Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Rob%20a%20Nikki.jpg

Drobné problémy vás můžou dočasně rozdělit. Ale pokud je váš přítel opravdovým přítelem, tak skutečný průšvih vás rozhodně spojí. A upíři to mají úplně stejně.

 

Rosalie trávila dny nakupováním nesmyslů. Noci pláčem a vymýšlením pomsty. Nakupování vedlo k výsledku, i když jím byl jen dům naplněný až po střechu věcmi, které nestihnou spotřebovat ani v příštím století. Vymýšlení pomsty směřovalo jen k většímu zoufalství – jak se pomstít, když není komu?

Brzy přišla s oznámením, že potřebují další peníze. Měl chuť jí říct, že když si s tím vším kolem otevře obchoďák, mají na pár let vystaráno, ale věděl, že prostě zase jen touží po akci. Čekal ho nejtěžší úkol. Říct jí, že Bonnie a Clyde jsou mrtví. Že on už nikdy nikomu nebude mávat bouchačkou před nosem.

„Rose, já končím.“ Nedokázal se jí podívat do očí.

„Jak končíš?“ Nikdy cíleně nevyužívala jeho schopnost, byla příliš temperamentní, než aby k němu dokázala mluvit jen v duchu.

„Už to nechci dělat. Nechci už tak žít.“ Nervózně si prohrábl vlasy a podvědomě o krok ustoupil. Jako by se bál, že až jí to opravdu dojde, vlna jejího hněvu ho smete.

„Žít?“ zeptala se napůl nechápavě, napůl ironicky.

Netrpělivě si promnul dlaně. „Nechci už takhle existovat. Příliš riskujeme, že se zase dostaneme do kontaktu s krví.“ Střelil po ní pohledem a stihl zachytit okamžik, kdy to pochopila.

„Chceš se vrátit.“ Nevztekala se, spíš jen vydechla.

„To zatím ne, ale rád bych zkusil existovat nějak… normálně. V mezích našich možností. Nekrást. To je zatím první bod. Dál nevím.“ Byl k ní upřímný, všechno další byly zatím jen zmatené záblesky pocitů, které neuměl dešifrovat ani sám sobě.

Sevřela rty tak pevně, až se ozval nepříjemný zvuk drceného kamene. „Já nic měnit nebudu. Líbí se mi tenhle život.“ Poslední slovo zdůraznila.

„Rose, nedělej to. Nedělej nám to. Nemůžeš žít sama, nemůžeš žít…“

„Nemůžu žít bez tebe?“ skočila mu do řeči a konečně křičela tak, jak to čekal. „Jsem ubožačka, co si neporadí, že jo, Edwarde. Chuděra, nad kterou blahosklonně přimhouříš oči, protože má přeci za sebou trauma. Cha! Kašlu ti na to! Mám toho plné zuby!“

Vyběhla do noci. Naštípnuté vchodové dveře rezonovaly ještě několik vteřin.


xxx


V dalších dnech se mu vyhýbala. Nebylo to těžké. Většinu času trávil mimo dům sledováním Isabelly Swanové. Škola, rychlý nákup v blízkém marketu a skoro úprk domů. Žádné kavárny s kamarádkami, žádné rande, posilovna. Nic, čím žily její spolužačky.

Jen v úterý odpoledne pravidelně zajížděla do knihkupectví, kde ji viděl poprvé. Když se k ní po setkání v bance pokusil znovu přiblížit, nečetla Shakespeara. Stála v oddělení pro nejmenší a listovala v zářivě barevných leporelech. Nakonec se s plnou náručí vydala k pokladnám, ale cestou se – naprosto nelogicky, protože to nebylo na trase – stavila v Shakespearově zákoutí s plyšovým křeslem. Dal si záležet, aby ho nezahlédla. Vteřinu potom, co odešla, stál na stejném místě, kde ho před chvílí vyhlížela. Nepochyboval o tom, viděl, jak se rozhlíží, jak hledá. Nechápal, proč to dělá. V očích měla stále jen původní strach.

Zaplavila ho její čerstvá vůně. Znovu hořel. Doma, v bezpečí chladného a čistého vzduchu, si dokázal nalhávat, že s tím bojuje. Že se to zlepšuje. Že až ji příště ucítí, už to nebude tak děsivě pohlcující. Ale pak vždy prohrál, ten žár neslábl, naopak, jeho touha ochutnat ji – vypít ji - jako by si žila vlastním životem, rostla, sílila.


xxx


Zvykl si, že se s Rose nevídají. Překvapilo ho, že je doma. Překvapilo a nepříjemně zaskočilo. Na podlaze v hale chystala tašku. Jedna zbraň. Jedna kukla. Pytle na peníze. Byla otočená zády ke dveřím; když vešel, strnula. Krátce a ostře se nadechla.

„Tys ji našel!“ zasyčela. Viděl, co přesně myslí slovem našel.

Jenom její pouhá představa ho skoro srazila na kolena.

„Našel. A nechal být,“ houknul naštvaně.

Pochybovačně se na něj podívala. „Tak proč jsi ji hledal?“ Ještě než to dořekla, pochopil, proč se mu tak usilovně vyhýbala, pochopil, na co celou dobu myslela. Mohl ji uklidnit. Po dnešním setkání v knihkupectví věděl vše podstatné.

„Skvěle mi voní, vzpomínáš? Sama jsi to řekla – jsme pro to stvoření. A vážně máme vymyté mozky, nedokážu ji zabít.“ Na chvíli zavřel oči. To, co se mu při prvním setkání s Isabellou zdálo tak přirozené, mu teď připadalo jako zvrhlost. Věděl o té tiché dívce tak zoufale málo, ale dost na to, aby její život vnímal jako cenný.

„Nevěřím, že je to jen ta vůně.“ Pokusila se znít ledabyle; zbytečně.

Skočil k ní a vzal ji za ramena. „Myslíš, že jsem blázen? Myslíš, že jsem schopný něco k ní cítit? Je to jen vábení kořisti, to nejsladší, nejsilnější, jaké jsem kdy zažil. Opájím se tím, vyžívám se v tom, do dneška to bylo jako milostná předehra před nejúžasnější krvavou orgií, jakou si jen dovedeš představit. Rose, já nemiluju ji, miluju její krev. Ji nenávidím za to, že ve mně tohle probudila. Umím si ji představit ve své náruči, ale to objetí, které vídám, je pořád stejné – cítím to tepání v každém milimetru své kůže, v místech, kde se dotýká její, vidím se, jak se k ní skláním. Její krk je tak útlý, že jí jediným kousnutím zlomím vaz a skoro utrhnu hlavu. Je tohle láska, milá Rosalie? Na tohle žárlíš?“ Uvědomil si, že na něj zírá hrůzou rozšířenýma očima. Přesto lačnýma očima. Jen vykreslení toho výjevu v ní vzbudilo žízeň. Prudce ji odstrčil a rozchechtal se.

„Jsme ubohá zvířata, nezasloužíme si nic, co by jen připomínalo lásku. Zasloužíme si jeden druhého. To je dokonalý trest pro nás.“

Zvedla ruku, jako by ho chtěla pohladit, utišit. Prudce se odvrátil a tentokrát to byl on, kdo zmizel ve svém pokoji. Slyšel, že na chvíli strnula. O to zlostněji a rázněji pak dokončila balení. Auto skoro zasténalo, jak prudce vyrazila.


xxx


Byla pryč jen něco málo přes hodinu. Poznal, že není sama, ještě než šlápla na brzdu. A než se jedním skokem ocitl u hlavních dveří v hale, věděl přesně, co se stalo.

Vybrala si menší banku. Oblékla si úžasné, zářivě červené šaty a nakráčela dovnitř jako oslňující bohyně. Zopakovala doslova jeho repliku. Sebrala strážím zbraně a zabránila zapnutí poplachu. U sejfu se zdržela sotva patnáct vteřin. Věřila si, nechával ji v přesvědčení, že to ona zvládá uhlídat všechny – personál, stráže, zákazníky. Sebe degradoval na pouhého plniče pytlů. Díky tomu podcenila, že on celou dobu hlídá myšlenky všech přítomných.

Strážce na ni vystřelil v okamžiku, kdy se objevila u přepážek. Instinktivně zvedla dlaň a nastavila ji kulce. Odrazila ji jako malý protáhlý míček. Nedomyslela, kam ho odráží.

Ten muž neležel. Nahrbený klečel a strkal svůj batoh pod zdvižené nohy nějaké těhotné ženy. Když jeho krkem prošla kulka, v očích měl na okamžik nechápavý výraz.

Zachytila ho dřív, než se jeho mohutné tělo zhroutilo na podlahu.

Edward odhadl, že z banky do auta se s ním dostala tak rychle, že nikdo z lidí neměl šanci to postřehnout. Celou cestu domů měla hlavu zraněného v klíně a na jeho ráně držela přitisknutou pravou ruku. Podařilo se jí zpomalit krvácení, ale zároveň ho dusila.

Když jí Edward vyšel naproti a vzal ho od ní, oba věděli, že umírá.

Tentokrát to nedokázala říct nahlas. Ani se mu nepodívala do očí, i když ji upřeně pozoroval.

„Vážně chceš pro něj to, co ty sama tolik nenávidíš?“ ujišťoval se šeptem.

Sklonila se nad tmavovlasým mužem, vlastně to byl spíš ještě chlapec, jen jeho vysoké mohutné tělo budilo dojem, že je starší.

„Chci ho pro sebe. Nedovolím, aby se někdy cítil jako já. Osamělý. Zbytečný.“ Její hlas zněl jako přísaha.

Edward však strávil několik posledních hodin ponořený do úvah o tom, jak hrozná je tahle existence bez naděje. Žádná odhodlaná slova ho nemohla dojmout. To pro něj nebyl argument.

„Carlisle tě tehdy taky přeměnil s tím nejlepším úmyslem. Jak víš, neklaplo to.“ Neovládl sarkastický úšklebek.

Sklonila hlavu co nejvíc, tak, aby jí nemohl vidět ani zboku do tváře. „Mohlo to klapnout. Byla jsem… Moje srdce bylo otevřené. Tys dělal, že to nevidíš. Bylo to tak pohodlné. A nakonec jednodušší pro všechny. Ale stačilo tvoje jediné slovo, Edwarde…“

Měla pravdu. Dlužil jí to. Dlužil ji její štěstí. Ubohé, upachtěné, věčně žíznivé, ale aspoň nějaké.

Sklonil se a zabořil zuby do krku Emmetta McCarthyho. Muže, který se stejně jako kdysi Rosalie ocitl ve špatný čas na špatném místě.


xxx


Nepohnula se od něj. Už se ani nepokoušela skrýt pocity, které se v ní nejprve střídaly, potom přelévaly jeden přes druhý a nakonec splynuly v opojnou směs, o níž věděla, že se jí nikdy nenabaží.

Vina.

Něha.

Soucit.

Touha.

Láska.

Za tři dny, kdy se muž měnil v upíra, prodělala Rosalie mnohem dramatičtější přeměnu. Poprvé během své existence se nebála jen o sebe, o svou hrdost, o svůj osud. Dokonce se už tolik nebála okamžiku, kdy on poprvé otevře oči, pochopí a prokleje ji.

Bála se o něj. Bála se, že se jednou bude cítit tak, jak se ona cítila tolik let po své přeměně. Při představě, že by to měl zažít jen jediný den, se jí chtělo křičet hrůzou.

Třetí den nad ránem, když se jeho škubavé pohyby a sténání zmírnilo, uslyšela zdola zvuky. Hlasy. Měla chuť zabarikádovat dveře a chránit svůj osud vlastním tělem.

„Rose!“ Edwardův hlas vyslal jasný signál. Musí dolů. Musí ho tu nechat.

Na kožené pohovce před krbem seděl pohodlně rozvalený drobný muž. Dva další zůstali stát u dveří. Ti se tvářili naprosto netečně, narozdíl od toho sedícího. Ten se usmíval, ale z jeho úsměvu Rosalii přeběhl po zádech mráz.

Edward jí přišel naproti ke schodišti, vzal ji za ruku a jako ovci ji odvedl k tomu nesympatickému slizounovi s pečlivě upraveným culíkem. Viděla a cítila, že se jejich nezvaní hosté krmili jen před pár minutami, nenáviděla se za to, že jí nahromaděný jed zabránil okamžitě promluvit a vzepřít se.

„To je Aro Volturi, Rose, nezapomeň na slušné vychování,“ upozornil ji s náznakem ironie v hlase bratr. Jedna z goril vykročila k nim, Aro ho zastavil rychlým gestem, aniž by se na něj podíval.

Věděla, kdo je Aro, a už také chápala, proč má jít k němu. Odevzdaně mu podala ruku. Vnímala, jak se Edward soustředěně napjal.

Konečně ji uvolnil z ledového sevření.

„Ty se ráda vidíš v televizi, viď, Rosalie,“ usmál se a ona měla chuť ho do toho úsměvu praštit. „Kdo ne,“ řekla místo toho. Jeho výraz se jako mávnutím kouzelného proutku změnil.

„Tak to je škoda, že neexistují zprávy pro upíry. Až tě zničíme, uvedli by tě v černé kronice. Takhle po tobě ani pes neštěkne,“ naklonil se k ní a skoro ji hypnotizoval. Přesto dokázala myslet na jediné. On se nahoře v pokoji za chvíli probere a ona u něj nebude…

Aro se znovu uvolněně opřel a protáhnul dlouhé štíhlé prsty. „Nicméně to není na programu dne. Edwardovi jsem sdělil naše základní požadavky. S tím vaším předváděním je konec. Mluvil jsem s Carlislem, okamžitě se k němu vracíte, ručí mi za vaše chování. Ostatně… Podle vašich očí nebudete mít problém zapadnout zase zpět do té jeho sekty,“ ušklíbl se znechuceně. „A tamto,“ namířil prst šikmo nad sebe, k místu, odkud se dunivě rozléhaly poslední údery srdce, „tamto si vezmete sebou a uhlídáte to, aby se to chovalo slušně. Dalších dvacet let o vás nechci slyšet.“ Lehce si přejel přes vlasy až k tenké sametce, která je držela v požadovaném tvaru.

„Berte to jako první a poslední varování. My druhé šance nedáváme,“ pronesl nakonec pateticky a ve zlomku vteřiny stál u dveří.

„Edwarde, tu tvou maličkou nemůžu dostat z hlavy. Jak jsi mohl odolat? Takové mrhání…“

Konečně vypadli.

Rose se zpátky v pokoji ocitla v okamžiku, kdy to velké silné srdce udeřilo naposledy.

Edward jí byl v patách. Hlavou mu bleskla myšlenka, jak by mohl před Arem zachránit někoho, ke komu se nedokáže přiblížit.

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

14)  bb (19.01.2011 19:47)

asi budu mít ráda Rose, protože to jak ji vystihuješ ty, je úžasné, roky samoty a pak najednou osudová odražená střela, její strach o Emmeta, všechny její pocity... dokonalé
jsem zvědavá, jak se bude příběh dál vyvíjet, odolá Edward Belle?, a co Aro, nebude chtít Bellu zabít? těším se na pokračování

ambra

13)  ambra (19.01.2011 19:42)

Berunky, já hrozně moc děkuju , popravdě Rose nějak neprožívám, ona mi tady tak nějak "vyšla" . Spíš jsem čekala, že mi vynadáte za ty Edwardovy řeči .
Musím se hrozně krotit, abych něco nevykecla, ale vy porád Bella. Já bych zůstala u té Isabelly;) .
Díky moc!

Baruu

12)  Baruu (19.01.2011 19:38)

Tak přece jenom se bude mít Rosalie dobře, doufám :)
Edward to dlouho nevydrží, já o tom tedy pochybuji. Zrovna Edward že by odolal Belle? Ani náhodou :D
Těším se na další

Ivanka

11)  Ivanka (19.01.2011 19:01)

Doufám, že ti je teď naprosto jasné, že můj komentář nemůže ani zdaleka být vyrovnaný. Popravdě Rose nemám moc ráda. Nebo aspoň v knize mě nijak neoslovila. Jistě, její příběh byl smutný, ale něco mi tam chybělo. Možná je to tím, že jsem moc malá na to, abych se dokázala vžít do role ženy, která touží mít dítě. Moje chladnost k této postavě nabourala už Karolka s princeznami. A teď tohle. Ta odražená kulka mě prostě dostala do kolen. No prostě sečteno a propočítáno, nemůžu se dočkat dalšího dílu.
A co říct k Belle? Konečně má holka strach. Já potkat kluka, který by se na mě díval jako na svačinu... No myslím, že bych se do něj jen tak nezamilovala, i když by byl sebekrásnější.

Lenka326

10)  Lenka326 (19.01.2011 17:41)

Ambro, ta tvoje Rose, opravdu je mi jí líto :( . A teď jí náhoda nebo osud tak kuriozním způsobem přihrál naději. Ty její důvody pro přeměnu mě dostaly. Doufám, že jí to vyjde, protože tahle Rosalie je úžasná. A Edward a jeho emoce, další takový . Ochránil Bellu sám před sebou, ale možná už ne před Arem. Půjde po ní??? Pěkně se nám to přiostřuje, co bude dál??? Musí odejít ke Carlislovi, ale co bude s Bellou??? Můžou jí tam nechat bez ochrany???

Díky za skvělý dílek

Silvaren

9)  Silvaren (19.01.2011 17:23)

Rose jsem v sáze vážně nemusela a začala mi být trochu sympatická až ve čtyřce. Tvá Rose mi přijde úplně stejná, se stejným charakterem, důvody a myšlenkami, a přece je ta Tvá o tolik líp napsaná, vysvětlená a hlavně mnou pochopená. Nikdy bych nevěřila, že bych ji dokázala litovat, ale když jsi ji nechala Edwardovi vysvětlit Emmettovu přeměnu, měla jsem stažené hrdlo a slzy v očích. Nemusela toho říkat víc, bylo to naprosto jasné.

eMuska

8)  eMuska (19.01.2011 17:19)

Ach jéminé. Emmett. Aro. ROse. Bella. Edward. Viem, pôsobí to, akoby som vymenuvávala všetky postavy dnešnej kapitoly, no to je skôr pocit, v mojom prípade. Krásne. Teším na pokráčko!

Twilly

7)  Twilly (19.01.2011 17:11)

Ambři, tvá cesta do hlubin upiřích duší je jako spanilá jízda... boduješ u mě na celé čáře, smršti moje milovaná.
Ty barvy marnosti a naděje, ten pořád opakujíci, přesto pokaždé jiný smysl bytí v tvých povídkách mě fascinuje,

Realita dramatična se ti povedla na výtečnou, ostatně jako pokaždé

Je to síla a já slibuju, že budu hystericky vyhlížet další díl...

Karolka

6)  Karolka (19.01.2011 17:02)

Vezmu to postupně a zkusím u toho neexplodovat. Je to ještě strašně čerstvé, ale právě tak ti to tam chci nasypat. ;)
Atmosféra, kdykoli se objeví Edward a Rose (když odmyslím to dusno, které nastalo poté, co se objevila Bella), mi vyvolává úsměv, protože opravdu evokuje mé oblíbené gangsterky ze staré školy. Edwardova hláška o tom, že když si s tím vším kolem otevře Rose obchoďák, mají na pár let vystaráno, mě totálně rozbila.
A teď přijde můj první extatický výkřik: Já ji miluju! Miluju Rose! Je naprosto totálně dokonalá! Miluju její povahu, její motivy a její myšlení! Jak jsi dokázala napsat TW postavu, která přesně zapadá do všech TW scén, a přesto jí dát třetí rozměr a hloubku???
Teď přijde pasáž, u které se budu červenat, ale jsem rozhodnutá být upřímná. To sledování Belly a následné Edwardovo líčení toho, co si myslí, že během něj prožívá... Bylo to prostě... uf... vzrušující. Nenacházím výstižnější výraz. Cítila jsem se jako upír a chtěla to taky.
Dnes jsem si taky uvědomila, že jsi dovedla k dokonalosti práci s Edwardovým darem. Kolikrát už jsem o něm četla nebo dokonce psala. Ale přesto jsem si uvědomila nové věci. Jaké to je, mít v hlavě cizí myšlenky, které ale vyvolávají skutečné emoce?
Nápad s odraženou kulkou: použila jsem dnes slovo geniální? Tolik ošoupané slovo, ale jestli se nemýlím, žádný výraz, který by upgradoval genialitu neexistuje, takže ten nápad byl prostě geniální.
A pro mě naprostý vrchol: když Rose vysvětlovala důvody, proč chce přeměnit Emmetta... Rozbrečela jsem se. Nedávno jsem napsala povídku o Rose. Ale až dnes jsem díky tobě opravdu pochopila její důvody.
A tohle: je za to, že Aro Rose nezabil.
To zhoupnutí žaludku na úplném konci, vyvolané myšlenkou, že Aro snad bude hledat Bellu, klidně rozdýchám.
Wooow! Jsem v totálním rauši. DĚKUJU!

Ewik

5)  Ewik (19.01.2011 16:57)

Emmett
Edwardův proslov, co cítí k Belle...:( :(
Aro...
Nádherné

dorianna

4)  dorianna (19.01.2011 16:51)

Evelyn

3)  Evelyn (19.01.2011 16:30)

Aro s culíkem sedící na gauči Vsadím se, že o tom se mi bude i zdát
Ambro, perfektní!
Rose a její osamělá akce s tak fatálními následky
Emmett
Bella v knihovně
Vlastně celá kapitola

Janeba

2)  Janeba (19.01.2011 16:21)

Teda Ambřičko, já myslela že to má být vtipný, ale Ty s každou kapitolkou přitvrzuješ! Ta dnešní mi málem způsobila infarkt! Alespoň že Rose nebude sama, ale poslat na ni zrovna Ara?! Sice jsi mi poskytla naději, že Bella hledá Edwarda, ale za jakou cenu?! Stejně mám pocit, že jsi jenom vytvořila iluzi něčeho, na co já ochotně skočila!Ambro,
Děkuji!!

nikolka

1)  nikolka (19.01.2011 16:04)

Edward asi netuší, že od nenávisti je len krôčik k láske, a najmä teraz, keď sa ju bude snažiť brániť pred zlým Arom ...
Rosalie konečne našla pokoj v duši a lásku, ktorá ju už dlhšie trápila...
nádhera.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek