Sekce

Galerie

/gallery/Ve_stínu_Volterry.jpg

Dnes sa opäť trochu posunieme v deji. Čo nové sa udialo vo Volterre? Aké dobrodružstvá zažíva Oprah?

Príjemné čítanie praje P&E.

9. kapitola

 

Pohled Caia:

Při pohledu z okna jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Tou úzkou uličkou vedoucí k hradu si to přicházela zrovna ona! Nemeškal jsem ani minutu a bylo mi jedno, že poruším zákaz vycházení. Slunce ještě nebylo zase tak vysoko, abych nemohl vyjít ven a aspoň ji pozdravit.

Byl jsem nadšený z toho, že ji můžu opět vidět a dokonce jsem měl pocit, že i ona je ráda, že mě vidí. Ačkoliv jsem v to nemohl vůbec doufat, napadlo mě, že bych se jí snad mohl i líbit. A když už to vypadalo, že se skutečně políbíme - odešla. Jenom tak, prostě řekla, že musí jít, a zmizela.

Měl bych za to být rád, ale ona mi o to víc nešla z mysli. Stále jsem měl před sebou ten její lehký úsměv, cítil jsem kolem sebe její vůni, která mě naprosto omamovala, a nemohl jsem na ni přestat myslet. Stala se skoro jako mou osobní drogou. Vždy, když jsem na malý okamžik začal propadat depresi z toho, že se budu muset oženit a všeho toho kolem sebe, stačilo si jenom vybavit její obličej a hned jsem měl lepší náladu.

A teď tomu nebylo vůbec jinak. Ležel jsem u sebe v pokoji, pomalu se blížil večer a já jsem na Oprah znovu myslel. Nechal jsem se unášet vzpomínkami na naši schůzku před hradem a snažil se nevnímat zvuky, které přicházely z hradu.

Ale ani ty nešly utlumit úplně. Zamračil jsem se. Trochu jsem se divil, že mě nikdo neinformoval o tom, že Heidi se vydala opět na lov, ale pro tentokrát mi to bylo celkem jedno. Jenom… bylo zvláštní, jak mě ten křik nedokázal nechat chladným. A ještě víc mě udivovalo to, že nepřestával.

Po určité chvíli se sice jeho hlasitost začala snižovat, ale stále jsem ten křik slyšel.

„Co se to, proboha, děje?“ zeptal jsem se sám sebe a zvedl jsem se z postele, abych mohl prozkoumat příčinu toho křiku.

 

Než jsem však stačil dojít do sálu, křik umlkl a tak i moje zvědavost. Bylo jasné, co se stalo, a proto to nemělo důvod nějak víc řešit, ale když už jsem byl na cestě do sálu, tak proč tam skutečně nezajít. Zjistit, co je nového a tak.

„Caie, to je dost, že se tu taky ukážeš,“ plísnila mě potichu matka, když jsem si stoupl vedle ní. Otec si mě klasicky vůbec nevšímal a tak jsem mu nehodlal věnovat pozornost ani já. Jenom mě na malý moment překvapil ten jeho spokojený úsměv, co měl na tváři.

„A co bych tu měl dělat? Všechno si stejně rozhodně otec,“ prohodil jsem ledabyle.

„Caie! Tohle je tvoje dědictví, měl by ses o to trochu zajímat a starat,“ namítla trochu rozhořčeně. „Jestli máš být jednou vládcem, měl bys vědět, co všechno tvé povinnosti obsahují,“ dodala, ale mně to bylo celkem jedno. Tohle už mi několikrát říkala, pokaždé jsem se to snažil nějakou dobu dodržet, ale nakonec jsem to stejně vzdal. Stejně jsem se tu jenom nudil. Nechápal jsem, co matku na podobných akcích drží. Otec se strýčkem seděli celou dobu majestátně na svých židlích jako dvě sochy - nepohnuli se ani o píď - a ona stála za nimi, stejně nehybná. Tohle je skutečně činnost hodná vládců. Klidně by je opět mohl někdo namalovat. Malíř by s jejich nehybnos tí byl jistě spokojen a navíc, konečně bychom mohli naše sbírky obrazů zase o jeden z naší historie, tedy přítomnosti, obohatit.

„Alec s Jane jsou tady nebo zase vyrazili na nějakou misi?“ zeptal jsem se mámy hned ze dvou důvodů. První byl, abych odvedl pozornost na někoho jiného než sebe a můj naprostý nezájem o otcovo vládnutí. Tím druhým důvodem bylo to, že jsem nikde naše milé dvojčata - která si podobná nebyla ani omylem - neviděl. A Jane vlastně mohla být ráda, že je z dvojvaječných dvojčat, kdyby se totiž měla podobat na Aleca, asi by to měla holka v životě těžké. Ne že by to jako upírka měla nejlehčí.

„Oba jsou tady. Táta se strýcem se všechno snažili zorganizovat tak, aby byla teď rodina pořád tady,“ usmála se pyšně na tátu. Ten si však úsměvu všimnout nemohl. V těchto situacích jsem mámu opravdu nechápal, ale možná to bylo jenom tím, že jim láska skutečně vydržela tak dlouho.

„Dobře, jdu se podívat po Alecovi,“ prohodil jsem a chystal se k odchodu.

„Caie, počkej… Myslíš, že je nezbytné, abys trávil všechen čas s dvojčaty? Je tu ještě někdo, kdo si tvou pozornost zasluhuje víc než oni,“ promluvila a významně se mi dívala do očí. Nemluvila moc nahlas, skoro jenom šeptala, ale bylo mi jasné, že kdybych teď nezamířil k pokojům našich drahých hostí a mé snoubenky, asi bych si to později pěkně slíznul.

„Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem a při odchodu jsem se jí lehce poklonil.

Jak málo stačilo k její spokojenosti, pomyslel jsem si.

Nikdy jsem neměl problémy dělat matce radost, patřil jsem ke vzorným a poslušným dětem, nikdy si na mě nemuseli stěžovat a já jsem rád slýchal pochvalu. Od matky však častěji než od otce. Ten byl vždy natolik zaneprázdněn, že si mých úspěchů nevšímal. Když jsem ve svých třech letech plynně mluvil deseti jazyky, jenom bez zájmu zamručel. To matka měla z mých úspěchů vždy velkou radost a tak jsem se jí to snažil neustále oplácet.

A teď zřejmě pokládala za úspěch mé zasnoubení. Jako bych snad měl problémy s holkami a měl zůstat na ocet! To tak, ono by možná nebylo vůbec od věci vyzkoušet si život na vlastní pěst. Anebo minimálně odjet na nějakou dobu ke strýčkovi - konečně ho poznat a trochu se oprostit od rodiny.

Nápady to byly sice skvělé, ale bohužel jsem žádný z nich uskutečnit nemohl. Jediné, co jsem teď mohl udělat, bylo, že jsem zaklepal na dubové vyřezávané dveře a počkal, až mi majitelka vnitřních prostor otevře.

„Caie… ehm, ráda tě vidím,“ usmála se na mě mile Lilian. Stále mi připadala hodně nervózní z našich setkání.

„To já taky, od plesu jsme se neviděli a…“ na to, že jsme pořád v jednom hradě, je to fakt síla, „…a tak mě napadlo, jestli bys nechtěla něco podniknout. Můžeme zase vzít Aleca s Jane a jet se někam podívat. Co bys řekla na Benátky? Projet se gondolou a tak?“ navrhl jsem a nechápal, proč mě napadly zrovna Benátky, město zamilovaných.

„V Benátkách jsem ještě nebyla,“ promluvila nesměle.

„To já ano, už mnohokrát, kdybys chtěla, můžu ti dělat průvodce,“ nabídl jsem se galantně a přidal k tomu úsměv a služebnickou poklonu, až se Lilian rozesmála. Měla vskutku krásný smích, jako sada zvonečků ve zvonkohře.

„Dobře, myslím, že to není špatný nápad, ale… tví rodiče nic nenamítají, že jezdíš pořád někam pryč?“ otázala se zvědavě.

„Ani ne, těší je, že trávím čas, jak se mi zlíbí,“ odpověděl jsem a těšilo mě, že se mi při té nehorázné lži ani nezachvěl hlas. Stává se ze mě stále lepší a lepší lhář. Kdybych nebyl stále napospas otcovu daru, lež by u mě už dávno nepoznal.

„Tak to je jistě příjemné, já moc necestovala. Rodiče měli strach, ačkoliv mně ty jejich starosti přišly malicherné a zbytečné. Možná by si měli o tomhle promluvit s tvými rodiči,“ navrhla zamyšleně a já se už bál, že to bude chtít hned uskutečnit.

„To už přece zanedlouho nebude potřeba. Bude z tebe vdaná žena a nebudeš potřebovat souhlas rodičů - budeš si moct dělat, co budeš chtít,“ připomněl jsem jí tu drobnost s naším zasnoubením, ačkoliv bych na ni sám rád zapomněl a žil tak jako doposud.

„Asi máš pravdu,“ usmála se, ale pohledem začala opět provrtávat podlahu.

„Takže vyrazíme, nebo na co vlastně čekáme?“ vrátil jsem se zpět k původnímu tématu a tedy k našemu výletu.

„Dej mi pět minut sejdeme se třeba na recepci,“ navrhla a tak jsem souhlasil a šel sehnat Aleca a Jane. Navíc jsem měl v plánu během těch pěti minut ještě kontaktovat matku se svými plány.

 

Pohled Oprah:

„Co budeme dělat?“ ptala jsem se Abigail stále dokola. Přecházela jsem po místnosti, kam mě zavřeli. Kdyby nebyla tak vkusně zařízená, řekla bych, že je to vězení, ale ta velká dvoulůžková postel zdobená baldachýnem, umně vyřezávané komody a skříně, dokonalé rámy obrazů a zrcadel. Všechno to bylo až moc překrásné na to, aby to sloužilo jako vězení.

„Nezbývá nám nic jiného, než počkat,“ odpověděla mi klidně Abigail, která mě celou dobu jenom pozorovala ze svého stanoviště na posteli.

„Copak si neslyšela toho… toho - toho Ara?“ zeptala jsem se jí nevěřícně a zastavila jsem se, abych na ni mohla pohlédnout. Její klidné chování mě vytáčelo snad ještě víc, než celá tahle šílenost s uvězněním, se skutečnostní, že upíři skutečně existují a že figuríny, které jsme tu tuhle viděli, vlastně byli upíři!

„Slyšela, ale teď máme trochu času. Nezabije tě ani nepromění, pokud si není jistý, že ti zůstane tvá moc,“ objasnila mi svá předchozí slova.

„Aha, takže si mám jako jenom tak kecnout na zadek a čekat, až se rozhodnou mě zabít, jo?“ začala jsem na ni ječet až trochu hystericky.

„Uklidni se nebo si budou myslet, že ses zbláznila. Zapomnělas, že jsi jediná, kdo mě může vidět? Pro ně to tedy znamená, že si mluvíš sama se sebou. Kdo ví, co by potom udělali, kdyby se usnesli na tom, že blázna nepotřebují,“ mírnila můj emoční projev a já s ní chtě nechtě musela souhlasit.

„Fajn,“ zašeptala jsem poraženě a sedla si do křesla, které stálo u okna. Už ve chvíli, kdy mě dovedli do tohoto pokoje, jsem zkoumala možnosti útěku, ale asi i tohle předpokládali a proto mě zavřeli do téhle místnosti. Oknem to rozhodně nešlo, byli jsme moc vysoko, a kdybych si při útěku zlomila vaz, nic by tomu nepomohlo.

Až když jsem se trochu zklidnila, začínala mi úplně docházet všechna ta slova, která vyslovil. Je upír… Živí se krví jiných lidí… Naše třída přežila jenom proto, že nechtěli vzbuzovat další pozornost… Mě si vybral kvůli mé schopnosti.

„Ale jak může vědět o mých schopnostech?“ začala jsem uvažovat nahlas.

„Vzpomínej, třeba jsi udělala něco - třeba i nevědomky,“ vmísil se do mých myšlenek i Abigailin hlas.

„Ne, já jsem nic takového neudělal… vlastně…“ zadrhla jsem se, když jsem si uvědomila, co přesně se v tom sále stalo. Tehdy, když jsem si s nenávistí prohlížela Jenny, tak se jí na tváři objevil ten hnisající uhr. „Jak je ale možné, že poznal, že jsem to udělala já? Nic, nic jsem nevyslovila, jenom jsem se na ni chvíli dívala,“ pronášela jsem a přemáhala pláč, v krku se mi však tvořil knedlík a já nakonec ty stavidla musela povolit a nechat slzy, aby mi stékaly po tvářích. Pomalu a jistě jsem si uvědomovala to, že se odtud nikdy nedostanu. Buď se ze mě stane upír, nebo umřu. Ale nikdy odtud neodejdu.

 

Probudilo mě až bouchnutí dveří. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem v tom křesle usnula. V jednu chvíli, po tom, co jsem otevřela oči, jsem nevěděla, kde přesně jsem, ale jakmile mi to došlo, s úlekem jsem hleděla na příchozího. Byla jsem natisknutá do křesla tak, jako bych ho snad chtěla zkopírovat a splynout s ním. Stát se jednoduše neviditelná. Tak jako Abigail.

„Neboj se mě, nic ti neudělám - zatím,“ promluvil konejšivým hlasem příchozí.

„Chci odtud pryč,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a hleděla mu do jeho červených očí. Měla jsem z něho strach, ale nedokázala jsem pohled odrhnout, fascinoval mě.

Kdyby se poté nezačal procházet po pokoji, asi bych si vůbec nevšimla toho, že s ním v pokoji stojí ještě jedna osoba. Ruce měla za zády a stála těsně u dveří. Pohled měl nepřítomný a hleděl někam do dálky. Trochu mi připomínal strážné u paláce Buckinghamu. Chyběla mu jenom ta strašná čepice. Ale o to víc mi připadal nebezpečnější. Vysoký byl tak, že skoro neprošel dveřmi, široká ramena dodávala na jeho hrozivosti. Ani ti nejvíc nabručení vyhazovači z nočních klubů se mu nemohli rovnat.

„Víš, že nemůžeš odejít. Znáš naše tajemství…“

„Ale já ho nikomu neřeknu, slibuju,“ skočila jsem mu do řeči.

„To já přece vím,“ usmál se na mě. „Stejně tě ale nemohu pustit, jsi dost cenná. Teď je sice smůla, že tě nemůžeme proměnit hned, ale neboj se, všichni se zapojili do hledání a brzy zjistíme, jestli ztratíš svou moc po proměně nebo ti zůstane,“ mluvil dál a spokojeně si přitom mnul ruce. „Kdyby šlo všechno dobře, mohl bych tě dát po proměně synovi jako svatební dar. Zařadila by ses do jeho osobní gardy,“ plánoval, jako bych tam snad nebyla.

„Já nechci do žádné gardy! Nechci být ničí svatební dar! Nejsem žádná obyčejná věc, se kterou si můžete dělat co chcete!“ začala jsem na něj křičet a konečně jsem se i vyloupla z toho křesla. Stála jsem od Ara jenom několik kroků, ale ten u dveří to asi považoval za hrozbu, takže přistoupil blíž.

Střílela jsem pohledem z jednoho na druhého. Ta trocha odvahy, se kterou jsem na Ara křičela, se vytratila jako pára nad hrncem a jelikož se někde toulala i Abigail, byla jsem vystrašená jako malé kotě. Tolik jsem si ji teď přála mít po svém boku, aby mě uklidnila, než udělám nějakou hloupost a poradila mi, co dělat dál.

„Klid, Demetri, tohle zvládnu sám,“ promluvil na tu horu svalů, která si mě nebezpečně prohlížela. Jako bych jim snad já mohla ublížit! To bylo naprosto absurdní.

Demetri, jak ho Aro nazval, se trochu uvolnil a vrátil se na své místo ke dveřím.

„Víš, Oprah, kdyby to bylo tak jednoduché. Od chvíle, kdy tě sem mí lidé přivedli, ses stala, dalo by se říct, mým majetkem a dokud já neřeknu, co s tebou bude, budeš muset zůstat v tomhle pokoji. Teď jenom záleží na tobě, jestli to bude po dobrém nebo po zlém,“ mluvil ke mně skoro až káravým otcovským hlasem.

„A co - co se mnou bude, pokud bych po přeměně měla ztratit své schopnosti? To mě potom pustíte?“ zajímala jsem se, když jsem nějak zkousla ty jeho řeči o vlastnictví. Nepřestávala jsem ztrácet naději na svůj odchod odtud. Jak se přece říká: ,Naděje umírá poslední´. Takže jsem věřila a v duchu se modlila.

„Copak tě nemá, děvče. Jistěže tu s námi zůstaneš už napořád. Ať je to dlouhá věčnost nebo jenom tvůj krátký lidský život,“ vyvedl mě laskavě z míry. „Jsem totiž neskutečně zvědavý, co dokážeš i přesto, že jsi člověk,“ usmál se a spokojeně si přitom mnul ruce.

„Ale... ale já toho moc neumím,“ odporovala jsem a vlastně jsem mu i říkala pravdu. Abigail mě toho nestihla zatím moc naučit. Jediné, co umím, je vlastně rozdělat oheň a zapálit svíčku. Což mi asi moc nepomůže, leda…

„Nevadí, určitě najdeme způsob, jak tohle vyřešit. Teď tě ale nechám o samotě, aby sis mohla promyslet, jestli tu zůstaneš dobrovolně, nebo tě tu budeme muset držet násilím,“ rozloučil se se mnou a spolu s jeho nohsledem opustil místnost. Moc bych ale nedala za to, že Demetri neodešel daleko. Měla jsem takový pocit, že bude stát za dveřmi a bude je hlídat, když už je nikdo nezamykal.

„Abigail?“ zašeptala jsem do prázdného pokoje a doufala jsem, že se ta čarodějka objeví. Ještě před tím, než se objevila u postele, jsem se opět zhroutila do křesla a složila si hlavu do dlaní. Moc jsem toho neuměla, ale pokud by mě Abigail naváděla, možná by ten šílený plán, který mě před chvílí napadl, šel uskutečnit.

„Co se děje tentokrát? Je něco nového s těmi upíry?“ zeptala se mě, jen co se objevila. Zvedla jsem k ní hlavu a zkoumavě si ji prohlížela. Přemýšlela jsem nad tím, jak ji svůj plán podat a jestli s ním bude souhlasit.

„No, tak podle nich bych tu měla zůstat už navždy. Ať už jako člověk nebo upír,“ prohodila jsem jako nic. Ten klidný hlas, kterým jsem to řekla, však nebyl důsledkem toho, že bych se s touhle skutečností smířila. To ani náhodou! Budu s nimi bojovat až do posledního dechu.

„Hmm, tak to je zlé,“ zamračila se nad mou zprávou.

„No, jo. Jenže oni ještě nevědí, že se nehodlám vzdát bez boje,“ dodala jsem.

„Co plánuješ, Oprah? Doufám, že nic nebezpečného. Od toho tu nejsem - tedy, od toho, abych tě vytahovala z nějakého průšvihu. Měla jsem tě jenom naučit, jak užívat svoje schopnosti.“ Z celé té situace jsem na nervy nebyla jenom já, protože, jak se tak zdálo, i na Abigail to celé dopadlo, ačkoliv ona si mohla kdykoliv zmizet. To já jsem tu musela zůstat zavřená až do konce života.

„Mám takový nápad, ale musíš mi s ním trochu pomoct, nevím totiž, jestli to zvládnu sama,“ požádala jsem ji a potom jí dopodrobna vysvětlila svůj plán. Těch detailů ale nebylo moc, důležité bylo jenom to, že se musím dostat z pokoje a potom nějak najít cestu v tom zatraceném hradě ven. A to pokud možno ještě co nejrychleji.

„Podle mě je to riskantní,“ zaváhala.

„Risk je zisk. A myslím, že tohle je taky poslední možnost, jak se odtud dostat,“ namítla jsem odvážně, ale uvnitř mě byla maličká dušička. Bála jsem se, co by udělali potom, kdyby tohle nevyšlo. Ale nehodlala jsem na to teď myslet. Tím kdyby se budu zabývat až potom, co to skutečně nevyjde.

„Tak fajn, ale je ti jasné, že se budeš muset celou dobu pekelně soustředit? Na chvíli polevíš a jsme zase tam, kde jsme byli - tedy tady,“ ujišťovala se Abigail, jestli chápu všechny nástrahy mého plánu.

„To je mi jasné, šéfe, teď se ale musím vyspat, sama si říkala, že kouzla unavují,“ řekla jsem a na důkaz svých slov jsem si zívla. Přestože jsem ještě před chvílí spala v tom křesle, moc vyspalá jsem si nepřipadala. Spíš pěkně rozlámaná.

Natáhla jsem se tedy na postel a Abigail zaujala mé místo na křesle. S myšlenkou na útěk jsem se stulila pod deku a nechala se unášet do říše snů.

 

Pohled Caia:

Z Benátek jsme se vrátili až nad ránem. Všichni byli spokojení, jak se náš výlet vydařil, ale nejvíc to nadchlo Lilian. Nikdy prý neviděla tak úchvatné město. Projížďka na gondole pro ni byla snad největším zážitkem.

„Ještě jednou ti chci poděkovat za ten výlet, neuvěřitelně jsem se bavila,“ děkovala mi snad už po desáté od chvíle, kdy jsme se vrátili.

„Nemáš vůbec za co, udělal jsem to rád.“ A ve skutečnosti jsem jí vůbec nelhal. Výlet jsem si užil stejně jako ona a Jane s Alecem. Její přítomnost pro mě už nebyla zase tak na obtíž, jak jsem se ze začátku obával. Stávala se mou dobrou kamarádkou, ale tak nějak jsem pochyboval, že by se někdy mohla stát víc. Náš svazek rozhodně nebude z lásky. Nebudeme se nenávidět, to rozhodně ne, ale láska nebude ten správný cit, který k sobě budeme chovat. Možná se ho budeme snažit vybudovat, ale já tušil, že nejhlubší cit, který k ní budu kdy chovat, bude velká úcta.

„Máma s tátou by mi nikdy něco podobného nedovolili, kdybych neměla v doprovodu tebe a Aleca s Jane. Oba jsou hrozně milí. Pomalu se přestávám i bát, že tu budu muset navždy zůstat,“ usmála se na mě, ale když jsem se na ni zahleděl, sklonila opět pohled k podlaze.

„Nemusíš se přede mnou stydět,“ namítl jsem a natáhl ruku, abych ji donutil se mi podívat do očí. Zorničky měla červené, jako každý z nás, ale nebyla v nich vidět ta prázdnota, jako u členů gardy, nebo vypočítavost jako u mého otce. Viděl jsem v nich vystrašenou dívku, která se obává o svou budoucnost. Budoucnost se mnou.

„Já…“

„Ne, Lilian, neboj se, nějak to spolu zvládneme,“ uklidňoval jsem ji a Lilian mě odměnila lehkým úsměvem, který se jí objevil na tváři. Ji jsem uklidnit dokázal, ale svůj pocit marnosti jsem zahnat nedokázal. „Ehm… Teď už musím jít,“ zamumlal jsem, odtáhl jsem ruku, kterou jsem měl stále položenou na její tváři a vydal jsem se chodbou k mým vlastním pokojům.

Cestou jsem si však připadal jako podrazák, protože jsem věděl, že do svých pokojů ani nedorazím.

Musel jsem ji vidět. Nemohl jsem si pomoct. Kolem dveří do mých pokojů jsem prošel, jako by tam ani nebyly, a rovnou jsem se vydal do zahrad, kterými jsem taktéž rychle prošel a už jsem pochodoval po kamenných ulicích Volterry. Těšil jsem se, až uvidím její křehkou tvář, jak odpočívá s vlasy rozprostřenýma ve zlatém vodopádu na polštáři.

 

Jenže pohled se mi naskytl zcela jiný. Její pokoj byl prázdný, vyklizený a její vůně jeho prostory pomalu opouštěla. Copak oni snad odjeli?! Problesklo mi hlavou a tak jsem se hned vydal zjišťovat něco víc. Nechtěl jsem si připustit, že to setkání před hradem, kdy jsme se málem znovu políbili, bylo poslední.

„Madam, pokusíme se to co nejdříve vyřešit. Třeba se jenom ztratila při prozkoumávání města. Vždyť to není ani dlouho, co je pryč. Je přece mladá a to mladí lidé dělají,“ zaslechl jsem něčí hlasy, které v tom tichu dnešního rána zněly trochu nepatřičně.

„Ale já mám za ni určitou zodpovědnost! A Oprah by se určitě takhle nikdy nezachovala. Je to slušné děvče,“ oponovala nějaká starší dáma tomu muži v uniformě.

Oprah se ztratila?! Vylekal jsem se a zaposlouchal jsem se do jejich rozhovoru, který se stejně blížil ke konci, a já se toho moc nedozvěděl. Okamžitě se mi tedy naskytlo vysvětlení o její slábnoucí vůni v pokoji. Jak by mohla být stále stejně intenzivní, když v něm už nějakou dobu stejně nebyla!

„Postarejte se o to, aby se co nejdříve objevila!“ rozkázala strážníkovi ta žena a on jenom jako na rozkaz sklonil hlavu. Společně si podali ruce a strážník odcházel z pokoje. „Jestli ji nenajdou, jsem v háji… určitě mě vyhodí ze školy… půjdu k soudu, ti její rodiče jsou moc důležití…,“ mumlala si, zatímco mířila do svých pokojů.

Když tu tedy Oprah nebyla, nemělo cenu se tu zdržovat. Rozhodl jsem se trochu pomoct policii v pátrání. Vydal jsem se křivolakými uličkami a dával jsem si dobrý pozor na to, abych na nikoho nenarazil. Nad městem se pomalu rozednívalo a já věděl, že ji musím hledat co nejrychleji, protože se budu muset vrátit do hradu.

 

Pohled Oprah:

„Oprah, vstávej, je čas,“ vzbudila mě Abigail. Rozespale jsem se protáhla a hned na to jsem se posadila na posteli. „Stále si na to troufáš?“ ujišťovala se a já jenom přikývla. Pokud tohle nevyjde, nevyjde už vůbec nic.

„Jdeme na to,“ mrkla jsem na ni a Abigail se na mě znepokojeně podívala. „Pomůžeš mi, doufám,“ žádala jsem si její podporu. Abigail sice tvrdila, že jsem vcelku velmi silná čarodějka, ale zároveň ještě nedokážu s kouzly zacházet úplně tak, jak bych chtěla, takže tohle pro mě bude trochu nebezpečné.

Promnula jsem si ruce, zhluboka se nadechla a vydechla, abych se uklidnila a pročistila si hlavu.

„Mysli jenom na to, co musíš udělat,“ napomínala mě. Jako bych to sama nevěděla, pomyslela jsem si a cítila lehkou nevolnost od žaludku, když jsem si uvědomila, co teď budu dělat.

„To zvládneme,“ povzbudila jsem se nahlas.

Na malý okamžik jsem zavřela oči a představila si ten plamínek, tu jiskřičku, jak mě to Abigail učila. Když už jsem ho cítila, stačilo pohlédnout na těžké červené závěsy, které byly zavěšeny kolem oken a už to bylo. Přestože mi připadalo, že je tu trochu vlhko, závěsy chytly bez většího namáhání. A jen co jsem ucítila kouř, rozrazily se dveře a v nich se objevil ten hromotluk. Zmateně se podíval na mě a hned na to na ten závěs.

Nevinně jsem pokrčila rameny a on hned z postele strhl přikrývku a dal se do hašení. Okamžitě jsem toho tedy vyžila a vyběhla na chodbu, kde jsem pro jistotu zapálila jednu tapiserii. Rychle jsem se ještě rozhlédla na obě strany, jestli se sem někdo neblíží, ale nikoho jsem neviděla a tak jsem se rozběhla pryč a zapalovala jsem svými myšlenkami všechno možné.

Bloudila jsem chodbami tohoto prokletého hradu a snažila se nějak zorientovat pohledem z oken, ale moc mi to nepomáhalo. Připadala jsem si stále bezradněji.

„Soustřeď se!“ nabádala mě.

„Vždyť se soustředím!“ vykřikla jsem bezmocně a zahnula jsem za další roh. Jen jsem to však udělala, musela jsem se otočit a běžet zpátky. Moje řádění na hradě rozhodně nezůstalo bez povšimnutí a teď za mnou běželi dva upíři, kteří rozhodně nevypadali na to, že by se mi chystali pomoct.

„Dveře!“ vykřikla Abigail a tak jsem vběhla do jedněch pootevřených a hned je za sebou zabouchla.

Opřela jsem se o ně a snažila se uklidnit mé zběsile tlukoucí srdce.

„Copak se to tu děje?“ ozval se najednou z místnosti něčí hlas. Srdce, které se začalo pomalu uklidňovat, mi najednou vyskočilo skoro do krku. Rozhlédla jsem se po místnosti, která byla poměrně tmavá, jelikož do místnosti vedlo jenom jedno menší okno.

Tak a jsem v háji, pomyslela jsem si. Před jedněmi utíkám a druhému vletím takřka do náruče!

Aniž bych mu odpovídal na otázku, sevřela jsem v ruce kliku od dveří a spěšně je otevřela. Na chodbě nikdo nebyl a tak jsem měla šanci k útěku. Ale to by mě nesměl zastavit upír, který byl v té místnosti.

„Snad se nechystáš odejít? Návštěvu jsem tu neměl už dlouho.“ Čapnul mě za ruku a zatáhl zpět do místnosti a otočil mě tak, aby mi viděl do obličeje. „Kdopak jsi, panenko?“ usmál se na mě a odhalil tak řadu dokonalých bílých zubů.

S hrůzou jsem hleděla do jeho krvelačných očí, cynického úsměvu a nemohla jsem se mu vytrhnout.

„Oprah, použij svůj dar,“ zaslechla jsem Abigail. Uf, stále tu byla se mnou. Jediné dobré znamení.

Snažila jsem se tedy uklidnit aspoň natolik, abych mohla v mysli vytvořit tu jiskřičku, která by vzplála v plamen, a já mohla znovu utéct. Ale nedařilo se mi to. Bezprostřední blízkost toho netvora mě naprosto vykolejil.

„Pusťte mě,“ zakňourala jsem.

„To tak a ty se hned pokusíš utéct, ne? Ne, tak hloupý nejsem,“ odpověděl mi.

Bezradně jsem se podívala na Abigail a ta jenom pokrčila rameny. Tak tohle je opravdu podpora!

„Víš, že je teď kvůli tobě celý hrad vzhůru nohama?“ zajímal se. Uchechtla jsem se. Jasně, že to vím, ještě aby ne, když jsem na to vynaložila tolik síly. Být tak dlouho koncentrovaná bylo pomalu nad moje úsilí a teď stačilo, abych na chvíli polevila, a nemůžu pokračovat!

„Nechte mě odejít, nikdo se nemusí dozvědět, že jsme na sebe narazili. Já to rozhodně nebudu nikde vyprávět,“ pokusila jsem se smlouvat, ale ani tak jsem neviděla pořádnou naději.

„Sama víš, že to nejde. Buď tu se mnou počkáš dobrovolně, dokud všichni neuhasí ten menší požár, co jsi tu založila, a nepřijdou si pro tebe, anebo to budeme muset udělat po zlém a to by se ti jistě nelíbilo,“ začal vyhrožovat. Pohlédla jsem ještě jednou po Abigail a ta se usadila na jednom z křesel. Takže fajn, bude se čekat a ještě k tomu po dobrém!

Sakra! K čemu tohle všechno bylo, když jsem se stejně nedokázala dostat z hradu?! Teď to bude všechno ještě horší, než jsem mohla očekávat, kdybych zůstala v tom pokoji, kam mě zavřeli.

 

Pohled Caia:

Do hradu jsem se vracel s nepořízenou. Venku bylo stále jasněji a tak jsem své pátrání musel zvát. Navíc jsem se také obával toho, že by mě mohla chtít vidět matka a nenašla by mě v mých komnatách ani nikde jinde.

„Proboha! Co se to tu stalo?“ zeptal jsem se překvapeně jednoho z gardistů, kteří kolem mě chvatně procházeli. Jasně jsem všude cítil kouř, jako by tu snad něco hořelo.

„To nic, pane, všechno už je v pořádku. Jenom došlo k malému nedopatření,“ odpověděl mi chvatně a než jsem mu stačil položit další otázku, rozběhl se pryč. Hmm, tak tady se nic nedozvím, bude to chtít jít někam, kde by mě mohli trochu víc uvést do obrazu. Vydal jsem se tedy do trůnního sálu.

„Matko?“ stoupl jsem si vedle ní, kousek od tátova trůnu. „Co se tu stalo?“ zajímal jsem se, když ke mně otočila hlavu.

„Jenom malá nehoda, nemusíš si s tím dělat starosti,“ odpověděla mi podobně jako ten gardista.

„Jak myslíte, budu u sebe, kdyby mě někdo sháněl,“ rozloučil jsem se s ní pusou na tvář a vydal jsem se konečně k sobě. Hlavou mi vířily miliony myšlenek. Ztracená Oprah, požár v hradu, kde nikdy za vlády upírů nehořelo, svatba s Lilian… Počkat!

Oprah přece umí čarovat, neříkali to tak? Teď by to možná dávalo všechno smysl. Jak je možné, že jsem si to všechno neuvědomil mnohem dřív? Navíc ten křik, co jsem včera slyšel. To musela být určitě ona! Jsem takový hlupák, až to není možné!

Místo k sobě do pokoje jsem se rozběhl za Alecem, abych si ověřil, jestli je má teorie správná. Byl jsem si však jist, že mám pravdu. Oprah je tady na hradě! Budu ji muset najít dřív, než se jí něco stane. Pokud se skutečně pokusila podpálit hrad, nebude s ní mít táta žádné slitování a to jsem nemohl přece dopustit! Oprah se nesmí nic stát.

 

Alec o Oprah nic nevěděl. Nechápal jsem to. Vždyť patří ke královské rodině, je vysílán na významné mise a o tomhle neví vůbec nic? Nepředpokládal jsem, že by mi mohl nějak lhát, toho by Alec nebyl vůči mě schopen, ale…

Za celý den jsem se do svých pokojů nedostal. Pomalu se blížila půlnoc a já procházel klidnými a především prázdnými chodbami a snažil se všechno si v hlavě utřídit. Proč by se otec nezmínil o tom, že ji přivedl na hrad? Proč by se to všechno snažili přede mnou zatajit?

Pořádně jsem ani nesledoval cestu. Za svůj život jsem po téhle chodbě šel už tolikrát, že jsem ji znal nazpaměť a mohl bych jít klidně i se zavřenýma očima. Jenže - kdybych je teď neměl otevřené, asi bych si nevšiml toho, jak se pomalu otevírá klika na jedněch dveřích. Někdo za nimi se snažil být hodně nenápadný a já jsem se rozhodl počkat, abych zjistil, kdo to je.

Jaké to pro mě ale bylo překvapení, když ze dveří vykoukla dívka s blonďatou záplavou vlasů na hlavě a potichu se snažila zavřít. Okamžitě jsem si stoupl hned za ni a čekal, dokud se neotočí.

„Oprah,“ zašeptal jsem její jméno a ona na mě s hrůzou hleděla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek