Sekce

Galerie

/gallery/Ve_stínu_Volterry.jpg

V dnešnej kapitolke sa Caius a Oprah, dvojka tohto príbehu, opäť vyberú v ústrety nových dní, ktoré nás opäť posunú o kúsok ďalej. Čo všetko sa stane?
Prajeme príjemné čítanie,
Petronela a eMuška.

6. kapitola

Pohled Caius:

Čekaní, než se naši milí hosté ukážou v sále, mi připadalo jako věčnost, a to mi věřte, že o věčnosti vím své. Toužil jsem se někam vypařit, matka mi to přece dovolila, tak proč toho nevyužít, že?

Seděl jsem tedy netrpělivě na svém trůnu a po chvíli, kdy jsem jenom zkoumal své ruce, jsem vzhlédl a začal zkoumat i sál a osoby v něm. Okolo stěn postávalo několik členů gardy, ale byli to jenom ti s tmavými plášti. Dva spolu o něčem diskutovali a ostatní stáli ostražitě u dveří a v blízkosti trůnů. Trochu jsem se natočil a zjistil, že otec něco rozebírá se strýčkem a přitom se u toho velmi potutelně usmívá. Matka s tetou za mými zády rozebíraly šaty Vladovy manželky.

Po další nekonečné chvíli se konečně otevřely hlavní dveře do sálu a po vstupu dvou členů Vladovy gardy vstoupil do sálu i on sám se svou okouzlující manželkou, která na sobě měla stejně působivé šaty zvýrazňující její bezchybnou postavu, a Lilian, která se během té chvíle také převlékla do jiných šatů, než ve kterých přijela. Průvod uzavírali další dva členové gardy.

Jen co se dveře do sálu zavřely, zařadili se členové Vladovy gardy k členům naší a tak stál Vlad se svou rodinou na chvíli uprostřed sálu sám. Táta se však okamžitě ujal role dokonalého hostitele a sestoupil z trůnu, matka se k němu přidala a znovu se s dávnými přáteli šli přivítat.

„Máš opravdu půvabnou manželku, Vlado,“ ozval se otec a políbil hřbet ruky Lilianině matce a jeho příkladu následoval i Vlad u mé matky. Po těchto nových uvítacích formalitách jsme se přesunuli do místnosti sousedící se sálem, která však nebyla tak velká, ale za to byla útulně zařízená.

Místnosti dominoval barokně zdobený krb, velký lustr, pohodlně čalouněná křesla a perský koberec. Díky velkým oknům umístěným v arkýři a po jeho obou stranách pronikalo do pokoje velké množství odpoledního světla a zbloudilé sluneční paprsky se odrážely na pozlacených ozdobách.

„Na vaši počest se bude za dva dny konec ples, tančíš ráda Lilian?“ otázala se matka.

„Ano, vaše veličenstvo,“ odpověděla ji nejistě, ale s pokorou Lilian. Její tichý hlas mě donutil se na ní podívat. Zdála se velmi nesvá v cizím prostředí a mě jí bylo trochu líto. Nikoho tu neznala a nakonec tu bude muset ještě zůstat.

„Caius je skvělý tanečník, jistě to oceníš,“ dodala a Lilian se na mě taktéž podívala. Naše pohledy se střetly… ale nic se nestalo. Možná jsem čekal, že by mě Lilian mohla okouzlit a já bych se třeba do svatby hnal hlava nehlava, ale nestalo se tak. Není to láska na první pohled, ale pokud to bude nutné, myslím, že bych se ji možná časem mohl naučit milovat.  Teď jsem jenom měl pocit, jako by mi mírně zčervenaly tváře, matka věděla, jak je mi nepříjemné, když mě před každým chválí, ale nikdy si to nemohla odpustit.

„V to doufám,“ odpověděla ji zdvořile a nesměle se na mě usmála. Matka se pak otočila k tetě a Lilianině matce a začala s nimi o něčem diskutovat. Otec se strýčkem a Vladem seděli v křeslech na druhé straně místnosti a také o něčem hovořili, mluvili však potichu a téma jejich rozhovoru jsem nepostřehl. Sám jsem tedy přešel k arkýři a sedl si na nízký parapet, který zde sloužil jako lavička a zadíval se ven.

Okna této místnosti směřovala na jinou stranu, než okna z mého pokoje, ale byl jsem vděčný za tento výhled. Znovu jsem viděl na město a s trochou snahy jsem viděl i lidi chodící v uličkách. Sluneční paprsky mi dopadaly na ruce a trochu je tím i ohřívaly a dodávaly mým rukám jistý lesk.

„Tvá matka je velmi milá,“ ozval se z ničeho nic vedle mě Lilianin hlas. Vůbec jsem nepostřehl, že si sedla vedle mě. Byl jsem natolik zabrán do svých myšlenek o té křehké dívce, kterou několik našich lidí hlídá kvůli jejímu daru, že by mě tu klidně mohli roztrhat na kousky a i ve chvíli, kdy by mě pálili bych nic nevnímal.

„To opravdu je, mám ji rád, ale někdy to se svou laskavostí až přehání,“ přiznal jsem.

„Z toho si nic nedělej, všechny matky jsou takové,“ řekla s lehkým úsměvem a také se zadívala ven z okna. „Vaše město je hodně staré?“ zeptala se z ničeho nic,

„Ano, je opravdu staré. Toto město má svou historii už od dob Etrusků a má rodina k této historii patří. Žijeme zde už tři tisíce let, během té doby se toho hodně změnilo, ale stále vidím tento kraj jako za doby, kdy se tu usídlili první lidé a první našeho druhu,“ řekl jsem možná až trochu zasněně.

„Jak to můžeš vidět, když jsi ještě nežil?“ zeptala se zvědavě.

„Díky otcovi a matce. Když jsem byl menší, vyprávěli mi různé příběhy. Otec zde žije delší dobu než matka, každý si tohle město pamatuje trochu jinak a díky jejich příběhům ho mám vždy jako na dlani. Vidím, jaké bylo před dvěma tisíci i před jedním tisícem let,“ vysvětlil jsem jí to.

„To znám, také znám naše město tak dobře, jako bych v něm žila od jeho založení, nebo alespoň od doby, kdy v ní otec žil jako člověk, a přitom jsem stará jenom několik let. Je to až překvapivé,“ souhlasila se mnou. Oba jsme znali historii našich domovů líp, než bychom jako mladí lidé měli. A když jsme teď společně seděli na lavičce v tom arkýři, uvědomil jsem si, že se bavím normálně jako přátelé, nemohl jsem k ní pociťovat nenávist nebo nějakou zášť kvůli tomu, co domluvili naši otcové.

Rozhlédl jsem se po pokoji a viděl, že všichni dospělí jsou plně zaujati svým rozhovorem a tak jsem Lilian navrhl jisté řešení téhle nudy.

„Nechtěla by sis prohlédnout hrad?“ navrhl jsem jí po chvíli, kdy jsme oba sborově mlčeli a neuměli vytvořit nějaké další smysluplné téma k rozhovoru. Doufal jsem, že aspoň tohle vyřeší tento problém, a kdyby souhlasila, rodičům by to určitě udělalo ohromnou radost a možná by zrušili i mé domácí vězení.

„Ráda,“ špitla a tak jsem přešel k matce a pošeptal jí do ucha, že jdu Lilian ukázat hrad. Ta mi radostně stiskla ruku a usmála se na mě. Přesně jsem věděl, co tohle má znamenat. Myslím, že kdyby mohla brečet, dokonce bych v jejich očích viděl slzy dojetí.

„Jen běžte,“ pobídla nás a tak jsem Lilian galantně otevřel dveře a počkal, až vyjde z pokoje. Hned na to jsem ji následoval a zavřel za námi. Němě jsme kráčeli po chodbě a já přemýšlel, co bych ji mohl říct. Možná bych mohl začít zase s naší historií, ale to by ji nemuselo zajímat, už tolikrát musela doma poslouchat svou vlastní historii, že by ji ta má a mé rodiny dozajista nudila, ale jak s ní tedy mluvit?

Procházeli jsme se chodbami hradu, a když jsme několikrát narazili na obrazy z historie, vyprávěl jsem jí jejich příběh. Na jednom z nich byl i můj druhý strýc, který od nás před hodně dlouhou dobou odešel. Táta ho měl rád, i když tvrdil, že to byl slabý článek v celém našem rodinném řetězci.

Carlislea jsem znal jenom z vyprávění a toho jednoho obrazu, kde byl vymalován vedle otce i strýce. Litoval jsem toho, že jsem se nenarodil dřív, když ještě žil zde, a zároveň jsem si hrozně přál, abych ho mohl poznat, aby se za námi třeba přijel podívat, aby nám povyprávěl svůj příběh, jak teď vlastně žije. Jak se mu daří odolávat lidské krvi, které se vzdal kvůli svému snu stát se lékařem.

„Ráda bych toho tvého strýce poznala,“ vyslovila přání Lilian.

„To i já, věř mi,“ odpověděl jsem jí upřímně a ještě na malou chvíli se zahleděl na obraz před sebou. Oba nás strýčkova odlišnost velmi uchvátila, přestože jsme ji tak docela nechápali. Ani jeden z nás dvou neměl takové přání, aby se kvůli němu rozhodl popřít to, čím ve skutečnosti je.

„Možná ho jednou poznáš,“ chlácholila mě a my se vydali dál.

„Chceš se podívat i na město? Z hradem je na něj skvělý výhled,“ poznamenal jsem, když jsem se jednou chodbou blížili k východní věži hradu, ze které se dalo vystoupat na hrady a prohlédnout si tak celé město. Lilian s nadšením přikývla a tak jsem otevřel trochu rozvrzané dveře a vydal se po točitých schodech napřed. Lilian mě následovala a já za to společně strávené odpoledne pochopil, že není špatná jako kamarádka, ale že ji asi nikdy nebudu moct brát jako nic víc. Možná bych ji mohl milovat, ale ne jako ženu.

Poslední schod, který byl o něco vyšší, než ostatní jsem jí pomohl překovat tak, že jsem ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Octla se kousek ode mě, ale ani to ve mně nevyvolalo ty pocity jako první dotek s Oprah.

Vyšli jsme tedy na hradby a sledovali město, které se utápělo v nazlátlé-oranžové až skoro červené barvě zapadajícího slunce a naše kůže se v tomto světle jemně leskla.

Přestože jsem na hradbách stál se svou budoucí ženou, pohledem jsem nepřestával hledat okno od pokoje té cizinky, která tak zaměstnává mou mysl a která mě tak neuvěřitelně přitahuje. Otec možná zjistil, že mě k ní něco přitahuje, ale rozhodně to nechtěl povolit. Byl jsem zasnouben s Lilian a tu si budu muset v zájmu zachování míru také vzít, nemůžu se přece zahazovat s obyčejnou holkou, která je neuvěřitelně pěkná, milá a zajímavá.

„Asi bychom se měli připojit k rodičům,“ navrhla po chvíli a já si až teď uvědomil, že slunce už zapadlo a já hleděl do toho rozzářeného čtverce, kde jsem ještě před chvílí viděl její obraz. Zřejmě se chystala jít spát a snít, co bych já dal za to, abych mohl znovu aspoň na malou chvíli snít, všechny mé sny by patřily jí a nikomu jinému, tím jsem si byl víc než jistý.

„Máš pravdu,“ souhlasil jsem s ní a vydali jsme se zpátky za našimi rodiči.

Pohled Oprah:

Po obličeji mi začaly klouzat sluneční paprsky, které prozrazovaly příchod nového dne. Labužnicky jsem se ještě se zavřenýma očima protáhla na posteli a potom je s úsměvem vítajícím nový den otevřela.

Nepamatovala jsem si přesně, co pro nás učitelka na dnešek nachystala za program, ale bylo mi to docela jedno. Z nějakého neznámého důvodu jsem měla dobrou náladu a jenom někde v koutku mysli jsem cítila divný pocit. Nevěděla jsem však, co ten pocit způsobuje a tak jsem si nehodlala kazit hezký den.

Vylezla jsem z postele a hned si to namířila do koupelny. Ventilátor naštěstí uváděl vzduch v místnosti do pohybu a tak tu nebylo tak dusno jako v ostatních pokojích. Vzduch v koupelně byl hodně vlhký, protože jsem večer asi špatně zatáhla kohoutek od sprchy a tak z baterie odkapávala voda. Nezabývala jsem se tím, jenom jsem na to pomyslela a voda najednou kapat přestala. Přešla jsem k umyvadlu, opláchla si obličej a potom si i učesala vlasy, ale když jsem se otočila od umyvadla, málem jsem dostala infarkt, jak jsem se lekla.

„Kdo jsi!?“ zeptala jsem se hlasem o oktávu vyšším než normálně.

„Znáš mě,“ odpověděla klidně a sedla si na okraj vany. Chvíli jsem si pozorovala a snažila jsem si ji někam zařadit a podařilo se mi to až po hodné chvíli. Nechtělo se mi ale věřit, že je to ona. Protřela jsem si rukama oči a ještě několikrát zamrkala, abych si byla jistá, že pořád ještě nespím.

„Nejsi skutečná,“ řekla jsem s jistotou a natáhla jsem před sebe ruku, která jejím tělem hladce projela. Rychle jsem tedy rukou ucukla a připadala si jako ve špatném filmu. Přede mnou seděl na okraji vany duch dívky, o které se mi tuhle noc zdálo.

„V tomhle pravdu nemáš, jsem skutečná, jenom nejsem tak úplně živá,“ upřesnila.

„Co tu děláš?“ začala jsem se vyptávat po překonání prvotního šoku.

„Přišla jsem ti pomoc. Moje moc se u tebe začala projevovat a je mi jasné, že tě to musí trochu děsit a tak jsem ti chtěla pomoc. Dnes ve snu jsi viděla mou minulost i to, proč máš mé schopnosti, teď je jen na tobě, jak se k tomu postavíš.“ Promlouvala ke mně klidně a já hleděla do těch jejích pomněnkově modrých očí. Nezdálo se, že by mi lhala, jasně jsem ve snu viděla, co dokáže se svou mocí, ale jak to, že ji teď mám já?

„Proč zrovna já?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem vstřebávala její slova.

„Jsi ta dívka, kterou jsem viděla v jedné ze svých vizí. Jsme spolu spřízněné krví. Patříme do jedné rodiny. Dar musel zůstat v rodině, a proto jsem si vybrala tebe. Jsi jedna z nejsilnějších a nejodhodlanějších žen v naší linii, jsi…“

Z jejího vysvětlování nás vytrhlo a zaklepání na dveře. Ohlédla jsem se po Abigail a rychle se vydala do pokoje, kde už předsíňce stála učitelka a netrpělivě na mě čekala. Bylo mi jasné, že už mám zpoždění u snídaně a pokud se dneska někam s námi chystá, určitě si to pěkně slíznu, že zdržuju celou třídu.

„Oprah, pospěš si, za chvíli musíme odjet, nestihneš se vůbec nasnídat,“ podotkla, když mě uviděla ještě v kraťáskách a tilku, které jsem měla na spaní.

„Hned jsem dole,“ odpověděla jsem a jen co se za ní zavřely dveře, vydala jsem se do koupelny. Abigail tam už nebyla. Asi už začínám blouznit, pomyslela jsem si a ještě jednou jsem si rychle upravila několika tahy hřebene vlasy a nakonec je stáhla do vysokého copu, který byl kvůli horku nejpraktičtější.

Jen co jsem vešla do pokoje, znovu se o mě pokusil infarkt. Abigail tu byla znovu, tentokrát seděla na mé posteli a uličnicky se usmívala. Zřejmě jí pobavila má reakce na její přítomnost. Už zase. Teď jsem však nepotřebovala žádný další průšvih, kvůli pozdnímu příchodu a tak jsem bez jediného slova začala vytahovat z kufru nějaké čisté oblečení.

„Páni, není to krátké!?“ vykřikla najednou Abigal a když jsem se na ni podívala, s očima dokořán si prohlížela mé bílé šortky, které končily těsně pod zadečkem. Co se jí na tom proboha nezdá?

„Naopak, jsou přesně akorát,“ odsekla jsem jí a oblékla na sebe kanárkově žlutý top. Na nohy jsem si nazula tenisky a už jsem vybíhala z pokoje, abych si v jídelně ukořistila aspoň nějakou tu koblihu, než budeme muset vyrazit.

K mému velkému neštěstí a Jennynině škodolibé radosti, ona právě dojídala poslední koblihu. Rozhlédla jsem se tedy po dalších jídlech na stole a neshledala je vůbec zajímavé, jenom nějaké croissanty, potlučené hrušky a nedozrálé pomeranče. Jedno lepší než druhé.

Zbývalo mi pět minut do odjezdu a tak jsem si naštvaně sedla k jednomu stolu, kde jsem si do prázdné sklenice nalila aspoň trochu džusu a zamyšleně ho upíjela. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli Abigail byla jenom výplodem mé fantazie nebo skutečná, jak to tvrdila ona.

Celkově to bylo hodně divné. Nejdřív se mi o ní zdá a potom ji vidím u sebe v koupelně. Asi už z toho horka tady začínám bláznit. Jo, to je ono, to je správné řešení, chtělo by to vrátit se domů a všechno bude v pohodě.

„Tak, autobus je už tu, pospěšte si,“ popoháněla nás netrpělivá učitelka a tak jsem dopila zbytek džusu a vydala se ven, kde už čekal náš dopravní prostředek. Zabrala jsem si jedno místo hned u okna a čekala, kdy konečně vyrazíme.

„Můžu si přisednou?“ nepřítomně jsem přikývla a dál sledovala ubíhající okolí.

„Tak, milí studenti, dneska se pojedeme podívat jenom do nedalekého Saline di Volterra, která je známá svými doly na sůl.“ Jen to dořekla, ozvalo se nesouhlasné mručení, nikoho ze třídy doly nezajímali, všichni jsme chtěli do nějakého většího města, kde bychom si zašli na nákupy a prostě si jenom užívali dovolené v Itálii. „Ticho!“ vykřikla učitelka přes celý autobus. „Nechte mě nejdřív domluvit,“ řekla už poněkud klidnějším hlasem, „po návratu na hotel budete mít celé odpoledne volno, chci vás upozornit, že večerka je v jedenáct a tak bych nikomu neradila přij ít později, budu to hlídat.“ Tentokrát její slova vyvolala značné nadšení. Celé odpoledne volno, páni.

Chtěla jsem se o svou radost podělit se svou sousedkou, která byla do teď až nezvykle potichu, ale když jsem se otočila, uviděla jsem Abigail. Stálo mě to hodně přemáhání, abych nevykřikla zděšením. Raději jsem se kousla do ruky a potom několikrát zamrkla, abych se ujistila, že se mi jenom nezdá.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se jí šeptem a rozhlédla se po autobuse, jestli si ještě někdo mé společnice nevšiml.

„Nevidíš? Jedu s vámi, ještě nikdy jsem nejela takovým stojem, je to hodně zvláštní.“

„To nechci slyšet, řekni mi skutečný důvod toho, proč jsi tu,“ syčela jsem na ni netrpělivě a pořád se ohlížela po celém autobuse. Všichni však byli zabráni do plánování dnešního volného odpoledne a tak si mě nikdo nevšímal.

„Jak jsem řekla, chci ti pomoct, ale teď bys asi na mě neměla moc mluvit, protože jsi jediná, kdo mě vidí a ostatní by si o tobě mohli myslet, že jsi blázen,“ řekla s milým úsměvem a já si teprve teď všimla jedné holky, jejíž jméno jsem si nemohla hned vybavit, jak na mě přes uličku divně kouká. Mile jsem se na ni usmála a pak jsem si sedla normálně a celou cestu koukala z okna.

Ty solné doly byly hodně nudné, ale rozhodla jsem se to protrpět bez nějakého remcání, když nám učitelka slíbila volné odpoledne. A na tom samém se zřejmě usnesla celá třída, protože nikdo neřekl žádnou jedovatou poznámku na téma učitelka a tenhle nezáživný výlet.

„Takže, jak jsem řekla, večerka je do jedenácti a ne abyste prováděli něco nezákonného,“ plísnila nás učitelka, když jsme se vrátili zpátky do Volterry a všichni jsme stáli před recepcí v hotelu, nedočkaví, kdy budeme moc konečně vypadnout za zábavou.

„Rozkaz, paní učitelko,“ zasalutoval jí Josh a celá třída vybuchla v hlasitý řehot, jenom učitelce to nepřišlo moc vtipné a tak se na Joshe trochu zamračila.

„Tak už běžte,“ řekla shovívavě a my se s rozjařenými obličeji vydali do ruchu velko- pardon maloměsta. Tohle historické městečko totiž do velkoměsta mělo daleko. Doufala jsem však, že tu najdu aspoň kino nebo nějaké nákupní středisko.

Na ruce se mi už houpalo pár tašek, ve kterých jsem měla několik nových kousků oblečení, co obohatí můj šatník a potom několik dárků pro rodiče. Několikrát jsem v krámcích narazila i na spolužáky, ale vždy jsme se jenom pozdravili, nakoukli si navzájem do tašek a poradili si, kde co najdeme.

„Oprah, Oprah!“ zaslechla jsem někoho, jak mě volá a tak jsem se otočila tím směrem. Několik kroků za mnou stálo několik mých spolužáků v hloučku nad nějakým letákem a hlasitě se překřikovali. Zamířila jsem tedy k nim.

„Co to máte?“ zeptala jsem se zvědavě a nakoukla do letáku.

„Mike tu objevil kino a tak jsme se rozhodli, že ho otestujeme, nechceš jít třeba s námi?“ zeptala se Angela. „Za chvíli všechny obchody stejně zavírají, tak co bys dělala do večerky?“ snažila se mě nějak přemluvit a musela jsem uznat, že to rozhodně není zrovna těžká práce. Po trochu normální kultuře jsem opravdu toužila.

„Jasně, že jdu s vámi. Na co se chystáte?“ souhlasila jsem a znovu nakoukla přes ostatní na ten papír, který představoval program kina. Přejela jsem celou stránku a zjistila, že dávají jeden film, na který jsem chtěla jít i doma.

„Je to nějaký horor,“ odpověděl rychle Josh, ale to už jsem věděla taky.

„Tak jdeme, ne?“ řekla jsem s úsměvem a nechala se kluky vést k jedné budově, která rozhodně nevypadala jako kino, ale první zdání se ukázalo jako milné. Jen co jsme vešli dovnitř, kluci si zahráli na gentlemany a koupili nám lístky. Holky se v hloučku něčemu chichotaly a já si prohlížela další plakáty s upoutávkami na další filmy. Většina už u nás běžela a tak mě snad žádný nezaujal.

„Můžeme jít, lístky máme do předposlední řady,“ prohlásili kluci a každému dali jeden lístek. Měla jsem číslo 13. Samozřejmě, jedno z mých šťastných čísel. Jen co jsme však seděli v sále, všimla jsem si, že kluci nerozdávali lístky rozhodně vůbec náhodně, protože na sedačce napravo seděl Mike a nalevo zase Josh.

„To bylo úmyslně, že jo?“ poukázala jsem na tu shodu náhod.

„Ne,“ zatvářil se jako jeden ze svatých, „jenom jsme si s Mikem říkali, že tě nemůžeme nechat sedět vedle ostatních holek, co kdyby ses bála? Budeme ti oporou,“ odpověděl a mě to bylo jasně, jako že se Oprah jmenuju.

„Mikeu, nezašel bys ještě koupit popcorn?“ otázala jsem se mile a ten už se zvedal ze svého místa, aby mi mohl prokázat tu velkou laskavost a koupit mi popcorn. No jasně, jeden úslužnější než druhý, pomyslela jsem si, když se zvedal i Josh a výmluvou, že mi půjde koupit ještě kolu, na kterou Mike určitě zapomene.

Do sálu se vrátili, až už promítali začáteční upoutávky na další filmy. Mike mi podal můj popcorn a Josh mi chtěl podat i kolu, ale když viděl, že mám plné ruce, rozhodl se mi ji podržet.

Film byl hrozně napínavý. Sem tam jsem zaslechla některou spolužačku vykřiknout, když se lekla, někdy dokonce i kdosi zapištěl, ale jinak to probíhalo docela klidně. Byl to jeden z těch klasických hororů. Kluci se marně nabízeli, jako má opora, kdybych se moc bála, rozhodně nepatřím k těm, co je něco tak lehce vyděsí.

„Jak se vám to líbilo?“ zeptala jsem se s úsměvem spolužáků, když v sále rozsvítili a my se vydali do vestibulu, kde jsme se chtěli navzájem počkat a vydat se do hotelu společně. Do večerky jsme měli ještě asi hodinu.

„Hrozně jsem se bála, ty ne?“ zeptala se Angela.

„Ne, mě se to líbilo,“ řekla jsem upřímně a usmála se na oba kluky, kteří se také při filmu trochu báli. Teď se však tvářili velmi hrdinně, což mě pobavilo ještě víc, než kdyby se přede mnou třásli strachy. „Počkejte na mě chvilku, jenom si odskočím,“ řekla jsem ostatním a odběhla si na záchod.

To bych ale nesměla být já, aby se mi zase nepodařilo něco vymastit. Zrovna jsem vycházela ze záchodu, když jsem uviděla Abigail. Zase jsem se jí lekla a tím pádem jsem si ani nevšimla těch dvou schůdků, které překovávaly výšku mezi vestibulem a toaletami. Samozřejmě jsem zakopla a rozplácla se na zemi jak široká tak dlouhá.

Než jsem se však vzpamatovala natolik, abych se zvedla, oblevila se mi před obličejem něčí bílá dlaň. Bez nejmenšího zaváhání jsem do ní vložila svou ruku a nechala si pomoct stoupnout. Pak už jsem jenom hleděla do těch podivných fialových očí kluka, který mi už v sále jednou pomohl na nohy.

Do tváře se mi hned nahrnula krev a já musela vypadat jako rajče a on se na mě pěkně usmíval. Připadala jsem si hloupě, že mi pokaždé, když se potkáme, musí pomáhat na nohy. Jemu to ale nevadilo, aspoň to tak vypadalo.

„Díky,“ špitla jsem, vytáhla svou ruku z té jeho chladné a v návalu vděčnosti jsem mu dala pusu na tvář. Pak už jsem se vrátila k ostatním spolužákům, kteří na mě s údivem, anebo s úsměvem od ucha k uchu koukali. Na nic se naštěstí nevyptávali. Ještě než jsme vyšli z kina, jsem se po tom klukovi ohlédla, stál pořád na stejném místě a hleděl za mnou, v ten okamžik za ním však přišla nějaká moc pěkná holka. A to že je fakt moc pěkná, jsem si uvědomila i já sama.

Pohled Caius:

Díky té malé odpolední svačince, kterou nám Heidy dovedla, jsem neměl vůbec strach něco podniknout i mimo hrad. Lilian se, zdá se, také nudila a tak můj nápad něco podniknout mimo hrad jen co se setmí, přijala s velkým nadšením.

Jen co tedy slunce zapadlo, přehodil jsem si plášť přes ruku a společně s Lilian jsme se vydali do města. Procházeli jsme se uličkami, Lilian zavěšená do mého rámě a povídali jsme si jako dva kamarádi. Pro náhodné kolem jdoucí jsme mohli vypadat snad jako zamilovaný pár, ale to jsme nebyli - alespoň z mé strany tomu tak nebylo.

Před desátou večer jsme došli ke kinu. Oba jsme se chtěli pobavit a tak nám nějaký horor, co ho právě promítali, přišel jako skvělá volba. Spolu jsme vešli dovnitř, kde se zrovna kupili lidé vycházející ze sálu, kde jeden film zrovna končil. Koupil jsem nám tedy lístky a chtěl jít do sálu, když jsem si všiml jí. Stála jsem s několika lidmi a vesele se na všechny kolem sebe usmívala. Její oči byly tak rozzářené, jako dvě hvězdy na nebi.

Potom se od nich odpojila a zamířila si to na záchod. Aniž bych vnímal Lilian vedle sebe, vydal jsem se také tím směrem. Chtěl jsem si vidět z blízka. Když vyšla, stále měla na tváři úsměv, ale ten se najednou vytratil a to už padala k zemi, jak si nevšimla dvou schůdků. Bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem se jí vydal pomoct.

Opět jsem ji nabídl ruku a ona ji bez nejmenšího zaváhání přijala. Chvíli jsme stáli naproti sobě a jenom na sebe hleděli, když mi najednou děkovala, vytáhla svou hřejivou dlaň z mé ledové, políbila… políbila mě na tvář a utíkala pryč. Já tam zůstal stát jako solný sloup a nezmohl jsem se na víc, než za ní jenom tak hledět.

„Jdeme? Za chvíli ten film začíná,“ řekla trochu netrpělivě Lilian a já ji teprve teď začal věnovat trochu své pozornosti. Ale i tak jsem byl nadále myslí u Oprah. Ona mě skutečně políbila. Ona…

Z filmu jsem nakonec nic neměl. A Lilian zdá se taky ne. Nevím, jestli pochopila to, co se stalo v tom předsálí, ale bylo mi to jedno. Já jsem se zamiloval a rozhodně ne do své budoucí ženy.

Měl jsem chuť to štěstí vykřičet do světa, ale nemohl jsem, musel jsem ho skrývat ve svém srdci a doufat, že ji ještě někdy uvidím. Nebo že ji budu moct vídat, že se otci podaří přesvědčit strýčka k její přeměně a ona bude se mnou žít na hradě. Že ji budu moct mít denně na očích i když se jí nebudu moct dotýkat.

Zamiloval jsem se a měl jsem chuť lítat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek