Sekce

Galerie

/gallery/tumblr_lvkun6rjwx1qkqxwmo1_500 – kopie.jpg

FanFiction k mé FF Mé oči se nepletou II.

I dva měsíce před Vánocemi David plní prosbu svého přítele Edwarda, aby hlídal jeho snoubenku Eve.

A co by to bylo za Vánoce, kdyby nepadal sníh, který odhalí pravdu, kterou si strážce stále nechce připustit. Přesto mu to se škodolibou radostí velmi ráda dopřeji, že Broky3581 a anamor.

Přeji hezké dožití svátků a nádherný rok 2012 s neutuchající fantazií.

Upozorňuji čtenářky, že je to pouze FanFiction na mé FanFiction na ságu Stmívání k povídce Mé oči se nepletou II., proto si to nijak nespojujte s aktuálním dějem a ani  se to nepokoušejte zařadit někam do děje druhého dílu!

(Upozorňuji kvůli Romance, které jsem trošku více popletla hlavinku.)

Něco veselejšího a romantičtějšího, když jsou ty svátky, ne?

Jednorázovka není dlouhá, snad to nebude vadit. Přeji krásné čtení.

Vaše Nikol18

„Měl by ses začít usmívat, Davide, protože co nevidět začnou Vánoce!“ praštil mě do zad Emmett s úsměvem od ucha k uchu a samotná slova mi zakřičel přímo, ale tentokrát, do mého ucha, jako bych pomalu neslyšel na dva kilometry.

„Děj mi svátek!“ zavrčel jsem a odstrčil ho od sebe a vydal se Eve v patách, protože odešla ze třídy, aniž by na mě počkala.

„Máš na mě čekat!“ houkl jsem na ni, když se mi ji podařilo na chodbě dohnat.

„Nebudu,“ odsekla a pohodila hlavou. Vlasy měla pro dnešní výjimečně den rozpuštěné, takže se jí krásně zavlnily. Viděl jsem jak se krásně zaleskly. Polknul jsem a rychle se vzpamatoval.

„Alespoň před svátky mě projednou poslechni,“ pokusil jsem se být na ni slušný, ale žádost to být neměla.

„Ty jsou až za dva měsíce, tak si dej odchod,“ sykla a zmizela na dívčích záchodech. Tak to dělala pokaždé. Chtěl jsem za ní jít, ale zastavila mě Bella, co nás dohnala.

„Tam nesmíš!“ zpražila mě pohledem a zmizla uvnitř. Bohužel ty dvě byly natolik sehrané, že si dokázaly povídat aniž by vyřkly jediné slovo nahlas. Mohl jsem slyšet pouze tlukot jejich srdcí a cítit jejich vůni, jež se mísila dohromady. Někdy jsem měl dojem, že používají stejnou voňavku, aby zmátly mé smysly, ale ty byly naštěstí natolik vytrénované, že dokázaly ucítit Evenu vůni v tisíci stejných. Vůně její krve byla nezaměnitelná, stále v sobě mělo zvláštního jako tenkrát, když s ní za mou přišel Edward v Londýně poprvé. Byla těhotná, voněla jinak, to jsem nemohl popřít, ale teď to bylo stejně lákavé jako tehdy. Jen okořeněné něčím dalším, možná vztekem na mne a smutkem po Edwardovi. Nevěděl jsem, ale zmátnout mě stejně nedokázala.

Celých dlouhých deset minut trvalo než ty dvě vylezly. Ty jejich pohledy mě doháněly k šílenství. Přál jsem si mít Edwardovu schopnost, abych věděl, co se alespoň Eve honí v hlavě, co ji trápí, čím se ta její krásná hlavinka musí zabývat.

„Můžeme jít?“ zeptal se nazlobeně a čekal, až mi Eve odpoví, ale ta si užívala chvil, kdy mě měla doslova na háku. Bylo to často, ale nechtěl jsem, aby to na mě bylo tak poznat. Třásla se mi z ní kolena, musel jsem se hodně snažit, aby můj hlas zůstával pevný a plný ironie jako obvykle.

„Proč nemůžu mít alespoň jednu hodinu, kde nejsi ty?“ probodávala mě pohledem.

„Protože na tebe musím dávat pozor, aby náhodou nezakopla o vlastní tkaničky,“ vrátil jsem jí s milým úsměvem a gentlemansky nabídnul rámě, abych ji dovedl na další hodinu. Ohrnula nad mou nabídkou nos a raději se zavěsila do Belly, s níž nepřestávala až do třídy štěbetat.

Ten den se neuvěřitelně vlekl. Hodiny se mi zdály nudnější a nudnější, protože střední jsem si prošel už třikrát, jednou už za lidského života, ale bylo to pořád stejné, jen se to rozšířilo o nové poznatky. A abych nevyšel ze cviku, opakoval jsem si střední jednou během dvaceti let.

„Skončila hodina, bodyguarde!“ Strčila do mě Eve a čekala až vstanu.

„Vzala sis mou radu k srdci?“ zeptal jsem se posměšně.

„Ne, ale vím, že když mě doprovodíš domů, dáš mi po zbytek dne pokoj, protože jedete do přírody.“ Což znamenalo na menší lov, který byl už nutný. Eve se škodolibě usmála a vykráčela ze třídy a já za ní šel jako ocásek.

Šli jsme rychle, nevšímajíc si vánoční výzdoby, o kterou se postarali letošní třeťáci s dvou měsíčním předstihem. Za mých lidských let byly Vánoce něčím výjimečný, posvátným a tak očekávaným, že se přípravy nechávala jen tak čtrnáct dní před Štědrým dnem, aby ta atmosféra byla ještě silnější.

Moje poslední Vánoce byly nádherné. Bylo to ještě před odvodem na frontu, o které jsem už věděl, proto jsem chtěl, aby byly něčím výjimečnějším než předešlé roky. Netušil jsem, že to budou poslední lidské Vánoce, neznalost byla tak krásná věc.

Má matka sehnala libové vepřové maso, což v době války bylo hodně těžké, stejně jako prskavky a další věci, co se označovaly za nedostatkové zboží. Což hodně potěšilo moji mladší sestřičku. Byly to mé nejkrásnější Vánoce, i když byly téměř bez dárků, jenže ta atmosféra se nedala ničím nahradit, natož zaplatit a já začínal mít dojem, že letošní Vánoce budou podobné v duchu.

„Jsi přítomen?“ zeptala se mě Eve se smíchem, když jsem se na ni podíval. Měla už oblečenou bundu a málem mě tahala za ruku, abych vyšel z hlavních dveří školy.

„Ja-jasně,“ vysoukal jsem ze sebe a nechal ji projít první s pár dalšími studenty. Byl jsem jí neustále v patách.

Venku se k ní připojila Alice a něco jí stále šeptala do ucha. Samozřejmě o nakupování dárků na Vánoce, na které se Evě těšila nejvíce. Měla vidět Edwarda. Mohli být spolu jeden celý den než skončí škola a celá Plattovic-Cullenovic famílie se přestěhuje do jiného města, protože můj přítelíček se postaral o to, aby do Forks nesměl sto let vstoupit.

Bez dalších řečí jsem nasedl na motorku, nasál do nosu vzduch, ve kterém byla cítil přicházející zima a jel za Jasperovým autem, kam Eve nastoupila a pokračoval za nimi k vile, kde jsme s Emmettem a Jasperem přesedli do jiného auta a jeli na lov. Nechtělo se mi. Stále jsem měl dojem, že každou chvíli se tu objeví Victorie nebo jiný jí podobný upír a vysaje Eve do poslední kapky, ale ta si to zřejmě už přestala připouštět. Začala myslet jenom na to, až se uvidí s Edwardem.

„Měl by ses konečně probrat, jdeme lovit!“ Zamával mi rukou před obličejem Emm a s Jazzem vystoupili z auta a bez dalších řečí se rozběhli do lesa, každý na jinou stranu. Stejně jako já. Jeli jsme dvě hodiny jenom proto, abychom si každý ulovil nějakou drobnou zvěř a pak zase se vrátili. Což jsem nechtěl akceptovat a sdílet s těma dvěma jedno auto další dvě přebytečné hodiny, stačilo, že jsem je měl denně na očích, chvíli klidu mi jenom prospěje a při odesílání zprávy na Jazzův mobil, jsem se rozběhnul zpátky k vile, kde jsem byl mnohem rychleji.

Ještě se nezačalo ani stmívat. Bylo krásné světlo a já to cítil ve vzduchu celý den a teprve až teď se nahoře roztrhla peřina a k zemi se začaly snášet první letošní sněhové vločky.

Zastavil jsem se na místě a s hlavou obrácenou k obloze jsem sledoval ten bílý koncert naprosto bez dechu. Bylo tomu bezmála šedesát let, co jsem sníh naposledy viděl. Celou tu dobu jsem se sněhu vyhýbal jako čert kříži, protože právě tohle zmrzlé bílo mi připomínalo poslední chvíle s mou rodinou, kterou jsem už nikdy nespatřil.

Bezděky jsem před sebe pokládal nohy, které mě samovolně nesly k vile. Ruce mi samy od sebe vystřelovaly do vzduchu a zachytávaly jednotlivé krystalky ledu, co se na mých ledových rukou nerozpouštěly a zůstávaly stále tak krásné a blyštivé.

„Eve!“ uslyšel jsem z velké blízkosti a automaticky se skryl za keř, co rostl po mém pravém boku. Stál jsem už naproti vile, kromě Eve mě mohli spatřit všichni, pokud by chtěli.

„Eve! Pojď ven! Podívej!“ Poznal jsem Alicin hlas a ještě se skryl hlouběji, aby mě náhodou nikdo nezahlédl a zatajil dech.

A pak jsem ji spatřil…

Vyběhla z domu jako malá holčička s Alicí v patách, která držela bundu, ale Eve na ni nereagovala.

Rozpuštěné vlasy se jí vlnily kolem andělského obličeje a po holých ramenou, protože měla na sobě pouze tričko na ramínkách.

Eve seběhla schody a rozesmátou tvář obracela k nebi z něhož se sypalo obrovské množství sněhových vloček. Tváře se jí začaly zabarvovat do červena a mě na dálku ovanula vůně její krve, s jinačí příměsí než dnes dopoledne ve škole, jakoby se v její krvi zrcadlila aktuální nálada, vesele se jí proháněla těsně pod kůží a chladem se drala napovrch, aby zahřála kůži a dodávala tak Eve na ještě větší kráse.

Krása žádné upírky se nemohla vyrovnat její lidské kráse. Nádheře, když se jí krev hrnula do tváří a ony tak bezelstně zrůžověly. Upírky neměly v očích takový jas a tu živoucí jiskru jako ona. U žádného upíra jsem v očích neviděl tolik radosti a štěstí. Téměř dětské radosti. Upír měl v očích pouze smrt a touhu zabíjet. Ani ten nejhorší člověk tam neměl tu zuřivost jako upír. A tím se lidé odlišovali od upírů, oči byly, jsou a budou studnou do lidské duše.

Eve vztáhla ruce k obloze, stejně jako já před chvíli a zachytávala sněhové vločky, které po dopadu na její kůži se rozpustily. Pokaždé se zasmála, hlavně když se rozpouštěly na její tváři, kterou stále obracela k nebi a smála se jako malé dítě.

Po dlouhých týdnech jsem v jejích smutných očí spatřil opravdovou radost, nehranou, tu od srdce. Stejně jako srdečný smích. Přesně takhle jsem si ji celé týdny představoval - šťastnou a bezstarostnou.

Lidskou.

Svou princeznu se sněhovými vločkami vetkanými do vlasů.

Měl jsem chuť vyjít ze svého úkrytu, obejmout ji, přitisknout si ji na hruď a políbit. Ochutnat její horké rty, chutnající po životě a tlukoucím srdci, ale zůstal jsem skryt a pozoroval ji. Tak jak jsem to doposud dělal a jak jsem slíbil svému nejlepšímu příteli.

„Sakra, Edwarde, ty sis dokázal vybrat!“ řekl jsem si pro sebe a lehce se usmál. Natáhl jsem ruku a na ukazováček zachytil sněhovou vločku. Pohledem jsem těkal z ní na Eve.

Najednou jsem si Eve zase dokázal představit v Edwardově náručí a možná jim to i přál.

„Přeji ti štěstí, Edwarde.“ Sfouknul jsem vločku z prstu a nechal ji dopadnout na zem s ostatními a oklikou se vracel do domu, abych se z okna ještě mohl chvíli dívat na Eve, jak dovádí mezi prvními letošními sněhovými vločkami.

„Po šedesáti letech to budou zase šťastné Vánoce,“ zašeptal jsem do ticha domu s očima upřenýma na další upíry, co se k Eve s nadšením přidali.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

6)  Jalle (07.02.2013 17:17)

krásna jednorázovka dokonalé sa hodí k dnešnému počasiu

5)  Kari (30.12.2011 22:11)

Téda takhle rozvážného Davida jsem si nedokázala představit,a holky jsou naprosto stejné :D:D:D

4)  Lucíášek (30.12.2011 22:10)

ááách bože taková romantika,souhlasím také prosím o pokračování

3)  Tery (30.12.2011 22:06)

*xmas* to bylo krásný :D:D konečně david jako taky trošku rozumný upír? :D vyjádřil nějaké city, moc moc moc moc mě tato jednorázovka nadchla a chci se zeptat na pokráčko????

Nikol18

2)  Nikol18 (30.12.2011 21:08)

Julie: Strašně moc ti děkuji za komentář.

julie

1)  julie (30.12.2011 20:40)

Tvou povídku mám moc ráda, a ten dnešní závěr je nádherný,radost z nádhery vloček tady jenom prší a fouká tak si tu krásu můžu aspoň představit

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek