Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

A máme tu kulatiny! Když je to ta desátá kapitola, tak jsem psala, co to dalo, a výsledek je překvapivý. ;) No, konečně se Embry odhodlá a vyklopí celou pravdu. ;) Sundance

„No, tak fajn,“ zamumlal a podíval se na mě. „Věříš na duchy?“ Duchy? To si dělá srandu? Moje babička vždycky říkávala – nevěř tomu, na co si nemůžeš sáhnout. A já jsem v tom po ní.

„Ne, nevěřím. Měla bych?“ zeptala jsem se.

„Až ti tohle dopovím, tak na ně sama začneš věřit,“ smutně se usmál a začal. „Kdysi se říkalo, že v našem kmeni kolují geny, které nám dávají schopnost měnit se na vlky. Nikdo tomu nevěřil, ale když se před pár sty lety přeměnil můj předek kvůli tomu, že se v jeho osadě objevili dva studení, tak nad tím lidé začali uvažovat.

Oba studený zabil sám. Po pár dnech se proměnil zpět do lidského těla a všem vysvětloval, co se dozvěděl. Nikdo netušil, jak to tak najednou zjistil, ale po pár dnech jim to bylo jedno.

Přišel s tím, že se promění ti, kterým ty geny kolují v krvi. Ti, kteří jsou potomci vlků.

Studení žijí všude kolem nás, ale nikdo si toho nevšímá. Každý si myslí, že jsou to jen další obyčejní lidé, kteří mají drahá auta, vily a sto kreditek. Ostatně, i ty znáš nějaký studený. Mají červené nebo zlaté oči. Jsou bledí jako křída a hrozně rychlí a silní. Mluví jako z jiné doby. Nikdy nejí lidské jídlo. Mají vynikající smysly. Nenapadá tě někdo?“ povytáhl obočí a já málem spadla z koně. To si dělá srandu? Vždyť to je absurdní! Ale je možné, že by to byli…

…Cullenovi?

„Pane Bože,“ vydechla jsem, když jsem si to v hlavě srovnala. Jeli za námi, takže mě slyšeli. Carlisle ke mně zvolna docválal a já se naklonila přes Embryho, abych na něj viděla. „Je to pravda? Jste to vy?“ zeptala jsem se a v hlavě mi začalo blikat světlo. Moje babička mi vždycky vyprávěla pohádky o upírech, ale já se jich nebála. Říkala, že když mají zlaté oči, tak jsou hodní, když červené, tak mám vzít nohy na ramena. Prý my jsme jediní, kdo je dokáže zničit, ale je lepší zdrhnout, dokud je čas.

„A do prdele,“ zaklela jsem. Jsme jediní, kteří je dokáží zničit. Jediní, kteří mají takovou šanci. Když jsem byla malá, našla jsem na půdě fotky různých vlků, které byly vyfocené hodně z blízka. Babička mi to podávala po malých dávkách a nikdy mi to neřekla přímo, ale já to až teď pochopila. Mám v sobě také takové geny.

„Alex, prosím, nejdřív si vyslechni, co ti chci říct. My jsme si to nevybrali. Nechtěli jsme to, ale nikdo se nás neptal. Jen nás kousli a nechali, abychom se s tím vypořádali sami. Před pár sty lety jsme tu s dřívějšími vlky uzavřeli smlouvu. My tu nikoho nezabijeme ani nepřeměníme a oni nás nechají na pokoji. My nesměli na jejich půdu, oni na naší. Bylo to tak až do nedávna, kdy Alice měla vizi, že –,“ nenechala jsem ho to dopovědět. Tak i tohle byla pravda.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptala jsem. „Všechno, co mi babička kdysi vyprávěla jako pohádku před spaním, je teď pravda. Takže i… Ne, to ne!“ vyhrkla jsem. Ne, nechci být taky taková. Nechci se měnit na stvůru. Ne!

„I co?“ zeptal se naléhavě Embry.

„I to, že já mám také ty geny,“ zašeptala jsem skoro neslyšně. Ale oni to stejně slyšeli. Nikdo z nich nepromluvil. Teď už jsme nejeli po dvojicích, ale v nějakém chumlu a já byla přesně uprostřed.

„Ale… jak je to možné? Vždyť nikdo z tvé rodiny nepocházel z našeho kmene. Nebo ano?“ zarazil se Jake. Jo, to kdybych věděla.

„Já nevím. Moje babička mi kdysi vyprávěla pohádky o lidech, kteří se měnili na vlky, aby mohli chránit svůj kmen a svou osadu proti upírům.“ Pohledem jsem zabrousila k rodině Cullenů, ale nic jsem neřekla. „Vždy byl jeden alfa. Většinou to byl potomek toho vlka, který byl už kdysi alfou. Museli ho poslouchat, museli se sklonit před jeho iniciativou. Babička říkala, že někdy se může stát, že alfa samec nechce být alfou a tak to předá tomu, kdo je hned po něm. A řekla bych, že to jste udělali vy. Jake předal svůj post Samovi, že?“ otočila jsem se na ty dva. Oba na mě překvapeně koukali, ale nic neřekli. Chvilku nikdo z nás nemluvil a jen jsme dál v tichosti jeli, ale po chvíli se zápalem promluvil Paul.

„Hele, jestli je možné, že doopravdy v sobě ten gen máš, tak by ses proměnila už tehdy, kdy ti byli poprvé na blízku Cullenovi. Neproměnila ses, což znamená, že to, co ti tvoje babička říkala, byly doopravdy jen pohádky. Teda myslím to, že v sobě máš taky ty geny, ne to, že neexistujeme,“ dodal rychle, aby neřekl, že on sám vlastně neexistuje. Měl pravdu, ale proč by mi teda babička lhala? Vždyť by nebyl žádný důvod, aby polovina toho, co řekla, byla pravda a ta druhá jen její výmysl.

Chvíli jsem se ještě ptala na vše, co mě zajímalo. Po chvíli jsem byla už fakt dost unavená, tak jsme se vydali zpět k autu. Přemýšlela jsem celou cestu zpátky. Proč mi to kdysi babička říkala, když by věděla, že se neproměním? A jak to vlastně ona věděla? Nikdo neřekl, že by to věděli všichni a jak to přede mnou tajili, tak bych řekla, že je to dost střežený tajemství. Ach jo. Proč nikdy kolem mě nemůžou být normální lidi?

Přichystala jsem se na nejzávažnější otázku. Když jsem ji vyslovila, hrozně se mi klepal hlas, ale nebrala jsem to na vědomí. „Proč jste mi to vlastně řekli? Neřekla bych, že to tu každému vyprávíte na potkání.“

„No, ehm, vlastně jsme ti to mohli říct hned, jak tě viděl Embry, ale on rozhodl, žes to ještě nepotřebovala vědět,“ pokrčil rameny Sam a pohled stočil na jmenovaného. Chvíli mu trvalo, než ze sebe něco dostal, ale nakonec se to povedlo.

„Teď se nejspíš zeptáš, proč jsme ti to mohli říct, až když jsem tě já spatřil,“ poznamenal a já na něj překvapeně pohlédla. Nevesele se zasmál. „Prosím tě, vážně si myslíš, že ti to nevidím na očích? Na to, abys zakryla svoje emoce, Lex, jsi doopravdy amatér,“ utrousil, ale pak se zarazil. A já taky. Jak že mi to řekl? Lex? Od kdy mi říká Lex? Od kdy mě má takhle přečtenou?

„Jo, tak víš, na co jsem se chtěla zeptat, ale odpověď jsi mi ještě neřekl,“ vyštěkla jsem, ale hned jsem se zastyděla. Nechtěla jsem na ně takhle vyjet, ale najednou ve mně byl ten pocit, který jasně říkal, že se musím bránit. No, asi instinkt.

„Víš, ono to není tak jednoduchý,“ zamumlal…

 

 

Embry

 

„A co je na tom složitého?“ Jo, to kdybych věděl. Asi to, abych ti neprozradil, že tě… Ne, měla by to vědět. Musí. Už ví skoro všechno, tak proč ne tohle?

Zhluboka jsem se nadechl. „Říkala ti tvoje babička něco o otisku?“ vydechl jsem nakonec. Ztuhla, zamračila se a pak se na mě překvapeně podívala.

„Říkala, že je to dar. Prý je to něco, jako když najdeš druhou půlku svého já. Když zjistíš, že ten druhý je ten tvůj chybějící kousek. Nádherně se doplňujete a tvoříte nádherný a šťastný pár. Prý už nikdy nebudeš chtít nikoho jiného. Nikdy mi ale neřekla, jak najednou zjistíš, že je to on. Jen se ohrazovala tím, že to určitě poznám, když ho spatřím,“ odmlčela se a mezi očima se jí udělala malá vráska, jak usilovně přemýšlela. Věděla toho celkem dost, ale to důležité pro ni bylo přeci jen tajemstvím.

Najednou jsem si uvědomil, že ostatní se od nás odpojili a my dva jeli sami. No, možná to nakonec bude lepší, ale kdybych tu měl nějakou oporu, bylo by to o hodně lepší. To zvládnu!

Jo, to zvládneš, jenom jí už dál nelži, ozval se mi v hlavě Collinův hlas. Teprve nedávno jsme zjistili, že si můžeme posílat myšlenky, i když nejsme ve vlčí podobě. Ale jde to jen tehdy, když ten druhý chce, aby to dotyčný slyšel.

„No, v podstatě to funguje docela zajímavě,“ začal jsem. „Otisknout se může jen ten, kdo se mění ve vlka. Když se ti to stane, je to jako by ses najednou vznesla. Ne, vlastně ne. Na zemi tě normálně drží gravitace, ale když se otiskneš, tak jsi tu jen proto, že tě tu drží ona. Uděláš všechno, co po tobě chce, a bude ti jedno, jestli je to vůbec splnitelné. Najednou kdykoli zavřeš oči, uvidíš jenom ji a nikoho jiného.“ Nevěděl jsem, jestli to vysvětluji jí a nebo se snažím ujistit, že jsem se do ní skutečně otiskl. Nikdy jsem o tom nepochyboval, ale čím víc jsem jí říkal, co to je, když je vlk, tím víc jsem si začal uvědomovat, že ji nemůžu vystavit nebezpečí, které hrozí od Volturiových.

„Mluvíš, jako bys to už zažil,“ usmála se na mě a zkoumavě mě pozorovala.

„Jo, zažil.“

„Kolikrát se ti to může stát?“ zeptala se po chvíli ticha. Byla jen zvědavá – a já jí to nezazlíval –, ale stejně jsem odpověděl hruběji.

„Jednou. Víckrát to nejde. Na světě má každý jen jednu další polovičku.“

„Do koho ses otiskl ty?“ zajímala se. Otázka, na kterou jsem čekal od doby, kdy jsem jí začal vysvětlovat vlčí svět. Přišla s ní dřív, než jsem si myslel, ale stejně na ni jednou muselo padnout téma. Jen to bylo rychleji, než jsem čekal.

Zavrtěl jsem hlavou. „To neuhodneš.“

„Když to říkáš, tak asi ne. Tak mi to pověz, prosím,“ škemrala. Vypadala jako malé dítě, které se snaží přesvědčit mamku, aby si mohlo vzít ještě jeden bonbón.

„Do tebe,“ vydechl jsem a napjal se. Kůň to také ucítil a snažil se zrychlit, ale nedovolil jsem mu to. Objížděli jsme les dokola, abychom si stihli všechno říct.

„Do mě?“ vyjekla. Vypadala nejdřív překvapeně, ale potom nevěřícně. Střídala výrazy tak rychle, že jsem se bál, aby to s ní neseklo.

„Jo, do tebe,“ odpověděl jsem prostě a po očku ji pozoroval. Doopravdy bych dal všechno za to, abych zjistil, co se jí teď honí hlavou. Nejdřív se zarazila, ale pak vyvalila oči a strnula. Zalapala po dechu a překvapeně se na mě podívala. V očích měla tolik emocí. Překvapení. Úžas. Nevěřivost. Obavy. Bylo tam toho plno, ale co mě opravdu překvapilo, bylo, když se mě zeptala na tak záludnou otázku.

„Proč jsi mi to neřekl, když se to stalo? Proč jsi to přede mnou tajil?“ zašeptala. Nemohla tomu uvěřit. Řekl bych, že i když je tak mladá, tak stejně přemýšlí jako by byla o tolik starší než my ostatní.

„Nevím. Sam mi říkal, že klidně můžu, ale já jsem se ti to bál říct, že bys zpanikařila a… Nevím, prostě jsem si myslel, že bych ti neměl kazit život, když jsi takhle mladá,“ objasnil jsem jí to. Nejspíš vedla nějakou vnitřní bitvu a snažila se přijít s něčím, co ji ještě zajímá, ale ještě s něčím se trápila. Ustaraně jsem se na ni podíval a vyčkával. Po chvíli ticha promluvila.

„Když jsi se bál, že bys mi zkazil život, tak proč jsi mi to nakonec řekl?“ vychrlila ze sebe jedním dechem. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohl byť jen dotknout jejích vlasů, ale stalo se.

Jeli jsme vedle sebe a nebyli od sebe ani metr, takže jsem se k ní otočil a vlasy, které měla pořád rozpuštěné na radu Paula, měla přehozené přes rameno, takže jsem jí neviděl do obličeje. Natáhl jsem ruku a vlasy jí odrhnul. Ztuhla. Samotného mě překvapilo, že jsem to udělal, jako by to byla samozřejmost. Od konečků prstů se mi do těla začalo rozlévat teplo.

Ruku jsem ještě chvíli nechal v jejích vlasech, ale po chvíli ji odtáhl a pohled sklopil k zemi. Teď, když měla vlasy odhrnuté a už jí nehalily obličej, se na mě podívala a vyčkávala, co odpovím.

„Protože jsem ti už nemohl lhát. Málem jsem ti to řekl ráno, ale došlo mi, že by to překazilo tenhle výlet, tak jsem počkal. Když jsem tě viděl v tom obchodě, jak jsi na sobě měla ty modré šaty, tak jsem odolával touze se na tebe vrhnout. Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, ale nakonec jsem – hlavně díky klukům – odolal. Mysli si, co chceš, ale ať se budeš snažit sebevíc, vždycky budu poblíž a budu se snažit, aby ti nikdo neublížil a abys byla šťastná. Klidně můžeš protestovat, ale nezabere to. Sama jsi to řekla. Nikdy už nebudu chtít nikoho jiného než tebe,“ odmlčel jsem se. „Udělám všechno, abys byla šťastná, takže když řekneš, abych šel pryč, tak já půjdu a nechám tě na pokoji,“ dodal jsem, ale nebylo pro mě lehké to vyslovit. Koukala se na mě takovým spalujícím pohledem, který jasně říkal, že neví, co si myslet, ale že jí to těší.

„Ale já nechci, abys někam chodil. Chci, abys byl se mnou a pomáhal mi překonat to,“ zašeptala. Na tváři se jí udělal ruměnec a já se pro sebe usmál.

„Co bys chtěla překonat?“ zeptal jsem se. Bál jsem se, že potřebuje překonat to naše tajemství, ale odpověděla úplně něco jiného.

„Všechno. Tu nehodu, to, co jsem doma tehdy viděla, co mi řekli ti polica…“ nedopověděla to. Najednou se zarazila a podívala se někam do prázdna. Takhle byla asi tři minuta, ale potom se na mě rychle otočila. „Pane Bože,“ zašeptala. „Proč jsme si to dřív neuvědomila? Vždyť to tak bilo do očí. Bylo to úplně jasné.“

Tázavě jsem se na ni podíval.

Zavrtěla hlavou. „Když mi ti policajti přišli oznámit, že rodiče umřeli, nechtěli, aby sestra odtáhla závěsy. Byli bledí, pěkní, rychlí a vsadila bych se, že i nesmrtelní. Byli to upíři,“ vydechla.

 


 

Tak, kdo se teda dožil těch prvních kulatin?  :D Snad jste to někteří nevzdali. :D

Sundance

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

8)  Betynka (04.05.2012 17:06)

To je úžasné. On jí pověděl své tajemství. Těším se na další díl.


7)  VerCullen (04.05.2012 09:20)

No, můj názor znáš z "eučka", takže se teď, doufám, spokojíš jen se smajlíky. :D


Máte je tu hrozně hezký...

6)  Jana (29.04.2012 21:41)

skvělá kapitola jako vždy těším se na další

5)  tess (29.04.2012 16:42)

krásná kapitolka, už se těším na další :)
Začíná to být čím dál zajímavější :)

Terry

4)  Terry (29.04.2012 13:32)

já jsem přežila ! moc krásná kapitolka rychle další :) :) :) :) ;) ;) ;) :D :D

3)  Terka (29.04.2012 13:31)

Krásný, honem další prosím.

THe

2)  THe (29.04.2012 10:22)

Uíííí!

MarryTyger

1)  MarryTyger (29.04.2012 06:55)

Super Chudák Alex, doufám, že to překoná rychle :(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek