Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1ek.jpg

Jste připraveni na nejhorší?

Uběhlo pár let, Renesmé nám vyrostla, a světe div se, řeší podobný problém jako její mamka kdysi. Asi jste pochopili, že i tentokrát se bude psát žádost na nejvyšší místa;)

Užijte si to a samozřejmě 15+!

A kdo nečetl předchozí dva Ježíšky, může tudy.

 

 

 

 

Z koupelny jsem vyklouzla jako myška. Jacob ještě spal, rozvalený na zádech, nahý, jen do pasu zakrytý tenkým prostěradlem. Fakt tenkým, protože i kdybych se nekoukla na hodiny, pohled na něj stačil k tomu, aby mi bylo jasné, že se blíží ráno. Shodila jsem ze sebe ten dokonalý fialkový župánek, co mi dal k Vánocům – tahle barva ti jde k vlasům, lásko – po špičkách přeběhla k posteli a opatrně zatáhla za ten kus zbytečné látky. Trochu se zavrtěl, vzdychl, ale oči neotevřel. Pomalu, zlehoučka, jsem si na něj vylezla a sklonila se k jeho krku. Moje rty a můj jazyk přesně věděly, co mají dělat. A když se mi u ucha ozvalo vzrušené zavrčení, byla jsem si jistá, že to dělají dobře.

„Ach, Nessie, jsi tak sladká…“

O tři vteřiny později jsem nadskočila leknutím. Dveře se prudce otevřely a mezi nimi…

Lady Gaga?!


I don’t wanna be friends
Caught in a bad romance
I don’t wanna be friends
Oh-oh-oh-oh-oooh!


Při bad romance stála vedle nás, při be friends do mě strčila a při oh-oh-oh-oh-oooh! už seděla obkročmo na Jacobovi – přesně tam, kde jsem ještě před chvílí seděla já – a dělala skoro stejné pohyby jako já. Jenže Jacob se teď tvářil úplně jinak.

Nadšeně. Vzrušeně.

Napadlo mě, že je to tím prádlem, co má ta ženská na sobě. Rafinovaně prostříhaná červená zvedací podprsenka a prakticky neviditelné krajkové kalhotky. Oči mi automaticky sklouzly dolů. K mému prádlu.

Vytřeštěně jsem zírala na bavlněnou košilku s prasátkem Peppou v růžových gumovkách a kalhotky, na něž se díky jejich obřímu rozměru vešel celý zbytek velké a tlusté Peppiny rodiny.

Ale to nebylo nejhorší. Nejhorší bylo, že Peppa na košilce byla úplně rovná. Plochá. Protože pod tou teplou bavlnou nebylo vůbec nic. Vyděšeně jsem se znovu podívala k posteli – ti dva mezitím značně pokročili – a zaječela jsem nahlas.  Dívala jsem se na ně zespodu. Z perspektivy asi tak sto třiceti centimetrů. Byla jsem znovu dítě.

Byla jsem věčné dítě.

Lady Gaga se rozchechtala a smyslně se prohnula v zádech.

I don’t wanna be friends
Caught in a bad romance
I don’t wanna be friends
Oh-oh-oh-oh-oooh!

„Přestaň, ty čůzo!“ zaječela jsem na ni. A pak jsem najednou seděla v posteli. Ve své posteli. Ve svém pokoji. Vytřeštěnýma očima jsem zírala na stěnu před sebou a prudce oddechovala.

Jen sen. Do háje, jen sen. Pro jistotu jsem si ještě zkontrolovala hrudník. Uf, jsou tam. Jenže Lady Gaga tu sténala pořád. Pak mi to došlo. Telefon. Emmett mi zřejmě opět změnil vyzvánění.

„Alice?“

„Ness, je Jacob v pořádku?“ Zmateně jsem se rozhlédla. Jak to mám vědět? Jacob se v mém pokoji po večerce zásadně nevyskytuje.

„Alice, proč by nebyl. Je sedm, jestli ti to nedošlo, tak já ještě spím!“

„Ness, nechci tě vystrašit, ale já ho vidím!“ Alicin hlas zněl hystericky. S povzdechem jsem přehodila nohy přes pelest.

„Zajdu na něj ťuknout. Zavolám ti.“ Pomalu jsem se dostávala do reality. Tohle měl být můj velký den. Bylo třiadvacátého, celá rodina odjela ještě v noci na tradiční předvánoční lov do Kanady. Trvalo mi dvě hodiny, než jsem tátovi vysvětlila, že se mi opravdu letos nechce. Udržet celou tu dobu na uzdě myšlenky mě skoro zabilo. Protože jsem věděla, že když zůstanu doma, zůstane Jacob se mnou. Někdo mě přeci musí hlídat. Je mi teprve sedm. Pche!!!

Poslední půl rok jsem nedělala prakticky nic jiného, než že jsem se schovávala před tátou a Jasperem. S Alicí to bylo v pohodě – díky tomu, že jsem své… řekněme fantazie prožívala s pro ni neviditelným subjektem. Jediný, kdo pojal mírné podezření, byla máma. Sice nic neříkala, ale občas koukla na mě, pak na Jacoba, pak znovu na mě, vzdychla si a trochu smutně se usmála.

Zmíněný subjekt ovšem nereagoval nijak. A na nic. Oblečení jsem si už nějakou dobu kupovala sama. Takže žádné kostkované sukně, podkolenky a halenky s volánky. Přešla jsem na úzké sukně nad kolena a upnutá tílka s výstřihem, který byl dávno za hranicí tátovy míry tolerance. A Jacob? Když jsem se takhle vystrojila poprvé, Jasperovi a Emmettovi nechaly sliny nevypratelné skvrnky na košilích. Můj drahý ochránce se však jen ohlédl přes rameno a s ustaraným výrazem mi doporučil svetřík. Prý se ochladilo. Jako bych se, kruci, mohla nachladit!

Zkoušela jsem všechno. U televize jsem si sedla těsně k němu, tak, aby se naše stehna dotýkala. Objal mě kolem ramen – moje srdce v tu chvíli muselo být slyšet až v La Push – pak mě po tom rameni bodře poplácal a zeptal se, co bylo ve škole.

Později jsem dokonce při lovu předstírala zakopnutí! Svalila jsem se do trávy a zasténala. Okamžitě byl u mě, samozřejmě. Jenže hrozně rychle zjistil, že mi nic není, takže mě neurvale postavil na nohy a oprášil mi džíny tak něžně, že jsem si dva dny nemohla sednout bez heknutí.

Byla jsem zoufalá. Otisk Jacobovi vymyl mozek. Jistě, táta si lebedil, ale moje dávno probuzená hormonální soustava kvílela. Jacoba jsem milovala odjakživa, jenže teď už prostě úplně jinak, než před lety. A on to neviděl a zdálo se, že v příštích padesáti letech ani neuvidí.

 

 

xxx

 


Přibližně před měsícem, ve chvíli, kdy jsem v duchu zase šílela z toho, že mě pořád bere jako děcko, zaťukala na dveře mého pokoje Alice. Nepočkala na pozvání – jistě, jsem přeci capart! – vplula dovnitř a položila mi na stůl list tuhého zdobeného papíru a obálku.

„Děláš si srandu, Alice? Na Ježíška už nevěřím čtyři roky! Nebudu psát Ježíškovi!“ Usmála se tak sladce a prohnaně, jak to umí jen ona: „Renesmé, v naší rodině si tradic vážíme. Nehledě na to, že napsat Ježíškovi nemusí být úplná ztráta času. Tví rodiče by o tom mohli vyprávět,“ zahihňala se dvojsmyslně.

„Alice!“ Tátův hlas rozvibroval okenní tabulky. A to prosím seděl dole v obýváku. Jak má v tomhle domě člověk snít o svém milovaném? Případně o sexu se svým milovaným? Případně dělat sex se svým milovaným?

„Napíšu to,“ řekla jsem jen proto, abych se jí zbavila.

„A nezapomeň – za okno a zatížit!“

Sedla jsem si ke stolu, otočila počítač tak, aby na něj nebylo ode dveří vidět, a otevřela si svou tajnou složku s názvem Štěká, ale nekouše.

Obsahovala fotky. Samozřejmě. Jacob stokrát jinak, ale pokaždé maximálně v kraťasech. A jak jsem tak zírala na jeho levý biceps, pravý triceps a pás jemných chloupků, co mu rostly od pupíku směrem… no k těm kraťasům, najednou jsem držela tužku a už to jelo.

Milý Ježíšku!

Je to trapas. Vlastně na Tebe už ani nevěřím! Ale možná jsi moje poslední naděje (doktorka Hanka z Bravíčka je totiž vážně podfuk).

Mám kluka. Je úžasně silný, krásný, vysoký, jeho zuby září i bez bělení, neskutečně voní a má fakt sexy hlas. Jo a samozřejmě je i chytrý, hodný, slušný a tak, promiň, tohle je pro Tebe asi taky důležité. Čímž se vlastně dostáváme k jádru pudla. Teda vlka.

Hodný. On je beznadějně hodný a jako průvodní příznak je slepý. Nevidí, že už jsem žena (teda skoro, jakože děti a tak ještě neplánuju, ale to všechno ostatní je vážně připraveno!) a pořád se ke mně chová jako k mrněti.

A za to všechno může ten pitomý otisk.

Takže Ježíšku, klidně oželím dárky na příštích sto let (není to moc?), jen kdyby šlo nějak zařídit, aby se Jacob na jeden jediný den změnil v normálního kluka s normálníma reakcema na ženské. No vlastně klidně by stačilo, kdyby normálně reagoval na mě. Není úplně nutné, aby si všimnul, že i teta Rosalie má něco do sebe.

Je blbý, že Tě otravuju, i když na Tebe nevěřím?

Omlouvám se a děkuji za případné kladné vyřízení mého přání.

Renesmé Cullenová, v příliš daleké budoucnosti možná Blacková


Dopis jsem strčila za okno a znovu propadla splínu.

 

 


xxx

 

 


zpět v přítomnosti, tedy 23. 12., krátce po Alicině telefonátu


Seběhla jsem o patro níž a vydala se na opačnou stranu domu. I když se ke mně Jacob choval jen o trochu líp, než k Sethovi Clearwaterovi, naši mu vybrali pokoj co nejdál ode mě. S ohledem na možná budoucí rizika, vysvětlil to táta těm, kteří by to náhodou nechápali (tedy Jacobovi, který vůbec netušil, o jakých rizicích mluví).

Zaťukala jsem a na rozdíl od Alice počkala, až se ozve ochraptělé Dále.

Seděl na posteli a vypadal jako v mém snu. Jen byl víc rozcuchaný a vykulený. Ale to ostatní odpovídalo. Nahý. Zakrytý jen tenkým prostěradlem. Které najednou – přímo před mýma očima – začalo měnit tvar. A měnilo ho tím výrazněji, čím vytřeštěněji Jacob zíral na mou noční košilku. Ne, žádné prasátko Peppa. Špagetová ramínka, jemný satén a krajka přes… Už jsem říkala, že si pár měsíců nakupuju sama?

„Volala Alice, že prý tě najednou vidí, tak jestli jsi v po…“ Došlo nám to současně. Alice ho vidí. Takže ho vidí i teď? A vidí ho s prostěradlem, nebo dokáže nakouknout i pod něj?

Jacob stále nic neříkal, jen začal látku prudce shrnovat do koule, kterou tiskl ke svému rozkroku. Pak i s tou koulí vstal a začal couvat ke koupelně.

„Za minutu jsem dole,“ zahučel a zapadl dovnitř. Vzápětí jsem uslyšela sprchu.

Už jsem zmínila, že jako poloupírka nemám všech pět set upířích P, ale pár jsem jich taky zdědila? Takže než jsem dorazila do kuchyně, došlo mi to.

Ježíšek vážně funguje. Alice vidí Jacoba. To znamená, že momentálně se mi nezvlčí, ani kdyby chtěl. A tam nahoře… Byl to Jacob a nebyl to Jacob. Byl to jen Jacob. Bez té unavující oddanosti v očích. Oči měl pořád krásné, ale teď v nich bylo úplně něco jiného. No já vím, že chytrá nezačíná na P, ale uznejte, ta dedukce nepostrádala logiku. Prudce se mi rozbušilo srdce.

Jsme tu sami. Celý den. Já – připravená, a on – taky. Aspoň před chvílí tedy rozhodně byl. A není tu s námi žádný stupidní otisk, který by mu pomotal priority. Nejdřív úkoly, Ness, potom zábava. Dneska jen zábava. Rozhodně!

Než přišel dolů, udělala jsem mu snídani. Poprvé. V kuchyni se vyzná jen on, Esme a máma. Ale dnes jsem připravená přinést oběti. Cokoliv, jen abych to nepokazila. Z mokrých vlasů mu kapala voda a mně se zadrhl dech při představě, že by kapala na mé nahé bříško.

Sklouzl pohledem ke stolu.

„Nesnáším arašídový máslo,“ zabručel a poškrábal se pravou rukou v levém podpaždí. Když se o půl vteřiny později poškrábal i jinde, byla jsem si existencí Ježíška definitivně jistá. Jacob je vážně normální chlap!

„Mohla bys na sebe něco hodit, prosím tě? Rád bych se v klidu najedl,“ pokračoval stejným tónem a mně poprvé zatrnulo. Ne, Ježíšku, žádná reklamace, ale možná jsem zapomněla vzít v úvahu, že s opravdu úplně normálními chlapy vlastně nemám vůbec žádnou zkušenost. Pokud nepočítám učitele, ale o těch všichni prohlašovali, že rozhodně nejsou normální.

Polkla jsem hořkou slinu, vyběhla do pokoje a natáhla na sebe úzké džíny a jedno z těch nachlazovacích triček. Než jsem sešla dolů, seděl i s hromadou jídla – úplně jiného jídla, než co jsem mu připravila – u televize a projížděl kanály.

„Jo!“ vykřikl s plnou pusou, až se napůl rozžvýkané drobečky rozlétly do prostoru. „Já věděl, proč se chtěl Emmett ulít z toho výletu!“ Spokojeně se rozvalil a nevěnoval mi jediný pohled. Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala, pak jsem si stáhla výstřih tak, že mi hrozil zápal plic i při pokojové teplotě, a naklonila se k němu:

„Nechceš ještě něco přinést?“ zašeptala jsem mu do ucha a otřela se mu tváří o tvář. Vyklonil hlavu do strany, oči přilepené na obrazovku. „Já vím, že na pivo je brzo, ale tohle je semifinále! Dík, jsi zlato.“ A pak zvedl ruku a plácnul mě po zadku. Ten dotek měl ale jediný smysl. Chtěl mě odstrčit. Bránila jsem mu ve výhledu na ty uřícené pitomce v televizi. Nadechla jsem se, až to zasvištělo.

A zase vydechla.

Je teprve dopoledne. Času dost. Musí si zvyknout na svou novou, normální identitu. Zaplula jsem do kuchyně. Cestou od ledničky jsem z obýváku uslyšela divný a pro upíří domácnost vážně nezvyklý zvuk. No to snad… Došla jsem k němu, podala mu plechovku – dík a zase hlava do strany – a opatrně se nadechla. Nezdálo se mi to! Ten… ten… Nenapadalo mě žádné dost vhodné slovo. Provokativně jsem dokořán otevřela dveře na terasu a naštvaně odkráčela do pokoje.

Kde jsem o dvě hodiny později zjistila, že se strašně špatně trucuje, když váš protějšek neví o tom, že trucujete. A vtom mi to došlo. Co když Jacob neví, že je můj protějšek? Žádný otisk, žádná jistota, že spolu jsme a budeme navždy.

Vystřelila jsem jako šíp. Dole bylo prázdno, ale z Emmettova pokoje se ozývaly povědomé zvuky. Vešla jsem dovnitř. Bez klepání. Partneři na sebe přeci nemusí klepat. Stál před velkou obrazovkou a hrál jednu z těch nemožných nekonečných her, od kterých se skoro nejde odtrhnout. Znám to. Kdysi jsem si tím taky prošla.

„Jacobe?“ zakňourala jsem. Tenhle tón vždycky spolehlivě fungoval. Možná se v něm přeci jen ozvaly původní instinkty, protože se na mě opravdu podíval. Pomalu jsem si na ukazovák namotávala pramínek vlasů – od té doby, co jsem si přečetla výsledky jednoho výzkumu, že muže nejvíc vzrušují zrzky, jsem je nosila jen rozpuštěné – a dělala jsem na něj ty nejsmutnější oči, jaké jsem zvládla.

„Hm?“ zeptal se bez valného zájmu. Natáhla jsem k němu ruku – chtěla jsem obě, ale těch vlasů jsem si namotala nějak moc – a pomalu si olízla spodní ret. Viděla jsem to v několika filmech a tam to fungovalo skoro vždycky. Teta Rosalie to dělala ve chvílích, kdy Emmetta něčím opravdu vytočila. A u nich to fungovalo úplně stoprocentně.

I Jacob znejistěl.

„Víš, to ráno… Jak na tom vlastně jsme? Ty víš, co k tobě cítím a připadalo mi, že jsi na tom podobně. Navíc ráno v tvém pokoji to vypadalo, že ani fyzicky ti nejsem lhostejná, tak jsem se jen chtěla zeptat…“ Se sykavým zvukem pomalu mezi zuby vypouštěl vzduch, který vdechl někdy v půlce mého vyznání. Oči mu sklouzly do míst, kde jsem měla ve snu Peppinu, ale ráno tu úžasnou krajku. Teď to vypadalo, že vzal konečně na vědomí ten senza výstřih.

Nenápadně jsem se narovnala a zhluboka nadechla. Rosaliiných kvalit jsem přeci jen ještě ani zdaleka nedosahovala.

V tu chvíli Jacob chytil mou nabízenou ruku a udělal jeden vážně dlouhý krok. Najednou stál těsně u mě. Konečně jsem se zbavila těch namotaných vlasů. Byla jsem připravená zapojit obě ruce. A pak všechno ostatní. Jacob se zmateně podíval na svou druhou ruku. Chvíli nechápavě zíral na tu černou věc v ní, pak se ohlídl zpátky k obrazovce a s povzdechem odhodil joystick na pohovku.

Konečně! Konečně jeho ruka na mé tváři! A vzápětí kolem mého pasu. Automaticky jsem se vytáhla na špičky, zavřela oči a pootevřela pusu.

Panebože!!!

Jacob Black mě líbá! A když budeme chvilku trénovat, tak mu to možná i půjde!

Jenomže trénink byl odpískán dřív, než začal. Příliš brzo se začal měnit tvar jeho kalhot. Na stejném místě, kde se mu ráno zbláznilo to prostěradlo. Prudce se odtáhl – jasně, znovu ty vytřeštěné oči – a pokud hádáte, že následovala koupelna bez vysvětlení, hádáte správně.

Když o půl hodiny později nakráčel do kuchyně a začal si chystat další jídlo, měla jsem pocit, že prožívám nějaké hodně nepovedené dejá vu. On to ale asi viděl úplně jinak. Když procházel s naloženým talířem kolem mě – dáš si se mnou? – usmál se, sklonil se ke mně a vlepil mi jednu vlhkou a mastnou pusu někam za ucho.

„Jsem rád, že jsme si to tak hezky vyjasnili,“ zamrkal na mě. A pak – těsně před tím, než se svalil na gauč – mě znovu plácnul po zadku. „Svátky jsou prima, prostě jo!“

 


xxx

 

 


Půlku odpoledne – celou dobu, co zíral na další zápas – jsem seděla u počítače a mazala fotky ze složky Štěká, ale nekouše.

Přes slzy jsem na to skoro neviděla. A asi jsem byla fakt na dně, protože jsem zapomněla otočit počítač ode dveří. A asi jsem v jednu chvíli vzlykala, protože když stál najednou za mnou, vyjekla jsem leknutím. Jednak proto, že ta normálně teplá ruka na mém rameni mi nebyla moc povědomá, jednak proto, že přes celou obrazovku jsem právě měla detail jeho levého prsního svalu. Místa, kde se pod tou krásnou tmavě hnědou bradavkou mělo vyskytovat srdce. Ale pravděpodobně tam byl jen žaludek, střeva a nějaká hyperaktivní hormonální žláza, která mu neumožní dokončit ani polibek.

Teď se moje rychlost hodila. Bleskově jsem přeťukla do souboru Emmett a jeho nejšílenější výkony a napodobila Jacobovo televizní gesto. Hlava na stranu, rameno bokem. Jeho ruka zůstala osaměle trčet v prostoru. Aspoň se zase můžeš poškrábat, ty jeden, ty… Ty!

Věděla jsem, že se mi přišel omluvit. Ale během půl vteřiny zapomněl na svůj původní úmysl. Ohlédla jsem se po něm, proč z něj nepadají ta kajícná slůvka. Nemohla. Pusu měl dokořán, oči OPĚT vyvalené a zíral na monitor. Na rozkliknuté fotce právě Emmett dokončoval svůj přeskok mezi dvěma silnými větvemi statných smrků. Celé se to odehrávalo ve výšce zhruba třicet metrů nad zemí.

„Tý jo!“ našel konečně Jacob slova. Už zbývala jen inteligence.

„Kdy tohle prováděl? Jak to, že jsem u toho nebyl?“ V duchu jsem se ušklíbla. Fotky vznikly při jednom z Rosaliiných a Emmettových výletů mimo dům. Oni občas potřebovali větší soukromí a my aspoň chvíli klidu. A Emmett trpěl nějakým tetřevím syndromem či co, takže měl nutkavou potřebu svádět Rosalii různě praštěnými způsoby. Tohle byl jeden z nich.

Než jsem stihla odpovědět, vyběhl Jacob z pokoje. „Okamžitě to musím vyzkoušet!“ V tu chvíli jsem pochopila zbytek jeho normálnosti. Nejen že není momentálně měnič, ale ani neví nic o existenci jakýchkoli nadpřirozených bytostí.

V panice jsem vyběhla za ním. „Jacobe,“ tahala jsem z něj neúspěšně bundu mezi dveřmi. „To nesmíš! Emmett má mimořádné schopnosti, on… vyrostl u cirkusu!“ vykřikla jsem s úlevou. Podíval se na mě s jasnou pochybností v očích.

„Ty mi nevěříš. Myslíš si, že to nezvládnu. Vsadíš se?“ znovu ožil. Stiskla jsem si spánky, ale zásoby poloupířích nápadů došly.

„On je upír, kruci! Nemůžeš dělat to, co on!“ Jacob se na mě podíval – od té situace s krajkou však-víte-kde – poprvé skutečně zaujatě.

O minutu později se sápal na nejbližší vhodný smrk.

 


xxx

 


Ležela jsem v pokoji a fňukala do polštáře. Ani to ale nepřehlušilo smích, který se ozýval z obývacího pokoje.

Dělala jsem si malou rekapitulaci toho dne. Dne, který měl být pro mě zásadní.

1.       Jedna kompletně vyjedená lednička.

2.     Jedna burákovým máslem zamaštěná sedačka (Jacob mu nakonec ještě během dopoledne přišel na chuť).

3.       Jedna nachlazená poloupírka (než jsem Jacoba odvlekla zpod smrku, přeci jen jsem přes ten výstřih promrzla).

4.       Jeden úžasný a nenávratně smazaný soubor v počítači.

5.       Jedno zlomené dívčí srdce.

6.       Osm bezcitných rozchechtaných upírů.

7.       Čtyři zlomeniny, které Carlisle ani nesádroval, protože stejně jako ostatní doufal, že až se zítra ten divný normální Jacob probudí, bude z něj zase rychle se hojící měnič.

Ozvalo se tiché zaklepání. K mému překvapení máma počkala, až ji pozvu dál. Sedla si ke mně na postel a chvíli mi hladila záda. Takhle to dělávala před těmi dlouhými dvěma lety, kdy jsem ještě byla malá holčička.

„Asi nemá cenu ti říkat, že nemusíš spěchat, že?“ řekla tak tiše, jak to jen šlo.

„To je zbytečné, nikdy ve mně neuvidí ženu,“ zavrtěla jsem hlavou a popotáhla.

„Tady máš dárek, miláčku.“ Něco mě zastudilo v ruce. Klíč. Velký a těžký. Poznala jsem ho.

„Ale k čemu…“

„Jacob už je tam. A až se ráno probudí… No, možná bys měla být u něj. Protože nikdo jiný tam nebude. Minimálně do večera.“ Zalapala jsem po dechu.

„Ale mami, co táta, co…“

„Neboj se,“ přerušila mě. „Jsou Vánoce. A já si taky napsala Ježíškovi.“ Zamrkala na mě a byla pryč.

 


xxx

 


Do chaloupky jsem šlapala lidskou rychlostí. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Někde v půli cesty začalo sněžit. Velké vločky rychle pokrývaly zmrzlou zem.

Když jsem se druhý den odpoledne na chvilku vyvinula z Jacobovy horké náruče, pohled na tisíce drobných pírek, která se pomalu snášela na podlahu naší ložnice, mi tu noční nádheru připomněl.

„Nemám tady pro tebe dárek,“ vzdychl Jacob. Díval se na mě a v jeho očích byla znovu ta naprostá oddanost. Kupodivu tam ale zůstalo i to, co jsem tam poprvé uviděla den předtím (vždyť víte – krajka). Odhrnula jsem prostěradlo, které začínalo nebezpečně připomínat smuchlanou kouli, a přejela mu prstem ty jemné chloupky, které pro mě až do dneška končívaly u jeho kraťasů.

„Myslím, že se pleteš, lásko. Vlastně jsem si tím naprosto jistá.“

 

 

 

 

povídky od ambry

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

38)  kajka (15.03.2016 11:57)

chudinka malá

kajka

37)  kajka (31.07.2014 16:28)

Holky Cullenovic jsou nepoučitelný.
Jak říká Rose....to jsou ty nedořešený detaily.;)
Bezva povídka.

36)  danje (15.11.2013 23:52)

Kate

35)  Kate (19.08.2013 00:54)

Asi tak...

SestraTwilly

34)  SestraTwilly (06.05.2013 21:22)

Amrbra,tak ako si Hriešnikmi zautočila na moje city tak v tvojich jednorazovkách mi útočíš na bránicu.
Tak dobre a veľa som sa dlho nezasmiala.Super!!! Veľmi
dobrá poviedka.

maryblack

33)  maryblack (02.03.2012 22:59)

Nádhera a u tohodle: Cestou od ledničky jsem z obýváku uslyšela divný a pro upíří domácnost vážně nezvyklý zvuk. No to snad… Došla jsem k němu, podala mu plechovku – dík a zase hlava do strany – a opatrně se nadechla. Nezdálo se mi to! Ten… ten… Nenapadalo mě žádné dost vhodné slovo. Provokativně jsem dokořán otevřela dveře na terasu a naštvaně odkráčela do pokoje. jsem se chechtala jako cvok Výborná povídka

ambra

32)  ambra (23.12.2011 18:57)

Bellunko, nejsi přeježíškovaná? Abys mu zítra kvůli mně nedala zákaz vstupu . Děkuju a hezké Vánoce přeju! *xmas*

31)  Bellunka (23.12.2011 18:01)

moc moc se mi to libilo :) bylo to super vzlašt v te časti jak vešla do Jackobova pokoje *xmas* *fworks*

nicolecullenhale

30)  nicolecullenhale (17.12.2011 22:07)

Chtělo by to další přání Cullenovic rodinky..dobře především Emmetta...jeho přání by bylo zajímavé...ráda si přečtu další přání jestli nějaké budou

ambra

29)  ambra (17.12.2011 18:16)

Berunky, moc děkuju! Jsem ještě "rychlejší" než normálně, ale i na mě v tom předvánočním blázinci došlo .

Tammy

28)  Tammy (15.12.2011 18:25)

Geniální Doufám, že bude další Ježíšek a Cullenovic potrhlá přání:D :D

Astrid

27)  Astrid (15.12.2011 14:06)

ambro, kopírovať tie hlášky som prestala pri nejakej štvrtej... umrela som, hlavne tie v zátvorkách, tak som to zúžila na heslo týchto Vianoc a to: "zbláznilo sa prosteradlo" :D to sa mi strašne páči chich. Díky

matysekmj

26)  matysekmj (15.12.2011 11:56)

To bylo moc krásný
Těm chlapům než to někdy dojde,to je doba.
Naši mu vybrali pokoj co nejdál ode mě. S ohledem na možná budoucí rizika, vysvětlil to táta těm, kteří by to náhodou nechápali (tedy Jacobovi, který vůbec netušil, o jakých rizicích mluví) Opravu si většinu času chlapi sedí na vedení...

25)  Petris (14.12.2011 09:18)

Čau Ambři.. Zas a znova Tě musím chválit a vychvalovat, napsals to skvěle, hned jsem si dala i opáčko minulých, stejně výborných ježíšků. Kam Ty na ty nápady chodíš??? A zrovna teď před vánoci, když každý padá na ústa, jsi tak "plodná" Tvúj popis prototypu chlapa je báječný, snad se tedy neinspiruješ doma...to byla jen jedovatá poznámka, jen tak dál a děkuji

24)  karamelka (13.12.2011 14:40)

tot bolo tááááák úchvatné!

gucci

23)  gucci (12.12.2011 21:30)

.......někdy se psat přání holt nevyplácí...ale tady se nakonec vyplatilo.... !!!

ambra

22)  ambra (11.12.2011 19:20)

Hani

HMR

21)  HMR (10.12.2011 21:46)

Milý Ježíšku... Ambro... jen tak dál

ambra

20)  ambra (10.12.2011 19:41)

Berunky, moc děkuju. Obávám se, že s tou délkou jsem to přehnala, ale už jsem byla líná osekávat .
Díky, mám radost!!! :)

Carlie

19)  Carlie (10.12.2011 19:13)

Ambruško, do třetice všeho kouzelnýho, čtivýho!
Anebo džízes, takový hezký zvyk - další k Vánocům - by z toho mohl být
Lady Gaga mě vyděsila, na moment jsem myslela, že tam fakt někdo vletěl (např. Emmett :D).
Fascinuje mě, jak držíš formát, je to fakt volné pokračování, série, např. s tou změnou Aliciny vize, je tu zase, ale teď samozřejmě přesně naopak, postižený se neztratil, naopak objevil, wow, máš to vychytaný :-)
A pak - ale to sem nepatří - s tím "Ale já ho vidím" mi v mysli vytanula reklama na kofolu
"Někdo mě přeci musí hlídat. Je mi teprve sedm. Pche!!!" No
"Zmíněný subjekt", uf, to zavání "pokusným králíkem/vlkem", bojím, těším
"a s ustaraným výrazem mi doporučil svetřík. Prý se ochladilo. Jako bych se, kruci, mohla nachladit!"
"pak mě po tom rameni bodře poplácal a zeptal se, co bylo ve škole." chůdě
"a oprášil mi džíny tak něžně, že jsem si dva dny nemohla sednout bez heknutí." oops :D
"tajnou složku s názvem Štěká, ale nekouše." om ambřice
"Je blbý, že Tě otravuju, i když na Tebe nevěřím?"
"a krajka přes… Už jsem říkala, že si pár měsíců nakupuju sama?"
A ach ano, ta pointa, kouzelná, pohádková
Bravurní dílko, ambři!!!
Díky za zážitek

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster