám, tak se nemýlil,“ zasmál se.

Já se jen usmála a zase se zadívala na moře. Začalo se mi chtít hrozně spát.

„Jak dlouho tu sedíš?“ prolomil ticho. No, to bych taky ráda věděla.

„Kolik je hodin?“

Embry vytáhl z kapsy šortek – že mu není zima? – mobil. „Tři čtvrtě na jedenáct.“

To mě dokonale probralo. „Už?“ vykřikla jsme hystericky a rychle vyskočila na nohy.

„Jo, proč? Ty někam spěcháš?“ Embry se taky zvedl a díval se na mě, jak zvedám bundu ze země. Byla od kamene mokrá. Tak tu si už na sebe nevezmu.

„Slíbila jsem Emily, že jí pomůžu uvařit, ale už to nemám šanci stihnou,“ zamumlala jsem, ale Embry mě stejně slyšel.

„Znám k Emily zkratku, pojď,“ řekl, vzal mě za ruku a vedl po vyšlapané pěšině, která vedla do lesa. Ochladilo se a já se zachumlala víc do mikiny.

„Na, vezmi si ji, nebo mi tu umrzneš a to ti říkám, že bych to u Emily nepřežil,“ zasmál se a podal mi mikinu, kterou měl doteď uvázanou kolem pasu.

„To by byla škoda, ale zase bych nemusela padat z postele, když se tam někdo rozvaluje. Těžká volba,“ zlobila jsem ho a dívala se, jak mění barvy. Natáhla jsem si tu mikinu a cítila jsem z ní příjemnou vůni lesa. Byla mi sice do půli stehen, ale bylo mi aspoň teplo, i když nevím, jestli není teď Embrymu zima.

„Jo, ohledně té postele se musím hájit, že Emily vyhrožovala, že jestli tě vzbudím, tak o něco přijdu,“ hájil se a ruce zvedl nad hlavu v gestu, že on za to nemůže.

„Já vím, já se na to Emily ptala,“ klidnila jsem ho. Potom jsme šli mlčky do doby, než jsem zakopla o kořen stromu a namířila si to nosem rovnou do jehličí pod našima nohama. Ale těsně před tím, než jsem ho tam mohla zabořit, se mi kolem pasu omotaly horké ruce a zachytily mě. Zase mě narovnaly a já se podívala na Embryho, který stál nebezpečně blízko.

„Díky,“ zamumlala jsem a chtěla jít dál, ale Embry mě ještě pořád držel kolem pasu. „Ehm, nemohl bys…?“ šeptla jsem, ale on mě slyšel a pomalu sundal ruce z mého pasu. Ještě zašeptal omluvu a v tichosti jsme šli dál.

Ještě po pár minutách chůze jsem cítila jeho ruce na mém těle. A mně se to z neznámého důvodu líbilo. Co se to se mnou děje?

Měl pravdu, bylo to o hodně kratší. Po silnici jsem šla aspoň půl hodiny, ale po téhle cestě jsem byla za patnáct minut doma. Překvapilo mě, jak rychle jsem si tomu zvykla říkat domov. Nejsem tu ani den a už jsem tu doma.

Před domem jsem se zastavila, otočila se na Embryho, vysvlékla si jeho mikinu a podala mu ji.

„Tady máš a díky. Jdeš dovnitř nebo rovnou domů?“ ptala jsem se a moje hlubší já si přálo, aby dovnitř šel.

„Vlastně ještě zajdu, musím mluvit se Samem,“ odpověděl. Já jsem málem skákala tři metry vysoko, ale udržela jsem se a otočila se ke dveřím. Vyšla jsem – s Embrym v závěsu – na terasu a vešla do domu.

„Jsem doma,“ řekla jsem, když jsem se vyzula a pověsila si bundu na věšák, aby uschla.

Emily vylítla z kuchyně a ještě jednou se zeptala: „Ty jsi doma?“

„Jo, už jo,“ usmála jsem se, když jsem poznala, že pochopila. Po necelé půl vteřině mě držela v náruči. Já jsem se schovala do její náruče, která byla pro mě jako dělaná. Já mám Emily ráda, uvědomila jsem si.

„Tak co, půjdeme dělat ten oběd? Volal Jared, že přijdou i kluci, takže musíme udělat porci jako pro armádu,“ řekla Emily a odtrhla se ode mě. Šly jsme tedy do kuchyně, kde jsme řekly, že když nás bude tolik, tak nebudeme dělat nic složitého. Embry se mezitím vypařil za Samem. Nakonec jsme začaly dělat palačinky.

Začaly jsme tedy dělat těsto, a když jsme byly tak v půlce, tak přišel Sam s Embrym. Sam si sedl za stůl a zamilovaně se díval na Emily, která stála zády k němu. Tak ten ji na sto procent miluje. Usmála jsem se tomu, ale neušel mi pohled Embryho, který se vyhoupl na konec linky, kde jsme nic nedělaly.

Já jsem jen pokrčila rameny, opět se usmála a šla pomoc Emily.

Nakonec se ukázalo, že vaření s Emily je doopravdy sranda. Nejen že nevíme, jak se to mohlo zvrtnout v moučkovou válku – nehledě na to, že se do těsta na palačinky žádný moučkový cukr nedává –, při které Sam s Embrym fandili jako o život, ale také nevíme, kdy se do ní osobně zapojili.

Zrovna jsem vzala do ruky trochu moučky a už ji chtěla hodit na Sama, ale těsně před tím než jsem to udělala, jsem měla moučku ve vlasech.

Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to byl. Za mnou stál Embry a smál se jako pominutý.

Schovala jsem ruku, ve které jsem měla moučku určenou pro Sama, za záda a popošla k Embrymu.

„Takže ty chceš být celý od moučky?“ zeptala jsem se ho. On jenom přikývl.

„Dobře, ale pamatuj si, že si za to můžeš sám,“ řekla jsem ještě, než jsem napřáhla ruku a hodila po něm obsah mé ruky. Když se moučka usadila, tak jsem viděla Embryho, jak se ji snaží ze sebe smést. Smála jsem se jako pominutá, až jsem se ohnula v pase.

Embry ke mně přiskočil a začal mě lechtat. Já jsem se smála, až mě bolelo břicho a kroutila se jako úhoř. Nakonec mě pustil, a když jsem zase popadla dech, tak jsem se na něj vrhla a začala ho lechtat tak, jak lechtal on mě.

Nakonec jsme se sesunuli na zem v křečích smíchu a byli pro srandu jak Emily tak i Samovi, kteří se na nás dívali jako na blázny. Až po tom, co se Emily začala culit jako měsíček na hnoji, jsem si uvědomila, že se vlastně opírám o Embryho.

Hned jsem se začala zvedat, ale on mě znovu polechtal a já znovu upadla. Tentokrát jsem nepřistála na něj, ale měl štěstí, takže jen o pár centimetrů. Začala jsem ho lechtat znovu, ale on byl silnější a podržel mi ruce nad hlavou, takže mě mohl vesele lechtat tak, abych se nemohla bránit.

„Už... už ne... prosím,“ prosila jsem, ale stejně mě lechtal dál.

„A co za to?“ ptal se a povolil sevření. To byla moje šance. Rychle jsem se mu vykroutila a oběhla jídelní stůl.

Podívala jsem se na něj a dělala, že přemýšlím.

„Nic nedostaneš, zlobil jsi,“ řekla jsem a jako malá jsem na něj vyplázla jazyk. To už nevydržel Sam a šel se postavit na stranu Embryho. A Emily, aby pozlobila Sama, přešla ke mně.

Na to vlítli dovnitř kluci, ale jak viděli, co se děje, hned začali jeden druhého překřikovat.

„Co to tu děláte?“ ptal se pobaveně Seth, který rozrazil dveře jako první a tím nás také jako první viděl.

„No, není to snad jasné? Sam se pohádal s Emily, ta zjistila, že je úplně mimo mísu a Alex – jako správná neteř – si to začala myslet taky, a protože Embry je správný kamarád, tak se postavil za Sama. Ale protože se nemohli rozhodnou, kdo má pravdu, tak začala moučková válka,“ vymýšlel si Paul, ale to jsem mu nedarovala. Rozběhla jsem se co nejrychleji k lince, kde jsem sebrala pytlík cukru a potom se otočila na Paula.

„Takže, můžeme se domluvit. Buď odvoláš to, že si myslím, že je Sam mimo mísu, nebo budeš mít ve vlasech moučku, a nejen hrst, jako jsem to udělala Embrymu, ale celej pytlík, takže být tebou, tak si to pořádně rozmyslím,“ zahrozila jsem mu.

„No, snad, možná, že to... neodvolám!“ zařval a začal se smát. Já jsem se tedy rozeběhla k němu a zastavila se těsně před ním.

„Tak fajn, ještě jednou. Odvoláš to nebo ne?“

„Ani nápad,“ řekl vzdorovitě.

„Fajn, ale potom už ti do smíchu nebude,“ varovala jsem ho těsně před tím, než jsem mu na hlavu vysypala celý pytlík moučky. Začala jsem se hrozně smát a radši se šla postavit tak, aby mezi námi byl stůl.

„Tys... tys to fakt udělala a já myslel, že na to nemáš. Tak teď si to odskáčeš,“ zahrozil a přeskočil stůl, takže teď stál přede mnou. Měla jsem na výběr dvě možnosti. Buď se nebudu nijak bránit, nebo nějak odlákám pozornost. Rozhodla jsem se pro tu druhou možnost. Přeci jenom ještě nejsem tak praštěná.

„Tak co s tebou?“ řekl a díval se mi do očí svýma hnědýma, ve kterých to jen hrálo. Já jsem se moc nerozmýšlela a pořádně mu dupla patou na nohu, on začal skákat a nadávat. Já mezitím přeběhla a schovala se za kluky. Jen co Paula přestala noha tolik bolet, vydal se opět za mnou.

„Tak, ale teď si piš, že jen co mi kluci uhnou, tak tě zlechtám tak, že tě ještě zítra bude bolet břicho,“ hrozil, ale kluci se postavili blíž k sobě tak, že mě úplně zastínili. „Teda jestli mi uhnou.“

„Tak a už to stačí,“ smála se Emily. „My musíme dodělat ten oběd, jestli chcete teda něco jíst.“

****

„No, co chceš dneska dělat?“ ptal se mě Collin při obědě. Naštěstí jsme s Emily stihly oběd udělat ještě dneska.

„Nevím, co navrhujete?“ ptala jsem se a koukala z Collina na Jareda, z Paula na Setha, z Quila na Jacoba a nakonec jsem si nechala Embryho. Každý dělal, že přemýšlí, ale všichni kromě Embryho řekli nakonec to samé:

„Pláž,“ vykřikli a začali se smát. Ale já je vypekla.

„No, tam už jsem ale byla,“ řekla jsem a začala se hrozně smát. Emily a Embry se mnou.

„Co? Kdy?“ ptal se každý na to samé. Ale než jsem jim to stačila vysvětlit já, tak to za mě řekl někdo jiný.

„Dopoledne před obědem. Proto jíme ve tři,“ zašklebil se na mě Embry. Ale to mu nedaruji.

„No, mohl sis ten oběd taky uvařit sám. Jo a byl by dřív, kdybys na mě nezačal házet tu moučku,“ práskla jsem na něj.

„No jo, ale ty jsi mi to potom nefér oplatila.“

„No, tak jsi ji neměl začít házet,“ vyčetla jsem mu.

„Boj! Boj! Boj!“ křičeli kluci, ale já jsem je zpražila takovým pohledem, že hned byli zticha, ale to by nebyl Paul, kdyby neměl nějakou blbou poznámku.

„Páni, to je pohled, to je jak pod rentgenem,“ řekl a chtěl určitě ještě něco dodat, ale já jsem se na něj podívala ještě hůř než na ostatní.

„Tak a dost. Teď vážně, kam chceš dneska jít?“ ptal se Jacob, ale do smíchu neměl daleko.

„No, mně je to celkem jedno.“

„Tak třeba... prohlídka po rezervaci?“ ptal se, když vymyslel, co bychom mohli dělat.

„Já mám nápad, co byste mohli dělat,“ začala Emily a já hned věděla, na co myslí.

„Ale Emily, já za to nemůžu. Tu válku začal Embry,“ žalovala jsem jako malá a taky se tak i usmívala.

„No, tak já mám kompromis. Když to tu oba uklidíte, budeš se večer moct jít dívat na filmy k Embrymu. Když to bude uklízet jen jeden z vás, tak si to ten druhý odskáče, takže máš na výběr, stejně jako Embry," vymýšlela Emily. No, popravdě jsem chtěla vidět, jak Embry bydlí. No dobře, hlavně jsem chtěla vědět, kde bydlí.

„Vy se budete dívat večer na filmy?“ otočila jsem se na Embryho.

„Jo, je to naše tradice, každý pátek v osm. Někdy horory, jindy komedie, jde o to, kdo zrovna vybírá. Ale když to tu za mě uklidíš, budeš moc vybírat ty,“ nabídl mi, ale to jsem mu nepřála. On si myslí, že když mi dá právo vybírat film, tak uklidím ten nepořádek? Tak na to ať zapomene.

„No, tak na to zapomeň. Uklidíme to tu oba a bude mi jedno, že nebudu moc vybírat film,“ zchladila jsem ho.

Potom se už jedlo v tichosti. Jen kluci se občas zasmáli, když jsem zase nějak usadila Embryho, ale smích je přešel, když se to otočilo i na ně.

„No, kluci, teď už vás nebude mírnit jen Sam, ale už i mladší holka,“ zasmála se Emily.

****

Po jídle se kluci odebrali ven. Prý aby ten úklid nepadl i na ně. Kéž bych se já mohla taky tak vypařit.

Sam a Emily jeli nakupovat do Port Angeles dárky. Přeci jenom budou Vánoce.

Já a Embry jsme se dali do uklízení. Já si vzala na starost kuchyň a Embry měl práci v obýváku. Vzala jsem si namočený hadr a začala utírat stůl.

„Můžu se tě zeptat na pár otázek?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Jasně, ale jednu už máš vybranou. Takže už máš jen jednu,“ dělala jsem si z něj srandu.

„V tom případě. Můžu se tě zeptat na víc než pár otázek?“

„Ok.“

„Kde bereš tolik optimismu?“

„No, když rodiče umřeli, začala jsem žít naplno. Chtěla jsem si užívat každý den, kdyby nějakou náhodou byl mým posledním. A to mi zůstalo doteď,“ vysvětlila jsem mu.

„A kolik ti vlastně je?“

Zvědavec jeden, zasmála jsem se v duchu. Opět jsem si namočila hadr a začala jsem jím utírat moučku z linky.

„Víš, že není slušné, aby se muž ptal na věk ženy?“ škádlila jsem ho.

„No, tak to se tě můžu úplně v klidu zeptat, protože ty žena ještě dlouho nebudeš.“ To je ale troufalec. Když on na mě takhle, tak já na něj ještě hůř.

„No a já ti zase úplně v klidu můžu říct, že vypadáš stejně staře jako já,“ zavolala jsem, protože jsem se zrovna svezla na kolena, abych uklidila pod stolem a vlastně i všude na podlaze.

„Kde jsi?“ Ale, panáček se bojí sám?

„Proč tě to zajímá? Bojíš se snad?“ zasmála jsem se.

„Ne, jenom jsem si myslel, že jsi utekla.“ Na hlase jsem poznala, že se usmívá.

„No, třeba za chvíli vezmu roha,“ dělala jsem si srandu.

„To bys mi přece neudělala. Co bych bez tebe dělal?“ hrál, že je zoufalý. Já se jenom zasmála a pracovala dál.

Potom jsme už pracovali v tichosti.

Nevím proč, ale asi jsem se moc nevyspala, protože když jsem ležela na zemi a drhla podlahu, jak mi to nařídila Emily, tak mi začala padat hlava.

Po chvíli se ke mně připojil i Embry a vypadalo to, že i on toho má za celý den dost. Po chvíli jsem si hlavu na chvíli položila na podlahu – samozřejmě tam, kde jsem to už umyla –, ale po chvilce jsem ji zase zvedla, protože jsem slyšela, že se už nepohybuje Embryho kartáč. A když jsem se na něj podívala, tak jsem zjistila proč. On spal. Tak toho bylo přeci jen trochu moc za dnešek.

Za pár minut jsem si hlavu zase položila na umytou zem. Naposledy si pamatuji, že jsem se v duchu smála, že jsme oba usnuli na podlaze. Prostě mi to přišlo vtipné.

 

 

 


 

 

Znáte ten vtip? - „Trošku srandy musí bejt," řekl Santa a nerozdal dárky. Z toho vtipu vznikla tahle kapitola. Psala se mi úplně snadno. :D Sundance

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

THe

3)  THe (30.01.2012 06:58)

Povedená kapitola. Kluci jsou bláznivý a Alex se k nim dokonale hodí. Kdo jinej by taky usnul na podlaze... A Paulovy hlášky k tomu, to nemá chybu.

2)  Jana (29.01.2012 18:47)

sfinga

1)  sfinga (29.01.2012 17:54)

Boj, Boj, boj - týjo, chudák Emily, v její kuchyni to asi vypadalo jak v zasněžené romanci. ;) A to cukr ještě navíc lepí. Ale myslím, že Alex mezi ně rychle zapadne, či spíše už zapadla. Jen houšť a větší kapky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Demetri, Jane, Alec