Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Rob%20a%20Nikki.jpg

Každý člověk si myslí, že zrovna jeho touhy a sny jsou jedinečné, zvláštní. Jen další důkaz naší pýchy. Zdá se, že upíři mají stejný problém.

 

Vrčení se dostavilo automaticky. Ne on, zvíře v něm vědělo, že tentokrát nemá vteřiny, které by nastávající lov zpestřily. Zbývá prostě jen skočit a udělat ten nejpřirozenější pohyb na světě.

Dívka mu znovu zírala do očí.

„Omlouvám se, stává se mi to ve stresu,“ zašeptala. Nikoho jiného teď nedokázal vnímat. Pytle s penězi dopadly s žuchnutím na podlahu. Zapřel se k odrazu.

Uprostřed skoku náhle prudce změnil směr. Ozvala se ohlušující rána.

Chci to! Rosaliina mysl skoro skučela. Ležel na ní, lokty zabořené v rozdrcených mramorových dlaždicích a snažil se zadržet dech. Proč? Proč to dělá? Vždyť ještě před třemi vteřinami toužil tu vůni celou vstřebat, stejně, jako se vzápětí chystal vstřebat krev, ke které patřila.

Pusť mě, ty blázne! Chci to! Chci ji! Rose se pod ním zazmítala. Věděl, že nastal rozhodující okamžik. Musí vstát. Stačí jediný jeho úder a odmrští svou konkurenci dost daleko na to, aby se stihl nasytit. Nebo se postará o to, aby se k cíli, o který se právě porvali, nedostal ani jeden z nich.

I když Rosalie z vůně čerstvé krve šílela, došlo mu to, co vlastně věděl od začátku. Ty historky nelhaly. Zpívající krev existuje. A on se stal nadšeným posluchačem téhle konkrétní.

Na další minutu si zakázal nejen dýchat, ale především myslet. Omezil činnost své mysli na schopnost vykonávat základní pohyby a to dost rychle na to, aby mu odhodlání vydrželo.

O třicet vteřin později seděli oba v autě – jednou rukou svíral volant, druhou drtil na sedadle spolujezdce Roseinu paži.

„Můžeš odejít bez ní,“ zmáčkl ji dost pevně na to, aby nepochybovala, o čem mluví, „ale přísahám, že už ti ji nikdy nevrátím,“ dodal tvrdě a spotřeboval definitivně zbytek vzduchu. Zřejmě účelně, protože Rosalie podivně ochabla.

Opatrně ji pustil a mírně zvedl nohu z plynu. Doteď zbytečně budili pozornost rychlou jízdou. Nemluvila s ním. Dokonce ani v duchu. A to už bylo vážné. Uměl číst myšlenky, když ale ztratily podobu konkrétních slov, ztrácel se v nich i on. Obzvlášť v Rosaliiných.

Pokud šlo o ženské emoce, byl naprostý analfabet.

Doma zamířila rovnou do své ložnice. Dokonce ani nepráskla dveřmi. Dal jí dvě hodiny, než se za ní vydal. Neklepal, otevřel dveře a zůstal stát na prahu. Uvědomil si, že asi vypadá úplně stejně nejistě jako ona, když si čas od času přijde pro své dobití.

Viděl, jak je soustředěná, přesto zachytil aspoň části jejích myšlenek.

Zlobím…

Ponížení…

Znovu…

Žízeň…

Jen jeho…

Sama…

Dál zírala na úplně ztišenou televizi a jen nepatrně se pohnula směrem ke kraji široké lenošky. Pomalu se posadil.

„Omlouvám se.“

„Já vím.“

„Nechci, aby ses zlobila.“

„To není zloba.“

„Chceš o tom mluvit?“

„Mám s tebou na vybranou?“

„Asi ne. Ale nejsem z toho nadšený.“

„Ještě abys byl.“

„Věř mi, pro mě to bylo těžší.“

Konečně se na něho podívala. Ne moc hezky.

„Domýšlivý jako vždycky. Jak jsi to mohl vydržet? Jak to máme proboha vydržet? Jsme k tomu určení, máme se tak cítit, tak proč nám ten idiot vymyl mozky tak důkladně, že se cítíme mizerně, i když na to jen pomyslíme?“

Znovu ji objímal, znovu ji hladil po zádech, znovu tišil její bouřlivý pláč. S úsměvem si vzpomněl, jak ho v prvních letech Rosein temperament neustále šokoval. Jeho matka, jeho lidská matka, byla neuvěřitelně tichá žena, Esme jeho mylnou představu o ženách jen upevnila.

A pak přišla Rosalie. Považoval to za novorozenecké šílenství – to, jak vztekle a hned zase plačtivě bojovala o své malé místo na slunci. Ale pak pochopil, že to je prostě ona. Malá bojovnice, která svůj jediný opravdový zápas prohrála ve chvíli, kdy svého opilého snoubence potkala ve špatný čas a na špatném místě.

„Myslím, že by z nás měl radost,“ řekl tiše, když se konečně vyplakala.

„Nechci, aby měl radost! Zničil mi život! Teda vlastně smrt! Mohla jsem mít nádherný pohřeb! Stovky bílých lilií! Nezkazili by mi pověst, pohřbívali by mě jako nedotčenou pannu!“ Věděl, že jakmile se rozhovor stočil k tomu večeru, není ještě prodnešek doplakáno.

Najednou ji ale prudce odstrčil. Překvapeně zamrkala. Tohle nedělával, choval se vždycky jako džentlmen i ve chvílích, kdy se ona měnila v totální hysterku.

Soustředěně zíral na obrazovku a jen s největším sebezapřením nezměnil pravé tlačítko Volume v plastovou drť.

Reportérka v tmavě fialovém kostýmku stála před nasvíceným vchodem do banky. Do té banky a usilovně mrkala, jako by chtěla zdůraznit význam svých slov.

„…a podle posledních nepotvrzených informací byla jednou z rukojmí dcera chicagského policejního šéfa Isabella Swanová. Dívka prý utrpěla lehké zranění a momentálně se na neznámém místě zotavuje z prožitého traumatu.

Ovšem největší záhadou zůstává fakt, že lupiči celou svou kořist zanechali na místě a jediná škoda, kterou způsobili, jsou neznámým předmětem rozbité dlaždice a jako vždy poškozený zámek hlavního sejfu.

O dalším průběhu vyšetřování…“

„Už jim nestojím ani za zmínku,“ vzdychla zklamaně.

„Vzhledem k tomu, že do té podlahy zůstal vytlačený skoro dokonalý obrys tvého těla, vlastně mluvili hlavně o tobě,“ řekl vážně.

Pak se na sebe podívali. Chechtat se přestali až ve chvíli, kdy se v televizi mihla rozmazaná fotka té dívky.

Té Isabelly.

 


xxx

Podle vlastních nepsaných pravidel se měli okamžitě vypařit. Ale Rose měla sklon pravidla porušovat a on tentokrát nesebral dost vůle, aby ji donutil. Jako by tehdy večer spotřeboval příliš velkou dávku.

Po týdnu si přiznal, že houpačka jeho vzpomínek na ni se znovu převážila na stranu jejích očí. Vzpomínka na vůni její krve ustoupila - získala zpět snesitelné skupenství průhledného rudého mraku.

Plán měl hotový dřív, než si dovolil něco plánovat.

Když se až příliš snadno naboural do databáze školy, kam chodila, napadlo ho, jestli by se to policejnímu šéfovi Swanovi líbilo. Jak lehce je možné zjistit všechno o jeho dceři.

Všechno nepodstatné.

Vynikala v přírodních vědách, ale zvláště v angličtině a v moderní americké literatuře. Její esej o Hemigwayovi si opravdu vychutnal, i když to slovo rychle vyměnil za ocenil. Naopak matematiku musela dřít. Výsledky jejích testů jako by se nemohly rozhodnout, na které straně stupnice se usadí. Skoro automaticky počítal průměrnou známku z jejích hodnocení. V jednom týdnu měla neobvyklý výkyv ve výsledcích.

V týdnu, na jehož začátku se poprvé potkali v knihkupectví.

Zkoušel nějak pojmenovat pocit, který ho po tom zjištění ovládl. Než ho napadlo slovo radost, vynadal si do idiotů. Mohla mít prostě chřipku...

Znovu se vrátil na její evidenční kartu. Fotku z ní zřejmě použili ve večerních zprávách. Jen tady ji nikdo nepotřeboval natahovat do obřích rozměrů, a tak viděl mnohem lépe její rysy.

Jako by je dokonale neznal.

Její oči tiše získávaly jeden bod za druhým. Cítil, že brzy bude výsledek zápasu nezvratný.


xxx


Měla vztek. Každou půl hodinu z jiného důvodu, ale ten hlavní přetrvával. Nechtěla být upír. Nechtěla být nejkrásnější a zároveň nejosamělejší upír na světě.

Dokonale si pamatovala, jak ji fascinovala ta oddaná a zároveň neuvěřitelně vášnivá láska mezi Carlislem a Esme. Naděje, že něco takového co nevidět potká i ji, jí pomohla přetrpět první roky po přeměně. Pomohla jí skousnout fakt, že mezi ní a Edwardem jiskra nepřeskočila, i když Carlisle v to zpočátku doufal.

Ale čas běžel a do její existence bez slunce jako by štěstí nemohlo najít cestu. To, že jako upír byla ještě o tolik krásnější a v mnoha ohledech živější, její rozladěnost jen stupňovalo.

Bitka v bance, i když nemohla brát osobně, že ji Edward napadl, jí den ode dne připadala důležitější. Co se to tam vlastně stalo? Co bylo jinak? Říkal, že pro něj to bylo těžší. Tak proč odolal? Mohli ji odnést tak rychle, že by to nikdo nepostřehl.

Co Edwarda přimělo nezabít to voňavé děvče?

A pak si vzpomněla na jeho výraz, když uviděl tu rozmazanou fotku v televizi.

Byla ráda, že jí při pláči nemohou téct slzy. Přesto si zažitým pohybem otřela tváře.

Edward je na druhém břehu. Opustil ji.


xxx


Úterní dopoledne v jedné z nejnebezpečnějších čtvrtí Chicaga. Policejní ředitel Swan chtěl jít příkladem a ukázat, že žít se dá všude. Nebo byl prostě jen pitomec.

Edward s povděkem kvitoval, že dům dokonale splývá s dalšími nudnými v řadě. Do malých dvorků v zadním traktu prostě nemohl nikdo vidět. Dal si načas. Lézt do domu oknem během dne byl zbytečný risk. Uměl otevřít dveře sejfu. Zadní vchod vyvolal na jeho tváři úsměv. Tři jednoduché pohyby a alarm přestal odtikávat hrozící houkání.

A pak se nechal obejmout a pohltit. Ta vůně ho vzala za ruce i za ramena a do jejího pokoje ho skoro vynesla. Se zavřenýma očima obešel celou místnost a dotkl se každého kusu nábytku, každé knížky, každého kusu odhozeného oblečení. Jako by chtěl na všem nechat vlastní pach a vytvořit tak dokonalý parfém. Směs smrti a lásky.

Nakonec si lehl na její postel a zabořil obličej do měkkého polštáře.

Celou dobu nepřetržitě vrčel.

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

1)   (17.01.2011 22:16)

Nemám slov. Posledný odstavec s poslednými dvoma riadkami a takisto posledné dve vety predposledného odseku ma úplne dorazili. Nemám čo viac dodať.
Snáď len, že nabudúce zo mňa dostaneš čosi zmysluplnejšie...

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek