Sekce

Galerie

/gallery/Ve_stínu_Volterry.jpg

Po dlhšom čase vás čaká opäť pokračovanie príbehu o rozpolenom srdci. Čo sa udeje s Caiom a Oprah?

Príjemné čítanie praje Petronela a eMuška.

8. kapitola

 

Pohled Caius:

Do Volterry jsme se vraceli v dobré náladě. Jane spokojena s úlovkem, Alec si udělal výlet, Lilian poznala nové místo a já jsem potkal Oprah. Byla neuvěřitelná…

„Hej, Caie, jsi v pořádku?" smál se Alec. Rychle jsem zavrtěl hlavou, abych odtud vyhnal všechny myšlenky a udělal si relativní pořádek v mysli.

„Hm?“ zamumlal jsem.

„Je všechno v pohodě? Už hodnou chvíli se tě ptám na totéž, ale ty nereaguješ,“ smál se.

„Zamyslel jsem se,“ sklopil jsem pohled.

„Aha,“ promluvil vševědoucím hlasem a dále se věnoval řízení. Tohle bude mít asi ještě dohru na hradě…

 

 

Do Volterry jsme dorazili až k večeru, kdy slunce zacházelo za obzor. Akorát včas. Dívky se rychle utíkali upravit a já jsem se také odebral do svého pokoje, abych vypadal alespoň trochu reprezentativně. Přede dveřmi samozřejmě čekala garda, která měla hlídat, jestli jsem náhodou neutekl.

Oblékl jsem si bílou košili s černým smokingem a přepásal jsem se vínovou šerpou, která ladila s motýlkem a kapesníkem v náprsní kapse. Ozvalo se zaklepání na dveře.

Na sekundu přesně! Otevřel jsem dveře a upravil si motýlka.

„Vypadáš úžasně,“ pochválila mě máma a políbila na tvář. Mírně křečovitě jsem se usmál. Ještě pořád jsem byl trochu vykolejený z toho, že mě dala sledovat. Domácí vězení takových rozměrů jsem tuším ještě neměl.

„I ty, mami,“ sklonil jsem jí poklonu a prohlédl si její zelené prošívané šaty, co splývaly až po zem a samovolně tak tvořily vlečku. Spolu jsme tak došli až před hlavní sál, kde jsme se připojili k zástupu tvořícího se z královské trojice a drahých poloviček s Alecem a Jane, a samozřejmě s hosty. Podíval jsem se na Lilian. Měla krásné šaty.

Vypadala skutečně jako princezna. Rozhodně nemohla zapřít dobrý vkus a dávala jasně na odiv své postavení, které si její rodina udržuje již po celá dlouhá staletí.

Galantně jsem se jí poklonil, jak předepisovala dvorní etiketa, a následně jsem jí nabídl rámě, do kterého se lehce zavěsila, a já si všiml lehkého ruměnce na jejích tvářích.

Takto spárovaní jsme vstoupili do sálu, kde to na malý okamžik úplně utichlo. Podobnou událost, jako je tato jsme tu dlouho neměli. Takový ples byl možná vystrojen po mém narození, ale nebyl jsem si úplně jistý, popisovala mi to jenom matka, spolu s radostí mého otce.

Sál byl vyzdoben ve skvostných odstínech červené a zlaté. Všude byly zapáleny svíčky, které tuhle zvláštní atmosféru doplňovaly. Dokonale se sem hodily, přestože patřily spíše do minulosti. Nádherně to ladilo a páry v drahých šatech tu krásu doplňovaly. Všechno bylo naprosto dokonalé… možná až moc, pomyslel jsem si záhy, když jsem si vzpomněl, kvůli čemu - nebo spíš kvůli komu to všechno je - je to kvůli mně a mým zásnubám.

Obrátil jsem tedy pozornost od drahých výzdob a plesových rób místních dam k mé budoucí nastávající, která ten pohled hned vycítila a oplatila mi ho. V jejích očích jsem viděl jistou nervozitu, když viděla to všechno kolem nás. Možná se i bála, co bude následovat. Třeba na tom byla jako já a nedokázala si představit to, že se bude prostě a jednoduše muset vdát a... vlastně v jejím případě i opustit domov a nastěhovat se sem.

„Drazí přátele, milý Vlado, jeho krásná choti, sešli jsme se zde, abychom oslavili velmi radostnou událost. Milí poddaní, rádi bychom vám oznámili, že nás syn a dědic trůnu Caius, se tímto okamžikem zasnubuje s dcerou našeho drahého přítele, Vlada - půvabnou Lilian,“ promluvil slavnostně Aro a ani si nevšiml, že ve svém oslovování přešel do plurálu.

Ale to mu bylo podobné. Vychvalovat se, kde může. Teď mohl být spokojený, veřejně jsem zasnouben a už si nemůžu dělat, co chci. Asi jenom já jsem tuhle skutečnost neuvítal. Všichni tátova slova odměnili potleskem a sálem se rozezněla hudba a následně na to se táta dal do tance s mou budoucí tchýní a budoucí tchán vyzval k tanci mou matku. Já to celé jenom sledoval, dokud jsem za zády nezaslechl zdvořilé odkašlání, které patřilo Alecovi a jeho následný káravý pohled.

„Zatančíme si?“ obrátil jsem tedy svou pozornost na Lilian a ta opět nesměle přikývla.

Společně jsme tedy sešli z vyvýšeného pódia a začlenili se k tančícím párům. Velmi jsem se v tu chvíli snažil vybavit si všechny hodiny vybraného chování, etikety a tance, abych Lilian nepošlapal střevíčky. Díky paměti upíra to však nebylo ani tak těžké. Vznášeli jsme se po parketu a rytmicky kroužili, hledíc si do očí. Bylo to zvláštní. Necítil jsem lásku, ale jakýsi divný pocit přece objal mé srdce. Jako bych hleděl na svou blízkou přítelkyni nebo sestru.

Píseň pomalu končila a já jsem se jí uctivě uklonil. Po mě Lilian vyzval k tanci Alec. Vrátili se do víru hostů a ztratili se mi z dohledu, tak jsem šel požádat o tanec mou matku. Nabízenou ruku přijala s úsměvem a o pár vteřin jsme se již proplétali složitou choreografií mezi ostatními tanečníky. Koutkem oka jsem zahlédl Aleca s Lilian. Něco se jí ptal, ale v hluku jsem ani svým dokonalým sluchem nezaslechl otázku, jen tichou odpověď: „Ano.“ Pak se vrátili na parket a začlenili se mezi ostatní.

 

 

Během toho dlouhého večera jsem se potkal s několika mými přáteli, kteří se na hradě jednou za čas objevili. Většinou to byli nomádi, kteří hodně cestovali, ale o to víc jsem se měl rád, protože se vždy vraceli s kupou roztodivných příběhů. Jako malý chlapec jsem tohle zbožňoval - a otec ani tentokrát nic nenamítal proti tomu, že s nimi opět trávím tolik času - přestože jsem měl zásnubní ples.

Lilian se mi po nějaké době ztratila z dohledu a tak jsem předpokládal, že se někde také dobře baví a víc jsem se o ni nestaral. V příbězích mých přátel jsem se naprosto ztrácel a opět jsem se viděl na všech možných místech planety. Bylo příjemné aspoň v mysli opustit zdi místa, kde jsem od narození žil.

A tak pomalu ubíhal celý večer. Všichni se dobře bavili - a kupodivu i já. Hodiny ukrajovaly z noci stále větší a větší kus, když tu do malých oken, které v sále byly, pronikl úzký paprsek slunečního světla. Svíčky se během noci musely několikrát vyměnit, jelikož dohořely a vosk od nich odkapával na podlahu. Stále jsem však trochu nechápal, proč se tak ohrožujeme, když zapalujeme oheň, který nás může během chvíle všechny pohltit a zničit.

Avšak ani touto myšlenkou jsem se dlouho nezabýval, protože všichni obrátili pohled k mému otci, který se rozhodl slavnostně ukončit to, co včerejším večerem slavnostně započalo. Ukončil ples, ale mé zasnoubení bylo stále platné.

I přesto jsem se rozloučil s Lilian a jejími rodiči a vrátil jsem se do svého pokoje, abych ze sebe svlékl ten smoking. Jen co jsem tedy vešel do pokoje, rozvázal jsem si motýlka a sundal sako - hned se mi o poznání lépe dýchalo. Připadal jsem si opět trochu volný.

 

 

Pohled Oprah:

Z Florencie jsem se vrátila s dobrou náladou. Učitelka se nás po našem srazu před zámkem rozhodla potěšit. Skvěle jsme zvládali všechny termíny domluvených návštěv, a tak jsme si mohli udělat volno. Kdo měl zájem, mohl s ní jít navštívit nějakou galerii, ale pro mě nebylo nic zábavnějšího než moderní umění v podobě barevných potisků triček.

Mohla jsem se tedy znovu vypravit do víru obchodů, tentokrát však následována i několika mými spolužáky a spolužačkami. Nejprve mi klučičí přítomnost připadala otravná, ale když jsem potom viděla ty obdivné pohledy, když jsem vycházela z kabinek a na sobě měla jenom titěrné minisukně nebo kraťásky, končící sotva pod zadkem, byla jsem za to ráda. Nic nedokáže holce zvednout sebevědomí víc, než slintající kluk. A v neposlední řadě se osvědčili jako dobří nosiči.

 

 

Zpátky do Volterry jsem přišla celkem unavená, skoro jsem necítila nohy, ale měla jsem dobrý pocit z objemu tašek a přitom velmi malé ceně, kterou jsem za to musela zaplatit.

„Jak bylo ve Florencii?“ vyzvídala hned Abigail, když jsem vešla do pokoje. Tentokrát jsem na ni opět zapomněla, ale jen co jsem ji opět uviděla, jsem se na ni usmála.

„Perfektně, dokoupila jsem si několik kousků do mého šatníku, které tentokrát Jenny mít nebude,“ začala jsem se okamžitě chválit a odložila jsem tašky na postel a sama jsem si hned vedle nich sedla.

„Tak, doufám, že nejsi z toho velkého nakupování moc unavená, protože musíme cvičit,“ změnila okamžitě téma na něco, co víc zajímalo ji, než mě. Neochotně jsem tedy zamručela, vůbec se mi nechtělo stávat a navíc se ještě učit čarovat. Copak neexistuje nějaké kouzlo, které by mě to naučilo samo? Nějaká čarodějnická kniha, kde bych zaklínadlo přečetla a všechny znalosti bych pak měla - jen lusknout prsty?

„Fakt musíme? Nemůžeme si dneska dát pohov?“ snažila jsem se jí to vymluvit.

„Nebudu tu věčně a ty se musíš naučit všechno, co za tu dobu budu schopna tě naučit,“ namítla a tím mě zvedla do sedu.

„Co tím chceš říct, že tu nebudeš věčně?“ optala jsem se jí zvědavě.

„Nevím, jak dlouho bude tohle kouzlo platné, tak se musíme dát do práce.“

„Dobře, ale můžeme dělat něco jiného než jenom to cvičení s rukama?“ navrhla jsem a Abigail kupodivu přikývla.

„Naučím tě soustředění,“ řekla.

„Jako kdybych to neuměla,“ odfrkl jsem si. Vždyť já se soustředím jak ve škole, tak i doma - a i zde se soustředím na poražení Jenny…

„Vážně?“ Nadzvedla jedno obočí, nějak elegantně zamávala rukou ve vzduchu, bohužel tak, že jsem ten trik od ní neodkoukala, a ve vzduchu před námi se zjevila vznášející se svíčka.

„Zapal ji,“ vyzvala mě. Já jsem se otočila, z nočního stolku vytáhla zápalky a bez problémů svíčku zapálila. Ta však hned zhasla.

„Hej!“ okřikla jsem tu osobu vedle mě, co zase tak divně mávla rukou. Hm, asi v těch cvicích, co předváděla před tím, něco bude, protože tento pohyb mi je připomněl.

„Zapal tu svíčku bez sirek.“ Kývla a s mírným zadostiučiněním mě sledovala.

Zasmála jsem se. „Ne zápalkami? Zapalovač si budu muset jít někde půjčit. Já nekouřím. A ne, neptej se, proč mám u sebe zápalky. Prostě je mám,“ pletla jsem páté přes deváté, když jsem viděla, že se chce nadechnout k odporu.

„Pouze vůlí, kouzly,“ řekla a mně tehdy sklaplo.

„Chci, aby ses zapálila,“ říkala jsem ke svíčce. Chci, chci, chci! Svou vůlí tě nutím, zapal se!

No, nic se nedělo. Pouze smích se rozléhal pokojem a Abigail se chytala za břicho. Pche!

„Musíš se soustředit na každé jedno těleso v této pokoji, až když budeš cítit tu svíčku, pokus se vznítit knot.“ Zavřela jsem oči a zhluboka nasála vzduch do plic. Po chvilce, jakoby moje vědomí rozhodilo po místnosti plachtu - cítila jsem skoro každý záhyb na nábytku, každý kousek dřeva, dokonce i Abigail. A samozřejmě - svíčku.

„Výborně,“ zamumlala Abigail, „teď se pokus zapálit oheň.“

„Fakt mi nechceš dát ty zápalky?“ kuňkla jsem.

„Ne, tohle se musíš naučit,“ nakázala. Otřásla jsem se. Jasně, už se vidím…

„Alespoň jiskřička,“ žebronila jsem.

„Soustřeď se!“ napomenula mě. Až teď jsem si uvědomila, že moje imaginární plachta někam zmizela. Moje nervy. Otráveně jsem si vydechla a zavřela oči, abych se mohla začít opět soustředit. Moje vědomí zase rozprostřelo plachtu prostorem a já jsem znovu všechno kolem ucítila ve své hlavě.

„Tak, teď se pokus všechny molekuly tepla z tvého těla soustředit pouze na jedno místo. Svíčku v tvé hlavě,“ vybídla mě Abigail. Udělala jsem tak, jak řekla. Skoro jsem před sebou viděla, jak se mi z každého kousku těla - od konečků prstů stahují zářivé korálky k srdci, kde se spojí do jedné velké koule, a ta se přesunula do mé hlavy, tam, kde se mi v mysli vznášela svíčka.

„Výborně, udrž to!“ vyhrkla nadšeně Abigail vedle mě. Dovolila jsem si otevřít nejprve jedno oko, pak i druhé. Knot opravdu plápolal jemným plamínkem, který však vypadal, že ho každou chvíli vítr rozfouká. „Soustřeď se!“ křikla Abigail. Hned, jak jsem si začala plně uvědomovat oheň, zůstal hořet klidně a rovně. Takže i ty oranžové jazyky ovládám já! Toto zjištění mě dětinsky potěšilo…

„Abigail?“ promluvila jsem po chvilce, co svíce hořela a všude kolem vzduchem plaval vosk. Nechtěla jsem, aby odkapával na koberec a nic jiného mě momentálně nenapadlo.

„No?“ zamumlala stále spokojeně, okouzlena mým výsledkem.

„A budu se učit i kouzelné formulky?"

„Zítra,“ přikývla, „pokud budeš chtít.“

„Jasně,“ usmála jsem se.

Na večeři jsem šla s dobrou náladou v novém oblečení - vzala jsem si krátkou riflovou minisukni s třásněmi, co jsem si dnes koupila, a červené tričko s krátkým rukávem a nějakými bordó nápisy, kterým jsem stejně nerozuměla, ale vypadaly dobře.

Po namáhavém dni stráveném v obchodech jsem se rozhodla, dopřát si trochu kalorií, protože zítra bych pravděpodobně měla něco spálit, když učitelka vymyslí něco podobné jako teď, vždyť horečka se rovná pocení a když se člověk potí, většinou i hubne.

A je jedno, že ta horečka je nákupní.

Na talíř jsem dostala opékané brambory s pažitkou a kuřecí roládu, v níž byl plátek slaniny, sýr, vajíčko, a myslím, že i zavařené okurka a měsíček rajčete. S chutí jsem to všechno snědla spolu s ovocným kompotem a divila jsem se, že se necítím přejedená a úplně na prasknutí.

Dnešek se určitě zařadí mezi dny, přes které jsem se nejvíc namáhala. Možná tomu napomohlo i čarování, přece jen - někteří tvrdí, že mozek nebolí, ale to se nedá říci o myšlení a soustředění.

Před tím, než jsme se odebrali do svých pokojů, nám ještě učitelka prozradila plán na zítra.

„Žáci, ráno, až se najíte, půjdeme do nedalekého vodního zábavního parku!“ Místností se ozval nadšený jásot. Pohledem jsem vyhledala Jenny. Pokud bude mít plavky lepší než já, respektive - pokud ve svých plavkách bude vypadat lépe než já, vyškrábu jí oči! Nebo mohu použít svou moc a nechat jí shořet všechny vlasy! Hm, ale možná jí tam dva či tři nechám, pro celkový efekt, pokud si je pak samozřejmě v zoufalství nevyškubne. To by mě naštvala, takto plýtvat mými dary…

 

 

Probudila jsem se do šera pokoje, několikrát jsem zamrkala, abych se trochu probudila, protože mě výjimečně nebudily sluneční paprsky. Byla jsem vzhůru celkem brzy, ale vůbec to nevadilo. Sice jsem moc nesázela na to, že i někdo jiný by mohl být v tu nekřesťanskou hodinu vzhůru, musela jsem to zkusit.

Abigail jsem nikde neviděla, a tak jsem rychle zaběhla do koupelny, kde jsem se lehce namalovala, učesala a v pokoji jsem si vybrala opět jeden z nových topů a kraťásky. Na nohy jsem nazula jenom žabky a už jsem si to štrádovala z pokoje. Musela jsem si ale dávat pozor, aby mě nikdo neviděl - to by potom byl průšvih jako vrata.

Kolem recepce jsem se tedy protáhla skoro po kolenech, ale stálo to zato - nikdo si mě nevšiml a já jsem se dostala v pohodě z hotelu a mířila jsem si to chladnými uličkami, které ještě nestihlo zahřát slunce, trochu rychlejším krokem k hradu.

Neočekávala jsem, že bych cestou mohla na Caia narazit a vlastně jsem nemohla ani očekávat to, že by byl taky vzhůru, ale zkusit jsem to mohla. Trochu adrenalinu ve formě útěku z hotelu přežiju a navíc… i tohle maloměsto vypadalo jinak ve chvíli, kdy se teprve probouzelo k životu a nepanoval tu žádný ruch - ani ten turistický, který stejně nebyl, bůh ví, jak velký.

Pokukováním po výlohách butiků a menších obchůdků jsem došla až k hradu. Najednou se přede mnou dominantně tyčil a já nevěděla, co jsem očekávala. Hrad mě sám o sobě vůbec nezajímal. Přemýšlela jsem spíš nad tím, jestli tam Caius tráví hodně času, a jak musejí být jeho rodiče bohatí, když si můžou něco podobného dovolit.

Než jsem si však nějak promyslela, co bych měla nebo snad chtěla udělat, otevřely se přede mnou jedny z bočních dveří do hradu a vykoukla z nich světlovlasá postava. V první chvíli jsem se chtěla schovat, ale když jsme v té postavě poznala Caia, tak jsem se jenom mile usmála a zamávala na něj. Přece jenom - zrovna kvůli němu jsem tu, nebo snad ne?

„Ahoj,“ zašeptala jsem tiše a přidala k tomu ještě okouzlující úsměv.

„Ahoj, Oprah,“ řekl také stejnou hlasitostí jako já - téměř žádnou. Najednou jsem však nevěděla, co bych se ho zeptala. Vyřešil to za mě. „Jak se máš?“ ozval se. Ouha, ten je tedy originální! Ale pořád je to lepší, než kdybychom se měli líbat bez jediného slova, jen s trapnými úsměvy, které z obličeje člověk tak snadno nesetře.

„Celkem fajn,“ usmála jsem se a sedla si na kamenný schod. Mimochodem - moje odpověď také nebyla bůhvíjak valná.

Sedl si ke mně a nohy pokrčil do tureckého sedu. Všimla jsem si, že má na sobě černé kalhoty a bílou košili, na níž měl dva vrchní knoflíky rozepnuté a výstřih tak odhaloval jeho vypracovanou hruď, hruď, která v růžovém světle ranního rozbřesku dostávala zvláštní odstín, skoro jako mraky, které zakrývaly slunce, což způsobovalo šero nad celým městem.

„Kdy jste dorazili z Florencie?“ zeptala jsem se.

„Večer, akorát na…“ zasekl se.

„Na?“ Měla jsem pocit, že se pokouší něco mi utajit, ale já jsem se nedala.

„Dnes se na hradě konal zásnubní ples,“ vysvětlil. Tak proto ta košile a kalhoty…

„Čí ples to byl?“ Neovládla jsem svou zvědavost. Sledoval mě s přimhouřením očima, jakoby mě skenoval a snažil se odhadnout mou reakci.

„Můj… ehm mého přítele, Aleca,“ řekl zdráhavě. Jen jsem přikývla. Zabodl jsem do něj svůj pohled a rukou si prošla po krku a konečky prstů jsem si prohrábla vlasy, přičemž jsem si jeden pramen namotala na prst jako šňůru.

„Jedno štěstí, že nebyl tvůj,“ vydechla jsem mu do tváře. Rty se mu jemně zachvěly, sledoval moje ústa a pomaličku se ke mně nakláněl. Věděla jsem přesně, co chce udělat, můj omamný manévr vyšel na jedničku s obrovskou hvězdičkou. Už jsme se dotýkali nosy, byli jsme od sebe jen pár milimetrů, když se trajektorie mého pohybu změnila a já jsem se natáhla k jeho uchu.

„Už budu muset jít,“ zašeptala jsem a náhodou se rty otřela o jeho ušní lalůček. Zůstal ztuhle a bez pohnutí sedět. Já jsem vyskočila na nohy, zamávala mu a utíkala zpět na pokoj, abych stihla odchod - a přece, nikdo se nesmí dozvědět, že jsem byla pryč. Přes recepci jsem proklouzla jako myška a už jsem byla zavřená v pokoji.

Opět mě přepadla únava, ale na tu už nebyl čas. Vybrala jsem si plavky tyrkysové barvy s květinovým vzorem, při nichž vyniknou mé oči, na ně jsem si oblékla jen tuniku, kterou jsem měla až po kolena. Do plážové tašky jsem si pak naházela ručník, osušku, suché oblečení na převlečení, opalovací krém a sluneční brýle jsem si rovnou posadila na nos, i když jsme byli v pokoji. Jde přece o image!

Na snídani jsem sjížděla jako hvězda a ihned jsem upoutala pozornost všech okolo, což se mi ohromně líbilo. Pohledem jsem zavadila o Jenny. Jak uboze si mě měřila!

S úsměvem a hlavou zvednutou jsem se přímo přehlídkovým krokem vydala sednout si na své místo. Vzala jsem si jen nějaké pečivo a nakrájenou zeleninu. Nepotřebuji, aby se mi na bazénu udělalo špatně - jídlo sice vypadalo čerstvě, ale… no nehodlala jsem všechno riskovat, to by mé popularitě neprospělo. I když - špatná reklama je také reklama. V autobuse jsem tentokrát seděla sama - vedle mě byla jedině moje taška, která nemínila nikomu uvolnit místo. Potřebovala jsem pořádný relax, protože i když jsem dnes vstala brzo a sama od sebe, chyběla mi ještě taková hodinka zdravého spánku.

 

Vystoupili jsme před obrovským areálem, který vypadal opravdu slibně. Učitelka nám dala až do odpoledne rozchod a my jsme na nic neváhali, rozprchli jsme se po tom obrovském místě.

Šla jsem do studeného bazénu a do sauny, se mnou tam bylo ještě pár dívek, samozřejmě - včetně Jenny (kde se ta potvora nenacpe?!), která se snažila debatu svést na sebe. Já jsem však z toho byla už poučena a věděla jsem, že tím neuspěje. Když chce zaujmout davy, nemůže mluvit dokola jen o sobě, musí najít téma, které bude vyhovovat všem. Proto jsme samozřejmě začaly rozebírat kluky. S úsměvem jsem sledovala, jak si ode mne všechny nechávají radit, jak se ptají na můj názor, jen Jenny sedí na samém kraji úplně uraženě. Vzhlédla jsem na ni, jasná výhra. Nakonec jí nezbylo než naštvaně odkráčet pryč.

„Oprah, nevíš, co se jí zeptalo?“ zeptala se mě jedna dívka, co sedělo vedle mě na dřevěné desce, a ovívala si upocenou tvář.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny, „není to důležité. Co říkáte na Daniela? Dnes u bazénu jsem viděla jeho vypracované tělo,“ změnila jsem rychle téma. Dívky se okamžitě chytili a ze sauny se zase ozýval pouze veselý smích. A musela jsem uznat - sama jsem se pořádně zabavila.

Na oběd jsme šli do baru spojeného s fast-foodem, který byl zabudován v samotném komplexu, co jsme navštívili. Ani jsme nestihli vyzkoušet termální bazén a masáže, když už byl čas odjezdu.

„Nám se ještě nechce,“ mrmlali spolužáci.

„Mám nápad,“ řekl Daniel a zmizel směrem, kde byla učitelka. Hm, možná není jen hora svalů, ale má i nějaký ten mozek.

O chvíli se vracel i s učitelkou po boku.

„Daniel mi navrhl, abychom tu zůstali i přes noc v nedalekém penzionu, ale myslím, že to není dobrý nápad, jelikož zde nemáme oblečení na další den a nevím, kolik stojí nocleh.“

Po jejích slovech nastalo hromadné přesvědčování a žebrání, že prý my peníze na ubytování máme, a že je to skvělý nápad. Pak bylo všechno vyřešeno.

 

 

Přemluvili jsme ji, takže večer jsem byla natažená na posteli připravena usnout, abych ráno vstala svěží bez kruhů pod očima, ale co čert nechtěl, zjevila se vedle mně Abigail.

„Ne, dnes ne,“ zamumlala jsem a přetáhla si přes hlavu polštář.

„Musíš, Oprah, nevím, jak dlouho mě tady moje kouzlo udrží, a já tě musím ještě několika věcem naučit,“ naléhala.

„Do čeho jsi mě to navlékla,“ zamumlala jsem, odkryla jsem přikrývku a postavila se na nohy.

„Není to těžké, neboj se. Musíš vědět, jak se vyřkne zaklínadlo.“

„No přece normální, otevřu pusu a jde to,“ řekla jsem podrážděně. Vážně jsem chtěla spát a ona mi mé plány svědomitě kazila. Mou poznámku prošla bez odpovědi.

„Když chceš vyřknout kouzlo, musíš přesně vědět, co chceš.“

„Chci spát,“ skočila jsem jí do řeči.

„Například,“ přikývla. „Teď už jen řekneš, že chceš spát.“

„Chci spát,“ zopakovala jsem. Nic se však nestalo.

„Musíš to říct jinak.“ Na poslední slovo dala zvláštní důraz.

„Aha, protože já vím přesně jak.“ Byla jsem vážně nepříjemná, ale takto se na mně projevoval nedostatek spánku. Byla jsem nevrlá na celé okolí.

„Víš to. Máš to ve svém srdci.“ A teď jsem už totálně dopletená… „Stačí jen čistě toužit, aby se ti tajemství tvého nitra odkrylo,“ vysvětlovala. Měla jsem pocit, že to vím, že bych to dokázala, mám to přímo před sebou, jen na to nedosáhnu. Byla jsem však tak vyšťavená, že jsem zamumlala jen něco jako: „Aha.“ Více věcí z toho večera se nepamatuji.

 

 

Ráno přišlo až nečekaně brzy. Vylezla jsem se z postele a rozhlédla se kolem. V křesle naproti mně seděla Abigail a zvědavě si mě prohlížela.

„Co?“ zamumlala jsem. Snažila jsem se vzpomenout si, co se stalo, že má takový naštvaný výraz, když mi to došlo. Já jsem jí usnula! Neubránila jsem se škodolibým výrazu.

„Měla jsi trénovat včera, budeš trénovat dnes.“

„Ale my jdeme na bazén,“ namítla jsem.

„Jdete,“ přikývla Abigail, „za dvě hodiny.“ Vykulila jsem na ni oči. Prosím? „Pojď si to vyzkoušet.“ Rukou zamávala ve vzduchu a přede mnou se opět vznášela svíčka. Ach! „Pokus se ji zapálit, ale teď nějakým zaříkávadlem.“ Zamyslela jsem se. Co to Abigail včera vzpomínala? V mém nitru? Začala jsem se soustředit. Prohledávala jsem každý kout své mysli, až… Vlasy se mi vznesly do vzduchu, jak kolem mně začal foukat vítr. V tu chvíli jsem to viděla. Před očima jsem měla napsány krátké řádky, na kterých bylo zaklínadlo.

 

Svíci zapal,

světlo chci mít,

oheň k tomu budu

potřebovat.

 

To bylo všechno. Zopakovala jsem to. Přede mnou zablikala jiskřička a ve vzduchu se začal vznášet plamínek. Soustředila jsem se na něj. Pomalu se začal pohybovat směrem k svíčce, jejíž knot při dotyku vzplál.

„Výborně, Oprah,“ pochválila mě s úsměvem Abigail. Já jsem však na úsměv vůbec neměla náladu. Cítila jsem se ještě víc unavená, než když jsem šla spát. „Zatím tě to vyčerpává, ale to jen proto, že je to poprvé. Později to už bude lehčí.“ Doufala jsem, že mám pravdu.

 

 

Nemám ani tušení, jak proběhl celý den. Nakonec jsem byla jen v jednom bazénu a na masážích, u kterých jsem usnula. Ale byl to velmi příjemný relax.

Odcházeli jsme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Já jsem v autobuse zase seděla sama. Ještě mokré vlasy jsem si přehodila dozadu přes opěradlo a přivřela jsem oči. Tak mi cesta uběhne rychleji.

Když jsme vystupovali, pořádně jsem před sebe ani neviděla, když v tom se mi něčí studené ruce obtočily kolem pasu.

„Nech mě,“ zamumlala jsem. Stisk však nepovolil, ale ještě zesílil. Vystrašeně jsem se pokusila otočit, drželi mě však pevně. Nikde nikoho nebylo, byli jsme o uličku dál od našeho ubytování. Jak jsem se sem dostala? A kdo jsou ti maniaci?

„Pusťte mě,“ zopakovala jsem příkřejší hlasem. Chtělo se mi křičet, ale nedostával se mi hlas. Nic, jen dunivé bublavé vrčení vycházející z hrudi únosců. „Ne!“ vykřikla jsem tentokrát už pořádně nahlas. Začala jsem sebou kopat, házet, avšak marně. Z kamenného sevření jsem se vysmeknout nemohla.

„Umlč ji,“ zavrčel mi kdosi u ucha. Další ruce mi přiložili na ústa a nos šátek. Hnusně to páchlo.

„Ne, ne!“ křičela jsem a vrtěla se, ale moje výkřiky se začaly ozývat ze stále větší dálky a mé tělo ochabovalo, až jsem se ocitla ve tmě.


 

Povídky od Petronely x Povídky od eMušky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek