Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

No, kapitola je tak trošku o ničem. Prostě taková oddechová, ve které je zatím klid, ale na jak dlouho? Sundance

Rezervace La Push, současnost

 

Alex

 

„Jdeš pozdě,“ konstatoval Embry, když jsem i s Emmettem doběhla na svou pozici. Jo, to bude super hlídka.

Zavrčela jsem na něj, ale on to mohl slyšet jenom v mých myšlenkách, protože už obíhal kruh kolem rezervace.

Emm se po mně ohlédl se soucitným výrazem. „No, vidím, že vy dva se budete celou dobu jenom deptat, tak já mizím a zítra tě už porazím,“ slíbil mi. No, to zrovna.

Štěkavě jsem se tomu zasmála a zavrtěla oháňkou. Usmál se a rozeběhl se lesem.

„Fajn, každý máme svůj půlkruh kolem rezervace. Doběhneš až k mému pachu, jinak tam budou mezery.“ To už mi bude i rozkazovat? Snad mám vlastní hlavu, ne? A to jsem si myslela, že alfa jsem tu já.

„Já vím, jak se hlídkuje!“ zavrčela jsem a rozeběhla se po svém půlkruhu. Celý kruh měl přibližný obvod něco přes dvacet kilometrů, takže každý z nás má na starosti polovinu. Jo, jsem celá šťastná, že potom padnu do postele a usnu na celý rok, ale hlídky mě baví, i když ne s Embrym. „Já to slyším,“ poznamenal šedý vlk. Grrr!

Jo, já vím,“ odvětila jsem nevzrušeně a dál si v hlavě tvořila podobné myšlenky.

Jen se zasmál a začal se soustředit na vytvoření eseje, kterou dostal za úkol z dějepisu. Vůbec neměl tušení, o čem by měl psát.

 

Po hodině:

 

Už asi potřinácté běžím svůj půlkruh a už asi posté mě začíná deptat Embry. Pořád mění téma svého referátu, takže nemá ještě vůbec nic a začíná mě už dost štvát.

„Sakra, Embry, tak napiš o minulosti La Push, ale už mě s tím neštvi! Poslouchám to už dost dlouho, abych věděla, že stejně nic nevymyslíš!“ vrčela jsem a snažila se z hlavy vypudit jeho nápady na druhou světovou válku, Napoleona nebo vývoj USA od roku… No, od hodně vzdálených let.

„Nemluv mi do toho, to je můj úkol,“ ohradil se a dál se soustředil na změnu témat.

„Jo, je tvůj, ale už stejně nic nevymyslíš, takže se do toho začnu vtírat, jinak bych skončila v blázinci. Ne, na tohle téma zapomeň – z něj bys dostal pětku,“ vysvětlila jsem a zaryla drápy do hlíny, abych byla u začátku jeho půlkruhu dřív než on. Nechci se s ním potkat osobně.

„Nepleť se mi laskavě do toho!“ pěnil a taky zrychlil. Fajn, tak bude závod. Sklopila jsem co nejvíc hlavu a víc se odrážela od země. Už jsem nabrala větší rychlost, tak jsem mu odpověděla.

„Nemám se ti do toho plést? Když mě s tím už hodinu otravuješ, tak se nediv,“ poradila jsem mu a už byla skoro u konce svého půlkruhu, když promluvil.

„Dobře, promiň, občas zapomínám, že se ve vlčí kůži dělím o svoje myšlenky,“ omluvil se mi klidným hlasem, zatímco já jsem doběhla až na spojení našich rozdělených částí. Byla jsem tam dřív než on, což bylo mým plánem, tak jsem se rychle otočila a rozeběhla se zpátky.

„To je v pohodě, taky jsem nebyla zrovna příjemná. Je to tvůj úkol, neměla bych se ti do něj plést,“ přiznala jsem a sklopila uši i s ocasem. Doopravdy jsem to trošku přehnala.

„No, vlastně psát o té minulosti La Push by nemusel být špatný nápad. Jenom získat nějakej materiál,“ zamyslel se a zpomalil svůj běh. Teď jenom klusal.

„Bacha, strom!“ vykřikla jsem, když jsem z jeho pohledu uviděla mohutný kmen přesně před ním. Málem by pořád snil, ale naštěstí se probral.

„Co?“ vyjekl a drápy zaryl do země, aby zabrzdil. Měl to jen tak tak, ale stihl to a teď koukal na smrk před sebou. „Díky za varování.“

„Jo, znáš mě – kde můžu, pomůžu,“ zasmála jsem se a otočila se, jelikož jsem už doběhla ke spojnici. Byla docela sranda vidět, jak někdo málem narazí do stromu, ale u Embryho to bylo jiné. O něj jsem se bála. Co kdyby se mu něco stalo? Přestala jsem na to myslet dřív, než si něčeho všiml. To už by bylo moc pro nás oba.

„Jo, to znám, no,“ usmál se a dal se zase do běhu. Začal zase myslet na téma své eseje, ale soustředil se na to tak, že jsem hned poznala, že se mi snaží něco zatajit. Nechala jsem to být, přeci jenom má taky svoje soukromí.

„No, jak jsi chtěl sbírat nějaký ten materiál, tak mě něco napadlo. Co kdyby obešel pár starších lidí v rezervaci? Mohl by ses jich zeptat, jak to tu vypadalo před padesáti lety, co tu bylo a co ještě ne, jak moc se to tu změnilo a něco dalšího na ten způsob,“ navrhla jsem. „Myslím, že za to by tě učitel pochválil.“

Zamyslel se nad tím. Zdálo se mu to jako dost dobrý nápad, akorát s jedním problémem. „Je to super téma, ale nemám tolik času, abych mohl obcházet všechny seniory v rezervaci. Musím to odevzdat pozítří. Teď je jedenáct večer. Do osmi máme hlídku. Pak aspoň sedm hodin spánku. To znamená, že bych se probudil kolem třetí a i když je rezervace malá, určitě bych nestihl všechny obejít a ještě to sepsat,“ zamítl to a dál přemýšlel. Bože, a já jsem jako duch? Musím ale uznat, že na vlka mu matematika jde.

„A já jsem vosk? Vždyť ti můžu pomoc. Rozdělíme si rezervaci napůl a hned to budeš mít snazší. Myslím, že do osmi to budeš mít i napsaný,“ řekla jsem a pošestnácté přeskočila padlý strom, který ležel přesně na mé vyběhané pěšince. Začínala jsem cítit únavu, ale nehodlala jsem si to připustit. Vždyť musím být vzhůru a běhat ještě devět hodin. Ach jo, hrozná představa.

„A chtělo by se ti vstávat brzy, když máš teď noční?“ Jestli by se mi chtělo? Jasně že nechtělo, ale měla jsem na výběr? No… jo, měla, ale nemohla jsem mu předhodit svůj plán, když ho sám nemůže stihnout zrealizovat.

„No, je jasné, že sám to nestihneš,“ konstatovala jsem a tím se vyhnula přímé odpovědi.

„Dobře, beru to jako ne, ale musím,“ zasmál se a dál jsme běhali v tichosti.

 

***

 

Asi po pěti hodinách běhání jsem začínala zpomalovat a zakopávat. Už jsem jen klusala a moc nezvedala nohy. Na to už jsem prostě neměla sílu. Tohle byla nejdelší hlídka, protože kluci nemohli nastoupit po pěti hodinách, jako to děláme normálně, takže jsme s Embrym vyfasovali desetihodinovou směnu. To by neutáhl ani Sam.

Zase jsem přidala, ale podlomila se mi noha, protože jsem si nevšimla prohlubně a zaryla jsem čumák do jehličí. Au, sakra!

„Lex, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Embry, když jsem se sbírala ze země. Ne, nejsem, já už nemůžu! chtěla jsem zakřičet, ale místo toho jsem odpověděla:

Jo, asi jo.“ Už jsem stála na nohou a pomalu se rozeběhla po cestičce, kterou jsem si tu vydupala za těch šest hodin.

Všechno mě bolí od běhu, jsem unavená a mám hlad. Už tedy vím, proč se dávají tak krátké hlídky. Potom už má vlk prázdný žaludek, pociťuje únavu a svaly mu tuhnou. Jo, ale musím to vydržet, přeci nebudu fňukat jako malá holka. Na to už jsem stará.

Aspoň mi nelži,“ povzdechl si a rozeběhl se za mnou. Já jsem chtěla protestovat, ale nechala jsem to být, protože ani na tohle jsem už neměla sílu, a tak jsem se zastavila a lehla si na zem. Čekala jsem.

Byl asi tři kilometry ode mě, takže tu byl za chvilku. Skoro až u mého upadlého těla se zastavil a vlezl za jeden ze stromů kolem. Chvíli jsem ho ještě ve své hlavě slyšela, ale po chvíli jsem tam byla sama. Měla jsem ji jen a jen pro sebe.

Přeměnil se.

A doopravdy. Po pár vteřinách vylezl zpoza stromu vysoký indiánský kluk jen v kraťasech. Takové mučení! Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale od toho polibku jsem si víc začínala všímat, jak vypadá, jak se chová a jaký je. Asi to bylo tím, že se mi líbil nebo že byl hezký, ale pro mě to byly celkem neznámé pocity.

Přisedl si ke mně a zkřížil si nohy. Zamyšleně mě pozoroval svýma hnědýma očima a já mu pohled opětovala. Nevím, na co myslel, ale po chvíli se mu rozšířily zorničky a zčervenal. O čem přemýšlel? Mohl by myslet na mě? Na nějakou vzpomínku nebo přání? Rychle jsem takové myšlenky zahnala i se šimrajícím pocitem v břiše.

„Měla by sis odpočinout. Emily mě zabije, jestli omdlíš dřív, než přijdeš domů,“ usmál se na mě něžně. Nevěděla jsem, jak chce, abych mu odpověděla, tak jsem jenom zavrtěla hlavou až mi bílé chlupy začaly létat ze strany na stranu.

Zasmál se, ale hned nato zvážněl. „Doopravdy musíš aspoň chvíli ležet, abys nabrala síly,“ domlouval mi.

Podívala jsem se na něj pohledem, který jasně říkal, že je asi blbý, že zrovna teď ležím. Nevím, co by chtěl víc.

Zase se usmál. Líbilo se mi, že se začal tolik smát, protože když jsem sem přijela, tak se skoro pořád mračil. Byl pořád jenom zachmuřený a až moc vážný. Ale zdá se, že to ho už přešlo. „Myslím tím, že musíš ležet a odpočívat bez toho, aby tě někdo otravoval,“ uvedl věc na pravou míru.

Nevěděla jsem, jak mu mám naznačit odpověď, tak jsem se pomalu zvedla a došla za ten samý strom, kde se převlékal i on. Přeměnila jsem se, oblékla si tílko a kraťasy do půli stehen a šla za ním. Bylo příjemné chodit zase po dvou v lidské kůži, ale pořád mi byla milejší ta vlčí.

Stejně jako Embrymu.

„Věř mi, že i kdyby mě nikdo neotravoval, tak si neodpočinu. Ne dokud nezjistím, jak je to s mými rodiči,“ zašeptala jsem a usmála se, když nadskočil a trhl hlavou.

„Zjistíme to,“ slíbil, když jsem se hlavou opřela o strom naproti němu.

Unaveně jsem se zase pousmála a vyhoupla se na nohy. No, to jsem moc dlouho neposeděla. „Měli bychom jít hlídkovat,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku, která se mu ale zrcadlila v očích.

„Ne, neměli,“ odvětil. „Já bych měl. Ty si musíš odpočinout,“ opravil mě a taky vstal.

„Ne, musíme jenom umřít,“ namítla jsem a šla se schovat za stejný strom, zpoza kterého jsem předtím vyšla. Svlékla jsem se a lup. Byla jsem zase bílý vlk.

„Dobře, musíme jenom umřít, ale rozhodně ne v blízké budoucnosti. My budeme žít ještě hodně dlouho,“ zasmál se a ve skoku se taky přeměnil. „No, ale vem si, že jsme teď nesmrtelní. Páni, až teď jsem si to uvědomil,“ žasl a šťouchl mi čumákem do boku. „Jsme teď jako upíři. Silní, nesmrtelní a ty dokonce i bílá.“

Ze hry jsem se po něm ohnala a tím ho i zarazila uprostřed záchvatu smíchu. „Já nemůžu za to, že jsem bílá. To ty geny. A o upírech se nebudeme bavit,“ zarazila jsem ho rázně. Už pár dní se mi jen díky nim svírají vnitřnosti, nestojím o další chvíli, kdy se mi budou hlavou honit různé možnosti, co se stalo s mými rodiči. „Jo, budeme tu strašit až do konce světa. Super,“ zašklebila jsem se a dala se do poklusu. Už jsem nebyla tak unavená a nohy mě už taky poslouchaly, tak jsem si to mohla dovolit. Embry už obíhal svůj rajón.

„Proč mi přijde, že z toho nejsi nadšená?“

„Nevím, asi máš špatný radar, protože já se na to tááák těším,“ zalhala jsem a snažila se z hlavy dostat obrázek mě za deset let. Budu úplně stejná jako dnes. Na chlup.

„Lex, co se děje?“ chtěl vědět a smykem se otočil, protože už ucítil můj pach.

„Nic,“ kuňkla jsem a přeskočila spadlý strom. Sakra, někdy bychom ho už měli dát stranou, pomyslela jsem si. Nebyla tak docela pravda, že se nic neděje. Dělo se toho dost. Bylo toho tolik a přeci jsem nevěděla, jestli se tím vůbec zabývat. Jestli to za to stojí. Moji rodiče by se ozvali, kdyby mě chtěli ještě vidět. Babička také. Narozeniny by nebyly utrpením, kdybych měla trošku jiný přístup k věci…

„Proč mi lžeš?“ povzdechl si. Protože se tě to netýká, chtěla jsem říct, ale uvědomila jsem si, že to tak docela není pravda.

„Protože je to moje věc,“ řekla jsem nakonec a už ho ignorovala. Snažil se mi omluvit a různě mě uplácet, ale nedala jsem se. Vím, že jsem se urazila skoro bezdůvodně, vždyť mi chtěl jenom pomoc, ale nechala jsem ho, ať si z toho vybruslí sám. Už mu nepomůžu. Tedy, nepomůžu mu až po tom, co obejdeme všechny v La Push.


Klid před bouří. ;) Prosím o kometíky, vždycky potěší. ;)

Mimochodem - Alice může vidět i v blízkosti vlků. Tady se mi to trošku s knížkou rozchází. :D

Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

KajinaS

3)  KajinaS (29.06.2012 16:11)

Alex je skvělá Někdy bych chtěla bejt v její kůži :D A Embry by se mohl konečně probrat..

THe

2)  THe (26.06.2012 22:08)

Klid před bouří? Alex bude metat blesky, jo? Fíha, tak na to se těším! Tuhle kapitolku jsem ale taky užila, problém ale je, že už nevím, jak tě mám chválit, aby to bylo originální. Takže jenom tohle, promiň: .

1)  Jana (26.06.2012 21:40)

skvělý díl jako vždy, těším se na další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek