Sekce

Galerie

/gallery/ffnp.jpg

Tak, Alex přijela do Seattlu, kde na ni už čekají Sam s Emily. Na konci kapči dojde k odhalení Alexina dosavadního života. Pěkné čtení. ;) Sundance

Letadlo po osmi hodinách přistálo a já už jsem stála u pásu se zavazadly a čekala, až přijedou ta má. I když jsem nevěděla, jak to všechno poberu, tak jsem to začala skládat na zem přede mě, dokud mi nepřijela poslední taška.

Když jsem je začala skládat na sebe a chtěla je táhnout za sebou, tak se vedle mě objevila mladá slečna. Měla rovné černé vlasy, které měla po lopatky. Milý obličej, který měla na pravé tváři zohavený. Byla vysoká asi jako já, ale až teď jsem si všimla, že za ní stojí asi dvoumetrový mladý muž. Na to, že je konec října, tak toho na sobě mnoho neměl. Jenom triko a ustřižené džíny. Byl celkem svalnatý a na pravé paži měl složité tetování, které tvořilo kruh.

„Ahoj, já jsem Emily, ty – podle fotky, kterou mi poslala mailem paní Brownová – musíš být Alex," usmála se na mě mile. Muž vedle ní se také usmál.

„Dobrý den, jo, jsem Alex," odpověděla jsem.

„Prosím tě, říkej mi Emily. Tohle je můj snoubenec Sam," dodala a ukázala na muže. Plaše jsem se na něj usmála a začala zvedat tašky a kufr. Než jsem ale zvedla první tašku, tak ke mně přiskočil Sam a začal zvedat kufr a k tomu dvě cestovní tašky. Já jsem vzala tašku přes rameno a zbylou cestovní tašku.

Šli jsme přes letištní halu k východu. Zabočili jsme doleva a za pět minut na nás vykouklo ohromné parkoviště. Zamířili jsme až nakonec a já si to, že jsem utahaná, uvědomila, až když se mi zapletly nohy. Mířili jsme k černému Peugeotu. Sam naskládal tašky a lodní kufr do kufru auta a potom vzal i tašky, které jsem držela já. Nasedli jsme do auta a vyjeli z parkoviště.

„Můžu se zeptat, jak dlouho bude trvat cesta?" zamumlala jsem.

„Asi dvě a půl hodiny," odpověděl Sam.

„Jestli by ti to nebylo nepříjemné, můžu se tě zeptat na pár věcí?" zeptala se Emily a usmála se na mě přes zpětné zrcátko. Já jen přikývla.

„Kolik jsi vystřídala pěstounů?"

„Za posledních šest let čtyři."

„Co se stalo s tvojí maminkou a tatínkem?"

„Zemřeli, ale nikdo nezjistil jak." Emily se usilovně snažila zadržet vzlyk, ale nedokázala to. Viděla jsem přes zpětné zrcátko, jak jí stekla slza. Sam pustil volant a chytil ji za ruku.

„J-jak je to dlouho?" vzlykla teta.

„Za čtyři dny to bude osm let." Po této větě se mi nahrnuly slzy do očí.

„Ale ty jsi říkala, že za posledních šest let jsi vystřídala čtyři pěstouny," namítla.

„Jo, ale já jsem dva roky byla v dětském domově," odpověděla jsem.

„Aha, promiň," omluvila se a zadívala se před sebe. Já jsem se zahleděla z okénka, ale protože bylo půl jedenácté večer, tak jsem nic neviděla, tak jsem hlavu zase otočila dovnitř auta, opřela ji o sedadlo a zavřela oči.

♣ ♣ ♣

Cítila jsem, jak mě berou horké ruce do náruče a vynáší z auta. Potom jsem jenom cítila, jak mě někdo pokládá do měkké postele.

♣ ♣ ♣

Probudila mě až ohlušující rána.

„Sakra, Paule, já tě asi zaškrtím, jestli jsi ji vzbudil, tak si mě nepřej. Je hrozně unavená, naspala teprve tři hodiny, takže být tebou, už nic nepouštím na zem, jinak by se mohlo stát, že přijdeš o ruce i nohy," vrčela Emily a mě zahřálo u srdce, že někdo chce, abych se pořádně vyspala.

Vstala jsem z postele a šla k mé tašce, kterou jsem viděla ležet na zemi. Vytáhla jsem z ní čisté oblečení a otevřela první dveře. Naskytl se mi pohled na skromnou koupelnu. Vysprchovala jsem se, vyčistila zuby a učesala se. Udělala jsem si culík a z něj zapletla cop. Vlasy mám hnědé, ale slunce se od nich odráží, dlouhé jsou až pod zadek, ale když si zapletu cop, tak je mám jen do pasu. Mám je hodně vlnité, až kudrnaté. Vylezla jsem z koupelny a šla k těm druhým dveřím, které - podle mého - vedly tam, kde se teď nacházela Emily.

Otevřela jsem je a vešla do kuchyně, kde teď kolem jídelního stolu sedělo sedm urostlých indiánů. Emily se točila kolem sporáku. Nikdo si mě nevšiml, a tak jsem došla k Emily a řekla:

„Nechceš pomoct?" Jen co jsem to řekla, stočily se na mě pohledy všech kluků v kuchyni. Když se na mě podívali, každému spadla čelist a já nevěděla, co si o tom mám myslet.

„Nemusíš, už to skoro mám. Ty si teď sedneš ke stolu, Sam ti představí kluky a ty se hlavně najíš a potom půjdeš ještě spát," rozkázala.

„Já se klidně najím, ale už spát nepůjdu," namítla jsem a usmála se, když se na mě podívala.

„Má cenu se s tebou hádat?"

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jsi stejná, jako byla tvoje mamka. Taky tak tvrdohlavá," usmála se. Já jsem se jen usmála, ale už ne tak vesele.

Šla jsem si tedy sednou ke stolu. Jediné volné místo bylo mezi nějakým mladším – než byli ostatní – klukem a Samem. Sedla jsem si tam a Sam začal představovat:

„Takže, vedle tebe sedí Collin, vedle něj Quil, dál je tam Jared, Embry, Jacob, Seth a Paul je ten, co tak blbě civí," smál se a já se musela taky usmát, když jsem zjistila, že Paul – jak mi ho Sam představil – se na mě kouká jak na blba, „a tohle je Alexandra, kluci," zakončil Sam řeč. Kluci se na mě pořád smáli, ale začali znovu kombajnovat míchaná vajíčka, která ležela uprostřed stolu. Nabrala jsem si taky trošku.

„A odkud jsi?" ptal se Seth.

„Z Louisiany," odpověděla jsem nepřítomně, protože jsem si vzpomněla na to, co jsem tam prožila. Zbavím se někdy těch vzpomínek? A dokážu je aspoň ignorovat? Nebude se mi o tom zdát? Ale teď jsem spala – sice jen tři hodiny – a nic se mi nezdálo.

„Haló, Alex, vnímáš?" volal na mě Paul. Toho si nemůžu s žádným jiným splést. Budu si ho pamatovat podle výrazu, který předvedl, když se na mě podíval.

„Jo, já jsem se jenom zamyslela," zašklebila jsem se na něj a začala jíst svoji porci vajíček. Když jsem se potom na něj zase podívala, tak jsem málem vyprskla vajíčka, která jsem si dala do pusy. Měl zamyšlený výraz a potutelně se usmíval. Ostatní si všimli, kam se dívám, a taky se tam podívali. Když viděli, jak se Paul tváří, vypukli v hlasitý smích. Když jsem se ale začala smát i já, ublíženě se na mě podíval, pak přejel pohledem po ostatních a začal jíst svou porci. Já jsem se jenom prohýbala smíchy i s ostatními. Po pěti minutách jsme se už snažili se uklidnit ze všech sil, ale pořád to nešlo. Paul už to nevydržel a s úsměvem řekl:

„To jsem tak vtipnej?"

„Ne, ty ne, jenom ten tvůj výraz," řekl Jacob a vysloužil si pořádnou ránu do ramene. Začal si silně třít rameno.

„A tohle se tu děje na denním pořádku," zašeptal mi Collin. Já se jen zasmála a dala se opět do jídla. Po chvíli se i ostatní utišili a dál pojídali vajíčka. Když jsem – jako první – dojedla, tak jsem šla za Emily, která byla po celou dobu opřená o kuchyňskou linku, a opřela se vedle ní.

„Tak co? Nudit se asi nebudeš. Kluci tě vytáhnou ven za každého počasí," zasmála se. No, nudit se rozhodně nebudu, to jsem musela sama uznat.

„No, myslím, že to bude o hodně lepší než dřív," usmála jsem se na ni a šla jsem ji obejmout. Nečekala to, ale po chvíli si mě k sobě ještě víc přimáčkla. Po chvilce jsme se od sebe odtáhly a usmály se na sebe. Viděla jsem, že má slzy v očích.

„Jestli budeš brečet, tak já začnu taky," oznámila jsem jí vlastnost, na kterou jsem hrdá nebyla. Vždy, když vidím někoho brečet, tak se mi chce taky.

„Když já nemůžu uvěřit, že jsem tvoji maminku viděla naposledy před patnácti lety. Já ani nevěděla, že byla těhotná. Sice mi bylo něco kolem sedmi, ale to mě neomlouvá. Co jsem to byla za sestru?" rozbrečela se a já ji rychle zase objala. Slzy se mi také začaly samovolně kutálet po tváři. Když jsem si vzpomněla, že mám celé album našich fotek na dně kufru a už šest let jsem se na ně nepodívala, tak se mi chtělo řvát.

„Víš, jaká byla poslední věta, kterou jsem mamce řekla?" zeptala jsem se a snažila se setřít slzy, ale k ničemu to nebylo, koulely se další a další.

„Že ji máš ráda?"

„Ne, že ji nenávidím," hořce jsem se zasmála, „byl leden a my jsme měli jet do kina, jenže já jsem si hodinu před tím na namrzlých schodech zlomila nohu. Rodiče mě vezli do nemocnice a tam mi začali říkat, že musím být opatrnější." Teď se na mě stočily pohledy všech. „Já jsem nad tím jen koulela očima, ale po deseti minutách, kdy mi dávali kázání, jsem to nevydržela a zařvala, že to chápu. Mamka se na mě zamračila a řekla, že jestli si myslím, že je to sranda, tak to není. Prý: Co kdyby se ti něco stalo a nikdo zrovna nebyl kolem? Já zase zakoulela očima a odpověděla: Vím, že máš o mě starost, ale já se o sebe umím postarat. A ona na to, že není lehké mít práci a k tomu vychovávat puberťačku a říkala ještě něco takového, ale to já nevnímala, já si pamatuju, že jsem jí vmetla do tváře, že když jsem tak na obtíž, tak proč mě měli. Kdybys viděla ten její výraz, když jsem jí řekla, že ji za tohle nenávidím," rozbrečela jsem se na plno.

Emily mě jen objala a já si schovala hlavu do její náruče. „Zavřela jsem oči a už je ignorovala. Když odcházeli, tak ještě řekli ahoj, ale já jsem se jen k nim otočila na posteli zády.

Po asi dvou hodinách za mnou přišla sestra, že se mnou chce mluvit policie. Nevěděla jsem, co můžou chtít, ale co vím, je, že oba policajti, co přišli, byli hrozně mladí a bledí. Když chtěla sestra odtáhnout závěs, aby mi do pokoje šlo sluníčko, oba vykřikli, že ne. Když se jich zeptala proč, tak řekli, že mají alergii na slunce. Nevěřila jsem jim ani slovo, ale po tom, co mi řekli, mi to bylo jedno. Zeptali se mě, jestli jsem Alexandra Ravenwoodová. Já jen přikývla a čekala, co z nich vyleze. Po pěti minutách ticha se ten starší nadechl a řekl, že moji rodiče jsou mrtví. Nejdřív jsem se jim chtěla vysmát do obličeje, ale když jsem viděla, jak se oba tváří, tak jsem se rozbrečela a ptala se jich, jak se to stalo. Tentokrát se ozval ten druhý a řekl mi, že sami neví, prý jeli domů z nemocnice a něco se stalo na cestě. Potom už si nic nepamatuju, sestry mi řekly, že jsem omdlela. Ale když jsem si uvědomila, co se stalo - a to všechno kvůli mně -, tak jsem nechtěla jenom omdlít, chtěla jsem um..." Chtěla jsem ještě pokračovat, i když jsem už přes slzy neviděla a přes vzlyky nemohla skoro mluvit, ale někdo mě přerušil. Někdo, kdo se jmenoval Embry, který seděl za stolem zády ke mně, a i když na mě mluvil, tak se ke mně čelem neotočil.

„Jestli to dořekneš, tak si mě nepřej, tak skvělá holka jako ty chtěla umřít? Tohle se stává, já ti nemůžu říct, že to chápu, protože nechápu, mně se tohle ještě nikdy nestalo, ale vím, že to rozhodně není lehké. A zvlášť ne, když je ti teprve šest. Já mám oba rodiče a myslím, že každý z nás. Hele, znám tě teprve necelou hodinu a už vím, že sis toho prožila víc než dost, ale život jde dál a jestli to teď vzdáš, jestli to vzdáš takhle mladá, tak už se potom nemusíš o nic snažit, o vzdělání, slušnou práci, prostě o nic. A věř, že i kdybys to ještě pořád chtěla vzdát, tak věř, že já tě nenechám," zakončil to a konečně se otočil a podíval se mi do očí. Já se rozvzlykala ještě víc. Došla jsem až k němu a objala ho. Nejdřív nevěděl, co má dělat, ale potom si mě k sobě přitiskl. Já si hlavu schovala do jeho ramene a on svou do mých vlasů. Vzlykala jsem tam ještě dlouho, až jsem se uklidnila. Chtěla jsem se už odtáhnou, ale on si mě přidržel a řekl:

„Potřebuješ se uklidnit." Strhl mě k sobě, takže jsem na něm zase seděla a pořád měla hlavu schovanou pod jeho hlavou. Po chvilce jsem slyšela, jak se několikrát otevřely a zavřely dveře, až bylo v místnosti úplné ticho kromě našich dechů. Nevím, co se stalo, ale kromě Embryho teplé náruče si víc nepamatuju.

 

 


No, nehdříve jsem si myslela, že mít co nejvíce komentářů, je to hlavní v tom, že povídky vydávám, ale jelikož vy jste mi psali, že není na lidech, kteří mé povídky čtou, jak to budu psát a z jakých pohledů to bude. Moc vám za to děkuji, protože jsem zjistila, jak moc mě psaní baví, proto je tato kapitola věnována vám, kteří jste mi tímto kometářem otevřeli oči. ;) Sundance

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

6)  Twilly (27.01.2012 09:25)

Zlatíčko, je to čtivý a velice, ráda si přečtu další dílek, ale jestli dovolíš, mám dvě malinkatá upozornění, co se děje týče. V minulé kapitolce jsem si všimla, že jsi Emily nazvala Uleyovou, což by bylo fajn, kdyby už byla Samova manželka, ale zatím je jenom snoubenka, takže pochybuju, že mají oba stejný příjmení. A tu druhou, u hádky s maminkou jsi spomenula "puberťačku" - ale šestiletý prcek ještě není puberťák - tak ať neplaveš v čase, broučku.

Jo, moc se těším na další kapitolku

5)  mollynkaska (26.01.2012 19:01)

Terezko, jasně že nezáleží na počtu, důležité je že to máš napsané mooc hezky, takže krásná pochvala..

4)  Jana (26.01.2012 18:56)

sfinga

3)  sfinga (26.01.2012 18:45)

Miláčku, sama každý komentář vítám, ale věř mi, v počtu to opravdu není. Jak kdysi napsala Nebraska: Komentáře nejsou životně důležité.
A k tvé povídce. O mě je známo, že jsem vlčice, jako poleno, takže mě těší, že ta tvá se odehrává mezi vlky. A sakra moc se těším na další díl. Jak to asi bude pokračovat? A kdy Alex zjistí, že ti indiánští kluci jsou vlci?

Děkuju, bylo to krásné

Bosorka

2)  Bosorka (26.01.2012 18:20)

Ze by to byl otisk? :D A zase Paul (MOJÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ - to nic to byl jen můj hysterický pokřik... )
Jsem ráda, že sis to nebrala nijak "osobně" a ještě větší radost mám, že tě psaní baví....jakmile tě te jednou chytne, nemůžeš jinak ;)

THe

1)  THe (26.01.2012 17:55)

Je vidět, že sis psaní téhle kapitoly užívala, stejně jako já její čtení. :) Je taková oddychová a přitom se o Alex (jak já to jméno miluju!) hodně dozvíme. A seznámení s klukama (jak já miluju Paula!) taky nemělo chybu. Jen tak dál.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek