Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Rob%20a%20Nikki.jpg

Jsme sečtělí. Jsme vzdělaní. Taky spoustu filmů jsme viděli. A pak se nám stane něco tak běžného, něco tak lidského, jako je láska, a my to nepoznáme. Nebo tomu prostě nemůžeme uvěřit. Anebo je problém v tom, že se něco tak lidského stane upírovi?

Edwarde...

 

Zase to dělala.

Zase stála na chodbě před svou otevřenou skříňkou a skrz ni zírala do nějaké jiné, zřejmě lepší dimenze. Rychle sklopil oči k podlaze. Díky tomu se vyhnul pohledu na její nahrbená ramena. Možná dokonce unikl momentu, kdy se otočí, a on by pak musel čelit tomu bezbřehému smutku v jejích očích.

Jasper za ním tiše zaskučel. Belliny myšlenky dál zůstávaly ukryté někde za jejím vzdáleným pohledem, ale její emoce byly dokonale přístupné.

Tím se to nepochybně komplikovalo. Edwardovi se hrozně špatně předstíralo, že je všechno v pořádku, že on je v pořádku, když musel denně čelit jejímu smutku.

Její úsměv vlastně viděl jen jedinkrát. Rád by si ho neustále připomínal, ale všechno, co mu předcházelo a hlavně to, co následovalo, způsobovalo, že se tu situaci pokoušel nacpat do nejspodnějšího šuplíku své dokonalé paměti, navěky ji tam zamknout a ztratit klíč.

Stalo se to hned po jejím příjezdu. Ta nekonečná doba, než ji k němu Marie přivedla, aby se seznámili, mu nestačila. Nedokázal se vzpamatovat. Už předtím potkal tisíce lidí s úžasnou a neopakovatelnou vůní. Proboha! Měl za sebou setkání se svou zpívající krví! Ale to, co vyzařovalo z Belly Swanové…

Jistěže voněla, jako když se viděli poprvé. Ale něco podstatného se změnilo. Ani jeho mozek, zvyklý pojmenovávat vjemy, pro které v lidském slovníku neexistovaly pojmy, prostě proto, že pro lidské smysly zůstával svět černobílý, kdežto pro každého upíra představoval duhu s fantastickým spektrem barev, si s tím nedokázal poradit. Jen si byl až bolestně jistý, co ta nepopsatelná změna dělá s ním.

Potřeboval dýchat. Rychle a zároveň intenzivně.

Potřeboval další a další dávku té neznámé esence.

Ale jako by ta nová závislost po třech vteřinách překročila všechny myslitelné hranice. Skoro vzápětí mu její vůně přestávala stačit.

Jeho droga postrádala další příměsi.

Nepřetržitý pohled do jejích očí.

A taky znovu – okamžitě – musí slyšet její hlas.

A jestli se jí hned nedotkne, zřejmě ho vzápětí zadusí ten neznámý tlak na hrudi.

A pak stála před ním.

Usmála se.

A promluvila na něj.

„Ahoj, jsem Bella. Moc ráda tě poznávám.“

Zvedla k němu ruku a čekala, až ji stiskne.

Změnil se v kus ledu. Zíral na její připravenou dlaň a věděl, že ta tušená katastrofa je tu.

Naprosto nechápal, co a proč se děje.

Ale byl si jistý, že pokud nevyužije poslední možnost k ústupu, kterou teď má, je ztracený. Ona je ztracená.

„Ahoj,“ zamumlal a místo, aby stiskl její dlaň, natáhl se a z druhé ruky jí vzal tašku. Vnímal, jak její uhánějící srdce zaškobrtlo. Slyšel, jak polkla. A když se na ni znovu podíval, už se neusmívala.

Vyzvedl její další zavazadla, odvezl je domů a od té doby – celý dlouhý měsíc – Marii nenavštívil a Bellu ignoroval.

Jeho dny se rozpadly na tři stejně bezútěšné fáze. Během první živořil ve škole; ve druhé utíkal z domu. Třetí část jeho dnů začínala někdy po půlnoci, většinou hluboko v lesích severovýchodně od Forks. Nasycený až k otupělosti začal sbírat sílu na další setkání s ní.

Zpočátku si pohrával s myšlenkou, že by odjel. Ale samo to slovo vystihovalo jeho šance – ještě dřív, než záblesk toho nápadu získal konkrétní obrysy, věděl, že je to jen směšná hra. Nikdy nedokáže odejít…

Všechny pokusy ostatních členů rodiny promluvit s ním ztroskotaly na jeho neústupnosti.

Sám sobě odmítal přiznat, co se s ním děje. A připadalo mu, že by byl schopný zabít toho, kdo by to pojmenoval za něj.

Zakázal si přemýšlet o budoucnosti. Zakázal si cokoli plánovat nebo si představovat. A dokázal být důsledný. Aliciny vize nejprve ztratily ostrost. Později, jak se zdokonaloval v křečovitém přežívání ze dne na den, se v její hlavě všechno, co souviselo s ním, změnilo v beztvarou, šedivou změť.

Toužil po tom, aby to tak zůstalo. Později se odnaučil i to.

Neplánoval. Nesnil. Netoužil.

Prostě jenom existoval.


xxx

 


Rosalie naučeným pohybem uhladila saténové prostěradlo rozprostřené přes jejich těla. Emmett si spokojeně pobrukoval; jedna jeho ruka jí kreslila na záda nečitelné vzkazy, druhou ji k sobě pevně tisknul. Tiše si povzdechla. Bylo odpoledne. Všední den. Když na sebe s Emmem dostali v tuhle dobu chuť, museli zmizet někam do přírody. Ještě před pár týdny…

Teď si užívali pohodlí postele, ale nějak ji to netěšilo. Od té doby, co Edwardovi přeskočilo a doma se téměř nevyskytoval, jako by tu ani ostatní neměli stání. Nikdy dřív si neuvědomovala, jak je Edward pro soudržnost téhle podivné rodiny důležitý. Jistě, všechny tři páry se stále snažily trávit spolu co nejvíc času, ale nikdo nějak neměl chuť sedávat pohromadě s ostatními, když jeden z nich věčně chyběl.

„Myslíš, že ji vážně miluje?“ zvedla hlavu z Emmettova ramene a zadívala se na jeho tvář.

Když odpovídal, jeho výraz se vůbec nezměnil. Nepochyboval o tom, co říká: „Já Jasperovi věřím. Edward se možná snaží oblafnout sám sebe, ale náš blonďatý citový radar se zatím nikdy neseknul.“

„Vlastně mě to trochu uráží,“ zamračila se. „Co na ní má? Možná jenom podvědomě touží vyžehlit ten průšvih s její matkou. Alice tvrdí, že si to dodnes vyčítá,“ protočila znechuceně oči.

„To nemyslím,“ nakrčil čelo. „Našemu géniovi prostě nikdy nedošlo, že láska na první pohled nemusí být jenom výmysl ze slaboduché literatury,“ uchechtnul se.

„A ty si to nemyslíš?“ zavrněla Rose. Otravovalo ji, že se pozornost všech už tak dlouho soustřeďuje na Edwarda a na tu holku. Mrzelo ji, že s tím teď sama začala.

„Vlastně to bylo stejný,“ vzdychnul spokojeně. „Úplně stejný. Taky jsem si to chvíli nějak nedokázal připustit. Tolik promarněných nocí,“ zabručel tiše a ve zlomku vteřiny změnil pečlivě uhlazené prostěradlo v beztvarou hroudu.

„Jsi zvíře, Emmette.“ Rosalie se zasmála a odkopla ten zbytečný kus látky pryč z postele. Její poslední souvislá myšlenka byl jen povzdech. Zalitovala, že v Edwardovi není kousek Emmettovy živočišnosti.

Měl by to o tolik jednodušší…


xxx


Nepřišla do školy. Ani další den. Netušil, co s ní je, a nikdo z lidí v jeho okolí to neřešil. S nikým se nestihla spřátelit, její vztahy zůstávaly povrchní, na úrovni dvou tří zdvořilostních vět o počasí nebo zadaném úkolu. Uměla si udržet odstup.

Stejně jako on.

Po čtyřech dnech si byl jistý, že se zblázní.

Je v pořádku?

Je nemocná?

Odjela zpátky do Phoenixu?

Jako by ho k tomu domu přitáhl obrovský magnet. Něco, čemu se nedalo vzdorovat. Setmělo se, pak ještě asi hodinu v jejím pokoji svítila malá lampa. Už to znamenalo úlevu. Je tady. Neodjela. Když potemněl i ten malý čtverec v patře, počkal ještě další hodinu. Během ní se soustředil jen na to, aby potlačil všechny rozumné myšlenky. Stačila jediná a musel by se otočit a vrátit domů.

Dostat se dovnitř mu zabralo jen pár vteřin. Během týdne, kdy pro ni s Marií připravoval pokoj, si zapamatoval každý skřípající schod, každé rozvrzané prkno v podlaze. Díky tomu se teď domem pohyboval jako duch. Než vstoupil do Bellina pokoje, zadržel dech.

Mezi dveřmi na chvíli strnul, ale očividně spala, schoulená do klubíčka. Potichu za sebou zavřel. Pokoj se změnil. Zmizel přehoz s něžnými růžovými květy, který vybrala Alice; i pár reprodukcí uměleckých fotografií, které vybral on. Na stole naopak přibyl laptop a několik dívčích drobností.

Nad postelí ale zůstala viset široká papírová šerpa s nápisem Vítej doma, Bello. Usmál se. A automaticky se nadechl.

Všechno to bylo zpátky. Ta smršť, co ho málem smetla na letišti.

A bylo to mnohem horší. Jako by se všechno, co měl udělat a říct za ten měsíc, hromadilo někde v něm, a teď se to jediným prudkým výbuchem dostalo někde k samému okraji jeho sebeovládání.

Bolestně toužil prostě se tomu poddat.

Ty tři kroky k ní mu připadaly jako to nejtěžší a zároveň nejkrásnější, co za svůj dlouhý život udělal. Pomalu si k ní kleknul. Vychutnával si tu iluzi, že v tu chvíli mu konečně úplně patří. Sledoval každý drobný detail v jejím obličeji – nepatrně pootevřené rty, lícní kosti vystupující pod napjatou bledou pokožkou, lehce se zachvívající víčka a řasy. A těsně pod bradou drobná ruka – ta, které se při jejich prvním setkání odmítl dotknout. Teď držela cíp přikrývky. Naklonil se blíž. Znovu se zhluboka nadechl. Stěží ovládnul zasténání.

Ale pokušení bylo příliš velké. A ona příliš blízko. Pomalu a velmi, velmi opatrně se naklonil těsně nad ni a položil na okamžik svou tvář na její. Oheň a led. Dokonalá souhra. Když se od ní odtahoval do bezpečné vzdálenosti, jako by mu někdo lámal žebra a ta se mu zapichovala do plic. Najednou se nedokázal pořádně nadechnout. Příliš to bolelo.

Zůstal u ní až do svítání. Stihl si všimnout běžných antibiotik na nočním stolku. Uvědomil si, že zůstala doma kvůli angíně. Ale ta plochá krabička mu zároveň ostře připomněla její lidskou podstatu. Její křehkost. Její smrtelnost.

Ještě se nedokázal zabývat tím, co bude. Co by chtěl, aby bylo.

Ale zvládl si připustit, že se neodvratně blíží okamžik, kdy už se úvahám o budoucnosti nevyhne.

Nedoufal, že Bella v ní nějakým způsobem bude figurovat. Tím si byl jistý. Bez ní se totiž slovo budoucnost stalo úplně bezobsažným a prázdným pojmem.

Jen ještě nedokázal odhadnout, do jaké míry ovládne sobeckou stránku své osobnosti. Kolik z jejího lidství jí nakonec ukradne?

Vzpomněl si na její matku. Tu připravil o všechno. A ani to ho nedokáže odradit.

Pokud si někdy dřív myslel, že jeho duše možná má nepatrnou naději, v tu chvíli o svém zatracení nepochyboval.

Ale když se znovu podíval na Bellinu tvář, soustředil se na tlukot jejího srdce a teplo, které vyzařovalo z jejího těla, když po tisící nabral do úst její vůni, nepochyboval, že za tohle zaplatí rád.

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

eMuska

3)  eMuska (01.08.2011 17:12)

To bolo na jednotku zaľúbenie sa, ukážková prezentácia chemickej reakcie, kedy sa prsote nejde brániť. úplne vyčerpaná - v domrom, tom najlepšom slova zmysle. Tešujem

gucci

2)  gucci (01.08.2011 16:40)

šíp lásky zasáhl srdce z kamene, z kterého je rázem louka plná květin!ejhle pan upír se nám zamiloval...doufám, že tu nadcházející fázi nijak nezkrátíš!!!...zase si nadávám, že jsem to zhltla tak strašně rychle! děkuji!

AMO

1)  AMO (01.08.2011 15:40)

ambří, tuto část bych nazvala kouzelné sebetrýznění. V první části jsi mne dokonale vyděsila tím, že se snažil změnit v beztvarou šedivou věc. Neplánoval, nesnil... kruté. No a já??? Jako obvykle se rožeřvala jako malá.:'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Malá vsuvka s Rose a Emmem. Ti dva k sobě dokonale pasují(v Tvém podání) a info o lásce na první pohled? Ona existuje!!:D :D :D :D :D Fakt!!!
A co s tím koncem? Její krev není jen "vzorek" zpívající krve. Ona celá je tím vzorkem. A jeho přiznání?! Asi neznám člověka, který by za lásku na celý život, nezaplatil cokoliv. Nebo lepší je obětoval cokoliv.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek